O čem běhám, když běhám o sobě

Ten Haruki Murakami mně promluvil z duše. Nejenom že krásně píše (aspoň to tak z Jurkovičových skvělých překladů vypadá; vlastně vůbec nevím, jak Murakami píše, vždyť je to Japonec), ale ještě k tomu je běžcem dlouhých tratí. V tom prvním se s ním měřit neopovažuji, v tom druhém se cítím být daleko za ním, nicméně stále v tom chumlu, kterému sice vždycky uteče, ale se kterým se pak potká v cíli. Zkrátka jsem se v jeho poslední knížce, v níž vysvětluje, o čem mluví, když mluví o běhání, našel.
Tahle knížka nás, druhdy osamělé běžce, krásně sbližuje. Nečíst ji je totéž jako být členem partaje a neznat předsedovy teze, a přečíst ji znamená zblbnout ve jménu naběhaných kilometrů ještě víc. Čtenáři, kteří nikam zatím neběží, tu chuť s poslední kapitolou nejspíš dostanou, a ti, kteří si tenhle deník čtou mezi jednotlivými dávkami té naší vypocené drogy, se těší na svá příští vítězství nad sebou samými. A pak jsou ještě ti, kteří mají rádi Murakamiho knížky a neběhají, a ti vesměs nechápou, proč to napsal.

Ještě donedávna jsem patřil k těm posledně jmenovaným. Postupně jsem zhltl vše, co ve fantastické odeonské edici Současné světové prózy vyšlo: v Norském dřevě jsem Murakamiho objevil, pak jsem přelouskal Kafku na pobřeží, na němž jsem se chvílemi ztrácel; Afterdark mně udělal radost svou útlostí, přetechnizovanou detektivku Konec světa jsem nepochopil, pročež nedočetl; zamiloval jsem se spolu s Hadžime do tajemné Šimamoto na Jihu od hranic, na západ od slunce, a byl jsem zoufalý z nekonečných nočních telefonátů jinak velmi přitažlivé dívky Fialky ve Sputniku, jeho lásce.
Kolem letošních velikonoc jsem začal běhat důsledněji, než do té doby. Pokud jsem předtím považoval odpotácené tři kilometry za svůj vrchol, potom už jen za lehčí trénink. Atmosféra květnového maratónu, kdy jsem si troufl jen na ten rodinný, 4,2 km, mě ovšem nadchla natolik, že jsem se těšil na každé ráno, kdy jsem mohl vyběhnout. A protože jsem k ránu spal v té době víc než mizerně, vybíhal jsem čím dál častěji, až jsem se ustálil na běhu každodenním. Denní dávky rostly, motivace nabíraly na objemu. Vidina jezera kdesi ve Finsku oběhnutého tweetující kamarádkou Ladou a moudrosti utrousené v Respektu ze mne udělaly běžce stejně závislého, jakým jsem byl zamlada kuřákem (tím jsem ale po sázce s Marhoulem a Holubovou být přestal, z nás tří jako jediný definitivně; to přirovnání mně přijde trefné, i tehdy jsem upaloval, byť své plíce). K padesátinám jsem byl vybaven svými přáteli a rodinou běžeckými proprietami, a k dnešnímu dni mám naběháno 612 kilometrů od chvíle, kdy jsem si začal své běhy zaznamenávat, chlubit se jimi a porovnávat je s ostatními na portále dailymile. Během srpna bych měl bez problémů urazit stodvanáct kilometrů pro 70 miles Challenge, 11. září si s číslem 1927 snad střihnu Metroběh a dá-li zdraví, zjara svůj první půlmaratón. V té době ale už bude mít Haruki Murakami po oslavě svých dvaašedesátin a nejspíš už bude lze si koupit jeho letošní román 1Q84.
Život poběží dál a další příběhy budou vítězstvími svých příběžců.
Tak o tom všem běhám, stejně jako o všem podobném či zcela odlišném jiní mluví, když mluví právě o tom.


Poznámka: Titul textu je variací na název Murakamiho knížky O čem mluvím, když mluvím o běhání, který je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce od Raymonda Carvera, kterou jsem ale nečetl, takže nevím, oč běží.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)