Začalo to nevinně: dvojkou burčáku k snídani.

Ve vlaku jsem pak stěží našel místo v kupé s dalšíma třema běžci, přičemž do slečny s číslem F147 (Radka Velikovská) bych účast na téhle akci nikdy neřekl (a ješte k tomu měla ánung o Babicích!). Z pana Petra to naopak vyzařovalo, těšil se na výkon do dvou hodin. Nenápadná slovenská studentka, která svůj příjezd do Ústí koordinovala telefonicky s kamarádkou Evi, to nakonec dala za hodinu a třičtvrtě, ale mnohem víc mne zaujala úžasným koncertem rukou, když si v týlu pletla půlmetrový cop.
Dlouho jsem se rozhodoval, zda si vzít pláštěnku či ne, nakonec jsem ji nechal v báglu, a dobře jsem udělal, byla by mi k ničemu.
Prvních deset bylo v klidu, pod mrakem, ale docela dusno, pil jsem všude, kde mi to nabídli. Kde byla hudba, tam jsem si trsnul, nebyl spěch, nejde mi o čas. Kde mi dali banán, tam ve mně zmizel. Prostě pohodový nedělní poobědí, byť bez oběda.
Pak začlo mrholit, potom se sypaly malý krupky, a pak začlo chcát jak na samotě u lesa. A vydrželo to až do cíle. Když to začalo, už byl Limo Philemon Kimeli z Keni dávno v cíli (1:00:57), já měl za sebou necelou půlku, však mě ještě před koncem mýho prvního kola předběhl a vzápětí vyhrál.
S deštěm a vítěznými Keňany zmizela většina publika a zůstali v tom slivenci jen ti nejvěrnější, vytrvale se snažící o atmosféru skrze svý píšťalky a promoklý dlaně. Sám za sebe se můžu popyšnit, že jsem konečně celou trasu skutečně běžel a ani jednou nešel. Nicméně předposlední tři kiláky opuštěnou chemičkou byly zejména psychicky vysilující, lilo a nikde nikdo, jen nekonečná louže, boží sprcha a všechno mokrý. Cíl jsem tak nějak podvědomě minul, nechal se zabalit do lajntuchu, a s medailí na krku do sebe nastrkal dva pomeranče a banán.
(Doběhl jsem na 632. místě, ve svý kategorii 50-54 let dokonce patnáctej! Vyhrál jsem svý kategorie Pedagog FUD a Kecka z Fokusu. A skvělej průměr TF: 161)
V šatně jsem pak vyslechl, jak jeden běžec říká jinému, že je mu už 62! „Mně je dvaasedmdesát,“ odtušil ten druhej. S ním jsem pak šel na pivo, byl to veterán běhů pan František Feňa, a setkali jsme se ještě jednou pozdějc na nádraží, když jsme se snažili dostat do přecpanýho EC Johannes Brahms.
Teprve v Praze v metru se ozvaly kyčle a svaly a zejména prostydlý nohy, protože suchý boty jsem s sebou neměl.
A celý to skončilo zas celkem nevinně: dožah jsem tu litrovku burčáku.
Za tejden jsou Běchovice, pak vánoce a jarní Hervis. My se snad nezastavíme...