26. srpna 2004

Perseidy



Viděl jsem Perseidy. Připomnělo mně to zážitek z dětství. Stávali jsme s klukama na chodníku v davu a čekali na průjezd peletonu Závodu míru. Závodníci byli ještě mnoho kilometrů daleko, a už byli slavní a netrpělivě vyhlížení. Těšili jsme se, natahovali krky, oči upírali do prázdna. A pak to zašumělo, jako když proletí hejno špačků, sotva jsme stihli otočit hlavami, a závod pro nás skončil, peleton byl zase mnoho kilometrů daleko, a my ani netušili, zda jsme skutečně zahlédli kohosi ve žlutém trikotu, třeba Richarda Szurkowského. Stejné to bylo dnes v noci. Oči upřené do tmy, co chvíli napětím vykulené, když mezi mraky vysvitlo pár svítících bodů hvězdného davu mlčících diváků. A pak, spíš jen v tušeném záblesku a zcela mimo upřený pohled, záblesk v temnotě. Tak tedy tam, tam poletí. A za chvíli zase mžik, v místech, z nichž jsem před chvílí zrak odvrátil. Setina vteřiny, víc pocit než vjem. Peleton je pryč, diváci se rozcházejí v závoji lehkého oblačna; tak zase příště, bude-li nějaké.
Viděl jsem je, hvězdy slavné dřív, než byly vůbec k vidění. Jak milé a vzrušující ve srovnání s hvězdami, které se onehdá mihly v naší pozemské atmosféře na nezdravě blikajících obrazovkách stanice, přiživující se svým jménem na dobré pověsti některých z diváků dnešního představení. Některé hvězdy svítí, až jsou k smíchu, a jiné nemusíme ani vidět, a přesto si jich vážíme. Čas od času je dobré vyhlížet Perseidy, i když je zrovna pod mrakem.

1. ledna 2004

Kdyby se mě náhodou někdo zeptal...




... které roční období a kterou část roku mám nejneraději, bez váhání odpovím 1) zimu, 2) vánoční a novoroční oslavy. Nikoli svátky, ale oslavy.

Zimu proto, že jsem zimomřivý a raději se pro své pohodlí šatstva vzdávám, než abych se do něj balil. Oslavy pak z více důvodů.
Především mi vánoce přijdou v této zemi, nejméně věřící a nejvíce bezvěrné a ateistické, jako naprosto pokrytecká kamufláž bezhlavého utrácení všech nabytých i nenabytých prostředků. Cílený atak od posledních zářijových dnů, že vánoce jsou už za dveřmi, mně za poslední zhruba tucet kapitalistických let jakoukoli míru dojímavosti a dojetí nad zrozením čísi nevinnosti zcela zahňácal nánosem santaklausovsko-mrázovské červeni a tisíckrát povinně slyšenou základní sadu koled nevnímám s něhou větší než celebritní zvratky na stránkách dnes už bohužel všech deníků. Vánoce jsou tak pro mne už jen tím skvělým manželčiným bramborovým salátem, jedinkrát v roce trpělivě a pozorně pozřívanou rybou a pocitem úlevy, že bude zas pár měsíců klid. Ježíšku, promiň.
Novoroční oslavy jsou pak dnem, kdy se zeslyšitelňují všichni ti, kterým po celý rok sluchu dopřáno nebylo, všichni ti hlupáci a tupani, kteří mají potřebu svou přízemní radost oslavit hlukem a kraválem. A čím větší blb, tím větší petarda.
Rád bych si představil protipól v oblastech a zemích, jako jsou Irák, Čečensko, Izrael a Niger, jak tam slaví vteřinami vytouženého ticha - protože řachanců, výbuchů, světlic a prskavek si tam celoročně užívají k vlastnímu neštěstí a zkáze dosyta, včetně efektů krvavých, slzavých a smrtelných. To, že radost z vítězství přesto slaví střelbou do vzduchu a fanatickým lomozením, to je už jen odraz celosvětového trendu, bohužel.
Mám psa, labradora. Tak jako mnoho jeho kamarádů ze zvířecího světa trpí i on každou ránou, každým prskajícím vějířem na nebi. A je jedno, že to slyší dvacetkrát silněji, jakkoli je ta představa i pro člověka bolestivá. Lítá jak pominutý, má strach a přesto chce ten běs od nás odehnat. Každá petarda mě tak bolí nadvakrát; jednou za mě, že musím - a že musím, chci-li v této nablblé době a zemi plné lidí veselících se ohlušováním ostatních přežít! -, a podruhé za toho psa, který navíc netuší, že je to jen jednou v roce - ovšem pokud se nekoná mistrovství v čemkoli, v čem se našim hochům daří, protože čím lépe kopou do meruny či se ohánějí hokejkou, o to větší ti, kteří jim to v duchu závidějí, dělají kravál, zpíjejí se do křiklava a pak si o tom všem dohromady čtou na sportovních stránkách deníků - a bojí se, že je ten kravál už na furt.
Někdy mám pocit, že to na furt je. Nafurt a nahlavu. Řach řach řach.
(31. 12. 2003 těsně před půlnocí a 1. 1. 2004 dvě hodiny po půlnoci)
- - - - - - -
A už vůbec odmítám programově se v poslední den roku veselit a výskat radostí, protože pokud na něco skutečně nemám vliv a tím pádem ani mrť důvodu to slavit, pak je to den v roce poslední či první, to je jedno, přijde tak jako tak, ne-li pro mne, pak pro kohokoli jiného. Celé to oslavovací šílenství mi připadá stejně nesmyslné a stupidní jako radostná otcovská zapíjení narození potomka.
Kdo vlastně porodil, kdo má důvod oslavovat, že se to povedlo? Kdo skrze vlastní bolest obohatil svět o další živou bytost? Já, muž? A jak, kdy? Snad před těmi devíti měsíci jsem měl důvod připít si s kamarády, že jsem se náhodou strefil do oné jediné správné chvilky ženiny vnitřní ochoty státi se matkou, ale teď? Moje statečná, silná žena má všechny důvody oslavovat, ne já, třičtvrtě roku se z úspěšného pokusu vzpamatovávající se sameček... a s novým rokem je to stejné. Ne lidstvo, ale Země má důvod slavit, že přežila další rok a že přišel nový, čerstvý, čistý, beze skvrn od krve bolesti, od slzí a potu, panic... z něhož nám po roce - bohužel - bude zas nanic. Ale s kraválem, ohňostroji a vší slávou.
Tak co - je to nahlavu, a nebo není?!