Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z listopad, 2010

Někdy je dobrý bejt úplně namol.

Tak jsme si včera odbyli svou veřejnou premiéru. Před ní jsme byli nervózní jak před prvním tanečkem, a po ní rozjívený jako po maturitě. Před ní jsme doufali, že jí uděláme radost, a po ní jsme věděli, že se nám to povedlo. Znáte to, ne? Jak čekáte dychtivě za rohem, abyste vybafli na někoho, koho máte rádi, a jak moc se těšíte, že se jako lekne.  Včera U Zavěšenýho kafe slavila kamarádka Radka Ciglerová svou padesátku a pěveckej sbor NaMoll, jehož je členkou a k jehož založení přispěla nejedním panákem – protože nad nimi jsme se jednou stali pěvci –, pro ni nazkoušel vlastní verzi Schillerovy Ode au Freude na Beethovenovu melodii.  Bylo to jako hra na schovávanou. Zapírali jsme před Radkou tajné zkoušky, tvářili jsme se dva měsíce nezúčastněně, včetně Radčina syna Matyáše, kterej byl důležitým článkem všech příprav. Potají jsme si broukali své party, namnoze marně se učili text nazpaměť, a pod taktovkou a pevnou rukou sbormistra Ondřeje Cutycha jsme se snažili sejít ve třech hlasech

Óda na Radu

Dej bůh štěstí tomu domu, my zpíváme Raduně. Přejeme jí ať moc nejí ať je zdravá, nestůně. Přejme Radce k padesátce ať je furt tak veselá ať jí vlasce v její patce padají dál do čela. Aby měla co by chtěla a co nechce neměla Chceme zkrátka aby Radka dávala nám do těla. Přejme Radce k padesátce aby aspoň tušila že nás dívky, že nás chlapce jak se sluší vzrušila. K padesátce pějme Radce tuhle Ódu na Radu, Dojatí jsme z téhle písně, slzy tečou na bradu. Dojatí jsme, milá Radko že je ti snad padesát. Chci ti říct jen, kamarádko, mám tě ráda, mám tě rád. Chcem ti říct jen, kamarádko, je nám ctí tě znát a přát. Původní text Friedrich Schiller, 1785 Hudba Ludwig van Beethoven, 1824 Úprava Ondřej Cutych, NaMoll, 2010 Premiéra 16. 11. 2010 U Zavěšenýho kafe

Nejdelší slovo

S příchodem roku 1994 (ano, před šestnácti lety) jsem požádal adresáty své novoročenky o nejdelší české slovo, navíc složené jen ze souhlásek. Kromě množství odpovědí (78) jsem se dočkal i překvapení co se vlastních výsledků týká.
Nepsanou podmínku - minimálně osmi souhlásek, na základě jejichž užití ve slově "scrvrnkls" jsem o další možnosti požádal - nakonec splnilo osmnáct odepsavších: Karel Aubrecht (čtvrtprd), Jiří Cicvárek (vchrstls), Stania Donnenberg (vrchchls), Jana a Ivan Komárkovi (čtvrtprd), moje maminka (zcvrnkls), Jiří Ornest (všmrncls), Jan Unger (vchrstls) a Martin Zet (scvrkprd), přičemž původní slovo (scvrnkls) uvedli Karel Aubrecht, Štěpán Klas, Michal Lutterer, Ivana Naegele, Kateřina Pavelková, Jiří Slíva, Antonín Škvor, Táňa Svatošová a jedna fialovým fixem nečitelně podepsaná žena (zato s jihoafrickým jazykolamem iqaqa laziqikaqika kwaze kwaghawaka uqhoqhoqha, což údajně znamená skunk spadl dolů a zlomil si hrtan). Pominu-li namnoze nesmyslné novotvar

Kavčí manévry

Přemejšlím, co se to poslední dobou v Dejvicích děje. Buď se mnohem častěji než dřív dívám vzhůru (což by svědčilo o zdravějším sebevědomí), a nebo jsou ty potvory čím dál tím uřvanější a nelze je už nevnímat. Mluvím o kavčích a havraních manévrech. Nejprve jsem je vnímal sem tam poránu, poslední dobou je ale už nelze neregistrovat jako trvalou zvukovou kulisu všeho dění nad stromy, na střechách či kdesi mezi nebem a mnou. Představte si ztichlé náměstí, v parku šustí jen padající a poletující listí (podzimní romantika), koukáte, kdy si pes přičapne a bude nejvyšší čas podstrčit mu pod ocas tácek na to, čím jste jej před několika hodinami nakrmili, a najednou nálet, žčernalé nebe, kravál (pes je naštěstí hluchej) a jednolitý šustění stovek až tisíců párů křídel. Mají svou sílu, připomínají mně harlejáře v Římě či v Paříži v minulém století, kteří také několikrát během odpoledne provedli spanilý objezd Kolosea či Vítězného oblouku, aby jim mašiny nevystydly. Ti ptáci jsou ale lepší v t