Model

Kdysi mi k mým dvacetinám nekorunovaný král modelů věnoval tuhle veršovánku, v níž se sice vyznával více mému tátovi než mně, kde ale jsou pro mě ukryta jiná poselství než ta oslavná.   

Joža Mrázek-Hořický patřil k lidem, které dnes už nepotkáte. Básník, malíř, v tom dobrém nejspíš i ten, koho bychom dnes s nehranou úctou měli za celebritu našeho světa, a především model. Dost mě mrzí, že jako modela jsem jej už nezažil.             

Být dnes modelem není zdaleka tak ceněnou profesí jako dřív. Praktikábly okupují otrávení důchodci, zamračení a neteční, a sebevědomou figuru jistou si ideálem vlastního těla abyste pohledali. Kam se dnes poděla stavovská čest umprumácké paní Ernestové, Karla, Marušky nebo Arnošta, který denně oslavoval svůj svátek, aniž kdokoli z nás tušil, jak se jmenuje doopravdy...? Kde je vám konec, trpělivě mlčenlivé víly a chladně zasněné ženy, i duchem nepřítomní mužové?   

V existenci živého modelu je skryta naše potřeba stále dokola oslavovat ony tisíckrát oslavené linie, donekonečna objevovat vždy znovu objevené jistoty. V existenci těla je ukryta naše touha po něm.    

Kdo nezažil ten pocit, kdy se poprvé dotknete uhlem čistého archu baličáku a vyhlédnete přes hranu desky na modelku, která se ještě ujišťuje ve své póze, kdy se její tělo zklidňuje, zatímco vám tep stoupá, a to nikoli jen z krásy jejího těla, ale z vědomí dobrodružství, které vás skrze vaši ruku a její tahy čeká, ten přišel o radost vzniklou vlastní vůlí. O pocit, který se v mnohém dá srovnat se vzrušením při dotyku dlaně na její kůži, sice jinde a v jinou chvíli, ovšem stejně netrpělivým a lačně zoufalým.   

A pak se ruka pomalu rozjede dolů... od čela přes profil a šíji, s respektem k zázraku ňader k břichu, a téměř bezmyšlenkovitě od boku přes stehno, koleno a holeň, aby se zbrzdila v křivce nártu a prvním náznaku prstů... druhým tahem prohrábnete kadeře, na zádech minete detail lokte, v kříži zpomalíte stejně, jako byste jej měli na dosah rtů, a křivkou stehna a lýtka slétnete ke kotníku, kde pata váš volný pád zastaví. 

Na chvíli se proberete ze sna, prohlédnete si modelku a pak svému oživovanému snu dáte možnost slyšet, vidět, cítit, líbat, hladit, tančit i stát, jistými a téměř bezmyšlenkovitými tahy dáváte obrysu objem a v siluetě se zjevuje vaše představa o povaze skutečnosti.     

V tu chvíli jste svoji a všechny její detaily jsou ve vašich rukou. Tvar dostal obsah a touha došla naplnění. A přitom jste nedělali nic jiného, než hladili obyčejný papír.   

Kreslení je zázračná činnost. Tátovy kresby a rytiny aktů jsou toho důkazem. Jakkoli se mu ruce třesou tak, že ledva donese k ústům hrnek s čajem nebo sklenici vína, jakmile se tužkou opře o papír nebo šábrem o kámen, nezpochybnitelná jistota je vede v jediné možné čáře, která má hlavu i patu a na jejíž ňadrech či zádech můžete oči nechat.   

Tohle umět znamená mít radost a štěstí.

Alespoň pro mě, a navždycky.