Příspěvky

Karlička

Obrázek
Ať žije Letná (10×8 cm, lept) To jsou teda náhody… Dneska jsem vezl dva maminčiny obrazy na spolkovou výstavu v Novoměstský radnici. Při předání, zatímco paní vypisovala příjmovej doklad na účastnickej poplatek, koukám na přihlášku vystavujícího, co přišel přede mnou… a to jméno je mi víc než povědomý. Ptám se, jestli tu ještě je. „Ano, nejspíš tamhle vzadu.“ Za chvilku jsem obrazy nesl do zadní místnosti, jak mi bylo řečeno, a tam nějaká paní byla. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je to ona. „Ano, jsem.“ Byla to ona! A teď to přijde: „Já si Vás pamatuju! Dal jste mi tenkrát takovou grafiku s chlapem v rozevřeném kabátě, protože my bydleli naproti Bílkově vile, tyhle chlapi se po Letné toulali a já to asi zmínila.“ Nebudu vás napínat… „Karlička“ Ryvolová, profesorka ruštiny na Umprum v 80. letech. Nejenže i po tolika letech ví, kdo jsem (a to jsem teda v ruštině nevynikal, koukám do indexu, ruština v prváku se neznámkovala, ani Teorie a metodika, kterou paní Ryvolová učila pátý r

Jiřák

Obrázek
  Činnost stejně oblíbená jako každoroční podepisování novoročenek se začátkem prosince… tentokrát padesátkrát podpis, padesátkrát název a padesátkrát pořadový číslo na přední stranu, a na zadní stranu padesátkrát razítko, a do něj název, rozměr, počet barev, počet kusů, rok, techniku, datum vzniku a jméno tiskaře. Bývaly doby, kdy jsem ty razítka vyplňoval postupně, jeden tisk za druhým… poslední roky to už ale dělám snad jednodušejc: napřed jednu kolonku u všech, pak druhou, třetí, čtvrtou a tak dál. Dřív jsem tam dával ještě štempl s adresou. (Včera to ještě byly na zahřátí čtyři exlibris po padesáti kusech, s pořadovým číslem, podpisem a datumem; razítko se naštěstí dozadu nevejde.) Já mám hlavně odjakživa velikou zálibu v razítkách. Třeba za bolševika jsem měl svoje privátní kulatý razítko, a spousta úředníků a přátel mě tehdy varovala, že kulatý razítko smí mít jen několik státem uznanejch institucí. Sice už občas podlehnu pohodlnosti a nechám si udělat trodat, nicméně stále mám

Abych nezapomněl…

Obrázek
Já si to sem takhle budu ukládat, abych nezapomněl… Tohle je poměrně zajímavej dokument. Ten starej pán je Ludvík Kantůrek, maminčin strýc a před válkou jeden z největších a nejvlivnějších filmovejch producentů ve Střední Evropě (majitel Moldaviafilmu a evropskej zástupce filmovejch společností Motion Picture Export Association, Universal a Metro-Goldwyn-Mayer. V Americe žil jako Louis Kanturek, po válce se vrátil do Čech a v roce 1948 emigroval do Vídně, kde v roce 1985 zemřel), pro nás to ale byl strejček Lugy.       Ob dva roky jezdil do Prahy na jednání s Filmexportem (měl svýho šoféra pana Iberbachera, a přijížděl zásadně v bílým chevroletu Impala s červenejma potahama, což v šedivejch Košířích byla pecka, zvlášť když přímo naproti našemu domu byla fízlárna), a jednou či dvakrát takhle přijel i za náma na chalupu k Velharticům, a táta ho zavezl k Werichovi do chaty v podhradí, kde pak do noci hráli karty. Tahle fotka je z roku 1979, a strejček poslouchá u mě v pokoji nejspíš něco

Projekt Identita

Ha! Jsem tam taky!!! Sice moc nevím proč… a taky mi trochu ubralo vítr z plachet, když si průběžně sepisuju něco jako recenzi cyklu IDENTITA. Vlevo je Michal Cihlář, vpravo já, a hned jsem si vzpomněl na tu hnědou manšestrovou košili! Zpomalil jsem to záměrně, abyste si nás užili. Nedivil bych se, kdybych Michalovi vzápětí tu tuš na jeho plakát vyšplouch, to byl taky nápad, dát mi ji takhle k ruce. Musím zjistit, kdo a proč nás tehdy na VŠUP natáčel, tipuju rok 1983, 1984. Celý díl zde .

Levitace

Obrázek
Když je ten den zamilovanejch… tak ano, moje je pravá půlka postele. Moje choť usíná vždycky dřív než já, a Matylda hned po nočním venčení, dřív, než se vysoukám z kalhot a vyčistím si chlebárnu (jedno z cca tisíce slov, který nesmím doma říkat nahlas). Většinou to pak probíhá tak, že balancuju na tom volným proužku vpravo, a kdo mě zná a ví, jak štíhlej jsem, umí si představit, že tohle je už skoro levitace. Kolem půlnoci se Matylda blahosklonně přesune k našim nohám, což mi dovolí používat ke spánku alespoň matraci, protože mi zas zalehne celou půlku mý peřiny, takže musím spát ve fuseklích. (Dneska ráno jsem se probudil a Matylda ležela přitulená k Báře a objímala ji levou tlapou kolem pasu. Je to nefér, protože většinu noci prospí s prdelí u mý hlavy… Matylda, samozřejmě.) Ano, moje je ta pravá půlka postele.

Plastický martýrium

Obrázek
Vypadá to, že je hotovo! Byla to krásná práce, náročná, třeba jenom těch korektur bookletu ke „zlaté“ bylo třiačtyřicet… a když vám dojde, že těch LP a CD bylo celkem kolem dvaceti a všechny se rodily podobně těžce… Ale už i placky jsou, takže Egon Bondy Tour 2024 může začít a kapela, promotér i vydavatel začnou bohatnout, nakupovat vnoučatům nemovitosti, dětem auťáky a sobě velký zásoby léků na demenci, rozvádět se a balit mladý holky, bezzubejma dásněma žužlat gumídky s HHC… no, jak už to prostě v tom světě rokenrolu chodí. A grafik se může pomalu rozhoupat k tomu, aby se nechal po roce a půl ostříhat a vypadal zas jako člověk… Původní obal se zlatým přetiskem. Prvních 300 placek pro Tour. Rok a půl práce.

Úvaha o jaru

Obrázek
Venku je jaro a jarní prázdniny jsou konečně skutečně jarní. A lidi na zdejších horách a sněhu nějak závislí – vlekaři, správci areálů nebo boudaři – by se snad už mohli smířit s tím, že jejich byznys pod vlivem klimatickejch změn a oteplování planety pomalu končí a že je na čase přeorientovat se na něco užitečnějšího. Ty jejich neustálý stesky nad sněhovou bídou jsou čím dál tím víc srandovní, ať mi prominou ti, kteří furt věří, že „ta letošní sezóna“ bude konečně ta stejně skvělá jako před třiceti lety. Mně prostě přijdou investice do vleků, sněžnejch děl, rolb a vší tý infrastruktury kolem jako hodně naivní byznysplán, asi jako kdyby lidi kolem vysychajících řek investovali do dalších kotvišť a lepších ručníků.  - - - - - V souvislosti s horama mě pobavilo čerstvý nařízení nepálskejch úřadů, aby si lidi, co vylezou na Mount Everest, snesli do základního tábora svoje hovna (protože vzhledem k mrazu se nerozkládaj jako třeba tady v Riegráku, ale smrděj jim tam a hory postupně hnědnou)