Lennon-sens

Ve speciálu Reflexu při vší svý důslednosti napsali, že Lennon byl v roce 1991 pomrtně oceněn... a mně došlo, jak dávno jsou některý chvíle ze včerejška.
No jo. třicet let už to je. Já si na ten den pamatuju docela přesně. Bylo úterý 9. prosince a my měli tělák v hale smíchovský Tatrovky, stáli jsme nastoupení nejspíš k rozcvičce, proti nám tělocvikář Kříček. Vedle mě stál sochař Vláďa Krninský, a ten mi zašeptal dvě slova, který jsou pro mě od tý chvíle jak synonymem hlouposti umprumáckých tělocviků, tak stejně okamžikem pochopení, že i na umělce je možný střílet: „Zabili Lennona.“


Lennon byl pro mě tím, čím pro ostatní Beatles. Vlasatec s brejličkama. Začátkem sedmdesátých let jsem čas od času nosil do školy na hudebku sjetou desku Imagine, první elpíčko, který nevyšlo v Supraphonu ani v Pantonu a na kterým nebyli ani Zelenáči, ani Plavci, a kterou nám pak jakási osvícená učitelka dovolila poslouchat, stejně jako další desky Beatles, který nosila Jitka Lauerová, a stejně jako můj singl s My Bonnie (Cry / All Saints / Why) a Tony Sheridanem, který je zmiňován jako impuls pro Briana Epsteina, aby se o Beatles začal zajímat ne jako obchodník s deskama, ale jako jejich budoucí impresário. (Na nabídku zapůjčení prvního singlu Beatles na výstavu Beatlemánie v muzeu hudby nikdo z organizátorů výstavy nereagoval...).
Když jsem byl loni touhle dobou s kolegou Slejškou v New Yorku, jedním z bodů našeho programu byla i natěšená přítomnost při tradičním session na Strawberry Fields v Central Parku, přes ulici od Dakoty. Byl jsem ale zklamanej, na tom plácku se (asi i zimou) tlačila snad stovka nostalgiků, kteří hulákali, že všechno co potřebujem, je láska, že včera a že všichni dáváme šanci míru, prostě taková normální merenda jak Na Slamníku. Před Dakotou stál jen prokřehlej portýr, a jestli tam někdo zapálil svíčku, tak ji vítr hned sfoukl... zkrátka vlastně nic. Jasně, bylo to teprve 39 let, nic kulatýho, ale v té nule na konci to snad nevězí.
New York si Lennona tak nějak přivlastnil. Kopie trika bez rukávů s černým límečkem a nápisem NYC na hrudi patří mezi nejkupovanější suvenýry, a v nedávno otevřený expozici v Rokenrolové síni slávy v Soho jsem si spontánně zabulel, sedíc mezi vietnamskýma veteránama na vozejčcích před jednou z projekcí. A filmík, v němž si Lennon kupuje u Tiffaniho hot-dog, patří k vrcholům toho odpoledne.
A za pár dní budou vánoce, a stejně jako rok co rok i letos bude znít New Yorkem Lennonovo vánoční přání přání: So very merry Christmas / And a happy New Year / Let's hope it's a good one / Without any fear..., což si překládám asi takhle: Tak šťastný a veselý / a novej rok též / kéž bychom neměli / strach stoupnout si vejš..., a já si to beru jako osobní poselství, protože mně vejšky moc dobře nedělají. Přeletem oceánu jsem se tehdy přehoup kamsi, kam jsem nikdy vlastně ani neměl namířeno.
Snad ta letošní sláva na Strawberry Fields bude větší pařenice. Snad zprávu o ní nějaký odborník nepomrví, a pokud ano, snad ne až do mrtě. Jináč by si zasloužil bejt předmrtně vyceněnej...