Rámovat je tak snadné!

Mé okolí mělo zase jednou možnost se přesvědčit, s jak nepraktickým člověkem žije. Některé činnosti by mně vlastní být měly, jiné mohly. Přesto se najde pár z nich, které nejsou ani jedněmi.
Vždycky jsem měl rád práce své či ostatních pěkně zarámované, nejlépe rozvěšené kolem sebe. Především díly svých přátel jsem se rád obklopoval, má tvorba zůstávala naskládána v nedostupných zbytcích místa mého ateliéru či pracoven. Většinu rámů jsem svěřoval osvědčenému rámaři panu Krušinovi, dříve na Plzeňské, dnes na rohu Stroupežnického a Bozděchovy. S objevem praktických rámů v Ikea jsem se občasným rámařem stal sám.
Zvláště jsem si oblíbil menší formáty rámů, tuším že se jmenují Nyttja. Rád jimi leta rámuji výtvory svých nadaných dětí, v poslední době především své výtvory k narozeninám či jmeninám. Mám rád jejich pestré barvy i jednoduchou montáž. Od včerejška vím, že právě ta je ještě mnohem jednodušší a snazší, než jsem si posledních deset let myslel.
Největší práci mně vždycky dalo vytrhat černé kovové úchytky, bránící vyjmutí podložky, kresby a fólie. Když jsem je vytahal - často kleštěmi, nechtělo se jim - a vložil kresbu a podložku, s velkými potížemi jsem se jimi trefoval do původních míst, špatně se zaklepávaly neohrabanými údery kleští či kladívka, zůstávaly pokroucené, ostré, nehezké. To mně na jinak bezchybných rámečcích vadilo.
Včera jsem pochopil, že pokaždé stačilo je jen ohnout, učinit výměnu prázdna za dílo, a nakonec je zase vmáčknout zpátky. Pokud se tak neděje vícekrát, drží jak ulité. Jsou stejně rovné, pevné a hezké, jako na novém rámu.
Ženu jsem svým objevem neohromil, naopak. A syn se mě zeptal, jestli svůj objev myslím skutečně vážně. Měl jsem se přiznat?