13. prosince 2017

Posledních pět

Eva mě vyzvala, abych tu přečetl její libovolný sloupek. Vybral jsem si z Turnového háje 7 ten s pořadovým číslem 36589, nazvaný Posledních pět.

Jsem zcela pohlcena americkým seriálem „Mindhunter“. Je o mladém agentovi FBI, který se věnuje zkoumání sériových vrahů, aby zjistil pohnutky, které je k hrůzným činům vedly. Vzpomínám si, jak se Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za bednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší. V tomhle ohledu naprosto souzněl s geniální herečkou Květou Fialovou, která zase noc před premiérou vyrážela do ulic a spoléhala na to, že se ze tmy vynoří zločinec a zbaví ji života – i trémy. Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Po půl hodině cítím pach gumy, pračka se podezřele zahřívá. Chvíli držím ruku na skleněných dvířkách. Je to prostě normálně horký. Kdy frontman kapely DG 307 těsně před koncertem vyndal otrhaný papírek: „Napsal jsem něco v noci, jmenuje se to ,Rozlitý vody nelze sesbírat’, hrajte to třeba v a moll.“ Byly to zpovědi, při kterých se mu občas zlomil hlas, ale rozhodně to nebylo touhou po feedbacku. 
Ve dveřích stojí uklízečka. Připomíná mi Suzanne Atkinson, pravou ruku Charlieho Mansona. 
„Tu jak jsi teď doma často hrála. Prší prší prší, víc nežli se sluší, ďábel mi sedí na duši.“
Polil mě pot. 
„Promiňte, že ruším, ale pro co si ty vaše děti celý den pořád běhají?“ Vyměknu.
Zkouším najít vypouštění vody. Ani náhodou.
Byla to jedinečná událost, ale čas se nezastavil. Chtělo by to víc šagali a míň Horníčka.

Text (kompilát ze sloupků Evy Turnové č. 43–47, první dvě věty z č. 43, třetí a tvrtá ze 44., pátá a šestá ze 45. atd.) pro křest audioknihy Čtení z Turnového háje, který proběhl 12. prosince 2017 v Galerii Lucerna, zatímco ve velkém sále šeptala Hanka Zagorová, aby jí namaloval hrníčky…

Vazba dosud nevydaného 7. dílu Turnovýho háje.


Titulní list 7. dílu Turnovýho háje. 

Čtený sloupek ze sedmého dílu Turnovýho háje, str. 290.

Vášnivý čtenář Turnových sloupků, Jiří Jansch.

ET čte jeden ze svých nejhumornějších textů vůbec.

Pokřtěno Johankou Dobrou!

ET těsně předtím, než za ni Agnes Snopko pověsil na dveře tenhle plakát.

„Fronta se vůbec nehýbala,“ poznamenala ET spokojeně.

18. září 2017

Documenta14

Ještě před cestou na Documentu14 (která včera skončila) bych se snad nechal přesvědčit – soudě i podle toho, že jsem tam odjel –, že tahle přehlídka „současného umění“ je skutečně přehlídkou současného umění. Po návratu pochybuji o dvou věcech: zaprvé zda jsem současný umělec, a zadruhé zda jsem tam viděl současné umění. 
Co mne se týče, přívlastku „současný“ se nezbavím, žiji a tvořím teď a tady a nejsoučasněji tak, jak jen je to v mých silách. Co se týče umění v Kasselu viděného, jsem si jistý jeho současností, ale pochybuji o správnosti použití slova „umění“. Nechci tu rozdmýchat nekonečnou a zbytečnou diskuzi o tom, co uměním je a co jím není, protože všichni moudřejší než já by mne utloukli svými argumenty; pouze tu sám se sebou polemizuji o tom, zda ono současné umění je stále ještě dokladem umu svých autorů či technickým termínem pro jakoukoli činnost vykazující ambici být vystavena, nafotografována a bez jakýchkoli skrupulí následně zničena a ve své fyzické podobě zapomenuta.
Předesílám, že si jsem vědom toho, že na podobnou akci by grafický designer se zažitými elementárními kritérii svého oboru asi neměl jezdit: jednak tu není jediná práce, která by mu mohla profesně být přínosná, a jednak všechna prezentovaná díla jsou současná minimálně tím, jak je jim vizuální srozumitelnost cizí a neznámá.

Mým hlavním steskem před stovkami, možná i tisíci děl, je, že ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Tohle současné umění evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím.

Na Documentě jsem byl poprvé a vůbec jsem nebyl připravený. Dva dny jsem se snažil pochopit, proč tam jsem. Našel jsem si jediný důvod – je mi skvěle s těmi lidmi, se kterými jsem tam byl. Jako divák jsem ale byl zklamaný. Každé dílo bylo ve své podstatě opatřeno minimálně jednostránkovou popiskou od autora, a dalšími několika stránkami textu od kurátorů. Mně to prostě přijde užvaněné. A udivuje mě, jak všichni ti umělci vystavují úplně všechno, čeho se jejich ruka při tvorbě toho kterého „konceptu“ dotkne; kdejakou umolousanou skicu, pitomý nákres nebo poznámku vystaví a ještě tím podpoří můj dojem, že skrze tyhle pracovní podklady nehledají nějakou správnou a ideální cestu k řešení, ale za řešení považují už jen to, že se problematikou zabývají. Jako kdybych si při koncertě musel poslechnout i všechny nakonec nepoužité nepovedené a falešné akordy a motivy, a bylo by na mně, jakou si z té kakofonie vyberu podstatnou linku.
A k tomu původnímu povzdechu, že tam nebylo nic milého a přátelského: ano, já si myslím, že minimálně mým úkolem je dělat mou prací ostatním lidem radost, těšit je, a krášlit jim prostředí, v němž musí žít. A dávat jim odpovědi na otázky. Zatímco tohle tzv. současné a moderní umění otázky jen nastoluje, reflektuje nebezpečí a zlo, nutí k přemýšlení nikoli o výsledku, ale o tom, jak k tomu autor došel, aniž dává jasnou a srozumitelnou odpověď, a všechen tenhle nesrozumitelný balast balí do obecného pojmu „koncept“.
Takže tak vidím problém tohoto „současného“ umění, a viditelný zejména na Documentě: je užvaněné. Každé dílo je opsáno, vysvětleno, dopodrobna obhájen kurátorský vklad… zkrátka součástí každé práci je balík popsaného papíru. Už dávno neplatí, že dílo hovoří za autora, naopak, autor musí dílo vysvětlit. Jako kdyby vypravěč vtipu vysvětlil posluchačům pointu, pak jim převyprávěl anekdotu… a on se nikdo nesměje?! V tom alespoň my grafici máme navrch: k finálnímu symbolu se dopracujeme přes desítky a stovky skic (kterými nemáme důvod se chlubit) a výsledek je buď srozumitelný, nebo blbý, nic mezi tím. A nemusíme nikomu neustále zdůrazňovat, jak strašně moc jsme současní.
Tohle „současné umění“ je především důkazem, že onen umělec existuje. Že ale po něm nezbyde než fascikl obhajob a vysvětlivek a pár giga digitálních fotek, je v tomto okamžiku něco, čím nežije, protože to teprve bude, byť minulostí.


Zaplaťpámbu za tužku, papír a hlavu. A za umění probouzet svým dílem emoce nejen při vernisáži, ale i týdny, roky až staletí po ní. Zaplaťpámbu za pomyslnou židli před takovým dílem, na niž si sednu a řeknu si „a teď je mi dobře“.

Marná sláva, zatím nejsmysluplnější kumšt: za'atar man'ouche, libanonský chléb s tymiánem a olivovým olejem, pečou na místě tyhle dvě nádherné Libanonky v „Nassibově pekárně“ (autor Mounira Al Solh).
#documenta14 #nassibsbakery#mouniraalsolh

Stovky, možná i tisíce děl… ale ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Umění tu evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím. Naštěstí (pro mne) je tu narváno nádhernými lidmi s ambicemi naopak jen těmi nejlepšími!
#documenta14 #documentahalle #art#kassel


Tenhle #busker byl neuvěřitelnej! Vybrnkával zběsile rychlý sólíčka (doprovod hrál stejně zdatnej harfista? Harfenik? Harfář? Prostě chlap s harfou), a přitom si četl tu knížku!
#busking #documenta14#documentahalle #celticmusic

Nevím, proč to tu je, ale jako sdělení diváků strůjcům spousty děl je to trefné: naser nás a my ti budeme tleskat.
#documenta14 #contemporaryart #kassel#ser


Tohle je aspoň hezký a optimistický*.
#documenta14 #torwache #kassel#optimism #serious #art
* myšleno ironicky, což pochopil málokdo.

8. března 2017

V tu chvíli její oči

MDŽ mám rád. Vím, že to není bolševický svátek, a kdo chce, dozví se to také. 
Nesmírně rád dávám ženám květiny. Já jim květiny dávám celý rok, ale na MDŽ můžu vidět na ulicích s květinou v ruce i ty, kteří jinak o květinářství okem nezavadí, a je jen jejich škoda, že si dosud nevšimli, že kytkou udělají doma větší radost než plkáním o tom, kdo a kde s kým a kolik. A přitom ten okamžik, kdy jí kytku dáte… vyrovná se polibku nebo objetí, fakt že jo. Vidět v tu chvíli její oči za to stojí, ať už je to maminka, dcera, milenka, manželka či kamarádka, a nebo prodavačka, před kterou si při placení položíte květinu na pult, abyste vytáhli peněženku, a ona roztomile řekne: „Ale to nemuselo být…“ a vy pak letíte pro novou kytku pro tu svou.

Ilustroval jsem sérii povídek na téma MDŽ v příloze HN (Ago!, 10. 3. 2017).
Nemohl jsem nenakreslit ženy, které mám nejradši… dceru Hermínu
a kamarádku Evu Turnovou a svou múzu Zuzanu Tichou.
Fotograf je Eugen Kukla.

21. února 2017

Pokřtěno.

V pondělí 20. února 2017 křtila moje kamarádka v Arše pátý díl svého Turnového háje a zároveň výběr BE100F. Neskromně se přiznávám, že u obou jsem fungoval jako jeden z korektorů a u bestofky jako autor grafické podoby titulu.
V rámci křtu Eva vystoupila s eTurnity, přečetla svým neopakovatelným kouzelným způsobem spoustu svých sloupků, přizvala si senzační violoncellistku Zuzanu Dostálovou, a knížky křtili Milan Gelnar z Arga a Ondřej Hrab z Archy.

A na tomhle křtu zazněl mj. i tento Evou dosud nezveřejněný sloupek, který vloni na podzim v jejím bytě našla její tehdejší bytná Zuzana Tichá, která jej i přečetla (naprosto senzačně, mohla by číst a moderovat kdekoli, protože byla spontánní, přirozená a uchvacující, a nenechala se znervóznit ani Johnem Bokem, který si sedl vedle ní na reprobednu a výjimečně ji ani jednou nepřerušil, ba co víc, uznale jí zatleskal, aniž by ji „pochválil“ svým oblíbeným pejorativem vůči všem dámám kolem sebe):

Tichá babi říkala, že každý má mít svoje hobby. Po různých pokusech v dětství a zjištění, že modrého Mauricia neseženu, jsem to nevzdala: po návratu na Sedmičku jsem začala hledat místo koníčků své bývalé spolužáky výpustek. 
Jednou z nich byla Zuzka. Svěřila jsem se jí, že nemám témata a postavy do svých sloupků.
„V naší třídě je osm doktorů a z nich tři právníci, čtyři učitelky, ředitel Čedoku, jeden malý Němec, běžkyně maratónu, Král Slunce, co bys ještě chtěla?“ podivila se.
„Výpustek.“
„Zakuklený fotograf, pár nedostudovaných lékařů, doktorka bez hranic, dovozce tulipánů, výpustek,“ pokračovala Zuzka ve výčtu.
Měla jsem z toho pocit, že všichni kolem jsou mí spolužáci výpustek.
„Nebo výpustek třeba výpustek Pavel Beneš.“
„Kdo?!“ V životě jsem to jméno neslyšela.
„Ten, jak přešel ze Šestky do Sedmičky přece,“ snažila se Zuzka marně.
Dneska už může být mým spolužákem každý výpustek.

A na to jsem navázal já. Původně jsem se to chtěl naučit, ale nešlo to:
Výpustek nebo též výpustka, alias unicode 2026 – ve Windows Alt a 0133, v Linuxu Ctrl a Shift a U2026, na macu Shift a Alt a ů s kroužkem –, tedy elipsa neboli vypuštění větného členu se v textu nijak nevyznačuje, Evo! 
Značí pouze nedokončenou větu, přerývanou řeč, zámlku, napětí nebo úmyslně vypuštěný úryvek informace, často na konci věty nebo v místě odmlčení pro vyznačení aposiopese (nedokončená myšlenka). V případě citací vyznačuje výpustek umístěný buď samostatně nebo v závorkách místo, odkud byla vynechána slova či věty oproti původnímu textu. U aposiopese lze psát výpustek také pomlčkou.
Já tě tuhle elipsu jednou naučím, fakt že jo…

No, a pak holky otevřely šáňo, Honza Polyš dal za všechny spolužáky Evě překrásnou kytici a knihy byly pokřtěné.


P.s. Ten Evin údajný sloupek napsala převážně Zuzana, a Eva, která při jeho předčítání stále vedle mě, si chvíli skutečně nebyla jistá, zda ho opravdu nenapsala.
P.p.s. Evě jsem křtil už Turnový háj 3, v Lucerně v prosinci 2014. Teda… a to je už pěkně dávno!

Původně jsem fotil tu Evinu placku, protože jsem ji pro ni a pro Vráťu na ten večer udělal,
ale nějak si mi tam připletl pan Jameson.

Stejně jsem po celou dobu jen sledoval, jakej má Eva prstoklad…


23. října 2016

Mlčení znamená souhlas.


Každou chvíli mě nějaká politická všivárna, nějaké svinstvo a záludnost vyprovokují k reakci. Nebo fakt, že se k nám chystá na návštěvu někdo, koho stojí za to jaksepatří přivítat, a na popud nadšenců, kteří se toho ujmou, jim pomohu vším, co umím a mohu nabídnout. A nebo jen to, že v kalendáři je příležitost oslavit něco jiného než svátek či narozeniny.
Už dlouho mi na scéně (nejen grafického) designu chybí hlas, který by srozumitelně a s nadhledem reagoval na momentální politickou situaci. Pro grafiky přece není současnost méně přitažlivou a méně inspirativní než byla ta v listopadu 1989, která vyvolala jejich tvůrčí euforii rozměrů a nasazení do té doby nevídaných, a vyveďte mě kdyžtak z omylu, ale od té doby jsem nezaznamenal od žádného grafika výrazně interpretovaný a angažovaný (zvykněme si, že toto slovo už nemá onen pejorativní význam jako před více než čtvrtstoletím) postoj, a je mi jedno, pro a za koho. 
Nemám na mysli anonymní spoluautorství na předvolebních reklamních kampaních té či oné partaje, ale autorskou výpověď, čistý a znělý tón grafické zkratky, prostě senzační plakát reagující na tu či onu špinavost, která každou chvíli rozvlní hladinu českého politického rybníčku. Grafickému designu přikládám stejnou možnost mít kladný vliv na společnost, jakou mají naši zpěváci skrze svůj hlas a své texty, jako naši herci skrze své role a mediální popularitu, jako spisovatelé a filozofové skrze sílu svých formulací.
Lenka Dusilová a David Koller jsou z těch, kdo se nebojí své koncerty spojit s apelem na diváky a na zdravý rozum. To jsou ale dva z tisíců… Z divadel podobnou zkušenost v posledních letech nemám vůbec, Cimrmani to svými vícesmysly už nevytrhnou a Sklepáci se svou víceméně stále stejnou diváckou klakou rovněž ne. Herci a zpěváci, a zejména ti nejpopulárnější, se tváří, že jsou v naprostém souladu se vším, co štve masy těch, kteří možnost veřejně, otevřeně a k velkému auditoriu posluchačů promlouvat prostě nemají. A stejně tak výtvarníci či – za něž se dnes moderně většina z nás ráda označuje – designeři, jedno zda grafičtí, oděvní nebo průmysloví. Všichni pracují na všem, co je jim zadáno, a mimo své zakázky se nijak neangažují, ve prospěch práv a svobod, které v jejich stávající intenzitě berou tak nějak samozřejmě, bez nutnosti je přiživovat vlastní a – ano, i tak lze občas pracovat! – nevýdělečnou aktivitou. Ale nám už přece za náš názor nehrozí uvěznění, ztráta zaměstnání či perzekuce rodiny! Tak proč nevyužijeme potenciálu své autority a nepomáháme dobrovolně a nezištně dobré a zásadní věci?

Jsem rovněž grafik, a pedagog. Často se u studentů setkávám s nejistotou, jak a zda vůbec se zabývat angažovaným designem. Nedávno jsem byl v porotě jedné z nejprestižnějších designerských studentských soutěží světa, TISDC, a do sekce grafického designu bylo přihlášeno téměř 10 000 prací, v drtivé většině plakátů, a z nich opět naprostá většina byla angažovaných, reflektujících aktuální situaci kolem autora. Nepřekvapí asi, že ze zemí, v nichž lidská práva a svobody mají své pevné místo a jsou respektovány, přišlo minimum prací. 
V této zemi, která se navenek tváří, že přerod z totality do demokracie už má dávno a úspěšně za sebou, ale uvnitř jsou tyto samozřejmosti demokratické společnosti – sice nenápadně a vedle mnoha jiných zemí úplně nicotně – atakovány a zpochybňovány vládnoucí garniturou, zkrátka že tady uvnitř hlasy, které mají příležitost a moc být slyšet a mít vliv, mlčí. 
A to je to, čemu nerozumím. Buď nemají co říci, což je dost smutné, a nebo se bojí, což je ještě smutnější. A přitom mohou mluvit a křičet a řvát, aniž pronesou nahlas jediné slovo…
Já vím, že je to alibismus… ale aspoň jeden za všechny, když už ne všechny do jednoho.

Nebudu se chlubit. Kdo chce vědět, ví. (Foto © Eugen Kukla)