25. listopadu 2011

Nejen Steve Jobs nejen od Waltera Isaacsona nejen od Pavla Beneše

Jako letitý uživatel technických zázraků s logem nakouslého jablka, před pár lety vzhledem k jejich výlučné jedinečnosti téměř patriot, a tím pádem jeden z těch, kterým Steve Jobs zásadně změnil vnímání virtuální zábavy a vzdělání stejně jako práci v mé profesi grafika, cítil jsem potřebu smířit svůj nehmotný svět s tím jeho, a to nejlíp knihou Waltera Isaacsona a jejím příběhem, navíc knihou, která se stala kultovní ještě před svým vydáním, což se stává zcela výjimečně, pakliže k tomu někdy dříve vůbec již došlo.

Dosud jsem nikdy nedumal, zda vlastnit literární počin ve verzi  tištěné, či v elektronické. V knihovně mám přehledně na očích veškerou litaraturu, jejími hřbety vystavenou od potrhaných, s láskou a péčí několikrát průhlednou izolepou restaurovaných, přes ohmatané, stokrát pročítané při snídani, až po barevně i fyzicky svěží jak v den získání, neboť tyto brát do ruky svátkem jest, něha dlaní jim je tak nějak předurčena, ať už jejich titulem, nebo souvislostmi jejich vzniku či přijetí. Zkrátka ta hmota papíru potištěného tisícem příběhů je součástí mého života a její fyzická existence je i mou existencí. A teď mi sem má přibýt osud člověka, který je ztělesněním zbavení knihy jejího těla
Pročež s iPadem na klíně, užívaje si odpolední kávy, stáhl jsem si z iBooks bezplatnou ukázku překladu Steve Jobs by Walter Isaacson, návnadu k větší hostině, která by měla následovat… 
… a marně se pak snažil do ní začíst. Oči náhle nebyly s to docenit možnost většího či menšího písma, sépiový podtisk i plynule věrohodné převracení neexistujících stránek. Chlad hliníkového obalu i skleněných stránek mi nedovoloval soustředit se na jedinou větu, které ve svém celku mohly být zážitkem. 
Roztržitě jsem očima co chvíli zabloudil k pestrobarevné mozaice hřbetů v knihovně za mými zády, k níž stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se tepla jejich duší. Nijak nadlouho, ale zas dost dlouho na to, abych tu placatou knihovnu uprostřed čtvrté stránky vypnul a dlaně si zahřál o hrnek. 
Den na to jsem si v knihkupectví tu bichli koupil, tak jako vždy mámen tisíci výtisků s nedotčenými přebaly, panensky sevřenými knižními bloky a se hřbety bránícími se prvnímu pohledu, koupil bichli, sice hmotnou tak, že v tašce s iPadem pro ni nebylo téměř místo, ale vonící barvami a nezeboucí. A v knihovně vypadá určitě líp, než v iPadu támhle na stole.

V jiné verzi psáno pro Futurum.cz.

18. listopadu 2011

Tell me about Tell.

Přesně před 704 lety, také v pátek a také 18. listopadu, roku 1307 (1), hráblo po sázce v krčmě (2) předchozího večera jistému muži ze švýcarského Sarnenu (3) natolik, že ráno vytáhl z postele svého synka, postavil ho před sebe, na hlavu mu položil jablko a ze vzdálenosti necelých 15 metrů mu jej sestřelil. Ten chlápek se jmenoval Vilém Tell (4) a považoval se za výjimečného střelce.
Dlužno dodat, že jablko (5) ze strany trefil a sestřelil a ještě přitom synkovi přičísl ofinku (6). Kdyby věděl, že svou střelou a trefou, která v té době nebyla nic moc, položí základ jednomu z ideálů 21. století, nejspíš by se nespokojil s jablkem a mířil by kousek níž, koule jako koule. 
Na památku riskantního činu (7) Viléma Tella (8) vydává v těchto dnech švýcarská pošta (10) ve spolupráci s grafickým studiem Apfel poštovní známku a obálku prvního dne s razítkem. Na obálku se stojí již od včerejšího poledne dlouhé fronty, první šťastlivci si svůj úlovek v tuto chvíli již rámují (11). 
A proč to vše zmiňuji? Protože v kantonu Obwalden (12) se dnes koná tradiční Mistrovství Sarnenu v sestřelování jablka (13) z hlavy dítěte, a sponzorem a tedy i dodavatelem letošní munice (14) je místní pobočka Tell-Mobile. Hází se hloupými telefony a vítězem je – tak jako každý rok – jablko. Telefony a děti už dneska nic nevydrží. 

(1) číslo planetky Cimmeria
(2) krč mě – lez mi krkem (lid. nadávka, podob. vlez mi na záda)
(3) pěšky z Prahy 680 km
(4) pár přátel se na to koukalo, odtud název tellevize
(5) ano, to je to pověstné Jobsovo jablko, lid. jobko
(6) z angl. off-in, volně přeloženo venkuvnitř 
(7) chin – brada (viet.)
(8) tradiční pivo z Etiopie (9)
(9) původně místní fráze „É… ty opije!“
(10) svis – příslušně (nor.), post – místo (ir.); lid. onam
(11) frame – rám (angl.), pův. tedy frámovat
(12) 491 km2, 33 300 obyvatel v 7 obcích
(13) Sarnenmeisterschaft Äpfelabzuschießen
(14) munici – obce (lat.)
(15) odtud výraz rámus (hluk při rámování)


Svou obálku jsem si už zarámoval (15):


12. listopadu 2011

Nelze to pominout, dnes je jedinečný den, jedničky, kam se kouknete. Kdejaký jedinec zatoužil se zrovna dneska zdvojit, a tak obřadní síně přetékají rozesmátými novomanželi; porodnice hlásí tatínky nadšené z rodných čísel svých synáčků, u dcerušek to bohužel kazí přičtená pětka k prostřední jedenáctce. Prostě sláva, ne-li šťastné, pak jistě nejkrásnější číslo.

Havířovská kartářka Ludmila ale prohlásila (bylo to i v hlavních zprávách), že tahle množina prvočísel je agresivní a štěstí rozhodně nepřinese. A že dnešek je dnem nevhodným na cokoliv, de facto dnem jenom na to jedno. Tři jedenáctky jsou prý mistrovská čísla, alespoň u data. (U stolu v hospodě to zas takové mistrovství není.)
Dnes uzavřené sňatky se budou prý projevovat egoismem jednoho z novomanželů, dokonce se prý „může stát, že přestane brát ohled na city partnera a místo toho převládnou vlastní emoce a pocit ukřivdění.“ Tak buď je ona úplně blbá, a nebo jsme se všichni oženili a vdaly 11. listopadu. 
Zato děti, které se dnes narodí, podle zralé úvahy zkušené kartářky „budou potřebovat od rodičů pomoc při získání sebedůvěry a dosažení rovnováhy. Významnou roli zde sehraje i schopnost komunikovat." Také bych mohl být kartářem. 
Když všechna čísla dnešního data sečte další světoznámá kartářka, Katarína z Ostravska, dostane číslo osm. Osmička je podle ní číslem materiálna, peněz, finančních vazeb a pomíjivosti. Nevím, pro mě je osmička zubem vpravo i vlevo nahoře, stejně jako dole. Podle paní Kataríny je dnešek „skvělý den pro ty, kteří se rozhodnou prosadit, a skvělý bude také pro získávání majetku.“ Kolik kartářských maturit je třeba složit, abych směl do světa hlásat podobná moudra?   

A co na to dnešní svatý Martin? Tomu naštěstí můžou být samé jedničky ukradené:   

Na Martina pláče husí rodina
Lehla do pekáče jejich mamina

4. listopadu 2011

Použitelnost

Co bylo dnes, zítra není, zpívala Zlatá kozlata (1) v převzatém songu Časy se mění (2), stejně jako o pár let později Pepa Nos (3). A to je řeč o dnešku… ale co bylo včera? 
Včera byl totiž Mezinárodní den použitelnosti (4), někdy též překládaný jako Mezinárodní den aplikovatelnosti (5). Ale protože jsme Češi a Apple nám není zdaleka tak vlastní jako třeba Windows, používáme použitelnost. Takže – co jsme to vlastně slavili?
Tak třeba u nás na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem byl Den otevřených dveří (a oken, protože bylo docela teplo), a zájemcům o studium v ateliéru Vizuální design se dostalo informací o použitelnosti absolventů, zatímco nám kantorům vědomí o jejich poučitelnosti, jejíž ústeckým dnem se včerejšek rovněž stal (6). Kromě toho byli v útrobách mého ateliéru k potkání patron (7) lovců Hubert s věrným psem (8) Lajkou, sultán Osman II., kreslíři manga (9) Kojima s Tezukou či pornoherečka Julia Taylor (10), tedy elita (11) z těch, kteří včera slavili svá jubilea. 
K této příležitosti vzniklo také provolání, které je k virtuálnímu přečtení v knize průčelí (12) na stránce Vizuálních dětí vizuálního otce a naopak (13). 
Škoda, že se dosud neslaví den nepoužitelnosti, věděl bych, kdo (14) by měl být oslavencem. O adeptech dne nepoučitelnosti raději ani (15) nemluvě.

(1) Golden Kids
(2) The Times They Are A Changing, Bob Dylan, 1964
(3) Joe Hooter
(4) World Usability Day
(5) World Applicability Day
(6) Ústí Teachability Day
(7) kazeta (maď.)
(8) zkr. Filipínské společnosti důlních inženýrů (Philippine Society of Mining Engineers)
(9) tropické ovoce na pět
(10) Julča Krejča
(11) lita – barva (isl.), tedy elektronická barva
(12) face – průčelí
(13) nao – koráb (šp.), pak – přezdívka (svah.); lid. vulgoloď
(14) KDO – ulosonická kyselina 2-ketooktóza, kterou používají bakterie v lipopolysacharidetické syntéze
(15) ANI – grafický souborový formát Microsoftu pro jednoduché animované ikony a kurzory v OS Windows