9. ledna 2018

Známky

„Dobrý den, máte áčkové známky?“
„Ano, kolik jich chcete?“
„Sto.“
„Tolik vám jich neprodám, nejvýš třicet.“
„A proč? Potřebuju jich sto.“
„Máme takové nařízení teď.“
„Tak já si jich vezmu třicet, půjdu ven, vrátím se a koupím si ty další.“
„Helejte, já vám jich prodám třeba sto, tak holt nevyjde na ostatní!“
„Ne ne, klidně mi jich dejte třicet, ať si neděláte problémy.“
„1600, hotově, nebo kartou?“

Tyhle stokrát lepší než olizovat Zemana.

21. prosince 2017

„To bych taky chtěl…“

„Ráda bych byla taky na seznamu…“ 
„Tak třeba někdy v příštím životě se v tomhle seznamu taky ocitnu…“
Samozřejmě mi dělá velikou radost, že jsem strůjcem jakéhosi seznamu adresátů mých novoročenek. Nad posledním výše uvedeným povzdechem jsem se pokusil definovat si jakási pravidla, za jakých lze v onom seznamu patrně být.

1. Jsou v něm ti, které znám a více než víceméně je mám rád od tří do padesáti posledních let. V mnoha případech je mi velkou ctí je rok co rok obesílat, a to i s vědomím, že nesplní body 3 a 4.
2. Jsou v něm i ti (ale hlavně ty), jež jsem v posledních letech zatoužil poznat blíž nebo úplně nejblíž. V 99,9 % zůstalo jen u jejich místa v mém adresáři, ale to nevadí, jedna desetina procenta je stále ještě dobrý začátek.
3. Jsou v něm stále ti, kteří dříve pravidelně a v posledních letech stále řidčeji sami produkují něco, čím dobrovolně dělají s koncem roku radost ostatním, a to i za cenu stále se zvyšujících nákladů na takovou charitu.
4. Jsou v něm ti, které více nebo méně nějak miluji. Ty, které miluji teď strašně moc, i ty, které jsem miloval dříve, i ty, u nichž miluji zejména jejich nohy, jejich oči nebo jejich ruce; ty s těmi, u nichž miluji jejich práci, a všichni a všechny ti a ty, které miluji za to, že jsou.
5. A pak jsou v něm ti, kteří si přáli v seznamu být víc než jen tak, že v něm chtějí být. Nechci nikomu radit, co pro to má udělat.
6. V seznamu nejsou ti, kteří v něm dlouho byli a nikdy nedali jakkoli najevo, že něco někdy dostali (a že toho nebylo málo). Smyslem mých poštovních zásilek je udržovat tuhle uvadající formu komunikace, a kdo mlčí, asi komunikovat nechce.
7. V seznamu nejsou všichni ostatní, kterých se netýkají body 1–6. Takový už je život. Já patrně nejsem zase v jejich seznamech.
Jo, a pak tam nejsou ani ti, kteří mi posílají mailem různé hovadiny, které ani stínované PF nezachrání.

Kdybych měl obesílat všechny, kdo si to přejí, asi bych za rok už na další novoročenku neměl prostředky. Doby, kdy jsem posílal i tisíc novoročenek, jsou už dávno fuč, poslední roky se snažím držet standard na zhruba 150 odeslaných a ostatních rozdaných. Takže pár z těch, kdo nejsou v mém adresáři, šanci má; stačí potkat mě.


Každoročně mě podobná fotka usvědčí,
že všem se prostě nelze zavděčit. Jakkoli bych rád…

13. prosince 2017

Posledních pět

Eva mě vyzvala, abych tu přečetl její libovolný sloupek. Vybral jsem si z Turnového háje 7 ten s pořadovým číslem 36589, nazvaný Posledních pět.

Jsem zcela pohlcena americkým seriálem „Mindhunter“. Je o mladém agentovi FBI, který se věnuje zkoumání sériových vrahů, aby zjistil pohnutky, které je k hrůzným činům vedly. Vzpomínám si, jak se Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za bednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší. V tomhle ohledu naprosto souzněl s geniální herečkou Květou Fialovou, která zase noc před premiérou vyrážela do ulic a spoléhala na to, že se ze tmy vynoří zločinec a zbaví ji života – i trémy. Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Po půl hodině cítím pach gumy, pračka se podezřele zahřívá. Chvíli držím ruku na skleněných dvířkách. Je to prostě normálně horký. Kdy frontman kapely DG 307 těsně před koncertem vyndal otrhaný papírek: „Napsal jsem něco v noci, jmenuje se to ,Rozlitý vody nelze sesbírat’, hrajte to třeba v a moll.“ Byly to zpovědi, při kterých se mu občas zlomil hlas, ale rozhodně to nebylo touhou po feedbacku. 
Ve dveřích stojí uklízečka. Připomíná mi Suzanne Atkinson, pravou ruku Charlieho Mansona. 
„Tu jak jsi teď doma často hrála. Prší prší prší, víc nežli se sluší, ďábel mi sedí na duši.“
Polil mě pot. 
„Promiňte, že ruším, ale pro co si ty vaše děti celý den pořád běhají?“ Vyměknu.
Zkouším najít vypouštění vody. Ani náhodou.
Byla to jedinečná událost, ale čas se nezastavil. Chtělo by to víc šagali a míň Horníčka.

Text (kompilát ze sloupků Evy Turnové č. 43–47, první dvě věty z č. 43, třetí a tvrtá ze 44., pátá a šestá ze 45. atd.) pro křest audioknihy Čtení z Turnového háje, který proběhl 12. prosince 2017 v Galerii Lucerna, zatímco ve velkém sále šeptala Hanka Zagorová, aby jí namaloval hrníčky…

Vazba dosud nevydaného 7. dílu Turnovýho háje.


Titulní list 7. dílu Turnovýho háje. 

Čtený sloupek ze sedmého dílu Turnovýho háje, str. 290.

Vášnivý čtenář Turnových sloupků, Jiří Jansch.

ET čte jeden ze svých nejhumornějších textů vůbec.

Pokřtěno Johankou Dobrou!

ET těsně předtím, než za ni Agnes Snopko pověsil na dveře tenhle plakát.

„Fronta se vůbec nehýbala,“ poznamenala ET spokojeně.

18. září 2017

Documenta14

Ještě před cestou na Documentu14 (která včera skončila) bych se snad nechal přesvědčit – soudě i podle toho, že jsem tam odjel –, že tahle přehlídka „současného umění“ je skutečně přehlídkou současného umění. Po návratu pochybuji o dvou věcech: zaprvé zda jsem současný umělec, a zadruhé zda jsem tam viděl současné umění. 
Co mne se týče, přívlastku „současný“ se nezbavím, žiji a tvořím teď a tady a nejsoučasněji tak, jak jen je to v mých silách. Co se týče umění v Kasselu viděného, jsem si jistý jeho současností, ale pochybuji o správnosti použití slova „umění“. Nechci tu rozdmýchat nekonečnou a zbytečnou diskuzi o tom, co uměním je a co jím není, protože všichni moudřejší než já by mne utloukli svými argumenty; pouze tu sám se sebou polemizuji o tom, zda ono současné umění je stále ještě dokladem umu svých autorů či technickým termínem pro jakoukoli činnost vykazující ambici být vystavena, nafotografována a bez jakýchkoli skrupulí následně zničena a ve své fyzické podobě zapomenuta.
Předesílám, že si jsem vědom toho, že na podobnou akci by grafický designer se zažitými elementárními kritérii svého oboru asi neměl jezdit: jednak tu není jediná práce, která by mu mohla profesně být přínosná, a jednak všechna prezentovaná díla jsou současná minimálně tím, jak je jim vizuální srozumitelnost cizí a neznámá.

Mým hlavním steskem před stovkami, možná i tisíci děl, je, že ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Tohle současné umění evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím.

Na Documentě jsem byl poprvé a vůbec jsem nebyl připravený. Dva dny jsem se snažil pochopit, proč tam jsem. Našel jsem si jediný důvod – je mi skvěle s těmi lidmi, se kterými jsem tam byl. Jako divák jsem ale byl zklamaný. Každé dílo bylo ve své podstatě opatřeno minimálně jednostránkovou popiskou od autora, a dalšími několika stránkami textu od kurátorů. Mně to prostě přijde užvaněné. A udivuje mě, jak všichni ti umělci vystavují úplně všechno, čeho se jejich ruka při tvorbě toho kterého „konceptu“ dotkne; kdejakou umolousanou skicu, pitomý nákres nebo poznámku vystaví a ještě tím podpoří můj dojem, že skrze tyhle pracovní podklady nehledají nějakou správnou a ideální cestu k řešení, ale za řešení považují už jen to, že se problematikou zabývají. Jako kdybych si při koncertě musel poslechnout i všechny nakonec nepoužité nepovedené a falešné akordy a motivy, a bylo by na mně, jakou si z té kakofonie vyberu podstatnou linku.
A k tomu původnímu povzdechu, že tam nebylo nic milého a přátelského: ano, já si myslím, že minimálně mým úkolem je dělat mou prací ostatním lidem radost, těšit je, a krášlit jim prostředí, v němž musí žít. A dávat jim odpovědi na otázky. Zatímco tohle tzv. současné a moderní umění otázky jen nastoluje, reflektuje nebezpečí a zlo, nutí k přemýšlení nikoli o výsledku, ale o tom, jak k tomu autor došel, aniž dává jasnou a srozumitelnou odpověď, a všechen tenhle nesrozumitelný balast balí do obecného pojmu „koncept“.
Takže tak vidím problém tohoto „současného“ umění, a viditelný zejména na Documentě: je užvaněné. Každé dílo je opsáno, vysvětleno, dopodrobna obhájen kurátorský vklad… zkrátka součástí každé práci je balík popsaného papíru. Už dávno neplatí, že dílo hovoří za autora, naopak, autor musí dílo vysvětlit. Jako kdyby vypravěč vtipu vysvětlil posluchačům pointu, pak jim převyprávěl anekdotu… a on se nikdo nesměje?! V tom alespoň my grafici máme navrch: k finálnímu symbolu se dopracujeme přes desítky a stovky skic (kterými nemáme důvod se chlubit) a výsledek je buď srozumitelný, nebo blbý, nic mezi tím. A nemusíme nikomu neustále zdůrazňovat, jak strašně moc jsme současní.
Tohle „současné umění“ je především důkazem, že onen umělec existuje. Že ale po něm nezbyde než fascikl obhajob a vysvětlivek a pár giga digitálních fotek, je v tomto okamžiku něco, čím nežije, protože to teprve bude, byť minulostí.


Zaplaťpámbu za tužku, papír a hlavu. A za umění probouzet svým dílem emoce nejen při vernisáži, ale i týdny, roky až staletí po ní. Zaplaťpámbu za pomyslnou židli před takovým dílem, na niž si sednu a řeknu si „a teď je mi dobře“.

Marná sláva, zatím nejsmysluplnější kumšt: za'atar man'ouche, libanonský chléb s tymiánem a olivovým olejem, pečou na místě tyhle dvě nádherné Libanonky v „Nassibově pekárně“ (autor Mounira Al Solh).
#documenta14 #nassibsbakery#mouniraalsolh

Stovky, možná i tisíce děl… ale ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Umění tu evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím. Naštěstí (pro mne) je tu narváno nádhernými lidmi s ambicemi naopak jen těmi nejlepšími!
#documenta14 #documentahalle #art#kassel


Tenhle #busker byl neuvěřitelnej! Vybrnkával zběsile rychlý sólíčka (doprovod hrál stejně zdatnej harfista? Harfenik? Harfář? Prostě chlap s harfou), a přitom si četl tu knížku!
#busking #documenta14#documentahalle #celticmusic

Nevím, proč to tu je, ale jako sdělení diváků strůjcům spousty děl je to trefné: naser nás a my ti budeme tleskat.
#documenta14 #contemporaryart #kassel#ser


Tohle je aspoň hezký a optimistický*.
#documenta14 #torwache #kassel#optimism #serious #art
* myšleno ironicky, což pochopil málokdo.

8. března 2017

V tu chvíli její oči

MDŽ mám rád. Vím, že to není bolševický svátek, a kdo chce, dozví se to také. 
Nesmírně rád dávám ženám květiny. Já jim květiny dávám celý rok, ale na MDŽ můžu vidět na ulicích s květinou v ruce i ty, kteří jinak o květinářství okem nezavadí, a je jen jejich škoda, že si dosud nevšimli, že kytkou udělají doma větší radost než plkáním o tom, kdo a kde s kým a kolik. A přitom ten okamžik, kdy jí kytku dáte… vyrovná se polibku nebo objetí, fakt že jo. Vidět v tu chvíli její oči za to stojí, ať už je to maminka, dcera, milenka, manželka či kamarádka, a nebo prodavačka, před kterou si při placení položíte květinu na pult, abyste vytáhli peněženku, a ona roztomile řekne: „Ale to nemuselo být…“ a vy pak letíte pro novou kytku pro tu svou.

Ilustroval jsem sérii povídek na téma MDŽ v příloze HN (Ago!, 10. 3. 2017).
Nemohl jsem nenakreslit ženy, které mám nejradši… dceru Hermínu
a kamarádku Evu Turnovou a svou múzu Zuzanu Tichou.
Fotograf je Eugen Kukla.