10 km, 55 let a 2 věže

To je dneska den, jeden neví, kam dřív skočit. A ještě k tomu začal tak příjemně - necelé dva litry burčáku z trhu na Kulaťáku se chladí a čekají na svou příležitost.
Zaprvé týdny již žiju tím, že dneska poběžím nočně večerní běh Prahou, deset kilometrů Metroběhu, poslední závod letošní maratonské sezony. Tedy, ne že bych byl maratoncem a měl důvod slavit konec sezony, to zdaleka ne!, ale je hezké zúčastnit se hromadně konce, když už jsem začátek nestihl. Dnešní konec bude začátkem příští sezony, dalo by se říci.
Včera jsem na Staromáku k té příležitosti dostal běhací triko, a konečně se budu potit do sportovního náčiní, protože dneska už to nejsou jen tak ledasjaká trika, dneska už je to funkční prádlo, jako by všechny dřívejší trenky a tílka a tepláky byly nefunkční, čehož si - až na pár výjimek způsobených nezdravou stravou - nejsem vědom. Taky jsem dostal číslo 1927 s čipem a spoustu katalogů a běhacích časáků, prospektů na mraky nepotřebností, taky antiperspirant a to všechno v ohavném baťůžku potištěném logotypy sponzorů. Neumím si představit nikoho, kdo by si jej byť i naruby dal na záda, a přesto je již majetkem jakéhosi zoufalce, protože u popelnice, kam jsem ho hned uložil, dávno není.
Doufám, že v davu běžců a ve tmě neupadnu a ve zdraví se dostanu do cíle.
Zadruhé bych se rád po závodě vyškrábal k Zavěšenému kafi, kde můj letitý kamarád slaví narozeniny. Letitý proto, že se přátelíme leta a že jen o něco málo let více dnes oslavuje. Kuba Krejčí, jinak též génius loci Zavěšenýho kafe - ano, ty mnohdy odpudivé, leč vesele vybarvené zrůdičky, které jsou tak ujeté, až je máme všichni rádi, jsou jeho dílem - slaví dnes 55. narozeniny a jediné, co mu mohu darovat, je těchto několik řádek. Případně mu mohu věnovat své dnešní vítězství nad téměř padesátiletou leností, kterým má posedlost během je. Záleží dost i na tom, zda se mně nebude eklovat účast na slavnosti, aniž se sebe smyju vytrvalecký pot.
A zatřetí je to dnes pár let od chvíle, kdy nám bylo dáno pochopit, že odporné zlo na nás neprýští jen v biáku, ale i z nebe, jemuž jsme do té chvíle přisuzovali aureolu ráje. V místech dvou zřícených věží, terčů té hrůzy, se dnes staví, a až se dostaví, bude se slavit, a po oslavě vše poběží dál. Nejen v Novém Městě nad Hucnou, ale všude, kde bude vůle přežít i ty nejhorší masakry.
Běhám, stárnu, a zatím ještě stojím.
Další den, kdy jeden neví.