Tak jsme se skutečně sešli…

Minulej tejden ve středu večer telefonát, nějakej Rusák podle přízvuku, nemám zájem ani o nože, ani o půjčku…a ptá se, jestli ho poznávám? Ksakru, přece vím, že nikomu nic nedlužím, tak proč někdo na mě takhle? 

- Ne, nepoznávám, povídám. 

- Uaršava, napovídá mi, a mně to blesklo: 

- Piotr Supruniuk! 

- Áno, to sem ja, pametuješ? 

No jak bych se nepamatoval, vždyť je to teprve kolik? Pětatřicet let? 

- Ne, čtyržicet! Čtyržicet let, co sem ujechau.

Slovo dalo slovo, Piotr se chystá do Prahy, tenhle tejden v úterý nebo ve středu nejpozdějc dorazí se svou ženou, pochlubit se se svým dětstvím, s místama. 

- Zavolej, až přijedeš, projdem si Klamovku a okolí.

Co si budem, ksakru, vyprávět? Čtyřicet let je dlouhá doba, on byl tehdy nejmenší, já největší ve třídě. Já jsem Čech, on Polák. Začal jsem se probírat starýma fotkama; jednak já jsem velkej archivář všech možnejch dokumentů a dokladů svý existence, jednak moje maminka disponuje tunou fotoalb z posledních osmdesáti let. Dohromady jsme dohledali zhruba dvacítku nádhernejch fotek, ať už třídních (na školním dvoře první řada na lavičce sedící, druhá na zemi a tředí na lavičce stojící, znáte je taky, ne?), nebo momentky ze školy v přírodě nebo u nás na dvoře koem autodráhy, já s novým kolem na Cihelně, dny dětí na školní zahradě… ba i jednu ještě ze školky.  

Mezitím jsem obmailoval pár kluků, který jsem měl ve svým adresáři, a domluvil na středeční večír posezení v Jeep baru jednoho z nás, Lukáše Kulhánka. Během těch pár dní se ozvaly ještě dvě holky, a všichni jsme se na sebe vlastně těšili. 

V úterý večer pak Piotr skutečně zavolal, a ve středu večer jsem je v šest vyzvedl v recepci hotelu Kavalír (neskutečná spatlanina zlata, zrcadel a baldachýnů, s recepční, která si povídá sama se sebou a hází sebou jak trhlá) a Klamovkou a hlavně Pod Klikovkou jsme prošli nahore ke škole, a pak dál k Okrouhlíku a uličkama nahoru k Lukášovi. 

(Zrovna si uvědomuju, že ať se napíšu cokoli, nikdy to nebude přesně to, co jsme pak zažili.) 

Seděla tu už Eva Oblezarová, a po nás se přitrousili další: Honza Růžička, Radim Martínek, Jakub Pávek, Honza Prouza, Bořík Kopečný, Lucie Hochmanová.

(Nebudu zkoušet popsat ten večer, nemělo by to smysl. Byl totiž nádhernej.)

Převyprávěli jsme si svý životy, pobavili se fotkama, na pár jmen jsme si nevzpomněli, naopak zaznělo několik mně už dávno neznámejch. Piotr se rozmluvil česky jako zamala, a slíbili jsme si, že tu oslavíme svý šedesátiny.

(No a co dál? Koukám na to poslední slovo a příběh se vytrácí. Jedno tam ale zůstává: mám tu svou třídu fakt moc rád. S nima jsem všechno začal…) 

Před deseti dny by mě ani ve snu nenapadlo, že bysme se mohli vidět, a proč taky? Jiný lidi, z jinýho tisíciletí. Osudy, uzavřený a nebo pokračující vnoučatama. A tak jsme se nakonec sešli.

První třída (1965)