6. listopadu 2008

Rámovat je tak snadné!



Mé okolí mělo zase jednou možnost se přesvědčit, s jak nepraktickým člověkem žije. Některé činnosti by mně vlastní být měly, jiné mohly. Přesto se najde pár z nich, které nejsou ani jedněmi.
Vždycky jsem měl rád práce své či ostatních pěkně zarámované, nejlépe rozvěšené kolem sebe. Především díly svých přátel jsem se rád obklopoval, má tvorba zůstávala naskládána v nedostupných zbytcích místa mého ateliéru či pracoven. Většinu rámů jsem svěřoval osvědčenému rámaři panu Krušinovi, dříve na Plzeňské, dnes na rohu Stroupežnického a Bozděchovy. S objevem praktických rámů v Ikea jsem se občasným rámařem stal sám.
Zvláště jsem si oblíbil menší formáty rámů, tuším že se jmenují Nyttja. Rád jimi leta rámuji výtvory svých nadaných dětí, v poslední době především své výtvory k narozeninám či jmeninám. Mám rád jejich pestré barvy i jednoduchou montáž. Od včerejška vím, že právě ta je ještě mnohem jednodušší a snazší, než jsem si posledních deset let myslel.
Největší práci mně vždycky dalo vytrhat černé kovové úchytky, bránící vyjmutí podložky, kresby a fólie. Když jsem je vytahal - často kleštěmi, nechtělo se jim - a vložil kresbu a podložku, s velkými potížemi jsem se jimi trefoval do původních míst, špatně se zaklepávaly neohrabanými údery kleští či kladívka, zůstávaly pokroucené, ostré, nehezké. To mně na jinak bezchybných rámečcích vadilo.
Včera jsem pochopil, že pokaždé stačilo je jen ohnout, učinit výměnu prázdna za dílo, a nakonec je zase vmáčknout zpátky. Pokud se tak neděje vícekrát, drží jak ulité. Jsou stejně rovné, pevné a hezké, jako na novém rámu.
Ženu jsem svým objevem neohromil, naopak. A syn se mě zeptal, jestli svůj objev myslím skutečně vážně. Měl jsem se přiznat?

22. července 2008

Jak jsem spadl ze Sněžky

Jsem propagátorem nordického walkingu už měsíce měsoucí.
Poprvé jsem tuto disciplinu reprezentoval v roce 2007 zjara na školním výletě do Paříže. Zimu předtím mne již tradičně vzala záda a fyzioterapeutka mně hole vřele doporučila. Několikrát jsem se s nimi pak mihl pražskou Stromovkou, vícekrát sám, dvakrát jsem zahlédl podobného solitéra, ovšem profesionálně vybaveného krosničkami s lahvemi, skvěle padnoucím obrýlením a přiléhavým aerodynamickým trikotem.
Když jsem pak váhal, zda jsou trekkové hole vhodným turistickým doplňkem do francouzské metropole, ujišťovala mne manželčina kamarádka a světoběžkyně se slabostí právě pro Paříž, že se v davu nordických chodců v Paříži ztratím a že se tam s nimi budu cítit jako ryba ve vodě.
Nu - vydržel jsem se s nimi proplétat davy dva dny. Ignoroval jsem posměšné pohledy svých studentů, které jsem co chvíli zdržoval kšírováním se do ergonometrických madel svého doplňku, povzneseně jsem se naparoval před Louvrem i po bulváru Saint-Michel, kudy jsem svou skupinu dovedl k Sorbonně. Marně jsem se ovšem bránil neústupným ochrankám v muzeích a galeriích, několikrát jsem se musel omluvit dotčeným turistům, kterým jsem v chůzi zabodl ? samozřejmě nerad! ? svou hůl do Achillovy paty, a když se mne starší kolega profesor před vernisáží, jež byla hlavním důvodem našeho výjezdu, zeptal, která motorická choroba mne trápí, poskládal jsem mlčky své nádobíčko do baťohu a druhý den se konečně mohl podívat při chůzi městem i nad sebe, bez obav, koho zase zraním.
(Syn se hned při odjezdu z Prahy nabídl, že vyfotografuje všechny severské chodce, které potkáme. Jediného, kterého jsem zahlédl cestou zpět kdesi uprostřed Německa, na polní cestě a při svítání, můj syn rozumněji zaspal.)
Letos v létě jsme si vyjeli na týden do Krkonoš. Lepší domácí terén pro mou zálibu jsme si snad ani nemohli najít. Oproti Šumavě, kdy dlouho jdete nahoru a stejně dlouho pak dolů a nejeden kopec se vám zdá nakloněný na jinou stranu, než skutečně je, jsou Krkonoše pro nás, severské chodce, za každým smrkem překvapivé, nikdy nevíme, zda budeme za nejbližší zatáčkou šplhat nebo se spouštět. Po čerstvě štětovaných cestách je chůze s holemi příjemná a terapeutická.
Hned první den jsme si udělali výšlap na Sněžku. Nebýt vedra, došli bychom až na vrchol společně, leč třicítka na pláni nad Růžohorkami udělala své a ženy se nechaly vyvézt lanovkou. Aniž se považuji za hrdinu, vydupal jsem to pod nimi a dorazil jsem tam v tutéž chvíli. Bohužel, Poštovna byla stále neotevřená, přesto byl vrchol nacpaný lidmi a bylo tam k nehnutí, zvláště s holemi.
Den před odjezdem z našich velehor Poštovnu nečekaně otevřeli. Shodou okolností jsme se zrovna vydali na Černou horu, a u Jelenky už by býval hřích si těch pár set metrů nepřiložit a na vrchol se nepodívat podruhé. Slunce žhnulo z modré oblohy, lístek se nepohnul, a ženy se rády vrátily na zmrzlinu; já se škrábal Cestou česko-polského přátelství k vrcholu. Prodírat se bujnou klečí kolem cesty a školními výlety Poláků v protisměru bylo sice únavné, ale odměněné příjemnou půlhodinkou v Poštovně. Navíc zde dnes bylo podstatně méně turistů, takže bylo lze rozhlédnout se a vidět.
A cestou zpátky, právě v onom zhustlém klečí, naštěstí zcela sám a bez publika, jsem se zamotal do svých hůlek. Nikdy bych nevěřil, co dva klacky dokážou. A přitom stačilo tak málo - pravou hůl jsem zabodl do dráhy pravé noze, a než mozek zareagoval na komplikaci, levá noha mírným obloukem opsala elipsu zvenčí kolem levé hole a pravá, hledaje pudově oporu, nepřemohla odpor již zašprajcované hole. Normálně by člověk hole pustil a v nejhorším dopadl na ruce. My nordičtí chodci ale máme hole přikurtované k zápěstí, aby dlaně pevně svíraly rukojeť, takže s přišlápnutými holemi jdou k zemi i připoutané ruce. Je to podobné, jako když se skácíte na běžkách a nevypne vám vázání. I vstávání bylo podobné. Chcete co nejrychleji osvobodit ruce, ale máte je někde za stehny a poprvé nemáte pocit, že se řemínek furt povoluje, jako za chůze. Drží, potvora, a povolit jej jde jen tou rukou, na níž ležíte, přes hlavu máte batoh s lahví teplé vody a těžkou bundou, kdyby se chtělo ochladit. Zápas je to nerovný a vítěz blbější než vy.
Konečně jsem se vysoukal na nohy, oprášil se, ošetřil rozbité koleno, složil ty zlořečené hole a vydal se na další sestup. Naštěstí jsem byl stále sám, nikoho jsem svým eskamotérstvím nepobavil. Ale i kdyby - kdy kdo spadl ze Sněžky?