11. září 2010

10 km, 55 let a 2 věže



To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost.
Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci.
Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno v ohavném baťůžku potištěném logotypy sponzorů. Neumím si představit nikoho, kdo by si jej byť i naruby dal na záda, a přesto je již majetkem jakéhosi zoufalce, protože u popelnice, kam jsem ho hned uložil, dávno není.
Doufám, že v davu běžců a ve tmě neupadnu a ve zdraví se dostanu do cíle.
Zadruhé bych se rád po závodě vyškrábal k Zavěšenému kafi, kde můj letitý kamarád slaví narozeniny. Letitý proto, že se přátelíme leta a že jen o něco málo let více dnes oslavuje. Kuba Krejčí, jinak též génius loci Zavěšenýho kafe - ano, ty mnohdy odpudivé, leč vesele vybarvené zrůdičky, které jsou tak ujeté, až je máme všichni rádi, jsou jeho dílem - slaví dnes 55. narozeniny a jediné, co mu mohu darovat, je těchto několik řádek. Případně mu mohu věnovat své dnešní vítězství nad téměř padesátiletou leností, kterým má posedlost během je. Záleží dost i na tom, zda se mně nebude eklovat účast na slavnosti, aniž se sebe smyju vytrvalecký pot.
A zatřetí je to dnes pár let od chvíle, kdy nám bylo dáno pochopit, že odporné zlo na nás neprýští jen v biáku, ale i z nebe, jemuž jsme do té chvíle přisuzovali aureolu ráje. V místech dvou zřícených věží, terčů té hrůzy, se dnes staví, a až se dostaví, bude se slavit, a po oslavě vše poběží dál. Nejen v Novém Městě nad Hucnou, ale všude, kde bude vůle přežít i ty nejhorší masakry.
Běhám, stárnu, a zatím ještě stojím.
Další den, kdy jeden neví.


6. září 2010

Pocta Marii Lošákové



Moji aktivnější spolužáci ze Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově mají na stárnoucí kolena stále častěji potřebu scházet se a vídat, což je jistě chvályhodné, zvláště pokud vše potřebné zařídí a všechny náš obešlou. Až na jednu zámořskou emigrantku a jednoho pražskýho ignoranta se scházíme stále téměř všichni. Téměř, neboť jedna z nás se leta potýká s roztroušenou sklerozou a její účast je pro ni náročná ve všech směrech. Loni jsem ji na sraz dovezl, letos se zúčastnila jen svým pozdravem, vysílená po nedávné operaci. A následující řádky vznikly den po té bouřlivé sešlosti vesměs zdravých a spokojeně stárnoucích spolužáků.

Moc si Marie vážím, a stejně tak moc mě mrzí, že včera nemohla bejt s náma. Abyste mi rozumněli... z citově blízké zkušenosti vím, že na eskalaci roztroušené sklerózy mohou mít podstatný podíl psychická traumata z různých fází života. A já si čím dál častěji uvědomuju, jak silná osobnost Marie je, protože přežít bez následků čtyřletou psychickou masáž lidí, které chtěla mít za přátele, to už vyžaduje hodně silnou vůli. Mám na mysli různé formy posměchu, kterým byla na supšce vystavena, a když si vzpomenu na ony hromadné jízdy autobusem č. 120 ze školy, kdy mladej uřvanej Čestmír Řanda bavil celou zadní čast narvaného autobusu vtípkama na Mariin účet, na žerty, za něž se lze dnes domoci odškodného, a na to, že jsem byl součástí onoho lynčujícího davu, je mi zle a jsem na sebe naštvanej. Proto považuju Marii za nesmírně statečnýho člověka, a je patrně údělem těch nejstatečnějších, že mají pech. Nejspíš i proto jsou hrdiny všech silných příběhů, a Marie je pro mě hrdinkou příběhu naší třídy. A strašně moc jí přeju, aby byla ještě dlouho tou veselou Marií, do který jsme my kreténi k její škodě léta šili.


23. května 2010


Dlužno dodat, že Marii je (s koncem léta) lépe, čas od času ji potkám v parku, a těšíme se na setkání příští rok.