31. srpna 2012

Loni to ale (bylo) peklo, co?


V sobotu 1. září se pražským Podolím a částí Starého města prožene temná devastující vlna tsunami a zanechá za sebou tuny plastového odpadu a hektolitry potu a odéru vyčerpání. Všemožně avizovaný svátek běžců WeRunPrague, první v rámci euro-jihoamerické (?) série dvaatřiceti městských běhů, by se rád stal běžeckou událostí nambrvan, ovšem svou organizací (loňský první ročník nebyl tím nejšťastnějším začátkem), prapodivnými pravidly a povinností běžet v uniformě aspiruje na událost nambrlast. 

Loni jsme dostali bílá trika, což v tropech, která ten den panovala, přišlo vhod. Naopak jsme nedostali dost vody, protože občerstvovací stanice byla dávno za půlkou a náhodou až před NikeStore Na příkopech a běh výhní rozpálené městské dlažby až sem se podobal peklu, zmíněnému nejen v titulku. Letos bude pití dvakrát tolik, u Mánesa a na Václaváku (náhodou zase u Nike), což je fajn, byť má pršet. Černo-zelená image letošního ročníku z nás udělá vojenskou jednotku pádící po výstřelu městem, poněkud roztříštěnou v rytmu kroku a s nulovou disciplínou, budící od respektu k nepochopení celou škálu rozporuplných pocitů. 
Jako loni, i letos jsme si mohli na trika vymyslet motivující slogan. Loni jsem funěl, že „jsem v tom až po duši“, letos jsem už jen konstatoval, že „loni to ale bylo peklo, co?“ Toto motto ovšem bylo v rozporu s pravidly běhu – nevychvaloval jsem boží odškrtnutí? –, která jasně říkají, že „organizátor si vyhrazuje právo změnit účastníkovi osobní výzvu, zejména pokud je původní výzva urážlivá, zesměšňující, netýká se tématu, má reklamní charakter, je netisknutelná na startovní triko a podobně,“ a proto mi jej nahradili tím jejich, že „na just jdu jít“. Facebookovou přestřelku na téma téhle cenzury máme za sebou, hrdina Nik se mi omluvil a já tu svou hodinku v keckách (paradoxně taky od nich, protože ostatní výrobci běžeckých bot končí u velikosti 46) a triku s tímhle plkem na zádech určitě přežiju.
Můžete říci, že nikdo běžet přece nemusí, a nebo že může běžet jinde a jinak a o závod jen s větry či s vůlí, a máte pravdu. Spousta z nás má ale ráda atmosféru těchto akcí – třeba já jsem na Staromáku mnohem radši součástí upoceného pelotonu vysilujícího se vlastním pohybem než opilého davu fanaticky zírajícího na obrazovku tamtéž a silácky halekajícího nad každým gólem či kopnutím do balónu – a je ochotna přežít hodinu v triku, kterého by se většina z nás z mnoha důvodů jindy ani nedotkla. Ten zážitek totiž stojí i za tenhle kus hadru, s logem i bez něj, se sloganem na zádech nebo tam, kde se ocitl ten můj. 
Nakonec, na startu bude i spousta členů Běžeckého klubu Reflexu. Tedy – pokud se zrovna nebudou vracet z montblankytného Traces des Ducs de Savoie (113 km s převýšením 7150 m a s limitem 31,5 hodiny).

Psáno pro běžce a pro Reflex.



27. srpna 2012

Na Ještěd!


Zapsat, hlavně zapsat… tahle potřeba mě žene kamkoli víc než co jiného. Sdělit a sdílet, a možná i nezapomenout. A tak stejně jak pomalu mi ubývají metry mých běhů, tak rychle se mi v hlavě hromadí pocity a emoce, které chci přeměnit ve věty a v souvětí, z nichž nabobtnávají elaboráty podobné tomuto, jež číst je stejně vyčerpávající jako urazit vzdálenost, která k nim vede. Nečíst je znamená ušetřit si spoustu vzácného času, ale zároveň přijít o možnost dostat se mi trochu pod kůži.  
Letošní Ještěd mám pod kůží víc než leccos jiného.



Zdaleka jsem se na to letos netěšil tak dlouho předem jako loni. Vlastně jsem ještě pár dní před dnem J nevěděl, zda podlehnu euforii a vydám se tam, a nebo zda podlehnu současné skepsi vůči všemu a vykašlu se i na tuhle tradiční událost, pocitově tak nějak vnímanou – snad díky tomu konci prázdnin – jako konec jakési nedefinované sezóny v rámci té naší partičky. Možná dík škole žiju víc i školním, resp. akademickým rokem víc než tím kalendářním, a závěr srpna a první půlka září jsou těmi školními vánocemi a Silvestrem, kdoví. Rozhodně jsem letos byl mnohem míň natěšenej, a i trasu jsem si nakonec naklikal až ve čtvrtek, zatímco loni jsem ji ladil víc jak čtvrnáct dní. 
A možná nebýt Návratu do minulosti, pořádaného partou kolem příchovického areálu U Čápa (v němž jsem se angažoval jako autor plakátu, na němž jsem se skutečně vyblbnul, textařinou počínaje a masochistickým komponováním dobových sponzorů konče), nejspíš bych v otrávenosti sebou samým nikam nejel, řešíc podstatnější problémy života než je potřeba dostat se přes Jizerky na nějakej kopec. 
Dva momenty mě – neříkám že nakoply, ale dloubly do žeber a trochu mě probraly z apatie – pošťouchly: jednak to, že jsem se donutil si tu trasu – preventivně, co kdyby! – promyslet a nalajnovat, a jednak výměna obrovských kecek za menší číslo, v němž jsem se na štreku začal aspoň trochu těšit. Nevím, zda nebýt-li obojího nebo jednoho z obou, bych zůstal trčet doma a svou lenost si pak jen vyčítal, ale oba momenty mi nějak připomněly mou loňskou touhu si to za rok zopakovat. 

Režisér s podnikatelem v rolích kuplíře s vekslákem.
25. srpna, sobota
Nelze nezačít (po té předchozí hromadě slov) zmíněným Návratem do minulosti, obskurní atrakcí pro pamětníky hnusu a zvůle, na které jsme rádi pozapomněli. Rovnou se přiznávám, že jako komparsistu v tomhle ochotnickém představení mě to bavilo, jako divák – jakože nepropadnout euforii přátel a nestat se jejich spoluhercem – bych si připadal jak idiot a nic by mě tam neudrželo. Nemám žádnou potřebu obdivovat se fízláckým volhám, arogantním policajtům s červenými výložkami nebo milicionářům věrohodně buzerujícím parkující návštěvníky, a už vůbec být stržen rytmem Davidových halekaček, byť kulis spartakiádního vystoupení žactva, a dost možná tím spíš (filmy z Dufkova archivu měly úspěch!). Z koho jsem nedokázal spustit oči, byly holky a slečny v kostýmech a šatech, dík době a módě i možnostem jednoduchých, o to krásnějších a skutečně šik, a ty dámy v nich byly neskutečně sexy. Naše suita nepodlehla pokušení být krásnou, o čemž svědčí především eklovní vekslák našeho předáka Aleše V. („Chceš bony? Normálně za dvanáct, ale že seš to ty, za deset a kup si něco pěknýho na sebe!“), pasák Vojty K. („Nechtěla byste pro mě pracovat?“) a četa uklízeček, které se den na to srdnatě vyškrábou na Ještěd. 

Dlouho jsme na veselici nevydrželi, atmosféra Alešovy a Heleniny chalupy na druhé straně kopce nám byla milejší. Impozantní výhled na našeho zítřejšího soupeře nás přitahoval víc než patologická radost publika z vlastní podělané minulosti. A západ slunce si tu pokaždé dovedeme užívat dlouho do nočních hodin, bez ohledu na to, co nás den na to čeká. 

Profesor Lischke při operaci kýty.
Támhle pod ten hrot se odsud zítra budu snažit dostat.
26. srpna, neděle
Pokud zrovna nechcalo, optimisticky se jen mlžilo, a nám – nevida kamkoli za hradbu nebližšího náletu – nezbylo než si nacpat břicha bakchanální snídaní ze všeho, co dům a supermarkety cestou sem daly. Chtěl jsem se na cestu vydat dřív než v deset hodin jako loni, kdy jsem se pak stěží na šestou dostal k poslední lanovce. Občasné přepršky můj výběh posunuly z půl deváté až k několika minutám před třičtvrtě na deset, kdy jsem vsadil na víru, že pršet už přestalo (podle předpovědí na všech chytrých telefonech, co jich kolem bylo, se tak mělo stát), já se zapásal do baťůžku s pláštěnkou, několika carbonexy a tyčinkami pro dobrou müsl, a vyrazil jsem. Po asi padesáti metrech se mi uvolnil opasek s flaškou, a dobře deset minut jsem zápolil s popruhem, ve sponě kluzkým jak had a neutažitelným natolik, že jsem jej musel několikrát za~ a oduzlovat, dokud mi nedržel v pase a téměř mě neškrtil, jen aby se s každým krokem nesesul o milimetr níž a já si jej musel furt popotahovat. Pak už mi zbývalo jen uběhnout (ujít) třicet kiláků.

Ráno před vyběhnutím Ještěd zmizel.
Do Tanvaldu jsem skoro pořád šel. Je to krpál dolů, pohyb téměř v záklonu, prsty bolestivě natlačený ve špičce bot. Dole pak pár set metrů běhu a chůze naopak nahoru, stoupákem ke Smržovce, tentokrát pro změnu v předklonu. 
Až nahoru po trase jako loni, pod dominantním viaduktem, pořád nahoru. Poněkud neochotný kolega běžec mi potvrdil můj směr mezi chalupama a kolem hřbitova k odbočce na Jablonecké paseky. Tenhle úsek byl nejpohodovější, mírná houpačka k Jablonci, víc se dalo běžet než jít. To už i slunce občas vykouklo, a v jednu chvíli skrze alej na horizontu i Ještěd, pořád ještě děsně daleko. 

Smržovečtí se o své latifundie svědomitě starají.
To takhle čůráte na jih, otočíte se na sever – a vidíte ho, tam, kde před chvílí ještě určitě nebyl.
Mšenská nádrž připomínala moře při odlivu, s dětmi honícími se po břehu se psem a korzujícími páry na nedělní vycházce. I přes Jablonec se dalo běžet, dokonce i mezi ním a Libercem do mírného kopce na Rýnovice, naopak lesem dolů k Liberci pak bylo zase třeba opatrně jít, kamenitou cestou ve sklonu podobném úseku do Tanvaldu. Když jsem přeběhl dálnici, zastavil jsem se v Pivovarské pivnici, bizarním lokále těsně před Libercem. Vývar z hovězího sáčku, malý Konrád (nic moc) a velká točená kofola do flašky během čtyřicetiminutového pololehu–polosedu mi vrátily víru, že se támhle nahoru dostanu, to jsem ale netušil, že od téhle chvíle je už jen cesta vzhůru, dolů ani metr. Libercem, každou chvíli nad nějakou dálnicí (za jednou jsem si v Lidlu koupil když už ne kompresní podkolenky, tak alespoň běžeckou reflexní vestu) a nakonec táhlým stoupákem k Hornímu Hanychovu (když jsme tudy jeli příští ráno zpátky, teprve jsem viděl, jaké to je stoupání). To už jsem skutečně jen šel, a navíc jsem si za tenhle nápad nadával, pomalu ale jistě jsem s každým metrem ztrácel motivaci nejen se nahoru dostat, ale vůbec se pohnout kamkoli dál a pokud teď ještě ano, pak nikdy víc už ne, prostě s každým krokem jsem ze sebe spolu s endorfinem vyplavil i litr nadšení. 

Docela bych si tu nad Libercem i sedl, ale...
U konečné tramvaje jsem mechanicky odbočil po modré trase kamsi, kudy jsem měl být doveden až nahoru, a potácel se kamenitou pěšinou s očima upřenýma na kmeny stromů, na nichž jsem hledal modrou značku. Přesto jsem někde směr ztratil a včas neodbočil, a když mě les vyplivl na silnici vedoucí k odbočce na Ještěd a já široko daleko modrý proužek mezi dvěma bílými neviděl, rezignoval jsem a vydal se nahoru po silnici, bude to sice delší, ale nezabloudím. Po necelém kilometru jsem narazil na modrou, které silnici přetnula v tom nejnelogičtějším místě, ale sláva i za to, a já se– nedá se říct, že svižnou, spíš zběsilou chůzí v jakémsi extatickém vyčerpání – nasměroval kolmo nad sebe a vyrazil zcela bezohledně vůči okolí i svému tělu vzhůru (tady jsem vytáhl maximální TF na 163, a průměrná frekvence 138 mě mile překvapuje), míjejíc stejným směrem pochodující turisty bez konkrétní vzpomínky na jejich pohlaví nebo oblečení, počet či hlučnost. Pár desítek metrů pod vrcholem jsem tím korytem plným kamení, kořenů a větví už jen pomalu klopýtal, ale neupadl jsem!, poutze jednou jsem se zachytil kmenu stromu, pochopitelně zrovna tam, kde ronil smolu (rada zní: cucat, cucat a cucat, olízat všechno a pak ten hnus deset minut plivat). Chodci křepce poskakující dolů po balvanech v žabkách nebo střevíčcích s kramflíčky mě v tenhle moment už nemohli rozhodit. 

Už jenom kousek, kousíček... pár metrů, doprdele práce!
Nahoře jsem byl první. Zapomněl jsem na začátku uvést, že ostatní jeli na kolech jinou, delší trasou, i já jsem ještě předloni s nimi jel, nikdy jsem však nahoru nevyjel, závěrečné osmikilometrové stoupání Libercem k lanovce a pak sedm kiláků prudkého kopce k cíli jsem po padesátce přes kořeny a jizerskohorské hřebeny prostě nebyl s to dát. Loni jako letos jsem se nahoru (byť tehdy lanovkou) dostal jako první, což by mohlo být považováno za úspěch, nebýt toho, že cokoli, do čeho by bylo lze se převléknout po sprše v zamluveném pokoji (a nesmrdět tak v recepci personálu i ostatním hostům), bývá v autě, které pravidelně přijíždí těsně před prvními cyklisty, a ti letos v okamžiku mého dosažení vrcholu obědvali někde na začátku Liberce a měli před sebou ještě přejezd města a kávičku před finálním výšlapem. Takže jsem v té recepci prosmrděl víc jak hodinu – během níž jsem mj. zahlédl chlapíka se slečnou, jak zlehka vyběhli k hotelu, chvilku se kochali výhledy a pak odskákali skrze kleč a mimo cestu nějakou trailovou trasou dolů k Liberci –, naštěstí pak přijela kamarádka Radka s kamarádkou Hanou jako nezávislý předvoj zbytku doprovodu a tašku s věcmi mi z vlastní iniciativy přivezly. Ihned jsem se točitým schodištěm vypotácel do pokoje (č. 14) a na hodinu se zavřel pod horkou sprchu (ta mi připomněla jedny z nejhezčích chvil mého vojákování v pražském AUSu, kdy tehdy, když všechny orchestry a kapely a taneční či pěvecké sbory odjely na svá únavná turné po posádkách, já prostál hodiny pod sprchou v opuštěných kasárnách, sám sobě dozorčím a hlídkou a velitelem i vojínem; doma jsme totiž měli vždycky jen vanu bez možnosti se vestoje sprchovat, a já si to poprvé zrovna na vojně mohl dosyta užít; koupání ve vaně považoval můj spoluvoják, fotograf Lukáš Jasanský, za „válení se ve vlastní špíně“, čímž zásadně změnil můj pohled na tuhle formu očisty), a slastný pocit, že se zbavuji odéru, který jsem nerad kolem sebe víc jak hodinu šířil schoulený v křesílku u vstupu do recepce tříhvězdičkového hotelu (kde konečně netáhlo, nefučelo a téměř nemrzlo, což je na Ještědu i při pařáku v údolí běžné), jsem pod bakelitovou hlavicí sprchy neustále protahoval a prodlužoval, se stejnou radostí, s jakou jsem si to užíval na té vojně, jako to nemusení dělat stereotypní povinnosti, s ignorovaným vědomím, že delší jedno ubírá z druhého, ale to je jedno, jen když ta báječná horká voda po mně teče a splachuje únavu a bolest a vyčerpání… a ještě jednou, a zas, do zpěvu mi bylo, takovou radost jsem z té chvíle měl. A dokonce jsem i zapudil zlobu, která se mi hnala hlavou, když jsem se drápal tím libereckým svahem, totiž že nastal čas zanevřít na tenhle zážitek, zcela se míjející s euforiemi a libými pocity pramenícími z běhů, v tom kopci jsem byl otrávený sám sebou, a vlastně jsem se tehdy tím destruujícím výstupem trestal za vlastní liknavost při volbě, zda to vše absolvovat či ignorovat, a žádná volba by nebyla vítězstvím nebo prohrou. 

Pro dnešek mám pokoj (č. 14). Teď usnu.
A pak jsem se natáhl na postel, kyčle mi za ten okamžik poděkovaly náhlou bezbolestností a kolena se roztekla do stran. Ležel jsem tam další hodinu a pochyboval, že jsem na správném místě, protože ostatní ne a ne vrthnout dovnitř a dělit se se mnou o svoje vyčerpávající zážitky. Ani nevím, jak dlouho jsem vlastně spal, než jsem se dokázal zvednout a jít do restaurace, pomyslného cíle každoročního martyria.  
A tam jsme si s Radkou slíbili, že za rok vezmeme trekové hole a zatímco já nepoběžím, ona nepojede autem, a mou dnešní nebo podobnou a nebo úplně jinou trasu dáme jako pěší túru, od rána do večera toho můžeme zažít a vidět a potkat fůru. Třeba se k nám přidá i Hana a možná, bude-li chtít, i moje žena, která jinak těmhle cíleným výkonům ať už po svých (resp. po mých), nebo po cyklistických nerozumí, ale chůzi má ráda, zvláště jsou-li jisté trasa, směr a cíl. 
A pak už se sjížděli ostatní, s nepříjemným zážitkem pomláceneného veterána téhle akce JIrky Hirschfelda, odvezeného odkudsi z hřebenů Horskou službou, a s příjezdem prvních chrtů na vrchol již v doma na revers, a snad jakž takž v pořádku. Nahoru to letos dali všichni, kdo se tak dole rozhodli, včetně robotického Alberta a srdnatého Františka Lapky. 
Průběh tradiční společné večeře v restauraci s čím dál mizernější učňovskou obsluhou je privátní záležitost, podobně jako stejně tradiční pondělní snídaně se všemi rituály. 

Pohled, který patří k rituálu snídaně, rok co rok.
Zatímco tihle kolmo dolů kolmo, my kolem dokola domů autmo. 
27. srpna, pondělí
Zatímco i mne mohlo těšit, že se zpátky povezu, ostatní si – po „povinné“ společné fotce – zase naštelovali omlácené zadky na nepohodlná cyklistická sedla a střemhlav se spouštěli k Liberci; někteří příkrou asfaltkou, nahoru vyčerpávající kolena a lýtka a dolů naopak prsty ztuhlé brzděním a kolena zkřehlá mrazivým větrem, a někteří rovnou mezi stromy, přes kamení a kořeny, „terénky“ tomu říkají. 

Támhle jsme byli ještě dneska ráno. Za rok tam budeme, dá-li zdraví, snad zase.
Pár nás pro dnešek již motorizovaných se přesunulo zpátky do příchovického azylu, kde jsme se se poddali slunci babího léta a lenošení v očekávání příjezdu našich řidičů na cestu do Prahy, a při skvělé Helenině bramboračce a s nostalgickým výhledem na našeho včerejšího soupeře nám to vydrželo až do pozdních odpoledních hodin. A pak jsme si připili a jeli domů a mě bolelo úplně všechno, a pak i celou noc a celé úterní ráno, než se to rozhýbalo. 
Teď už je hej, mně i tělu. Chtělo by to zbytky bolesti vyběhat.

Přípitek s hostiteli, vzájemné pochválení se, babí léto... a konec. Jako každý rok.
Resumé: 29,9 km za 4:33 čistého pohybu, celkem šest a čvrt hodiny včetně oběda a zastávek kvůli fotce či moči. Nastoupáno 984 m, sestoupáno 722 m, vypoceno 2460 kalorií.

Můj letošní itinerář byl oproti tomu loňskému sofistikovanější v tom, že byl v igeliťáku. 
Letos ale nepršelo.

24. srpna 2012

Night cheesecake


Moje dcera zase udělala ten svůj skvělý koláč, ne koláč, taková buchta z tvarohu to je, původně to měl být cheesecake, ale hned napoprvé to nebylo úplně ono a časem z toho vykrystalizoval svébytný recept na neskutečnou dobrotu. Občas z dlouhé chvíle a z přebytku tvarohu a jogurtu tuhle sladkost skuchtí, a vychladlé je to jako dortík prostě vynikající.   

A já, abych neusínal s pachutěmi celého dne, jsem si – tak jako denně jiné laskominy – chtěl včera těsně před spaním osladit budoucí sny lžičkou téhle radosti, nechat ji na jazyku rozplynout a než se natáhnu na peřinu v dusném patře, vychutnat ji a nechat ji zmizet tam, čím i láska prochází. 
Lžička něžně zajela do koláče, a ze škvíry světla lednice tiše vplula do noční tmy směrem k dychtivě otevřeným ústům. Už už jsem se s jazykem lehce vyplazeným sápal po soustu... a plesk, vykydl jsem si to k nohám, tvarohová pěna se rozprskla do všech stran, kus toho se mi svezlo po pyžamu a zmizelo v pantofli, doprdele a kurvapráce!, kleju potichu, protože holky spí. Vytřít podlahu, umýt boty, vypucovat cákance na šupleti dřív než to do rána zaschne a bude třeba to seškrabovat, a čilý, s potřebou spánku tam, kudy prošla i láska poté, co dávno opustila žaludek, jsem se vysoukal na patro a svalil se na dusnou duchnu. Nejen spánek, i sladké sny si daly načas, pro jedno sousto a pár vteřin blaha na jazyku. 
Škoda jen, že dnes o půlnoci bude ta včerejší dávno zapomenuta.


Přepálené rekordy


Prvním vytřeštěným výkřikem televizních a rozhlasových zpráv tohoto týdne a palcovým titulkem většiny deníků byla message #1 a téma pro cover-story o tom, že POČASÍ V ČESKU LÁME REKORDY. Nic důležitějšího se v této zemi neděje než to, že je horko! 

Televizní zpravodajství se předhánějí v alarmujících grafikách – tak se dnes říká velkoformátovým panelům, po nichž horkem znervóznělí redaktoří šmrdlají upocenými dlaněmi a prsty rolují a rozklikávají jednu vařicí hrůzu za druhou – a v následných výčtech nejteplejších dní, které rovněž byly svého času rekordnami (rejpalové mi tuto přesmyčku otlučou o mou orosenou hlavu), hledají souvislosti politické, kulturní a ekonomické, jen ta souvislost nejbanálnější – jakože příroda vrací lidstvu jeho zpupnost – ne a ne přijít na přetřes. 
Konečně i Dobřichovice – přes nedalekost od slavných Krejčířových Černošic – se dostaly na výsluní, mediální i meteorologické, se svým pondělním rekordem 40,4 °C. Na alarmující otázku v iDnešním titulku PROČ PADL REKORD V DOBŘICHOVICÍCH?měly logickou odpověď: protože se „seběhlo několik faktorů! Na rozhraní tlakové níže a výše do Česka proudil vzduch ze Sahary, kde se zformovala na tamní poměry neobvykle teplá vzduchová hmota. Města fungují jako tepelné ostrovy, které se na slunci prohřejí a sálají. Dobřichovice jsou v údolí, kryté proti proudění vzduchu, a horký vzduch se v nich usazuje.“ Možná ale mají dobřichovičtí smůlu, leckde se data sbírají ručně – to jako že jsou tam popadaná v trávě? nebo je češou? – a je možné, že se někde urodil ještě rozpálenější teploměr. 

„PADNE ABSOLUTNÍ REKORD? BUDE TO O FOUS,“ tvrdil odborně na lidovkách.cz jistý meteorolog a nemýlil se, pokud měřil jeho fous 0,2 Celsiova stupně. Autor článku kontroval, že „ZAČÍNÁ BOJ O TEPLOTNÍ REKORD. PADNE?“, a zbytek textu osciloval mezi dosavadním uhříněveským rekordem 40,2 °C v červenci 1983 a srandovními 34,6 °C naměřenými přesně před devětašedesáti lety, 20. srpna 1943, v Klementinu; naštěstí alarmující mezititulek „ČESKO ČEKÁ KRITICKÝ DEN. TEPLOTY SE PŘIBLÍŽÍ 40 STUPŇŮM“ nás vrátil do žhavé současnosti a k fousu pana meteorologa.
Právo v duchu tradice nezalhalo a vykřiklo do světa pravdivé „ČESKO SE PŘIPEKLO A MÁ NOVÝ HISTORICKÝ REKORD! VEDRO, TROPY, SAHARA, DIV ŽE NEPRASKALY TEPLOMĚRY!“, a Nováci to řekli naprosto naplno: „TAKHLE HORKO V ČESKU JEŠTĚ NIKDY NEBYLO. REKORDY PADALY VŠUDE!“ Na aktuálním.cz se nenechali odradit ani žárem a hrdě prohlásili: „SLEDOVALI JSME ŽIVĚ: VEDRO.“ Tolik hrdinství si snad ani nezasloužíme. 
Už aby mrzlo a padaly další veledůležité rekordy! Prozatím místní „nejnižší minimální* teplota –42,2 °C byla naměřena 11. února 1929 u Českých Budějovic v Litvínovících“, jak zjistil novinář letošního lednového iDne. Tu tak překonat, to by byly zprávy…


* o prozatím nejnižší maximální teplotě radši ani nesnít.

Psáno pro Reflex a pro ochlazení.


17. srpna 2012

Proti vší logice = proti logice vší!


„Četla jsem to v Oně Dnes,“ řekla tchyně a odešla do kuchyně. Ono bylo ale jedno, jestli odešla s Onou nebo s Ní, dnes nebo včera, a kdyby měla víc kusů, měla by Ony a odešla by s Onami, když by se předtím o obou Onách zmínila. Třeba by se z kuchyně vrátila bez On. Také to mohla číst ve Dnesu, případně ve Dnes, protože byl Wednesday.
V tomhle je ten náš jazyk záludný, není jak se jej chytit, je kluzký, jak už jazyk bývá.
Tak třeba o pouhá dvě písmenka je „slon“ větší než „on“. On = slon, bez něj = bez slněj. A nebo bez slonů = bez onů, 5. pádem oslovujeme, voláme slone! = one? Je-li srna jako žena a ženy jako srny a běhají-li muži za ženskými, proč ne srnci za srnskými, a proč ženušku neekvivalentuje srnuška a ženáče srnáč? Chápete logiku jazyku s tolikem zlozvyků? 
Mám kolegu, jmenuje se Švec. Nesnese, je-li o něm řeč jako o Ševci, cítí se být Švecem. Jeho žena tak není Ševcová, ale dítka švícka asi jsou, protože šívcek je všeobecně pomálu. 
Je lom, kde se láme kámen. A je slovo, které láme jazyk. Kamenolom a ... jazykolam? Pochopitelně že jazykolom! A nebo kamenolam. 
Předevčírem jsem byl groggggy (g je jednotka únavy, takže hodně; z maltského „għeja“, protože s maltou se člověk vždycky unaví) a rozhodl jsem se zaběhat si jen v duchu, duševně. A je to tu: duševní versus poševní, duše kontra pochva. Proč ne duše a poše, a nebo pochva a duchva? A vůbec – má slovo pochva něco společného s pochvalou? Pochvalen buď Ježíš Kristus. 
Když dva mají totéž, nemusí to být totéž – jednou tolik je totéžem co dvakrát tolik –, a co se jako totéž netváří, jím je: stvůra kupodivu není opakem nestvůry. 
Zaplatil-li někdo smrtí, oč na tom byl hůř oproti tomu, kdo zaplatil za totéž životem?
A cokoli, co jest deklarováno jako doživotní, je vlastně dosmrtní. Být odsouzen na doživotí znamená být odsouzen do smrti.
Klít znamená vyslovit kletbu. Mlít by mělo být mletbou, a blít bletbou, o slově hnít radši ani nemluvě… a doba nám taky blbne: běží (!) Mílovými kroky – a že Míla skutečně dělá dlouhé kroky! –, což znamená, že pokud jde, pak jde jeho skoky? Brodíte se tím stejně jako já, logikou řeči s tolikou křečí?
Volit znamená činit jak vůl, podobně jako prase když prasí, čuně čuní, kočka se kočkuje a sůl solí. Kůň umí leccos zkonit a i vlk zvlčí.  Osel když osla osloví, je důvod k oslavě a oba oslavenci – dnešním oslavencem jsou má sestra a spousta dalších Peter, všem greatuluji, jakože hodně, a ve středu měla svátek Hana; měla jej i Ghana, a se všemi Hankami a Haničkami i Ghanky a Ghaničky? – berou své proslovy doslova, stejně jako doslovy toho osla Vency, který, imochodem, patří i se svými kecy mezi několiko málo českých slov s ypsilonem po svém C, opět proti vší logice, tedy proti logice vší. A vší logika by nás věru neměla moc zajímat, pokud ovšem nejsme všichni nebo všiváci. Jakože jsme, protože kdo si všimne, ten si mne vši, a maví vší být přece chceme. Nebo ne?

Psáno pro Reflex a pro všichny.
Milé Petry,gratuluju k svátku!

10. srpna 2012

Nebylo důležité vyhrát, ale spřátelit se!


Pozítří skončí olympiáda a mám tak nejvyšší čas unavit čtenáře svými pocity.
Dlouhá léta mi sledování olympiád a jiných podujatí nic neříkalo, z Pekingu jsem neviděl ani minutu. Ale co jsem v padesáti začal běhat, sem tam z blbé detektivky rád přepnu na lepší atletiku, je-li (já, s žíněnkou kolem břicha a neatletickou postavou, pokud ovšem silueta vřetene není ideálem atletiky!), nebo na basket či cyklistiku, na tu i jen pro záběry z vrtulníku třeba na francouzské scenérie při Tour, takže často i jen z ryze estetických pohnutek. A teď při olympiádě jsem byl dobrovolně pohlcován třeba chlapským diskařským finále (diskařky jsou bohužel taky takové chlapy, na ty koukat mně přijde úchylné, stejně jako třeba na vzpěračky) – s tím elegantním Íráncem Ehsanem Hadadim pyšným na své svaly či s vítězným rituálem Roberta Hartinga –, a nebo strhujícím finále ženských překážek na sto metrů s euforií Sally Pearson (do níž jsem se v tu ránu zamiloval – narozdíl ode mne si umí lehce poradit s překážkami, které jí život staví do cesty –, ale uhnat ji by byl běh na hodně dlouhou trať, na hodně oválů… mimochodem, tuhle slabost mi potvrdila běžecká kamarádka s tím, že ani u ní není teď dne, aby se nezamilovala, že už má takový svůj kocouří tým napříč všemi disciplínami), komunikací Erika Kynarda s laťkou, kterou zrovna shodil, či rybí rychlostí Micheala Phelpse… to jsou příběhy mnohem napínavější než nejlepší díly s opistolovanými Všeználky.
Závody samotné jsou logickým vyvrcholením, mě ale fascinovaly ceremonie před jednotlivými běhy, jednak proto, že ti lidé, kteří se chystali zvítězit, byli veselí a šťastní a jistí si svou silou, a pak i proto, že třeba ženy na startu vypadaly jako ženy, se všemi svými culíky, šperky, drdoly a úsměvy, a maně jsem si vzpomněl na zapšklé socialistické mužatky olympiád za bolševika, strachem z neúspěchu vycepované a nadopované svalnatkyně bez náznaku sexappealu. 
A pokaždé jsem naměkko, při vyhlašování vítězů. A jak vidím slzy v očích těch, jimž zrovna hrají hymnu, bulím s nimi, slzím u jejich hymen nad jejich štěstím a mráz mi běhá po zádech (ale mě rozbulet není nic těžkého, není filmu, kde by se mi tam, kde s tím především ty americké potvory mezi scénáristy počítají, nezapotily oči a nerozklepala se mi brada). Jenže u sportovních vítězství tomu rozumím; když jsem kdysi doběhl svůj první půlmaratón, taky mě to sebralo a za cílem jsem se rozbrečel dojetím, jak jsem dobrej.
Nu a jako grafika mě dík olympiádě začala bavit fialová barva, a rovněž na moderní logo Wolffa Olinse jsem si rychle zvykl (inu, mám za sebou post reflexáckého grafika s Alešem Najbrtem jaké šéfem), stejně tak na skvělou typografii a celou corporate. A s tou fialovou nejalovostí autentické vůle ducha i těla skončí v neděli něco, o čem snil již baron Pierre de Coubertin: že není důležité vyhrát, ale spřátelit se (Il n'est pas important de gagner, mais faire des amis!), třeba jen s fialovou barvou, a nebo jen s vlastními slzami štěstí.


Psáno pro Reflex a pro radost z pohybu.


6. srpna 2012

Během, kolem, tempem, lambruskem...

Původně zápisky ze sportovních výkonů během čtyř dnů, které jsem strávil na Šumavě začátkem letošního srpna, se vzápětí zvrhly ve výčet všeho, co jsem viděl a zažil. Varuju, je to tradičně darda k neučtení a jen pro velice silné čtenářské nátury!

2. srpna 2012, čtvrtek
8.10 se startem v 8:10 a něco...   
... ale fakt jen něco! Možná skoro nic. 
Teda, tady se spí! Pravda, trochu jsem se včera unavil stěhováním a následnou montáží všeho, co jsem v Praze musel rozmontovat (naštěstí to byly lehký montáže, navíc s mými vlastními kreslenými manuály demontáže), a taky marným bojem s nekonečnou úrodou hrušek, který se nám vytrvale sypou rovnou před vchod, takže je třeba aspoň jednou za půlden vzít hrábě a tu hmotu plnou much a vos nějak dostat na kompost za silnici. 
Blbý je, že pokud se odtud (Tvrdoslav u Nemilkova) chci kamkoli dostat, musím absolvovat krpál asi půl kiláku od baráku, takže hned zpočátku každýho výkonu se jeden pořádně zapotí. Dneska pak přes Nemilkov do Velhartic a z nich k Buškovi, rybníku cestou na Hlavňovice. Tam jsem si poležel, než jsem vychladl, a pak si zaplaval (no, zaplaval... tak jsem spíš splýval na hladině a hřál se na slunci... takovej bílej sumec; mimoběhem, je sumčí ženou sumice, nebo suma?). 

Osvěžení na mé straně!
Zbylý čtyři kiláky už byly v klidu, těšil jsem se na předpolední snídani a taky na to, jak se sem vydám co nejdřív znova. 
Mám tu s sebou i kolo, ale jsa vůl zapomněl jsem si hustilku a bez tý si tu netroufám jezdit, je mi jasný, že bych píchnul v nejzazším bodě své vyjížďky, ať bych jel kamkoli. Leda si na něm udělat vejlet do Sušice a doufat, že jedinej cyklokrám v okolí nemá dovolenou, a koupit si novou. Dělají se vůbec ještě, takové ty černé s ocelovým přišlapávadlem dole a s pružinou kolem pístu, ale hlavně se šlaufem na normální ventilek, co se strká do toho držadla? 

Na houby se vydám snad dnes odpoledne, než mi to zejtra mastňáci vysbírají.
Poté, co jsem se po poledni hodinu dobrovolně pálil, jsem se konečně sebral a vyzbrojen košem jak na trh, nožem a béčkem, aby mě nežraly klíšťata, vyvezl jsem se nahoru nad Zámyšl před Keply, myslím si, že tam mám svá místa. No, buď jsem je tam měl a někdo mi je přestěhoval, a nebo jsou kecy, že houby rostou, ale nejspíš je věta o jejich rostění (podle vzoru půst, postění) impertinencí v tom druhém smyslu sousloví. Prostě nerostou. Prokřižoval jsem svůj rajón, víc jak hodinu jsem šel houbařským krokem skoro kilák, a nic kromě spousty vysušených hořčáků. Krom nasranosti z nepovedeného houbingu jsem si nadával i za to, že jsem doma nechal tu hustilku, a že bych si mohl zajet do Sušice – když ztratilo smysl flákat se po lese – koupit novou, jenže koho by napadlo brát si do lesa prachy, že? A najednou – věřte nevěřte – přede mnou roste místo houby dvoukilo! Prostě si tam tak hoví v jehličí, Honza Komenskejch se tam na mě mračí, znáte ho, pan učitel národů, jako každej učitel z principu nakrklej, vím co říkám. Rozhodnuto, jede se do Sušice k Mičkovi, má tam krámek s kolama. 
Chvilku jsem musel počkat, nějakej činovník si u něj objednával sadu pohárů a medailí pro vítěze i poražence pro nějakou cykloakci, usmívali jsme se mezitím na sebe s hezkýma prodavačkama odnaproti z konfekce Style (no, spíš já jsem se na ně usmíval a ony se mi vysmívaly, nevím, co jinak by na mně měly). A pak jsem si koupil tu klasickou hustilku, tutéž co mám doma, v takový totáčský krabičce, buď to tak balí z nostalgie, nebo jsou tak blbí a nechápou, kam se mezitím svět hnul. A za zbytek ještě dortík a koláčky. Takže ta houbařská výprava zas tak vniveč nepřišla. Zato teď přichází bouřka, zatím jen tak pobrumlává někde nad Železnou Rudou. Uvidíme, co spadne. Třeba se ten les stihne ještě dostatečně zapařit a pár hříbků nabídnout.

Zeleno před bouřkou.

Kdo by to byl řekl? Jen tak si před spaním čtu Inspektora Borniche (miluju odeonovskou edici detektivek 3x, samozřejmě hlavně tu předrevoluční s obálkama od Libora Fáry, a tahle k ním patří), třikrát si dám pasijáns (ani jednou to nevyšlo, někde je něco blbě, ani v té lásce se nějak nechytám), a litr lambruska je fuč. 
V noci konečně zabouřilo. Napřed ale jsem zhasl a civím jak malej: na stropě nade mnou hvězdy! To totiž má žena polepila strop fosforeskujícíma hvězdičkama pro děti, když tu usínávaly. A já teď, když je jim oběma o patnáct let víc, vidím, co viděly ony než usnuly, a den jim tak pokaždé končil krásně a nezamračenou oblohou. Jestli to bývalo stejně krásný usínání jako to moje včerejší, to nevím, ale já si připadal jak jedno z nich. A k tomu mi škvírou v záclonách šajnil na peřinu skutečnej Měsíc, v úplňku nebo těsně před nebo po. A v půl druhý se zablejsklo, šlupka hned nato, cákance na plechový střeše konkurovaly hlukem těm zpropadeným hruškám, všude to zavonělo tou typickou předbouřkovou vůní a pak už jen lilo a pršelo a šumělo a semtam káplo a s ránem už jen pár kapek ze stromu, co se mi větvema sápe do pokojíku. 

4. srpna 2012, pátek
44,7 km za 5 hodin, čas ale není důležitej, vedle převýšení 596 metrů!
Je ráno a je mokré. Chtěl jsem si vyjet autem k Malonicům a tam si zaběhat, abych se zas nemusel odsud trmácet tím kopcem, a než bych se dostal na nějaký rozcestí, měl bych v nohách pět kiláků, a já nejsem takovej borec jako spousta ostatních, abych to bral jako rozehřívačku na příští dvacítku. Jsem děsně nerozhodnej, než si řeknu, že jdu, uteče moře času, kterej mi pak chybí. Nechám to na zítra, musím tu taky něco nakreslit a znám se, přiběhnu, po sprše dlouhá snídaně, a najednou je tu poledne, je třeba něco pozřít, pak kávička, chvilku si číst, a čas na svačinku, a tak dál, a den je fuč. A já aspoň dvě ilustrace na ukázku v pondělí mít musím. 
Stejně je venku hnusný chladno.
Nakonec jsem dopoledne kreslil ilustrace a kupodivu mne i bavily. K čemu a kdy budou k vidění neřeknu, ale neznalostí detailů rozhodně o nic nepřicházíte.

Ve Strážově se ze mě stal investigativec.
A ve dvě jsem vyjel na vejlet.
Naplánoval jsem si trasu do Janovic nad Úhlavou a pak do Spůle, což je o dva kiláky dál. V Janovicích jsem trávíval prázdniny o babičky (maminčiny maminky), a ve Spůli babička ke konci života bydlela.
Trasu jsem si zkrátil přes pole a louky pod chalupou, abych nemusel dupat ten zmiňovanej kopec a pak sjíždět zbytečný čtyři kilometry tam, kam se můžu dostat po kiláku cesty loukou a lesem. Bylo to ale trochu náročnější, přeci jen celou noc lilo a louka byla spíš bažinou, a v lese jsem párkrát musel slézt s kola dřív, než bych z něj spadl, v tom blátě to prostě nešlo ušlápnout. 
Z Úloha do Běšin je skoro rovinka, pak dolů a zkratkou k běšinskýmu nádraží, a teprve potom první prověrka, táhlej stoupák do Lukavice. Slunce na plný kule, bezvětří, dva kiláky furt vzhůru. Proti mně akorát jeden na silničce, to se mu to frčelo... ale předtím se musel vydrápat nahoru z druhý strany, kudy jsem se pak spustil ke Strážovu. Tady u kostela mě chytla myšlenka, že to dneska pojmu jako cestu po stopách maminčina mládí, o spoustě míst mnohokrát mluvila a na některých jsem nikdy nebyl. A taky že budu fotit. 
Od stražovskýho kostela jsem sjel dolů nádhernou uličkou, kterou jsem neznal, protože tudy nikdy objížďka Stražovem nevedla, a že jsme se jím něco najezdili, od babičky k nám a zpátky. A nebo za zapomětlivým klempířem, panem Podstatným, maminčiným spolužákem, který má na chalupě na svědomí všechnu plechařinu. 
Na Opálce jsem si poprvé konečně troufl vjet do areálu zámečku, který za posledních padesát let spolehlivě vybydleli Cikáni a v posledních pár letech vetšina staveb podlehla zubu času, jen o tu kapličku má někdo vůli se starat. Jinak je to smutný koukání, na propadlý střechy nad stodolama jak stadióny. Mimochodem, v zatáčce kolem usedlosti jsem kdysi na ledovce s tátovým chryslerem zajel do závěje, už si ani nepamatuju, jak jsme se dostali ven. 

Co na Opálce nezvládli spoluobčané, dokonal čas. Zatím je opravená jen kaplička.

Kousek za Hvížďalkou jsem uhnul doprava, tam, kde jsem tušil rybník Harant. Sympatická místní blondýna v modrým stejšnu si byla téměř jistá, že rybník tohohle jména tu není, a ani její manžel, kterej se najednou vynořil se synkem na kolech z podrostu. Jedna cesta že vede podél Jelenky do Janovic, a druhá na Klenovou. Ta třetí vedla do bývalého vojenského újezda, a jak jsem pak zjistil, Harant tu měl jen mlejn, dávno tomu. Popletl jsem si to, maminka se chodívala koupat ne do Harantu, ale do Kocmouku, kterýmu se říkalo taky Rozpáralka podle usedlosti, a ten už taky zrušili. 

Pardálové na Klenové jsou naprosto neškodní.
Vyšlápl jsem si aspoň kopec na Klenovou, kde jsem se vetřel na nádvoří a dal si tam jednoho Pardála. Pak jsem konečně sjel do Janovic k Peškovic baráku, kde babička bydlela, když jsem byl malej. Furt stojí a furt v tomtéž omláceném stavu. Dodnes si pamatuju, jak tou ulicí v osmašedesátým jely ruský tanky a anténama rvali stromy, co stály po desetiletí před domy. A taky to, jak jsme z oken koukali na místní funkcionáře, jak demonstrativně odhazujou do popelnice před ouřadem svoje rudý knížečky, i to, jak je pozdějc pokradmu zase lovili zpátky. (Nutno poznamenat, že v Janovicích nad Úhlavou sídlila jedna z nejobávanějších vojenských posádek tzv. Západního okruhu, tzv. bigoši, kteří by to v případě jakéhokoli konfliktu odskákali jako první.) 

Z těch tří oken vlevo nahoře jsme to všechno viděli.
Pak jsem si zajel ke škole, kde byl můj dědeček řídícím učitelem. Tady mě popadla nějaká nostalgická, najednou jsem měl takovej jako slavnostní pocit, jak jdu v maminčiných stopách jejím dětstvím. A o pár minut pozdějc jsem školu pochválil panu školníkovi, kterej šel zkontrolovat zavřený okna, protože se to zase tvářilo na bouřku. 
Taky jsem si u té školy uvědomil, oč snazší je objevovat mámino dětství než to tatínkovo. Maminka byla dcerou učitele, a jeho kořeny je nikterak nezvýhodňovaly nebo – nevím, jak přesnějc to vyjádřit – neakcentovaly jejich budoucí poslání. Zatímco tatínek jako Vlčnovjan ve všech svých projevech souvisejících s jeho dětstvím musel nést tu tíhu vlčnovjanství; být Vlčnovjanem bylo zavazující, Vlčnov byl pojem, být z Vlčnova a nešířit tradice a lidovost moravského Slovácka se mezi umělci téměř neodpouštělo; vzpomeňte si na všechny ty televizní a rozhlasové poudačky někde ve sklípku, kde nesměl chybět Menšík, nějaký ten Jožka či Francek nebo staříček, a cimbálovka. Jak se u nás sešla famílie, hned sa připíjalo slivovicou a na přetřes přicházely historky, jak starý Zemek tamto a toto a jak Jura nebo Fanoš něco jiného, a do toho Máňi a Anče a Vlasty, a zasa štamprla, a pak sa zasej zpívalo, jaj, jen si zacifrovat!, takovej to býuo uadosti. Neshazuju to, nakonec, i pod vlivem těchhle domácích zpívánek jsem párkrát zajel do Velké nad Veličkou nebo do Strážnice, a aj toho Jožku Černého jsem slyšel a snad si i nakreslil. 
Vedle toho ale to maminčino mládí je spojeno s nějakým obyčejnem, s něčím, co se dá snáz pochopit než vnucená příslušnost k legendě kraje, a jít v jejích stopách neznamená prodírat se generacemi šohajů a děvčic, Jožů a Ferů, Andul a Mařek, neznalostí jejichž geneaologie se nelze z toho popletence nijak vymotat. Na druhou stranou, i tomu budu muset přijít na chuť, budu-li chtít mít vědomí o svých genech kompletní.  

Ve Spůli se nebe způle zatáhlo.
Ve Spůli stojí ta kampelička, kterou babičce sehnali její předchozí domácí, Hadincovi, tak nějak smutně, uprostřed té návsi, zanedbaná a omlácená, s opadanými štuky a bordelem na straně k potoku. Nejmenší dům ve vsi, a nejmíň opečovávanej. Škoda ho. Uvnitř býval ohromný prvorepublikový trezor a vonělo to tam bábovkou, tu babička dělala skvělou. 
S odjezdem odsud se za mými zády zlověstně zatáhlo, ale zdálo se mi, že mraky se sunou jinam, zůstal jsem v klidu. Nicméně, změnil jsem trasu, a místo na Petrovice a Nýrsko (protože krom výjezdů na houby do „Ameriky“ nad Petrovicema nebo k Zelené Lhotě, kde byl táta snad chvíli na vojně a která hraje nějakou roli v Černých baronech – mimochodem, táta se Švandrlíkem na té vojně snad byl? –, nemá tenhle směr v mámině životě nijaký význam) jsem se vydal k Týnci. 
Tam je to zase takovej tááááhlej kopec, ledva jsem se tam doplazil, a pak bylo třeba jet skoro kolmo vzhůru, a já to dal a až k týneckýmu kostelíku to vyšláp! Ufff! V tu chvíli jsem zadoufal, že víc kopců už by dneska nemuselo být, to bych ale nesměl být na Šumavě. 
Postál jsem před domem, kde bydleli prapříbuzní Roháčovi, zejména si pamatuju na tetu Bertu (spíš na ten pojem, než na tvář) a na Jarku, kterej byl mým hrdinou, neboť jezdil s tirákem Evropou a dával mi katalogy aut a samolepky (to dnešní mladý nemůžou pochopit, jakou radost mohli tehdy kluci z takových prkotin mít); když jsem si ho tak snažil cestou nahoru vybavit, připadl jsem na českého herce Faltýnka, k tomu bych ho snad vizuálně přirovnal. 

To by se dneska kníže Kolowrat divil... ale vlastně asi ne, nedivil. Jako se nedivíme my.
Pak jsem ještě neodolal a zastavil se před týneckým zámkem, kde u Kolowratů sloužil jako důchodní maminčin dědeček, a kterej pak lidová armáda komunistického Československa totálně vybydlela, tak, jak to vojáci ze svý podstaty umí: zničit, znásilnit, podrobit si, zlikvidovat pro všechny generace po nás. Smutek... a musela to být krása, když přijíždělo panstvo kolem kašny před vchod a lokajové pomáhali kněžnám z kočárů. 
S Týncem mám spojenou jednu krásnou knížku svýho dětství, „Osla filozofa“ od Josefa Haise Týneckého, nádhernej příběh s krásnýma ilustracema...

Sousto pro malířovu paletu, pokud si doma nezapomněl zelenou...
Tou dobou se už normálně zatáhlo a černo bylo všude, mít brejle proti slunci už znamenalo dobrovolný bytí ve tmě. Takže jsem tu svý dnešní poslání ukončil, dál nebylo kam jet, jen domů, tucet kiláků furt do kopce. Ještě jsem si naordinoval přikrej stoupák nad Horní Lhotu a z ní pak dlouhej sjezd kamenitou lesní strouhou, na konci jsem měl lokty úplně vyklepaný. Do Neznašov jsem vjížděl temnou roklí, nečekanou v těch místech, a pak už vpravo a nahoru a nahoru. Se začátkem Běšin se rozpršelo, na zastávce jsem na sebe navlékl kololodní bundu a polykaje kapky deště smíchané s vlastním potem jsem dojel do Úloha, z něhož jsem si to zase zkrátil, tentokrát do Rajskýho a pak po žluté do Tvrdoslavi. Před Rajským přestalo najednou pršet a tajemně se rozsvítilo, jak na obrazech starých holandských krajinářů. 
Ještě naposledy jsem vytáhl foťák, nad fotkou zvoničky s pumpou a dalekým horizonten jsem si řekl, že „támhle vzadu jsem někde dneska byl“ a rozbředlou cestou, zničenou slejváky a místním rolníkem Vencou, kterému je něco jako příroda u zadku a tam, kde se mu traktor podělá, ho nechá a z eurodotací si druhej den koupí novej, tak touhle cestou necestou jsem se proklouzal a prosmýkal nad Tvrdoslav a s úlevou a pěkně pomalu jsem dojel k chalupě, která mi sice neříká pane a jak to tak vypadá, snad ani nikdy nechce, ale kde to mám docela rád, zvlášť když jsem uježděnej jak kůň a když vím, že si dám buď jedno vychlazený pivo, nebo zbytek lambruska, a nebo nic a jen si ten dnešek vychutnám. 
A pak jsem víc jak dvě hodiny sepisoval všechno, co jsem viděl a zažil. I tohle.

Oni vědí, proč tuhle vesničku pojmenovali Rajské.
4. srpna 2012, sobota
7,5 v okolí Malonic a pak konečně houby!
Spojil jsem příjemné s užitečným: v rámci nákupu proviantu a vyvezení odpadků do velhartických kontejnerů jsem se zavezl nahoru k Malonicům, kde jsem kousek od nádraží nechal auto a vyběhl jsem. Samozřejmě že jsem doma nechal pláštěnku, přesto že už při odjezdu pršelo, a brejle, ve kterých jsem si tmavý sluneční skla vyměnil za čirý. Naštěstí po cirka třech kilometrech přestalo pršet a já osychal.
Vzal jsem to přes Střítež s tím, že chci do Podolí. Ovšem tu důležitou odbočku jsem minul, tak jsem se vracel a aby to nebylo až úplně na začátek, zkusmo jsem to vzal hezkou cestou vpravo na Tržek. Běžel jsem a kochal se nádherou tý naší zemičky(ti šizuňkové ve vládě si vůbec nezaslouží, aby téhle kráse vládli). V Tržku jsem to dal vlevo, někde v dálce volaly děti „Hip hip hurá“, představoval jsem si, že fandí mně, a krok byl ještě o něco veselejší. Po dlouhým klesání (to asi budu muset někde zase hodně nahoru!?) jsem doběhl do Podolí a doleva už to nešlo jinam než k autu. Příjemný poslední dva kiláky jsem si proložil fotkama kouzelnýho podolskýho viaduktu a pucováním malin.

Jeden z mnoha.
Cestou domů jsem jen tak zkusmo zastavil na kraji lesa, že se na pár minut projdu, bez košíku, jen tak s běžeckým trikem v ruce, kdyby bylo třeba přeci jen něco nést. A hned po pár metrech klouzek, a támhle další! A tady! Honem jsem mazal zpátky k autu, vyndal z koše nákup a rychle zpátky, než mi to někdo vysbírá. Během další hodinky a půl jsem nasbíral kolem dvou kil klouzků, asi deset poddubáků a jednoho pravýho jsem taky našel. Nebyl jsem si jistej takovým štěstím, párkrát jsem okusil, jestli nepálí na jazyku, ale nepálilo, tak sláva. Ještě jsem si svůj nález ověřil u kolegy, kterej se zase specializoval na mésléky (jsme přece na Šumavě), to ostatní jsem mu vysbíral já. 

To si tak jde jeden na hodinku zaběhat.

Tak se teď musím rozhodnout, zda to naložím (nejsem si jist všema ingrediencema), nebo nechám usušit. Venku se mezitím vyjasnilo, je půl hodiny po poledni a já mám pocit, že bych se dneska konečně mohl nasnídat.
Odpoledne se vyčasilo, ideální čas na vyčištění hub a roztřídění, co se bude sušit a co nakládat. Při sušení mi velmi rychle došly rošty, nakonec, máme jen tři malé (někde tu dřív bývala elektrická sušička hub a ovoce, ale nevím, kam ji maminka uklidila, aby ji bylo lze snadno nalézt), tak jsem zbytek vyskládal na badmintonové rakety, co tu máme po různých generacích dětí. A když jsem byl hotov, řekl jsem si, že když to rostlo tam, poroste to i tady. A šel jsem na houby. Nahoře v Průhonu jsem si o problematice popovídal s výřečnou a sympatickou manželkou kamaráda z dětství, Jirky Houdka, jeho rodiče chalupu koupili ve zhruba stejné době jako my a jejích dcera Věra tu byla vždycky o prázdninách mou platonickou láskou. Jiří je její mladší bratr. A jeho žena mi vyjmenovala místa, kde včera byla, a nebo kde by mohly bejt ještě křemenáče. S vědomím, že zase jdu až po někom, jsem vlezl do lesa a pár nekonečných minut nic nenacházel. Až pak tuhle jeden, támhle druhej, a za chvíli jsem měl plátěnku zpola plnou, křemenáče, poddubáky, pár babek a dva tři mladý klouzky, ty velký na sušení už jsem tam velkopansky nechával. A nechal jsem tam taky jednoho kováře, nádherně mu ta noha svítila v zapadajícím slunci.

Robert, jemuž fikli kýlu den po mně, by použil ty rakety líp, hraje to závodně.

A doma jsem to zavařil, snad se mně ten lák povedl, protože jsem nenašel vůbec nic, čím bych odměřil 850 mililitrů, natož 25 gramů soli nebo 70 gramů cukru. Na to ale, kolik s tím bylo práce, mi šest skleniček přijde dost málo... nějak se smrskly, potvůrky.  Pomalu se stmívá, zejtra kvečeru už pojedu domů, lamrbrusko je čím dál tím lepšejší, tak copak si k němu dáme k večeři?
A pasijáns mi ani dneska nevyšlo, sice těsně, o jednu kartu, ale nevyšlo.

A zase to nevyšlo. Kecy o štěstí v kartách a v lásce si nechte od cesty.

5. srpna 2012, neděle
29 kolmo, abych si zasloužil koupačku
Koukám, že ze zápisu sportovního výkonu se stal deník... tak jo.

Naši jsou pořád děsně nervózní z trávy tady na chalupě, už sem nejezdí na houby nebo malovat jako dřív, teď sem pravidelně jezdí sekat trávu. I kdyby sem neměl nikdo jet celej rok, tráva se sekat muší, jak nejspíš říkala vzteklá sousedka Hermína, od jejíhož syna Poldy můj táta tenhle barák koupil (však to taky bylo haló, když jsme přišli s tím, že se naše dcera bude jmenovat Hermína, jako by byla jenom jedna, tahle poťouchlá bába, s níž umřeli tři její manželé, a po nichž vždycky zůstal nějakej dům nebo pole nebo les). Kdokoli sem jede, je mu kladeno na srdce, jak má posekat a kam až. Minulej tejden tu byl můj syn s partičkou, dali se do toho, jenže to bylo mokrý a blbě to šlo pod nůž. Takže když jsem zmínil svou cestu sem, hned jsem věděl, co je mou povinností. 
Proto jsem se do toho chtěl dneska pustit. Jenže při nahazování (takovou tou šnůrou, co se jí musí škubnout, aby to chytlo) jsem ucejtil kýlu a honem jsem to uklidil, protože za nějakou lapálii, ledva jsem se rozběhal a rozhejbal, mi nějaká tráva rozhodně nestojí.

Oni sem totiž za mýma rodičema mají příští týden přijet jejich kamarádi z Němec, a já si řekl, že pokud Němce při jejich povaze něco udiví, nebude to tráva nad kotníky, ale pavučiny v cimře, kde by měli spát. A proto jsem celou chalupu vysmýčil (krásný slovo pro tak špinavou činnost), od podlahy po stropy, všechny škvíry a zákoutí, kam není vidět (to je u nás taková tradice – co není vidět, to neexistuje, a platí to o pavučinách stejně jako o starostech). A za tuhle práci jsem si naordinoval před odjezdem koupačku ve velhartickém rybníku Bušek, že si tam zajedu na kole, začachtám si, sbalím se a odjedu do Prahy.
V jednu jsem vyjel, a hned ten několikrát řečenej kopeček k Nemilkovu, abych se trochu zapotil. Pak už skoro furt rovina až k rybníku. A najednou vám mě před Nemilkovem předjela holka na silničce (tomu se říká „žiletka“?), bleděmodrej trikot, kaštanový vlasy v culíku do půli zad, a přes espédéčka crocsky! Vůbec jsem o tom, že ji mám za sebou, nevěděl. A šlapala fest, doháněl jsem ji jen když nešlapala a rozhlížela se kolem. Na křižovatce na Zahálce, kde já chtěl odbočit vlevo k rybníku, ona uhnula vpravo, a tam je takovej asi osmikilometrovej stoupák na Keply, šílenej kopec pro auto, natož pro vlastní pohon. A tam zatočila. Když jsem křižovatkou projížděl, koukám, stojí, posilňuje se pitím, a pak jede. Normálka na střední převod, chvílema vestoje, a kam až jsem dohlídl, jela naprosto v klidu. Má můj obdiv, moc rád bych jí svou poklonu vysekl osobně. 
A v tu chvíli jsem uznal, že si koupačku musím nějak zasloužit, že to není jen tak dojet k rybníku a užívat si, zvlášť když mladý holky vydupávaj kolem krpály lehčejc než kdejakej nadupanej bajkař. A že tam taky vyjedu, ale druhou stranou, z Hlavňovic přes Zámyšl. A vyjel jsem to, i když posledních 500 metrů jsem kolo vedl, už nemohlo.

Myslely si svoje, když jsem funěl kolem. Krajina je to ale nádherná...

A když už jsem byl na křižovatce, z níž vpravo bych se mohl spustit k rybníku v protisměru, než jak vyjelo to děvče, nenapadlo mě nic lepšího než pokračovat dál nahoru, a že do Keplů, ještě další tři kiláky vzhůru, mimochodem kolem místa, kde jsem před pár dny nenašel ani houbu. Na kole to bylo nějaký delší než autem, obzor furt nikde, ale pak najednou se les otevřel a mírnou rovinkou jsem Keply minul. Nic moc tu k vidění nebylo, jen cyklistická směrovka na Starou Huť, 2 km. Takže tam, a říkal jsem si, jakmile se to překlopí dolů, vracím se, už mám kopců dost a fakt se chci vykoupat. No, nepřeklopilo se to, na Starých Hutích (což je místo dávno zmizelé osady se sklářskou hutí) cyklistů jak much, kousek vlevo les, tak že se tam kouknu a zchladím se ve stínu. Jel jsem pomaličku lesem, vedle kráčí babka s holí a košíkem ryzců, a já takhle u cesty zahlíd hřib jak poleno, pravák aspoň patnáct centimetrů vysokej, klobouk deset v průměru. Tak jsem ho opatrně vyňoup a tý babce jsem ho dal, měla velikou radost, divila se, co všechno z kola nevidím, a já měl taky radost, že ji má ona. A pak už jsem se vrátil na silnici a jel se opravdu koupat. 



Na Staré Huti. Někde za těma lesama je Bavorsko.

A sjezd tam, kde ta bruneta tak srdnatě šlapala, mi trval dobře deset minut, a pár podobných makáčů jsem cestou potkal; to se to kyne na pozdrav, když jedu dolů a vím, že oni mají před sebou ještě dobrou hodinu námahy... 
U rybníka plno, ale moje místo volný, jen jsem oschl a zklidnil se, vlezl jsem do teplé vody a odměňoval se za všechnu tu dnešní dřinu. A pak ještě dvakrát, a to jsem to dal přes celej rybník a zpátky. A vedle mě seděla taková partička místních pubescentů, tak kolem sedmnácti, a jak tahle generace plká, tak plkali, sem tam vlezli do vody, zacákali na sebe a zas ven. A byla mezi nima taková boubelatá holka, dejme tomu že plnoštíhlá, a ta naopak byla v té vodě pořád, a vždycky dala ten rybník jednou a podruhý, vylezla, a za chvíli zas, za tu hodinu, co jsem se tam vyvaloval, ho dala sedmkrát. Až se ti její parťáci divili, jak je urputná, a jeden ji obdivoval natolik, že to jednou přeplaval s ní.
A pak tam byla taky taková křehounká holka, kolem dvaceti, řeklo by se, že sem jde chytat bronz, a ta se tak všourala do rybníka, scvrklá chladem, a pak hup, a obeplavala ten rybník kolem dokola dvakrát za sebou na jeden zátah, nevím, kolik to má, odhaduju ho na 120 krát 100 metrů? Asi tak. A pak dejte na první pohled.

Kolik má moje kolo koní nevím, ale u rybníku mělo jednoho koníka.
(A byla tam i jiná parta místní omladiny, ti už mezi sebou stihli několik dětí, ale věkem byli taky něco málo nad dvacet, a ti mládenci byli takoví neskutečně oplácaní, vykydlí, tím vším vypitým pivem při sobotních zábavách nakynutí... nebyl to hezkej pohled; jenže ty jejich maminy byly taky tlusté, a nejblbější bylo, že všem byly ty tuny špeku úplně putna.)
Tak, a teď už mám sbaleno, zapsáno a můžu odjet. Hezký čtyři dny.

Za tím stromem jsou Dobřany. A já jedu do Prahy.




3. srpna 2012

Pa… pa… nicem už ani za nic!


Každý z nás byl kdysi panicem (a každá pannou), a každý z nás zná tu hrůzu, jak to dopadne. Proto panicem už ani za nic!

Je-li panická hrůza hrůzou řeckého boha lesů, pastvin, stád, pastýřů a lovců Pana, zažívá Jan hrůzu Janickou [čti janyckou], především před Janičkou, tedy Janou poté, co s Janem přišla o své janenské „n“ a přestala být Jannou stejně, jako se to stane nejedné panně. Pokud ovšem je „panika“ odvozeninou od slova „nika“ podobně jako odvozeniny od slov „blb“, „drť“, „káž“, „řez“, „pež“, „nó“ a „že“, je panic prostě tuplované nic a jeho strach je něčím víc než jen ničím, je paničím. 
Kdejaká nicka je ve své echt podobě panickou; pak si ji ale za ženu vezme ještě větší nicka, ona uprostřed změkne a stane se paničkou, své čerstvé IČ osadí písmeny „p“ a „a“ ze stran a povije pachole.
(Pak je pochopitelné, že jako Pavel jsem tuplovaný vel~… nabízejí se velmož, velvyslanec, velryba, Velšan či velbloud.)
Panictví se tváří jako povolání, podobně jako kominictví, domovnictví nebo kamenictví. Pak ale nechť je neposkvrněnec paník, a nebo jeden každý z těch ostatních kominic, domovnic či kamenic. Mezi nimi by se pak panic ztratil a nemusel by se ani červenat, pokud by o svůj pastav přišel. Prozatím platí, že „panic ani za nic“, a to i tehdy, bylo-li by lze se do tohoto stavu dostat znovu, např. za úplatu. (Mimochodem – zde je vidět, jak tenounká hranička odděluje dobrý skutek od korupce: stačí otočit písmeno „a“ vzhůru nohama, přidat „k“ a z legální úplaty je ošklivý úplatek.)
Našel jsem dvě ženy, které se příjmenují Panicová. Jejich otec (nebo tchán) je doživotně Panic ač obdařen vlastní dcerou (nebo synem). „Tak co, furt Panic?“, slyší v hospodě, třeba od jednoho ze tří Šukalů. „Ále, znáš to, stojí to…“ mohl by odpovědět dvojnesmyslně. 
Staré zlaté Dobré stránky mi ale obnažily i tři Panny. Tři chlapy, co se jmenují Panna. Ten Panna, bez toho Panny, dát tomu Pannovi, chodit s tím Pannem. Ať jede jak jede, furt je Panna. Panne, vy jste vdova! Jeden z nich se jmenuje Jan, a trpí-li, pak panenskou hrůzou, s níž se v podobě „Je mi 15 a jsem ještě panna… to je hrůza!" setkává nejeden dětský psycholog ve školách téměř denně. Janův dědský psycholog se s ní setká leda tak v podobě „Je mi 70, mám tři děti a deset vnoučat a jsem pořád Panna. To je hrůza!“

Psáno pro Reflex a pro patěšení.