Padesát

Minulý týden mně bylo padesát. Docela hezké číslo, nejkulatější věk ze všech, které lze považovat za jaksi přelomové. První z těch jubileí, na něž se už netěšíme, a nebo čím dál tím méně, pakliže nám jsou vůbec dána.
Bilance si nechávám na bezesná probouzení, tady a teď se snažím psát o tom, co mně k této příležitosti udělalo radost.
Přátelé se na mne složili a má ranní popobíhání dostala konečně důslednější a zdravější motivaci v podobě přemoudřelé obuvi, stopek, skrze něž se houpu na neviditelném vlákně uvázaném kdesi nade mnou na jednom ze satelitů, a piksliček s vitaminy a posilovadly. Lámu jeden osobní rekord za druhým, radostně sčítám ve větrech o závod poztrácené kalorie a mám rád své přátele.
Moje trpělivá a tolerantní žena oprášila mou mladicky nespoutanou sbírku postpubertální poezie a po sedmadvaceti letech jí dala krásnou grafickou úpravu, adekvátní formát a nákladem sta krásně vytištěných exemplářů ze mne učinila pyšného publikovaného básníka a k slzám dojatého manžela. Jen přečíst a přepsat mnohou z oněch jinošsky chlapáckých strof se muselo rovnat očistci.
A pak jsem ještě dostal dvě zásadní esemesky v celkovém rozsahu stotřicetičtyř znaků, které svou krasnou reci bez hacku a carek zúročily v součtu čtyřiatřicet roků společného života.
Mladší smsku nahradil nečekaně trefný portrét a tu starší fotoalbum s fotografiemi mé oslavy na palubě lodi Tajemství.
Blesklo mi ješitně hlavou, co asi dostanu ke stovce. A hlavně, od koho.