8. března 2017

V tu chvíli její oči

MDŽ mám rád. Vím, že to není bolševický svátek, a kdo chce, dozví se to také. 
Nesmírně rád dávám ženám květiny. Já jim květiny dávám celý rok, ale na MDŽ můžu vidět na ulicích s květinou v ruce i ty, kteří jinak o květinářství okem nezavadí, a je jen jejich škoda, že si dosud nevšimli, že kytkou udělají doma větší radost než plkáním o tom, kdo a kde s kým a kolik. A přitom ten okamžik, kdy jí kytku dáte… vyrovná se polibku nebo objetí, fakt že jo. Vidět v tu chvíli její oči za to stojí, ať už je to maminka, dcera, milenka, manželka či kamarádka, a nebo prodavačka, před kterou si při placení položíte květinu na pult, abyste vytáhli peněženku, a ona roztomile řekne: „Ale to nemuselo být…“ a vy pak letíte pro novou kytku pro tu svou.

Ilustroval jsem sérii povídek na téma MDŽ v příloze HN (Ago!, 10. 3. 2017).
Nemohl jsem nenakreslit ženy, které mám nejradši… dceru Hermínu
a kamarádku Evu Turnovou a svou múzu Zuzanu Tichou.
Fotograf je Eugen Kukla.

21. února 2017

Pokřtěno.

V pondělí 20. února 2017 křtila moje kamarádka v Arše pátý díl svého Turnového háje a zároveň výběr BE100F. Neskromně se přiznávám, že u obou jsem fungoval jako jeden z korektorů a u bestofky jako autor grafické podoby titulu.
V rámci křtu Eva vystoupila s eTurnity, přečetla svým neopakovatelným kouzelným způsobem spoustu svých sloupků, přizvala si senzační violoncellistku Zuzanu Dostálovou, a knížky křtili Milan Gelnar z Arga a Ondřej Hrab z Archy.

A na tomhle křtu zazněl mj. i tento Evou dosud nezveřejněný sloupek, který vloni na podzim v jejím bytě našla její tehdejší bytná Zuzana Tichá, která jej i přečetla (naprosto senzačně, mohla by číst a moderovat kdekoli, protože byla spontánní, přirozená a uchvacující, a nenechala se znervóznit ani Johnem Bokem, který si sedl vedle ní na reprobednu a výjimečně ji ani jednou nepřerušil, ba co víc, uznale jí zatleskal, aniž by ji „pochválil“ svým oblíbeným pejorativem vůči všem dámám kolem sebe):

Tichá babi říkala, že každý má mít svoje hobby. Po různých pokusech v dětství a zjištění, že modrého Mauricia neseženu, jsem to nevzdala: po návratu na Sedmičku jsem začala hledat místo koníčků své bývalé spolužáky výpustek. 
Jednou z nich byla Zuzka. Svěřila jsem se jí, že nemám témata a postavy do svých sloupků.
„V naší třídě je osm doktorů a z nich tři právníci, čtyři učitelky, ředitel Čedoku, jeden malý Němec, běžkyně maratónu, Král Slunce, co bys ještě chtěla?“ podivila se.
„Výpustek.“
„Zakuklený fotograf, pár nedostudovaných lékařů, doktorka bez hranic, dovozce tulipánů, výpustek,“ pokračovala Zuzka ve výčtu.
Měla jsem z toho pocit, že všichni kolem jsou mí spolužáci výpustek.
„Nebo výpustek třeba výpustek Pavel Beneš.“
„Kdo?!“ V životě jsem to jméno neslyšela.
„Ten, jak přešel ze Šestky do Sedmičky přece,“ snažila se Zuzka marně.
Dneska už může být mým spolužákem každý výpustek.

A na to jsem navázal já. Původně jsem se to chtěl naučit, ale nešlo to:
Výpustek nebo též výpustka, alias unicode 2026 – ve Windows Alt a 0133, v Linuxu Ctrl a Shift a U2026, na macu Shift a Alt a ů s kroužkem –, tedy elipsa neboli vypuštění větného členu se v textu nijak nevyznačuje, Evo! 
Značí pouze nedokončenou větu, přerývanou řeč, zámlku, napětí nebo úmyslně vypuštěný úryvek informace, často na konci věty nebo v místě odmlčení pro vyznačení aposiopese (nedokončená myšlenka). V případě citací vyznačuje výpustek umístěný buď samostatně nebo v závorkách místo, odkud byla vynechána slova či věty oproti původnímu textu. U aposiopese lze psát výpustek také pomlčkou.
Já tě tuhle elipsu jednou naučím, fakt že jo…

No, a pak holky otevřely šáňo, Honza Polyš dal za všechny spolužáky Evě překrásnou kytici a knihy byly pokřtěné.


P.s. Ten Evin údajný sloupek napsala převážně Zuzana, a Eva, která při jeho předčítání stále vedle mě, si chvíli skutečně nebyla jistá, zda ho opravdu nenapsala.
P.p.s. Evě jsem křtil už Turnový háj 3, v Lucerně v prosinci 2014. Teda… a to je už pěkně dávno!

Původně jsem fotil tu Evinu placku, protože jsem ji pro ni a pro Vráťu na ten večer udělal,
ale nějak si mi tam připletl pan Jameson.

Stejně jsem po celou dobu jen sledoval, jakej má Eva prstoklad…


23. října 2016

Mlčení znamená souhlas.


Každou chvíli mě nějaká politická všivárna, nějaké svinstvo a záludnost vyprovokují k reakci. Nebo fakt, že se k nám chystá na návštěvu někdo, koho stojí za to jaksepatří přivítat, a na popud nadšenců, kteří se toho ujmou, jim pomohu vším, co umím a mohu nabídnout. A nebo jen to, že v kalendáři je příležitost oslavit něco jiného než svátek či narozeniny.
Už dlouho mi na scéně (nejen grafického) designu chybí hlas, který by srozumitelně a s nadhledem reagoval na momentální politickou situaci. Pro grafiky přece není současnost méně přitažlivou a méně inspirativní než byla ta v listopadu 1989, která vyvolala jejich tvůrčí euforii rozměrů a nasazení do té doby nevídaných, a vyveďte mě kdyžtak z omylu, ale od té doby jsem nezaznamenal od žádného grafika výrazně interpretovaný a angažovaný (zvykněme si, že toto slovo už nemá onen pejorativní význam jako před více než čtvrtstoletím) postoj, a je mi jedno, pro a za koho. 
Nemám na mysli anonymní spoluautorství na předvolebních reklamních kampaních té či oné partaje, ale autorskou výpověď, čistý a znělý tón grafické zkratky, prostě senzační plakát reagující na tu či onu špinavost, která každou chvíli rozvlní hladinu českého politického rybníčku. Grafickému designu přikládám stejnou možnost mít kladný vliv na společnost, jakou mají naši zpěváci skrze svůj hlas a své texty, jako naši herci skrze své role a mediální popularitu, jako spisovatelé a filozofové skrze sílu svých formulací.
Lenka Dusilová a David Koller jsou z těch, kdo se nebojí své koncerty spojit s apelem na diváky a na zdravý rozum. To jsou ale dva z tisíců… Z divadel podobnou zkušenost v posledních letech nemám vůbec, Cimrmani to svými vícesmysly už nevytrhnou a Sklepáci se svou víceméně stále stejnou diváckou klakou rovněž ne. Herci a zpěváci, a zejména ti nejpopulárnější, se tváří, že jsou v naprostém souladu se vším, co štve masy těch, kteří možnost veřejně, otevřeně a k velkému auditoriu posluchačů promlouvat prostě nemají. A stejně tak výtvarníci či – za něž se dnes moderně většina z nás ráda označuje – designeři, jedno zda grafičtí, oděvní nebo průmysloví. Všichni pracují na všem, co je jim zadáno, a mimo své zakázky se nijak neangažují, ve prospěch práv a svobod, které v jejich stávající intenzitě berou tak nějak samozřejmě, bez nutnosti je přiživovat vlastní a – ano, i tak lze občas pracovat! – nevýdělečnou aktivitou. Ale nám už přece za náš názor nehrozí uvěznění, ztráta zaměstnání či perzekuce rodiny! Tak proč nevyužijeme potenciálu své autority a nepomáháme dobrovolně a nezištně dobré a zásadní věci?

Jsem rovněž grafik, a pedagog. Často se u studentů setkávám s nejistotou, jak a zda vůbec se zabývat angažovaným designem. Nedávno jsem byl v porotě jedné z nejprestižnějších designerských studentských soutěží světa, TISDC, a do sekce grafického designu bylo přihlášeno téměř 10 000 prací, v drtivé většině plakátů, a z nich opět naprostá většina byla angažovaných, reflektujících aktuální situaci kolem autora. Nepřekvapí asi, že ze zemí, v nichž lidská práva a svobody mají své pevné místo a jsou respektovány, přišlo minimum prací. 
V této zemi, která se navenek tváří, že přerod z totality do demokracie už má dávno a úspěšně za sebou, ale uvnitř jsou tyto samozřejmosti demokratické společnosti – sice nenápadně a vedle mnoha jiných zemí úplně nicotně – atakovány a zpochybňovány vládnoucí garniturou, zkrátka že tady uvnitř hlasy, které mají příležitost a moc být slyšet a mít vliv, mlčí. 
A to je to, čemu nerozumím. Buď nemají co říci, což je dost smutné, a nebo se bojí, což je ještě smutnější. A přitom mohou mluvit a křičet a řvát, aniž pronesou nahlas jediné slovo…
Já vím, že je to alibismus… ale aspoň jeden za všechny, když už ne všechny do jednoho.

Nebudu se chlubit. Kdo chce vědět, ví. (Foto © Eugen Kukla)

8. července 2016

S kytkou nejdál dojdeš

Byl jsem dopoledne v tržnici, nakoupil si, mimo mnohé další i kytici pro maminku. Cestou domů v masně, vlevo kousek nad hotelem Belveder, platím a kytku si pokládám na pult.
„To nemuselo bejt,“ zareagovala pohotově řeznice.
„Máte ji příště u mě,“ odpovídám.
Jenže mi to nedalo, a jednu růži jsem jí v květinářství hned koupil a položil ji na pult.
„Vy jste blázínek,“ řekla a měla tááákovouhle radost… 

Kytka, a kolik udělá radosti. Nám oběma…

29. března 2016

Snad máme co říct i zadarmo…

Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků. 
Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější.
Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost.

Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze graficky prezentovat jakýkoli občanský postoj. Ale kdo chce a kdo to potřebuje, platformu si najde, nakonec i onen politický plakát jako fenomén stále existuje (včetně celosvětové významných pravidelných přehlídek a specifických kategorií na mnoha dalších výtvarných projektech), ale nejsou jen plakáty. Pohlednice, placky či trika jsou oblíbenými a frekventovanými médii (o síle sociálních sítí nemluvě), a pokud se lze dobrovolně a snadno prsit profláklými grafickými symboly, mnohdy již tak omletými, že dávno ztratily svoji někdejší drzost, lze se prsit i takovými, které sdělují něco aktuálního. Až na několik málo výjimek ale neznám grafiky, kteří by se kromě svých komerčních veleúspěchů chlubili ještě sebou samými, jakože myslící osobností vedle grandceněného designera. Stále nové a lepší vizuální styly, loga a výtvarně korporátní celky, nekonečné série finančně více či méně lukrativních zakázek… ale o dobrovolný, dobročinný a spontánní grafický počin nezavadíte. Co není zaplaceno, nemá právo rukou grafika vzniknout a není důvod se tím zabývat. A přitom grafická (myslím tu tzv. grafiku užitou) práce je snad jako kterákoli jiná kreativní činnost – hezky se i jí říkávalo „múzická“ –, neomezující se snad jen na předem objednané a později natuty zaplacené kšefty. Snad máme občas co říct i zadarmo…


Tomáš Halík to tuhle v rozhlase řekl moc hezky: „Dobrý plakát je účinnější než hodinový proslov.“