Podpisy, podpisy, podpisy

V šupleti čeká dvoustovka známek v nominální hodnotě A („Prosím nějaké hezké bez pana prezidenta!“ „Pochopitelně…“) i obě razítka (letos bonusové s dvojsmyslným odkazem VZOREK MÉHO DNA), a přede mnou na stole na jedné straně hromádka nadepsaných obálek, na druhé štos tisků. I letos jsem si jich objednal „jen“ třistapadesát, jenže jako rok co rok se i letos tiskařský stroj nějak víc rozběhl, a než jej stopli, je jich tu šestset. Úctyhodná hromádka, slušná váha. Rozešlu jich kolem stopadesáti, dvě stovky rozdám. Zbytek ale taky tak nějak zmizí, rozplyne se v rukou všech, které stihnu potkat a které jsem neměl v adresáři. A všechny teď musím podepsat, aby efekt byl dokonalý. Nepodepsanou novoročenku nedám z ruky.

Rituál podepisování novoročenek mám v hlavě odmalička – rodiče totiž vždy před vánoci podepisovali různá množství balíčků po 200 tiscích, podle toho, kolik lidí si novoročenky u nich objednalo. Za ta leta tisíce podpisů, maminka i tatínek, a nešlo to kazit, 200 podpisů včetně pořadového čísla z celkového nákladu… –, a přesto se mi ten rituál nezprotivil. Miluju ho, a vlastně jím pro mě začínají skutečné vánoce.

Prvních deset až dvacet je rozcvička, zahřívání dlaně o papír, zvykání si na tužku – každá dosavadní novoročenka počítala pro podpis s jiným nástrojem: párkrát plnicí pero, většinou měkká tužka, naposled cokoli tenkého červeného –, hledání optimálního tahu v konkrétním prostoru; pak to je na příštích padesát automatická macha. Jakmile se to ale rozjede, řeknu si: to mi to ale panečku jde! A bác, tah se zašmodrchá, hrot zmateně zakličkuje a místo podpisu je tam cucek čehosi, co mělo být mým jménem, mnou. Zmačkat, roztrhat, vyhodit, a znovu.

Letos jsem se snad zamyslel nebo co, a jak se tak podepisuju a podepisuju, najednou jsem si uvědomil, že píšu spoustu jiných slov než své jméno: PAVEBENŠ, PAVVEBNNŠ, PAVBENNEŠ, PAWBENNŠ, dá-li se ten třas nazvat literami. Začátečními P a A jsem si jist, mám na ně takový vláčný grif, stejně jako na konečné Š, i to má svůj neměnný tah již pár desítek let (a sakra… to už tolik? No, vypadá to tak…), ale to mezi… tadadada a B a tadada, jednou kudrlina tuhle, příště támhle a pak zas vedle, říká se tomu muří noha? Můj podpis je hromadou muřích nohou. Dva podpisy nejsou stejné, stovky variant deseti písmen.

Z mládí, kdy jsem sbíral autogramy automobilových závodníků, si pamatuju, že podepsat se trvalo Jackie Stewartovi sedm vteřin. A pokaždé si na to vzpomenu, když obálku s jeho podpisem najdu a spolu s ním pár dalších českých jmen (Nikiho Laudu jsem bohužel ztratil). Mně podpis trvá 4,8 vteřiny. Vezmu-li v potaz, že do roku 1990 jsem za pět let podepsal a rozeslal ročně kolem tisícovky novoročenek, a od té doby mezi třema a pěti stovkami, je to i při těch nejnižších odhadech 11300 podpisů, takže 54240 vteřin, což je 15 hodin a 4 minuty. Jako bych ráno vstal, v osm začal a pětapadesát minut před půlnocí přestal. Krom zdravých devíti hodin spánku jsem zbytek dne propodepisoval. A furt mě to baví!

(To ale není nic proti tomu, když jsem v roce 1991 natiskl univerzální blahopřaní k narozeninám, což byla kresba dortu. K tomu jsem si nechal udělat razítko se svíčičkou, a gratulaci jsem v ten rok poslal 386 lidem, jejichž průměrný věk v onom roce čítal 35 let. Každý dostal gratulaci s adekvátním počtem narazítkovaných svíček a s namalovanými plamínky... to je bratru 13510 svíčiček! A kdyby jeden štempl včetně plamínku trval jen 10 vteřin, gratuloval jsem v jednom kuse 37 hodin, 19 minut a 40 vteřin...)   

Když na ta čísla tak koukám – zas tak moc to není. S tužkou v ruce a jejím hrotem šmrdlajícím ve skicáku jsem strávil mnohonásobně víc času, minimálně v kleci na Divadelních poutích pět hodin denně. Takže ňákej podpis…

Touhle aplikací si můžete sami vyzkoušet, jak rychle se lze podepsat. Zkuste zvládnout mé jméno do pěti vteřin… a nebo svoje do deseti.