Co se to ksakru stalo?! Vždyť to bylo jenom 10 kiláků!...

Nejen nejhorší čas (když jsem to běžel prvně, dal jsem to o sedm minut rychlejc!), celkově se mně to od nástupu do startovního koridoru nepovedlo (a to, že se mi chtělo děsně na záchod, byl jen detail).

Odporný horko. Nikdy v tuhle denní dobu neběhám, a k tomu 29 °C ve stínu, věděl jsem, že mě ta tepovka upípá. Maximální TP 189, když nejvyšší mám mít 176, je jasnej signál, že něco dělám blbě. (Dosud jsem měl zvukový varování vypnutý, radši nevědět, kam se to mnohdy šplhalo.)

Žádná voda. Jasně, nešlo tu o minerálku, ale o boží odškrtnutí těch, který nemaj na víc (znáte ten letitej vtip, jak si nás pámbu odškrtává jednoho po druhým: „Ten je blbej, ten je taky blbej...“, ne? Ty škrtance jsme měli dneska všichni na triku a na čipu...), ale mohli ubrat na kraválu a přidat na občerstvení. A to nemluvím o tom, že v cíli, kdy by si to všichni prostě jenom normálně zasloužili, nebylo po nějaký vodě ani stopy, krom několika neviditelných koryt daleko za odbočkou do areálu. Běželi jsme po rozpálený žehličce a někteří z nás to prostě neuběhli (jako poslední přiběh nějakej doktor, kterej cestou oživil dva běžce; shodou okolností jsem s ním pak chvíli seděl za scénou v restauraci), a organizátoři s tím prostě měli počítat. V tomhle ohledu by si to boží odškrtnutí sami setsakra zasloužili.

Značnou část jsem odešel, prostě jsem nemoh. Nešlo to. V takový míře tenhle stav neznám. Ke konci i pár metrů běh, a dlouho chůze, pár skoků, a zas chůze. Jasně, nebyl jsem sám, ale i tak.
4073. místo je jen výsledek rychlejší chůze. Tohle nebyl běh, ale rasovina.

Leccos ale bylo předtím a potom.
Předtím jsem potkal Hanku Slívovou, to jsme ještě měli sil na rozdávání. Následnou hodinu před startem jsem prozíral a tehdy se mně to ještě líbilo: ty stovky nádhernejch lidí, jejich víra v sebe sama, a - nemá smysl to tajit, však jsem se tu už párkrát přiznal - lad ženskejch těl. Nesmějte se mi, veškerý erotično se u mě smrskává do touhy obtáhnout ty nádherný křivky boků, zad a lýtek tužkou, nakreslit si do paměti tvary, který vždycky hejbaly světem, vykroužit je na papír, protože tenhle tvar je jakýmkoli vektorem nezachytitelnej. A samozřejmě touha bejt s těma lidma kamarád.

V cíli pak nezměrnej smutek. To už ode mne taky znáte: samota. Veliký štěstí, že se nemůžu a nechci vypisovat ze svejch okamžitejch pocitů, bylo by to temný čtení.
Prázdno. Po zážitcích, po komkoli, kdo bude ochotnej oddychovat štěstím, ale i po přípitku na zdraví, že jsme to zvládli.

Úvaha o tom, že na Dailymile hledám soupeře zbytečně, protože ti jsou pravděpodobně vašimi rodiči, sem v týhle souvislosti nepatří, ale jsem k ní zralej.

Přesto se těším na příští sobotu a na noční běh Prahou, jakkoli jsem šeroslepej a hic bude jen vystřídanej nejistotou, kam šlápnu.
Třeba se tam potkáme, tak jako dneska s Brisindel.
A ještě že jsem si ráno na trhu koupil tenhle báječnej burčák, takže... hezkou neděli!


We run Prague in Adidas.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)