23. října 2016

Mlčení znamená souhlas.


Každou chvíli mě nějaká politická všivárna, nějaké svinstvo a záludnost vyprovokují k reakci. Nebo fakt, že se k nám chystá na návštěvu někdo, koho stojí za to jaksepatří přivítat, a na popud nadšenců, kteří se toho ujmou, jim pomohu vším, co umím a mohu nabídnout. A nebo jen to, že v kalendáři je příležitost oslavit něco jiného než svátek či narozeniny.
Už dlouho mi na scéně (nejen grafického) designu chybí hlas, který by srozumitelně a s nadhledem reagoval na momentální politickou situaci. Pro grafiky přece není současnost méně přitažlivou a méně inspirativní než byla ta v listopadu 1989, která vyvolala jejich tvůrčí euforii rozměrů a nasazení do té doby nevídaných, a vyveďte mě kdyžtak z omylu, ale od té doby jsem nezaznamenal od žádného grafika výrazně interpretovaný a angažovaný (zvykněme si, že toto slovo už nemá onen pejorativní význam jako před více než čtvrtstoletím) postoj, a je mi jedno, pro a za koho. 
Nemám na mysli anonymní spoluautorství na předvolebních reklamních kampaních té či oné partaje, ale autorskou výpověď, čistý a znělý tón grafické zkratky, prostě senzační plakát reagující na tu či onu špinavost, která každou chvíli rozvlní hladinu českého politického rybníčku. Grafickému designu přikládám stejnou možnost mít kladný vliv na společnost, jakou mají naši zpěváci skrze svůj hlas a své texty, jako naši herci skrze své role a mediální popularitu, jako spisovatelé a filozofové skrze sílu svých formulací.
Lenka Dusilová a David Koller jsou z těch, kdo se nebojí své koncerty spojit s apelem na diváky a na zdravý rozum. To jsou ale dva z tisíců… Z divadel podobnou zkušenost v posledních letech nemám vůbec, Cimrmani to svými vícesmysly už nevytrhnou a Sklepáci se svou víceméně stále stejnou diváckou klakou rovněž ne. Herci a zpěváci, a zejména ti nejpopulárnější, se tváří, že jsou v naprostém souladu se vším, co štve masy těch, kteří možnost veřejně, otevřeně a k velkému auditoriu posluchačů promlouvat prostě nemají. A stejně tak výtvarníci či – za něž se dnes moderně většina z nás ráda označuje – designeři, jedno zda grafičtí, oděvní nebo průmysloví. Všichni pracují na všem, co je jim zadáno, a mimo své zakázky se nijak neangažují, ve prospěch práv a svobod, které v jejich stávající intenzitě berou tak nějak samozřejmě, bez nutnosti je přiživovat vlastní a – ano, i tak lze občas pracovat! – nevýdělečnou aktivitou. Ale nám už přece za náš názor nehrozí uvěznění, ztráta zaměstnání či perzekuce rodiny! Tak proč nevyužijeme potenciálu své autority a nepomáháme dobrovolně a nezištně dobré a zásadní věci?

Jsem rovněž grafik, a pedagog. Často se u studentů setkávám s nejistotou, jak a zda vůbec se zabývat angažovaným designem. Nedávno jsem byl v porotě jedné z nejprestižnějších designerských studentských soutěží světa, TISDC, a do sekce grafického designu bylo přihlášeno téměř 10 000 prací, v drtivé většině plakátů, a z nich opět naprostá většina byla angažovaných, reflektujících aktuální situaci kolem autora. Nepřekvapí asi, že ze zemí, v nichž lidská práva a svobody mají své pevné místo a jsou respektovány, přišlo minimum prací. 
V této zemi, která se navenek tváří, že přerod z totality do demokracie už má dávno a úspěšně za sebou, ale uvnitř jsou tyto samozřejmosti demokratické společnosti – sice nenápadně a vedle mnoha jiných zemí úplně nicotně – atakovány a zpochybňovány vládnoucí garniturou, zkrátka že tady uvnitř hlasy, které mají příležitost a moc být slyšet a mít vliv, mlčí. 
A to je to, čemu nerozumím. Buď nemají co říci, což je dost smutné, a nebo se bojí, což je ještě smutnější. A přitom mohou mluvit a křičet a řvát, aniž pronesou nahlas jediné slovo…
Já vím, že je to alibismus… ale aspoň jeden za všechny, když už ne všechny do jednoho.

Nebudu se chlubit. Kdo chce vědět, ví. (Foto © Eugen Kukla)

8. července 2016

S kytkou nejdál dojdeš

Byl jsem dopoledne v tržnici, nakoupil si, mimo mnohé další i kytici pro maminku. Cestou domů v masně, vlevo kousek nad hotelem Belveder, platím a kytku si pokládám na pult.
„To nemuselo bejt,“ zareagovala pohotově řeznice.
„Máte ji příště u mě,“ odpovídám.
Jenže mi to nedalo, a jednu růži jsem jí v květinářství hned koupil a položil ji na pult.
„Vy jste blázínek,“ řekla a měla tááákovouhle radost… 

Kytka, a kolik udělá radosti. Nám oběma…

29. března 2016

Snad máme co říct i zadarmo…

Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků. 
Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější.
Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost.

Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze graficky prezentovat jakýkoli občanský postoj. Ale kdo chce a kdo to potřebuje, platformu si najde, nakonec i onen politický plakát jako fenomén stále existuje (včetně celosvětové významných pravidelných přehlídek a specifických kategorií na mnoha dalších výtvarných projektech), ale nejsou jen plakáty. Pohlednice, placky či trika jsou oblíbenými a frekventovanými médii (o síle sociálních sítí nemluvě), a pokud se lze dobrovolně a snadno prsit profláklými grafickými symboly, mnohdy již tak omletými, že dávno ztratily svoji někdejší drzost, lze se prsit i takovými, které sdělují něco aktuálního. Až na několik málo výjimek ale neznám grafiky, kteří by se kromě svých komerčních veleúspěchů chlubili ještě sebou samými, jakože myslící osobností vedle grandceněného designera. Stále nové a lepší vizuální styly, loga a výtvarně korporátní celky, nekonečné série finančně více či méně lukrativních zakázek… ale o dobrovolný, dobročinný a spontánní grafický počin nezavadíte. Co není zaplaceno, nemá právo rukou grafika vzniknout a není důvod se tím zabývat. A přitom grafická (myslím tu tzv. grafiku užitou) práce je snad jako kterákoli jiná kreativní činnost – hezky se i jí říkávalo „múzická“ –, neomezující se snad jen na předem objednané a později natuty zaplacené kšefty. Snad máme občas co říct i zadarmo…


Tomáš Halík to tuhle v rozhlase řekl moc hezky: „Dobrý plakát je účinnější než hodinový proslov.“


22. března 2016

Chudák labrador.

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním.
Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.

15. ledna 2016

Píseň o jahodě

Probírám se tu bednou s fotkami a katalogy, které jsem měl k výběru do rodičovské monografie, a kromě mnoha tehdy přehlédnutých či nevybraných pokladů jsem tu teď našel tenhle: báseň „Píseň o jahodě“, kterou mně a mé sestře Petře (někdy to je vtipné, ale občas je tenhle rým trochu mimo, jako třeba právě teď) 18. června 1977 napsal Jaroslav Seifert. V té době chystal knihu básní o Praze a tatínek měl být jedním ze zastoupených grafiků (kniha nakonec nevyšla).

Píseň o jahodě
Jde děvčátko, jde po úbočí 
a od pláče má vlhké oči.
Ani se kolem nepodívá, 
neslyší skřivánka, jak zpívá.
Nevidí v poli máky vlčí, 
jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí.
Přemýšlí hořce o svém smutku –
vtom padne oko na jahůdku,
která tu skromně v trávě voní.
A holčička se shýbá pro ni.
Když zvedla ji, hned ochutná ji
a už se očka usmívají.


Ještě že je ta technika… originál je vybledlý a místy nečitelný.