Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2010

Devatenáct

Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné. A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude. „Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit. „Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je. „Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel. „Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit. Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích. Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nik

Padesát

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána. Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost. Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele. Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Je

Takovou jsem ještě nezažil

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř. A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák