8. července 2016

S kytkou nejdál dojdeš

Byl jsem dopoledne v tržnici, nakoupil si, mimo mnohé další i kytici pro maminku. Cestou domů v masně, vlevo kousek nad hotelem Belveder, platím a kytku si pokládám na pult.
„To nemuselo bejt,“ zareagovala pohotově řeznice.
„Máte ji příště u mě,“ odpovídám.
Jenže mi to nedalo, a jednu růži jsem jí v květinářství hned koupil a položil ji na pult.
„Vy jste blázínek,“ řekla a měla tááákovouhle radost… 

Kytka, a kolik udělá radosti. Nám oběma…

29. března 2016

Snad máme co říct i zadarmo…

Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků. 
Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější.
Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost.

Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze graficky prezentovat jakýkoli občanský postoj. Ale kdo chce a kdo to potřebuje, platformu si najde, nakonec i onen politický plakát jako fenomén stále existuje (včetně celosvětové významných pravidelných přehlídek a specifických kategorií na mnoha dalších výtvarných projektech), ale nejsou jen plakáty. Pohlednice, placky či trika jsou oblíbenými a frekventovanými médii (o síle sociálních sítí nemluvě), a pokud se lze dobrovolně a snadno prsit profláklými grafickými symboly, mnohdy již tak omletými, že dávno ztratily svoji někdejší drzost, lze se prsit i takovými, které sdělují něco aktuálního. Až na několik málo výjimek ale neznám grafiky, kteří by se kromě svých komerčních veleúspěchů chlubili ještě sebou samými, jakože myslící osobností vedle grandceněného designera. Stále nové a lepší vizuální styly, loga a výtvarně korporátní celky, nekonečné série finančně více či méně lukrativních zakázek… ale o dobrovolný, dobročinný a spontánní grafický počin nezavadíte. Co není zaplaceno, nemá právo rukou grafika vzniknout a není důvod se tím zabývat. A přitom grafická (myslím tu tzv. grafiku užitou) práce je snad jako kterákoli jiná kreativní činnost – hezky se i jí říkávalo „múzická“ –, neomezující se snad jen na předem objednané a později natuty zaplacené kšefty. Snad máme občas co říct i zadarmo…


Tomáš Halík to tuhle v rozhlase řekl moc hezky: „Dobrý plakát je účinnější než hodinový proslov.“


22. března 2016

Chudák labrador.

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním.
Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.

15. ledna 2016

Píseň o jahodě

Probírám se tu bednou s fotkami a katalogy, které jsem měl k výběru do rodičovské monografie, a kromě mnoha tehdy přehlédnutých či nevybraných pokladů jsem tu teď našel tenhle: báseň „Píseň o jahodě“, kterou mně a mé sestře Petře (někdy to je vtipné, ale občas je tenhle rým trochu mimo, jako třeba právě teď) 18. června 1977 napsal Jaroslav Seifert. V té době chystal knihu básní o Praze a tatínek měl být jedním ze zastoupených grafiků (kniha nakonec nevyšla).

Píseň o jahodě
Jde děvčátko, jde po úbočí 
a od pláče má vlhké oči.
Ani se kolem nepodívá, 
neslyší skřivánka, jak zpívá.
Nevidí v poli máky vlčí, 
jen hlavu sklání, vzdychá, mlčí.
Přemýšlí hořce o svém smutku –
vtom padne oko na jahůdku,
která tu skromně v trávě voní.
A holčička se shýbá pro ni.
Když zvedla ji, hned ochutná ji
a už se očka usmívají.


Ještě že je ta technika… originál je vybledlý a místy nečitelný.

11. ledna 2016

U svěšenýho kafe

Foto: Praga Magica

Včera bylo ve velkém stylu naposled otevřeno U zavěšenýho kafe. Skončilo zase něco, co jsme všichni považovali za nesmrtelné. 
Zas tak výjimečný večer to ale nebyl: atmosféra jako v nejlepších časech, jen výjimečně narváno až do brzkého rána. Všichni, kdo sem přišli záměrně, cítili nejspíš totéž co já, totiž že jsou součástí nějakého zlomového okamžiku, historického data, byť třeba jen na úrovni desky stolu, pocintané pivem a ohlazené stovkami a tisíci loktů přístolních společností, stejně jako náhodných hostí. Ti, kteří se tu kážou ztřískat bez ohledu na cokoli, se tu zase ztřískali, ale ti, co se třeba přišli ujistit, že byli součástí něčeho neopakovatelného, s týmž pocitem a v dobré náladě odcházeli.
Zavěšený kafe bylo takovou mou takřka domácí hospodou. Z malostranských kvelbů U Slunců, U Bonaparta nebo U kocoura z dob socíku se většina našich partiček transformovala ve více či méně přístolní společnosti právě U zavěšenýho kafe, napřed nahoře na Radnických schodech a po šesti letech pak dole v Úvoze. S Kubou Krejčím, výtvarným géniem loci tohohle podniku, mne pojí letité přátelství z dob začátků Divadelní poutě, kdy jsme v kamrlíku na zmíněných Radnických schodech vymýšleli fackovací panáky nebo dělali grafické věci třeba pro Panton, případně, jak jsem psal již mnohokrát dříve, „šili vrby“, což byla úplně první činnost, kterou jsem tu dělal, když mě sem jednou vytáhla Žemle. K tomu jsem chroupal sušenky Lucie a pil hektolitry kafe, kterými nás zásabovalo tendejší Kubovo děvče Maruška. Po revoluci jsem pak byl přítomen jak v Galerii Gradus, pak v obou postupně vzniklých Zavěšených kafích. A v posledních letech jsem se rád účastnil i hromadných fotografování, protože mi naštěstí včas došlo, že tyhle několikasethlavé portréty budou jednou veledůležitou vzpomínkou na dobu, již jsme žili. A když už jsme se do toho kopce ke Kafi vyškrábali, žili jsme ty chvíle skutečně naplno, pravda, někteří z nás ještě o něco víc, než bylo zdrávo. Ale žili jsme je, jako by měly být donekonečna, se samozřejmostí, která konec nepřipouštěla (jakkoli se zeď nad výklenkem se zavěšenými kafi pomalu, ale jistě plnila fotografiemi těch, kteří nás postupně opustili). Žili jsme je tak intenzivně právě proto, aby neskončily.

A ony včera skončily, a s nimi něco, co jsme považovali za nesmrtelné. Jako třeba Davida Bowieho, jehož fotku už není nad zavěšená kafe proč pověsit, protože Zavěšené kafe už není…