30. července 2010

Devatenáct



Ráno. Jdu tam, kudy každé ráno. Jeden by řekl, ráno jako každé jiné.
A tu náhle v cestě leží chlap. Dospělý, zdravý chlap, nedávno mu bylo devatenáct. Znám ho, vídám ho každý den. Dokáže se smát, a může s ním být kloudná řeč. Teď zhroucený, ústa dokořán, sípavý spánek opilce. Kabát kolem hlavy, jak si jej snad chtěl sundat, ale vleže se mu to už nepovedlo. O kus dál brýle, támhle foťák. A smrad všude.
„Vstávej, tady přece nemůžeš ležet,“ povídám a snažím se jej probudit.
„Coécoé... heosem, vé? Vé, heosem...,“ blábolí a vrávoravě se zvedá. Pochopil jsem, že se ptá, kde je.
„Hele, lehni si támhle... sundej si ty hadry, ...“ říkám a vidím, že mluvím do větru, oči se mu vytáčí kamsi vzhůru a nebýt schodů, kterých se přidržuje, zas by ležel.
„Toemi homálně netáuá,“ snaží se ospale ospravedlnit.
Pak se sesul a okamžitě usnul, teď už nikomu v cestě a na očích.
Chlast... copak můžu někoho poučovat a kárat? Taky jsem si vypil svoje, a blábolit jsem uměl jistě nemlich stejně. Snad že jsem se nikde neválel a vždycky se do nějaké té postele dostal, abych se aspoň jako člověk probouzel.
Chlast prý sbližuje... ovšem opilce to táhne zase jen k opilcům, a i podlaha je pak čím dál blíž, až se z ní stane i ta postel. Trapní blekotové ve většině lokálů celého světa večer co večer otravují svými plány, s čím že hned zítra začnou, ušlápnutí maskulíni bobtnají s každým vdechlým žejdlíkem, a všichni se obhajují starou pravdou, že většina velkých věcí se zrodila přece v hospodě, voe!, u píva...
A já tu teď mám adepta vší téhle slávy. Hrdinu několika včerejších lokálů, zdatného hospodského vzpěrače, krále ranního večírku, kterému nikdo netleská jen proto, že už se dlaněmi netrefí.
Ležel na dlažbě a nechat ho být by jindy nebyl zas tak veliký hřích.
To by ovšem nesmělo jít o mého syna, kterého mám rád.

18. července 2010

Padesát

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána.
Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost.
Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele.
Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Jen přečíst a přepsat mnohou z oněch jinošsky chlapáckých strof se muselo rovnat očistci.
A pak jsem ještě dostal dvě zásadní esemesky v celkovém rozsahu stotřicetičtyř znaků, které svou krasnou reci bez hacku a carek zúročily v součtu čtyřiatřicet roků společného života.
Mladší smsku nahradil nečekaně trefný portrét a tu starší fotoalbum s fotografiemi mé oslavy na palubě lodi Tajemství.
Blesklo mi ješitně hlavou, co asi dostanu ke stovce. A hlavně, od koho.


17. července 2010

Takovou jsem ještě nezažil

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř.
A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák. A akord té basy se valil tak, že bylo cítit, který kopec mu zrovna stojí v cestě. Bál jsem se vstát a jít k oknu, aby to se mnou neprásklo. Světlo jak ve dne střídalo tmu jak v pytli. Vteřina tak a dvě naopak. Šlupka za šlupkou, blesky jak od nadrženého řidiče audiny za váma. Hodinový koncert zvukaře a osvětlovače, s dokonalou dramaturgií, které nedovolila vydechnout, natož nabrat dech.
A pak už jen aplaus deště, nekonečný, ve vlnách podpořených hvízdáním vyčerpaných větví lesa za domem. Aplaus, který uspal.
A když bylo po koncertě a celý ansámbl se již dávno přestěhoval na další štaci, metr za mou hlavou cinkl hrnek o talířek. V místech, kde byla tma a nikdy žádný hrnek. Zeď.
Duch majitele domu šel z koncertu a v otevřeném okně zasvitlo k pátku.