Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2010

Jako by žádný pf2011 ani nebylo...

Považujme tuhle kapitolu za uzavřenou. Novoročenky (ano, to, co jsem rozesílal, byly moje novoročenky) jsou už dávno rozeslány a rozdány, a protože po zkušenostech z předchozích let nepředpokládám zásadní zvrat, mohu bilancovat. Mnozí adresáti to, co dostali, nepochopili. Nepochopili, že i přes hrozbu její absence mou novoročenku nakonec dostali. Nedošlo jim (narozdíl od mého dopisu), že bych neposílal oznámení, že nic nepošlu. A proto se na mě mračí, potkáme-li se, proto mně tu svou nepošlou, když jsem tak lakomej. Popravdě řečeno, tak daleko jsem to nedomýšlel. Stačilo mi pomyšlení na vše, co se odehraje, až obálka najde svého adresáta. Proces realizace novoročenky – jakkoli je vše od chvíle, kdy si ten balík přivleču z tiskárny, jedním nádherně dlouhým a milým rituálem, končícím napěchováním jednoho či více oranžových kastlíků –, není nejdůležitější. Nevím, jestli tenhle pocit znáte, ale já se přímo tetelím blahem při pomyšlení na okamžik, kdy ten který adresát mou obálku najde

Letos žádná pf2011 nebude!

Obrázek
Tak už je to zase tady! Jeden z mých nejkrásnějších a nejmilejších rituálů, jimiž si pestřím život už přesně čtyřiatřicet let! Chvíle, který si dokážu užít a kdy jsem šťastnej. Chvíle, během nichž jsou pro mě skutečně vánoce, ať už za dveřmi, nebo už za dveřmi (totéž není vždycky totéž). Dobrovolně se unavuju stereotypní prací: dvěstě podpisů, pěkně tužkou a naknop... jednou ohnout, podruhý a potřetí, a takhle zase všech dvěstě, a ten papír vždycky tak příjemně zašustí... otevřít obálku, zašoupnout, překlopit chlopeň, šlinc prstama zprostřed do stran, osm paklíků po pětadvaceti... podle připraveného seznamu dvě sta nejvěrnějších jmen a jen o pár desítek méně adres... vysychající a hlavně nezdravý lízing známek, i letos bez pana prezidenta, s vánočním motivem, bez mála... no, však víte už, kolik. Ta hromádka napěchovaných obálek, gramáží papíru a obálky včetně známky a inkoustu jen taktak pod dvacet gramů, vypadá úctyhodně a nechtěl bych být sám sobě pošťákem. Teď už zbejvá jen obej

Hračka

Koupil jsem si věc, bez níž jsem si další život mohl jen stěží představit. Hračku, která vyplní ty chvilky, kdy mě ostatní hračky už neinspirujou. A pyšně si ji vezu metrem domů. A na Staroměstský přistoupil chlap. Něco mezi mnou a kmetem, sedmdesát? To není podstatný. Jde o to, co je asi zač. Nic okouzlujícího, ani nic odpudivýho. Dbá na sebe v rámci možností. A to je to, co mě zaháklo. Jeho možnosti jsou jinde než ty moje, a třeba je mnohem pracovitější než já, a nejpíš toho oddřel víc než já kdy dokážu jen vymyslet. A o existenci hraček typu tý mý nemá ani páru, protože nemá na hraní čas ani myšlenky. Soustředěně se drží tyče, jako by měl pocit, že pustit se by znamenalo věčný prokletí. Civí kamsi až k Blaníku a rád by byl rytířem, kdyby. Ne, není nalitej, není to bezdomovec a beznadějec. Jede najisto a má kam dojít, a snad se tam i těší, nevypadá nespokojeně nebo smutně. Je, a bere to tak. Je mi najednou trapně, protože cena tý mý hračky by pro něj znamenala jídlo na pár tejdnů,

Lennon-sens

Ve speciálu Reflexu při vší svý důslednosti napsali, že Lennon byl v roce 1991 pomrtně oceněn... a mně došlo, jak dávno jsou některý chvíle ze včerejška. No jo. třicet let už to je. Já si na ten den pamatuju docela přesně. Bylo úterý 9. prosince a my měli tělák v hale smíchovský Tatrovky, stáli jsme nastoupení nejspíš k rozcvičce, proti nám tělocvikář Kříček. Vedle mě stál sochař Vláďa Krninský, a ten mi zašeptal dvě slova, který jsou pro mě od tý chvíle jak synonymem hlouposti umprumáckých tělocviků, tak stejně okamžikem pochopení, že i na umělce je možný střílet: „Zabili Lennona.“ Lennon byl pro mě tím, čím pro ostatní Beatles. Vlasatec s brejličkama. Začátkem sedmdesátých let jsem čas od času nosil do školy na hudebku sjetou desku Imagine, první elpíčko, který nevyšlo v Supraphonu ani v Pantonu a na kterým nebyli ani Zelenáči, ani Plavci, a kterou nám pak jakási osvícená učitelka dovolila poslouchat, stejně jako další desky Beatles, který nosila Jitka Lauerová, a stejně jako m