Takovou jsem ještě nezažil

Noc ze čtvrtka na pátek, v srdci Krkonoš, Bolkov kousek od Černé hory nad Janskými Lázněmi. Před pár hodinami jsme se rozešli od stolu plného vepřové pečeně, piva, fantastického chleba, zelí s křenem, vína, zkrátka od hostiny. Ve vedru jen o málo snesitelnějším jsme se posvalovali na lože, lehátka a podlahy. Okna dokořán, venku stejně mrtvo jako uvnitř.
A najednou prásk!, okna se zatřásla, tichem se nesla brumlavá ozvěna kamsi k Polsku. A prd ho!, blesk jak reflektor někde nad Slávií. Jeden, dva, tři - a zase řacha, za niž by pyrotechnici každého rockového festivalu dali nevímco. Řacha tak neskutečně rozfázovaná, raz-dva-tři, raz-dva, tři-čty-ři, a řach!, a tma a blesk a dva-tři, čtyři a řach! řach!, hm... a řach. Od malička vím, že co odpočítaná vteřina, to vzdálenost bouřky. Řa-a-ach, a šajn a prásk! a podruhé a potřetí, a tma a blesk a prásk ho!, nedělal bych nic než počítal. Ležel jsem a třeštil oči k oknu, a ledva si zvykly na tmu, Krakonoš zase zapnul stroboskop a přehulil reprák. A akord té basy se valil tak, že bylo cítit, který kopec mu zrovna stojí v cestě. Bál jsem se vstát a jít k oknu, aby to se mnou neprásklo. Světlo jak ve dne střídalo tmu jak v pytli. Vteřina tak a dvě naopak. Šlupka za šlupkou, blesky jak od nadrženého řidiče audiny za váma. Hodinový koncert zvukaře a osvětlovače, s dokonalou dramaturgií, které nedovolila vydechnout, natož nabrat dech.
A pak už jen aplaus deště, nekonečný, ve vlnách podpořených hvízdáním vyčerpaných větví lesa za domem. Aplaus, který uspal.
A když bylo po koncertě a celý ansámbl se již dávno přestěhoval na další štaci, metr za mou hlavou cinkl hrnek o talířek. V místech, kde byla tma a nikdy žádný hrnek. Zeď.
Duch majitele domu šel z koncertu a v otevřeném okně zasvitlo k pátku.