21. srpna 2010

Svobota



Je sobota, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji.
Začala tím, že jsem se probudil až před osmou.
Ono „až“ nepřičítám včerejší sedmičce červeného, spíš tichu. Běžně mne probouzí popeláři, kteří zrovna v sobotu musí vyvážet kontejnery se sklem krátce po šesté. Když nemohou spát oni, ať se nevyspí nikdo.
Nechtělo se mně vstávat.
Nebyl důvod. Pes spokojeně oddychoval půl metru ode mne, čehož se mu s pelechem v jiné místnosti jindy nedostává, v ranním slunci se leskl jako zamlada a ze sna se usmíval (ale labradoři se usmívají pořád). Nikam jsem nemusel, nikdo ode mne nic nečekal. Skrze pavučinu v okně jsem se koukal do modrého stropu.
Nikam jsem neběžel.
Přijel jsem sem předevčírem na houby a jejich hledáním jsem i tak našlapal po lesích svou dávku. V každé noze mám po kile hřibů a z almárky se na mě směje jedenáct skleniček hub s octem nakyselo. V kýnech by se mi běželo setsakra blbě, a i kdyby ne, absence proudu teplé vody ke spláchnutí štvancova potu je stejně zásadní překážkou. Dost na tom, že na kýbl horké vody k umytí nádobí čekám dvacet minut. (Před chvílí ale odjela hydroložka, před měsícem tu byl proutkař, a vše je tak na cestě k lepšímu.)
Snídal jsem venku a ještě dlouho jsem si pak četl.
Pravda, v baráku není hodnotnější literatura než pohádky mého dětství, fotografické publikace o kráse tohoto kraje a metrák knih, které si normální člověk nikdy sám od sebe nekoupí, ale Petrolejový princ a dva či tři Reflexy z minulého století mají svou hodnotu a tradici. A makovec jsem už taky hodně dlouho nesnídal, zvlášť ne tenhle z Vacova. Garp v polospánku nahlas vzpomínal na dobu, kdy byl mladý a nebolely ho nohy, a vosy a mouchy k tomu bzučely své unisono.
Přitloukl jsem na dům dvanáctku.
Leta ležela smaltovaná tabulka v bedně s nářadím, teď je tam, kam patří. A paní hydroložce bylo hned jasné, že je na místě. Tolikrát jsem slova jako sutina, podloží a puklina pohromadě ještě neslyšel. Snad z mého zájmu o problematiku pochopila, že bych jí zálohu na posudek dal tak jako tak.
Poslouchám hodiny.
Poslouchám je, ale jejich běh na mne nemá vliv. Čas zůstal doma, tady vládne bezčasí. Teď například nemám hlad a až jej dostanu, už to nebude oběd. Kromě hodin poslouchám káně, skřehotající kdesi nad loukou, kterou můj táta propachtoval našemu sousedovi, a ten ji má od té chvíle za vlastní. V rohu té louky se válí stádo krav, které poslouchají, jak jim škrundá v čepci. A pak je ještě slyšet ono nic, kterému se říká ticho a pro něž má smysl být tady než jinde.
Cítím se tak nějak... svobotný.
Nechce se mně vůbec nikam.
Ale co naplat, mám nasbíráno, jsem snad i odpočatý a svrbí mě dlaně. To se tak říká, jako že se mi stejská po práci. A po lidech; co si budeme namlouvat, jsem stádní typ a od psa se toho už moc nedozvím. I ten běh mně chybí, a s ním rána, kdy kur pěje a krůpěje potu smáčí srdcoměr.
Za týden touhle dobou bych měl být v půli štreky kolmo na Ještěd.
To bude další ze svobot, jakou jsem již měsíce nezažil. Vlastně si takovou už ani nepamatuji, protože vždycky se jezdilo až v neděli.

20. srpna 2010

Moje houbby



Sdílím kdeco a s kdekým. Své soukromí s 314 přáteli potvrzenými a dalšími přáteli přátel mých přátel na ksichtopisu¹, své názory na švitoráku², chutě na čtverohraně³, fyzickou přítomnost na skrzezdi⁴ či naběhnuté či našlapané kilometry na denněmile⁵. A právě odtud není daleko k myšlence sdílet se světem svou vášeň houbařskou. Založil jsem proto portál houbby a zrovna si prohlížím svůj profil.
Z fotky toho není moc vidět – v předklonu právě vyňoupávám hříbek z mechu. Až mě někdo vyfotí líp, portrét změním.
Přátel zatím moc nemám, v lese, kde mám svá místa, jsem dosud žádného otrapu⁶ nepotkal. Všichni ostatní, kterým jsem se připletl do cesty, se vždy mlčky vydali na opačnou stranu. Ani wifi tu není, do 3G jsem rovněž ještě nezapletl.
Pod téměř povinným výčtem sdílených sociálek (uvádím jen ty pravé, hořčáky nechávám ladem) je můj aktuální stav: 832 hub, ale je v tom započten i nehoubařský trénink nedávno na Blaníku. Není to mnoho, ale začal jsem pozdě a dosbírám to.
Položka motto se nese v optimistickém duchu: Houby, na tom záleží!

Páteční výhub⁷ přinesl své první ovoce (jsou vůbec houby ovoce? Nejsou spíš zelenina? Pakliže maso chudých - červené, černé nebo bílé?). Celkem jsem ušel 8,45 km za 4 hodiny a 12 minut. Stálo mne to 721 kalorií, s průměrnou tepovou frekvencí 89 a maximální 137. Průměrně jsem jeden kilometrový úsek pročesával 20 minut, nejrychleji pak za 6,5 minuty. Nevím, kolik kilo hub jsem domů přinesl, ale vydaly na něco přes 2 litry pochutiny včetně nálevu.
Jedinou nevýhodou houbaření je sezónnost, navíc hodně závislá na počasí. Když k tomu připočteme fakt, že zatímco jiní nad nimi pláčou, nám dělají slejváky radost, je jasné, že jako houbby je tato záliba náročná, především na psí chiku, o té lidské ani nemluvě. Je známo, že sdílená bolest je poloviční bolest. Pokud to platí i o radosti, radši bych si ji nechal pro sebe. Jinak bych taky mohl dostat přes houbu.
A tím bych svou zálibu v houbání⁸ alespoň pro letošní srpen rád uzavřel.



Vysvětlivky: ¹facebook, ²twitter, ³foursquare, ⁴gowalla, ⁵dailymile, ⁶geek, ⁷workout, ⁸mushroaming.

Houbelec



Protože jsem Čech, rád sbírám houby. (Nedávno jeden twitterák napsal, že rád sbírá houby, ale nerad je hledá. Ne že bych byl tentýž případ, ale přišlo mně to vtipné a teď k věci.) A protože mám práce nad hlavu a nevím, co dřív, vyrazil jsem na ně z Prahy na Šumavu.
Nejdřív jsem poránu nemohl neobejít své teritorium nad Tvrdoslaví. Rok jsem tudy nešel, proto mě mohlo nepřekvapit, že tam, kde sto let býval les a oplýval houbama, tam je teď mýtina, která pokud něčím oplývá, pak neprostupným ostružiním, které se jak háďata omotává kolem nohavic a nohám brání hnout se tam, kam tělo již dospělo.
Křižoval jsem oblíbená místa a sem tam i něco našel. Paradoxně nejkrásnější kousky jsem vydloubl ve škarpě u silnice, lemovené opuštěnými auty dychtivých houbařů. Za dobu, za niž uběhnu kolem 14 kilometrů, jsem našel kilogram hub. Pokud se mně zvýšil tep, pak snad ze vzteku nad zmizelým lesem mého dětství.
Odpoledne jsem po nákupu koření do nálevu vyjel pod Keply, a zaparkoval u lesa právě ve chvíli, kdy pár metrů přede mnou přirazila trojice rovněž Prážáků.
„To je nefér, jste tři!“ povzbudil jsem je japným vtipem. „Ale zase máme jenom dva koše,“ odpověděl mi děda a za ruku vtáhl vnuka do lesa. Žena se trpně zasmála a zmizela za synem a tchánem či otcem v mlází.
Abych se jim nepřipletl do cesty, vystřelil jsem s očima upřenýma do mechu téměř na opačnou stranu lesa. Když jsem se ocitl takřka po boku dalšího samotáře, pochopil jsem přelidnění v této časti smrčiny a kvapem to vzal kolmo vzhůru hlouběji do lesa. Za chvíli se mně jejich halekačky ztratily v šumění lesa a jediné, do čeho jsem se mohl zaposlouchat, byla straččí echa ostatním, aby si na mě dali bacha. Nikomu ode mne ale žádné nebezpečí nehrozilo, a to ani houbám, které jsem pro samé klopýtání a zakopávání o větve a kořeny nestačil hledat. Nebudu zde vzpomínat, jakých úvah jsem se toho odpoledne dopustil, ani kterými cestami se ubírala má samomluva, podstatné by mohlo být, že jsem přišel na spoustu důležitých věcí a lecčeho se domákl, kdybych to ovšem vzápětí nezapomněl. Obešel jsem hvozd obloukem, na který jsem si troufl jen s vědomím, že mám v kapse autonavigaci, a s poloprázdným košem jsem přišel k autu. Nějak jsem se ale zamyslel či co, a výlez z lesa přešel. A v tu chvíli jsem uviděl hříbek. A támhle další! Zase jsem byl na lesní cestě, po níž musely projít všechny ty davy, slyšené i cítěné všude kolem. Co mám povídat, na té pěšině a kolem ní jsem našel tolik pokladů, kolik ráno a dosud ani zpolovic. Pravé hřiby, poddubáky, klouzky, několik modráků (pokud to ovšem nejsou červeňáci) a dokonce i několik kozáků! A to tam zbyly tuny všech ostatních hub, ve kterých se nevyznám, protože jsem hřibař (hřibaře jsem tam vymyslel).
Šťastný jsem se vypotácel z lesa. Chystal jsem se načmárat vzkaz „Jeden proti třem, ale za dva,“ ale pražská trojice již odjela a na jejich místě už stáli Plzeňáci, tou dobou třetí či šestá liga dnešního výlovu.
Doma jsem to všechno zavařil, snad to bude k jídlu. Bylo toho tolik, že zaplaťpámbu za mísu červivých, neměl bych dost česneku.

13. srpna 2010

Když Murakami píše česky



Tuhle jsem na to opět narazil, když jsem se vyznával z lásky k běhu a četbě Murakamiho: koho že skutečně máme rádi a velebíme jej jako skvělého spisovatele, čteme-li překládanou literaturu.
Irving, Welsh, Chabon, Palahniuk, Paasillina, Murakami... to jsou mí favorité, mám-li si v tuto chvíli vybavit pár jmen.
Co se mně na nich vlastně tak líbí? To, jak vystavěli příběh, charakteristiky, popisy osob a reálií? Jak vím, že to takhle skutečně mysleli? Co mně dává jistotu, že překladatelova interpretace je shodná s myšlenkovými pochody původního autora? Aneb - čtu rád Irvinga, Welshe, Chabona, Palahniuka, Murakamiho, a nebo spíš Radoslava Nenadála, Kamilu Lederovou, Markétu a Davida Záleské, Richarda Podaného, Jana Petra Velkoborského či Tomáše Jurkoviče?
Kdysi jsem byl (a furt to trvá) fascinován překladatelskou ekvilibristikou Pavla Medka s jeho převedením příběhů Harryho Pottera. Kolika nádherným novotvarům dal život, kolik zvukomalebných, kouzelných a pohádkově tajemných slov vymyslel, aniž bych zapochyboval, že nejsou výmyslem paní Rowlingové? Bradavice, famfrpál, Zlatonka, Brumbál... pojmy a jména, která by se vžila i přes onu reklamní masáž, jež je provázela. Ještě dřív jsem ale měl rád i scénky, v nichž jazykomilci pánové Werich, Horníček či Suchý velebili krásu slova svého kolegy Shakespeara, ale... byla ona vzletná a poetická čeština skutečně Williamovým záměrem? Myslel to právě tak, jak si jeho texty vysvětlili tehdy pan Lukeš a dnes pan Hilský?
A tak si myslím - a neberte mně to, prosím! -, že práce a radost z jazyka, které jsou vlastní našim překladatelům, jsou stejně autorské a zasluhují si stejných poct jako díla původních psavců, světově proslulých spisovatelských es. Žijeme v této zemi a myslíme v jazyku, v němž žádná světová knihovna nenabídne nikdy ani zlomek základu toho, co by stálo za to si přečíst. Naštěstí jsou mezi námi skvělí spisovatelé, kteří nám to dokáží zprostředkovat, a my je k jejich smůle vnímáme jako pouhé přepísaře, jako vypravěče a tlumočníky. Pro mě jsou ale stejně dobří jako ti, jimž věnují svou mateřštinu. Radoslav Irving, Markéta David Welsh, Kamila Chabon... to jsou ta jména, jejichž knihy miluju.

7. srpna 2010

O čem běhám, když běhám o sobě

Ten Haruki Murakami mně promluvil z duše. Nejenom že krásně píše (aspoň to tak z Jurkovičových skvělých překladů vypadá; vlastně vůbec nevím, jak Murakami píše, vždyť je to Japonec), ale ještě k tomu je běžcem dlouhých tratí. V tom prvním se s ním měřit neopovažuji, v tom druhém se cítím být daleko za ním, nicméně stále v tom chumlu, kterému sice vždycky uteče, ale se kterým se pak potká v cíli. Zkrátka jsem se v jeho poslední knížce, v níž vysvětluje, o čem mluví, když mluví o běhání, našel.
Tahle knížka nás, druhdy osamělé běžce, krásně sbližuje. Nečíst ji je totéž jako být členem partaje a neznat předsedovy teze, a přečíst ji znamená zblbnout ve jménu naběhaných kilometrů ještě víc. Čtenáři, kteří nikam zatím neběží, tu chuť s poslední kapitolou nejspíš dostanou, a ti, kteří si tenhle deník čtou mezi jednotlivými dávkami té naší vypocené drogy, se těší na svá příští vítězství nad sebou samými. A pak jsou ještě ti, kteří mají rádi Murakamiho knížky a neběhají, a ti vesměs nechápou, proč to napsal.

Ještě donedávna jsem patřil k těm posledně jmenovaným. Postupně jsem zhltl vše, co ve fantastické odeonské edici Současné světové prózy vyšlo: v Norském dřevě jsem Murakamiho objevil, pak jsem přelouskal Kafku na pobřeží, na němž jsem se chvílemi ztrácel; Afterdark mně udělal radost svou útlostí, přetechnizovanou detektivku Konec světa jsem nepochopil, pročež nedočetl; zamiloval jsem se spolu s Hadžime do tajemné Šimamoto na Jihu od hranic, na západ od slunce, a byl jsem zoufalý z nekonečných nočních telefonátů jinak velmi přitažlivé dívky Fialky ve Sputniku, jeho lásce.
Kolem letošních velikonoc jsem začal běhat důsledněji, než do té doby. Pokud jsem předtím považoval odpotácené tři kilometry za svůj vrchol, potom už jen za lehčí trénink. Atmosféra květnového maratónu, kdy jsem si troufl jen na ten rodinný, 4,2 km, mě ovšem nadchla natolik, že jsem se těšil na každé ráno, kdy jsem mohl vyběhnout. A protože jsem k ránu spal v té době víc než mizerně, vybíhal jsem čím dál častěji, až jsem se ustálil na běhu každodenním. Denní dávky rostly, motivace nabíraly na objemu. Vidina jezera kdesi ve Finsku oběhnutého tweetující kamarádkou Ladou a moudrosti utrousené v Respektu ze mne udělaly běžce stejně závislého, jakým jsem byl zamlada kuřákem (tím jsem ale po sázce s Marhoulem a Holubovou být přestal, z nás tří jako jediný definitivně; to přirovnání mně přijde trefné, i tehdy jsem upaloval, byť své plíce). K padesátinám jsem byl vybaven svými přáteli a rodinou běžeckými proprietami, a k dnešnímu dni mám naběháno 612 kilometrů od chvíle, kdy jsem si začal své běhy zaznamenávat, chlubit se jimi a porovnávat je s ostatními na portále dailymile. Během srpna bych měl bez problémů urazit stodvanáct kilometrů pro 70 miles Challenge, 11. září si s číslem 1927 snad střihnu Metroběh a dá-li zdraví, zjara svůj první půlmaratón. V té době ale už bude mít Haruki Murakami po oslavě svých dvaašedesátin a nejspíš už bude lze si koupit jeho letošní román 1Q84.
Život poběží dál a další příběhy budou vítězstvími svých příběžců.
Tak o tom všem běhám, stejně jako o všem podobném či zcela odlišném jiní mluví, když mluví právě o tom.


Poznámka: Titul textu je variací na název Murakamiho knížky O čem mluvím, když mluvím o běhání, který je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce od Raymonda Carvera, kterou jsem ale nečetl, takže nevím, oč běží.