Census

To je toho, že lyžaři mají svůj facebook. Můj pes je už dávno na Dogbooku, desetitisíce koček sdílí své povahy na Catbooku, a nepřekvapí mě adekvátní aktivity pro kdejakou další havěť. 

Jak píše Miloš Čermák ve svém aktuálním čtvrtečním sloupku v Reflexu, dělali studenti mého ústeckého ateliéru jako klauzurní úkol mobilní aplikaci, a i tady se dostalo na komunitní alternativy nejpopulárnější sociální sítě světa: vodáci mohou sdílet radost ze sjetých šlajsen na Ahoj!, potápěči se snadno dobublinkají přes SeeSea, houbaři smeknou hřibům jejich klobouky na Houbooku (nakonec přejmenovaném na srozumitelnějšího Houbaře), a věční palcovztyčovači jsou sdruženi ve svobodné síti OnTheRoad. 

Ač nadšenci nebo odpírači, s koncem března se všichni staneme povinně dobrovolnými uživateli největší místní sociální sítě, distribuované pod názvem Census. V několikastránkových profilech na sebe prozradíme všechno, rodným číslem počínaje, přes víru či nevěru, množství majetku i míru bídy, … až po touhu po moci či po pomoci. Svými ano či ne proflákneme víc než všechny chaty světa, a jak dobře víme z dřívějška, naše sdělená soukromí se záhy stanou dobrým artiklem pojišťoven, mobilních operátorů nebo zkrátka všech, kteří si je od těch, kdo slibují je střežit, za pár kaček koupí. 

Předtím ale bude vše, co důvěřivě vybrebentíme, sečteno, zhodnoceno a… ano, zapomenuto. 

Protože kdo dnes ví, že tenhle sčet (neb census je sčítání lidu) měl svůj facebook už ve středověku? Roku 1086 vznikl DomesdayBook a přezdívalo se mu Kniha posledního soudu. Možná i proto, že ač jeho autor Vilém I. Dobyvatel rok na to dobyl, přesto má na facebooku svou stránku. Což se mi líbí.