Během, kolem, tempem, lambruskem...

Původně zápisky ze sportovních výkonů během čtyř dnů, které jsem strávil na Šumavě začátkem letošního srpna, se vzápětí zvrhly ve výčet všeho, co jsem viděl a zažil. Varuju, je to tradičně darda k neučtení a jen pro velice silné čtenářské nátury!

2. srpna 2012, čtvrtek

8.10 se startem v 8:10 a něco...   
... ale fakt jen něco! Možná skoro nic. 
Teda, tady se spí! Pravda, trochu jsem se včera unavil stěhováním a následnou montáží všeho, co jsem v Praze musel rozmontovat (naštěstí to byly lehký montáže, navíc s mými vlastními kreslenými manuály demontáže), a taky marným bojem s nekonečnou úrodou hrušek, který se nám vytrvale sypou rovnou před vchod, takže je třeba aspoň jednou za půlden vzít hrábě a tu hmotu plnou much a vos nějak dostat na kompost za silnici. 
Blbý je, že pokud se odtud (Tvrdoslav u Nemilkova) chci kamkoli dostat, musím absolvovat krpál asi půl kiláku od baráku, takže hned zpočátku každýho výkonu se jeden pořádně zapotí. Dneska pak přes Nemilkov do Velhartic a z nich k Buškovi, rybníku cestou na Hlavňovice. Tam jsem si poležel, než jsem vychladl, a pak si zaplaval (no, zaplaval... tak jsem spíš splýval na hladině a hřál se na slunci... takovej bílej sumec; mimoběhem, je sumčí ženou sumice, nebo suma?). 

Osvěžení na mé straně!

Zbylý čtyři kiláky už byly v klidu, těšil jsem se na předpolední snídani a taky na to, jak se sem vydám co nejdřív znova. 
Mám tu s sebou i kolo, ale jsa vůl zapomněl jsem si hustilku a bez tý si tu netroufám jezdit, je mi jasný, že bych píchnul v nejzazším bodě své vyjížďky, ať bych jel kamkoli. Leda si na něm udělat vejlet do Sušice a doufat, že jedinej cyklokrám v okolí nemá dovolenou, a koupit si novou. Dělají se vůbec ještě, takové ty černé s ocelovým přišlapávadlem dole a s pružinou kolem pístu, ale hlavně se šlaufem na normální ventilek, co se strká do toho držadla? 

Na houby se vydám snad dnes odpoledne, než mi to zejtra mastňáci vysbírají.

Poté, co jsem se po poledni hodinu dobrovolně pálil, jsem se konečně sebral a vyzbrojen košem jak na trh, nožem a béčkem, aby mě nežraly klíšťata, vyvezl jsem se nahoru nad Zámyšl před Keply, myslím si, že tam mám svá místa. No, buď jsem je tam měl a někdo mi je přestěhoval, a nebo jsou kecy, že houby rostou, ale nejspíš je věta o jejich rostění (podle vzoru půst, postění) impertinencí v tom druhém smyslu sousloví. Prostě nerostou. Prokřižoval jsem svůj rajón, víc jak hodinu jsem šel houbařským krokem skoro kilák, a nic kromě spousty vysušených hořčáků. Krom nasranosti z nepovedeného houbingu jsem si nadával i za to, že jsem doma nechal tu hustilku, a že bych si mohl zajet do Sušice – když ztratilo smysl flákat se po lese – koupit novou, jenže koho by napadlo brát si do lesa prachy, že? A najednou – věřte nevěřte – přede mnou roste místo houby dvoukilo! Prostě si tam tak hoví v jehličí, Honza Komenskejch se tam na mě mračí, znáte ho, pan učitel národů, jako každej učitel z principu nakrklej, vím co říkám. Rozhodnuto, jede se do Sušice k Mičkovi, má tam krámek s kolama. 
Chvilku jsem musel počkat, nějakej činovník si u něj objednával sadu pohárů a medailí pro vítěze i poražence pro nějakou cykloakci, usmívali jsme se mezitím na sebe s hezkýma prodavačkama odnaproti z konfekce Style (no, spíš já jsem se na ně usmíval a ony se mi vysmívaly, nevím, co jinak by na mně měly). A pak jsem si koupil tu klasickou hustilku, tutéž co mám doma, v takový totáčský krabičce, buď to tak balí z nostalgie, nebo jsou tak blbí a nechápou, kam se mezitím svět hnul. A za zbytek ještě dortík a koláčky. Takže ta houbařská výprava zas tak vniveč nepřišla. Zato teď přichází bouřka, zatím jen tak pobrumlává někde nad Železnou Rudou. Uvidíme, co spadne. Třeba se ten les stihne ještě dostatečně zapařit a pár hříbků nabídnout.

Zeleno před bouřkou.

Kdo by to byl řekl? Jen tak si před spaním čtu Inspektora Borniche (miluju odeonovskou edici detektivek 3x, samozřejmě hlavně tu předrevoluční s obálkama od Libora Fáry, a tahle k ním patří), třikrát si dám pasijáns (ani jednou to nevyšlo, někde je něco blbě, ani v té lásce se nějak nechytám), a litr lambruska je fuč. 

V noci konečně zabouřilo. Napřed ale jsem zhasl a civím jak malej: na stropě nade mnou hvězdy! To totiž má žena polepila strop fosforeskujícíma hvězdičkama pro děti, když tu usínávaly. A já teď, když je jim oběma o patnáct let víc, vidím, co viděly ony než usnuly, a den jim tak pokaždé končil krásně a nezamračenou oblohou. Jestli to bývalo stejně krásný usínání jako to moje včerejší, to nevím, ale já si připadal jak jedno z nich. A k tomu mi škvírou v záclonách šajnil na peřinu skutečnej Měsíc, v úplňku nebo těsně před nebo po. A v půl druhý se zablejsklo, šlupka hned nato, cákance na plechový střeše konkurovaly hlukem těm zpropadeným hruškám, všude to zavonělo tou typickou předbouřkovou vůní a pak už jen lilo a pršelo a šumělo a semtam káplo a s ránem už jen pár kapek ze stromu, co se mi větvema sápe do pokojíku. 

4. srpna 2012, pátek

44,7 km za 5 hodin, čas ale není důležitej, vedle převýšení 596 metrů!
Je ráno a je mokré. Chtěl jsem si vyjet autem k Malonicům a tam si zaběhat, abych se zas nemusel odsud trmácet tím kopcem, a než bych se dostal na nějaký rozcestí, měl bych v nohách pět kiláků, a já nejsem takovej borec jako spousta ostatních, abych to bral jako rozehřívačku na příští dvacítku. Jsem děsně nerozhodnej, než si řeknu, že jdu, uteče moře času, kterej mi pak chybí. Nechám to na zítra, musím tu taky něco nakreslit a znám se, přiběhnu, po sprše dlouhá snídaně, a najednou je tu poledne, je třeba něco pozřít, pak kávička, chvilku si číst, a čas na svačinku, a tak dál, a den je fuč. A já aspoň dvě ilustrace na ukázku v pondělí mít musím. 
Stejně je venku hnusný chladno.
Nakonec jsem dopoledne kreslil ilustrace a kupodivu mne i bavily. K čemu a kdy budou k vidění neřeknu, ale neznalostí detailů rozhodně o nic nepřicházíte.

Ve Strážově se ze mě stal investigativec.

A ve dvě jsem vyjel na vejlet.
Naplánoval jsem si trasu do Janovic nad Úhlavou a pak do Spůle, což je o dva kiláky dál. V Janovicích jsem trávíval prázdniny o babičky (maminčiny maminky), a ve Spůli babička ke konci života bydlela.
Trasu jsem si zkrátil přes pole a louky pod chalupou, abych nemusel dupat ten zmiňovanej kopec a pak sjíždět zbytečný čtyři kilometry tam, kam se můžu dostat po kiláku cesty loukou a lesem. Bylo to ale trochu náročnější, přeci jen celou noc lilo a louka byla spíš bažinou, a v lese jsem párkrát musel slézt s kola dřív, než bych z něj spadl, v tom blátě to prostě nešlo ušlápnout. 
Z Úloha do Běšin je skoro rovinka, pak dolů a zkratkou k běšinskýmu nádraží, a teprve potom první prověrka, táhlej stoupák do Lukavice. Slunce na plný kule, bezvětří, dva kiláky furt vzhůru. Proti mně akorát jeden na silničce, to se mu to frčelo... ale předtím se musel vydrápat nahoru z druhý strany, kudy jsem se pak spustil ke Strážovu. Tady u kostela mě chytla myšlenka, že to dneska pojmu jako cestu po stopách maminčina mládí, o spoustě míst mnohokrát mluvila a na některých jsem nikdy nebyl. A taky že budu fotit. 
Od stražovskýho kostela jsem sjel dolů nádhernou uličkou, kterou jsem neznal, protože tudy nikdy objížďka Stražovem nevedla, a že jsme se jím něco najezdili, od babičky k nám a zpátky. A nebo za zapomětlivým klempířem, panem Podstatným, maminčiným spolužákem, který má na chalupě na svědomí všechnu plechařinu. 
Na Opálce jsem si poprvé konečně troufl vjet do areálu zámečku, který za posledních padesát let spolehlivě vybydleli Cikáni a v posledních pár letech vetšina staveb podlehla zubu času, jen o tu kapličku má někdo vůli se starat. Jinak je to smutný koukání, na propadlý střechy nad stodolama jak stadióny. Mimochodem, v zatáčce kolem usedlosti jsem kdysi na ledovce s tátovým chryslerem zajel do závěje, už si ani nepamatuju, jak jsme se dostali ven. 

Co na Opálce nezvládli spoluobčané, dokonal čas. Zatím je opravená jen kaplička.

Kousek za Hvížďalkou jsem uhnul doprava, tam, kde jsem tušil rybník Harant. Sympatická místní blondýna v modrým stejšnu si byla téměř jistá, že rybník tohohle jména tu není, a ani její manžel, kterej se najednou vynořil se synkem na kolech z podrostu. Jedna cesta že vede podél Jelenky do Janovic, a druhá na Klenovou. Ta třetí vedla do bývalého vojenského újezda, a jak jsem pak zjistil, Harant tu měl jen mlejn, dávno tomu. Popletl jsem si to, maminka se chodívala koupat ne do Harantu, ale do Kocmouku, kterýmu se říkalo taky Rozpáralka podle usedlosti, a ten už taky zrušili. 

Pardálové na Klenové jsou naprosto neškodní.

Vyšlápl jsem si aspoň kopec na Klenovou, kde jsem se vetřel na nádvoří a dal si tam jednoho Pardála. Pak jsem konečně sjel do Janovic k Peškovic baráku, kde babička bydlela, když jsem byl malej. Furt stojí a furt v tomtéž omláceném stavu. Dodnes si pamatuju, jak tou ulicí v osmašedesátým jely ruský tanky a anténama rvali stromy, co stály po desetiletí před domy. A taky to, jak jsme z oken koukali na místní funkcionáře, jak demonstrativně odhazujou do popelnice před ouřadem svoje rudý knížečky, i to, jak je pozdějc pokradmu zase lovili zpátky. (Nutno poznamenat, že v Janovicích nad Úhlavou sídlila jedna z nejobávanějších vojenských posádek tzv. Západního okruhu, tzv. bigoši, kteří by to v případě jakéhokoli konfliktu odskákali jako první.) 

Z těch tří oken vlevo nahoře jsme to všechno viděli.

Pak jsem si zajel ke škole, kde byl můj dědeček řídícím učitelem. Tady mě popadla nějaká nostalgická, najednou jsem měl takovej jako slavnostní pocit, jak jdu v maminčiných stopách jejím dětstvím. A o pár minut pozdějc jsem školu pochválil panu školníkovi, kterej šel zkontrolovat zavřený okna, protože se to zase tvářilo na bouřku. 
Taky jsem si u té školy uvědomil, oč snazší je objevovat mámino dětství než to tatínkovo. Maminka byla dcerou učitele, a jeho kořeny je nikterak nezvýhodňovaly nebo – nevím, jak přesnějc to vyjádřit – neakcentovaly jejich budoucí poslání. Zatímco tatínek jako Vlčnovjan ve všech svých projevech souvisejících s jeho dětstvím musel nést tu tíhu vlčnovjanství; být Vlčnovjanem bylo zavazující, Vlčnov byl pojem, být z Vlčnova a nešířit tradice a lidovost moravského Slovácka se mezi umělci téměř neodpouštělo; vzpomeňte si na všechny ty televizní a rozhlasové poudačky někde ve sklípku, kde nesměl chybět Menšík, nějaký ten Jožka či Francek nebo staříček, a cimbálovka. Jak se u nás sešla famílie, hned sa připíjalo slivovicou a na přetřes přicházely historky, jak starý Zemek tamto a toto a jak Jura nebo Fanoš něco jiného, a do toho Máňi a Anče a Vlasty, a zasa štamprla, a pak sa zasej zpívalo, jaj, jen si zacifrovat!, takovej to býuo uadosti. Neshazuju to, nakonec, i pod vlivem těchhle domácích zpívánek jsem párkrát zajel do Velké nad Veličkou nebo do Strážnice, a aj toho Jožku Černého jsem slyšel a snad si i nakreslil. 
Vedle toho ale to maminčino mládí je spojeno s nějakým obyčejnem, s něčím, co se dá snáz pochopit než vnucená příslušnost k legendě kraje, a jít v jejích stopách neznamená prodírat se generacemi šohajů a děvčic, Jožů a Ferů, Andul a Mařek, neznalostí jejichž geneaologie se nelze z toho popletence nijak vymotat. Na druhou stranou, i tomu budu muset přijít na chuť, budu-li chtít mít vědomí o svých genech kompletní.  

Ve Spůli se nebe způle zatáhlo.

Ve Spůli stojí ta kampelička, kterou babičce sehnali její předchozí domácí, Hadincovi, tak nějak smutně, uprostřed té návsi, zanedbaná a omlácená, s opadanými štuky a bordelem na straně k potoku. Nejmenší dům ve vsi, a nejmíň opečovávanej. Škoda ho. Uvnitř býval ohromný prvorepublikový trezor a vonělo to tam bábovkou, tu babička dělala skvělou. 
S odjezdem odsud se za mými zády zlověstně zatáhlo, ale zdálo se mi, že mraky se sunou jinam, zůstal jsem v klidu. Nicméně, změnil jsem trasu, a místo na Petrovice a Nýrsko (protože krom výjezdů na houby do „Ameriky“ nad Petrovicema nebo k Zelené Lhotě, kde byl táta snad chvíli na vojně a která hraje nějakou roli v Černých baronech – mimochodem, táta se Švandrlíkem na té vojně snad byl? –, nemá tenhle směr v mámině životě nijaký význam) jsem se vydal k Týnci. 
Tam je to zase takovej tááááhlej kopec, ledva jsem se tam doplazil, a pak bylo třeba jet skoro kolmo vzhůru, a já to dal a až k týneckýmu kostelíku to vyšláp! Ufff! V tu chvíli jsem zadoufal, že víc kopců už by dneska nemuselo být, to bych ale nesměl být na Šumavě. 
Postál jsem před domem, kde bydleli prapříbuzní Roháčovi, zejména si pamatuju na tetu Bertu (spíš na ten pojem, než na tvář) a na Jarku, kterej byl mým hrdinou, neboť jezdil s tirákem Evropou a dával mi katalogy aut a samolepky (to dnešní mladý nemůžou pochopit, jakou radost mohli tehdy kluci z takových prkotin mít); když jsem si ho tak snažil cestou nahoru vybavit, připadl jsem na českého herce Faltýnka, k tomu bych ho snad vizuálně přirovnal. 

To by se dneska kníže Kolowrat divil... ale vlastně asi ne, nedivil. Jako se nedivíme my.

Pak jsem ještě neodolal a zastavil se před týneckým zámkem, kde u Kolowratů sloužil jako důchodní maminčin dědeček, a kterej pak lidová armáda komunistického Československa totálně vybydlela, tak, jak to vojáci ze svý podstaty umí: zničit, znásilnit, podrobit si, zlikvidovat pro všechny generace po nás. Smutek... a musela to být krása, když přijíždělo panstvo kolem kašny před vchod a lokajové pomáhali kněžnám z kočárů. 
S Týncem mám spojenou jednu krásnou knížku svýho dětství, „Osla filozofa“ od Josefa Haise Týneckého, nádhernej příběh s krásnýma ilustracema...

Sousto pro malířovu paletu, pokud si doma nezapomněl zelenou...

Tou dobou se už normálně zatáhlo a černo bylo všude, mít brejle proti slunci už znamenalo dobrovolný bytí ve tmě. Takže jsem tu svý dnešní poslání ukončil, dál nebylo kam jet, jen domů, tucet kiláků furt do kopce. Ještě jsem si naordinoval přikrej stoupák nad Horní Lhotu a z ní pak dlouhej sjezd kamenitou lesní strouhou, na konci jsem měl lokty úplně vyklepaný. Do Neznašov jsem vjížděl temnou roklí, nečekanou v těch místech, a pak už vpravo a nahoru a nahoru. Se začátkem Běšin se rozpršelo, na zastávce jsem na sebe navlékl kololodní bundu a polykaje kapky deště smíchané s vlastním potem jsem dojel do Úloha, z něhož jsem si to zase zkrátil, tentokrát do Rajskýho a pak po žluté do Tvrdoslavi. Před Rajským přestalo najednou pršet a tajemně se rozsvítilo, jak na obrazech starých holandských krajinářů. 
Ještě naposledy jsem vytáhl foťák, nad fotkou zvoničky s pumpou a dalekým horizonten jsem si řekl, že „támhle vzadu jsem někde dneska byl“ a rozbředlou cestou, zničenou slejváky a místním rolníkem Vencou, kterému je něco jako příroda u zadku a tam, kde se mu traktor podělá, ho nechá a z eurodotací si druhej den koupí novej, tak touhle cestou necestou jsem se proklouzal a prosmýkal nad Tvrdoslav a s úlevou a pěkně pomalu jsem dojel k chalupě, která mi sice neříká pane a jak to tak vypadá, snad ani nikdy nechce, ale kde to mám docela rád, zvlášť když jsem uježděnej jak kůň a když vím, že si dám buď jedno vychlazený pivo, nebo zbytek lambruska, a nebo nic a jen si ten dnešek vychutnám. 
A pak jsem víc jak dvě hodiny sepisoval všechno, co jsem viděl a zažil. I tohle.

Oni vědí, proč tuhle vesničku pojmenovali Rajské.

4. srpna 2012, sobota
7,5 v okolí Malonic a pak konečně houby!
Spojil jsem příjemné s užitečným: v rámci nákupu proviantu a vyvezení odpadků do velhartických kontejnerů jsem se zavezl nahoru k Malonicům, kde jsem kousek od nádraží nechal auto a vyběhl jsem. Samozřejmě že jsem doma nechal pláštěnku, přesto že už při odjezdu pršelo, a brejle, ve kterých jsem si tmavý sluneční skla vyměnil za čirý. Naštěstí po cirka třech kilometrech přestalo pršet a já osychal.
Vzal jsem to přes Střítež s tím, že chci do Podolí. Ovšem tu důležitou odbočku jsem minul, tak jsem se vracel a aby to nebylo až úplně na začátek, zkusmo jsem to vzal hezkou cestou vpravo na Tržek. Běžel jsem a kochal se nádherou tý naší zemičky(ti šizuňkové ve vládě si vůbec nezaslouží, aby téhle kráse vládli). V Tržku jsem to dal vlevo, někde v dálce volaly děti „Hip hip hurá“, představoval jsem si, že fandí mně, a krok byl ještě o něco veselejší. Po dlouhým klesání (to asi budu muset někde zase hodně nahoru!?) jsem doběhl do Podolí a doleva už to nešlo jinam než k autu. Příjemný poslední dva kiláky jsem si proložil fotkama kouzelnýho podolskýho viaduktu a pucováním malin.

Jeden z mnoha.

Cestou domů jsem jen tak zkusmo zastavil na kraji lesa, že se na pár minut projdu, bez košíku, jen tak s běžeckým trikem v ruce, kdyby bylo třeba přeci jen něco nést. A hned po pár metrech klouzek, a támhle další! A tady! Honem jsem mazal zpátky k autu, vyndal z koše nákup a rychle zpátky, než mi to někdo vysbírá. Během další hodinky a půl jsem nasbíral kolem dvou kil klouzků, asi deset poddubáků a jednoho pravýho jsem taky našel. Nebyl jsem si jistej takovým štěstím, párkrát jsem okusil, jestli nepálí na jazyku, ale nepálilo, tak sláva. Ještě jsem si svůj nález ověřil u kolegy, kterej se zase specializoval na mésléky (jsme přece na Šumavě), to ostatní jsem mu vysbíral já. 

To si tak jde jeden na hodinku zaběhat.

Tak se teď musím rozhodnout, zda to naložím (nejsem si jist všema ingrediencema), nebo nechám usušit. Venku se mezitím vyjasnilo, je půl hodiny po poledni a já mám pocit, že bych se dneska konečně mohl nasnídat.

Odpoledne se vyčasilo, ideální čas na vyčištění hub a roztřídění, co se bude sušit a co nakládat. Při sušení mi velmi rychle došly rošty, nakonec, máme jen tři malé (někde tu dřív bývala elektrická sušička hub a ovoce, ale nevím, kam ji maminka uklidila, aby ji bylo lze snadno nalézt), tak jsem zbytek vyskládal na badmintonové rakety, co tu máme po různých generacích dětí. A když jsem byl hotov, řekl jsem si, že když to rostlo tam, poroste to i tady. A šel jsem na houby. Nahoře v Průhonu jsem si o problematice popovídal s výřečnou a sympatickou manželkou kamaráda z dětství, Jirky Houdka, jeho rodiče chalupu koupili ve zhruba stejné době jako my a jejích dcera Věra tu byla vždycky o prázdninách mou platonickou láskou. Jiří je její mladší bratr. A jeho žena mi vyjmenovala místa, kde včera byla, a nebo kde by mohly bejt ještě křemenáče. S vědomím, že zase jdu až po někom, jsem vlezl do lesa a pár nekonečných minut nic nenacházel. Až pak tuhle jeden, támhle druhej, a za chvíli jsem měl plátěnku zpola plnou, křemenáče, poddubáky, pár babek a dva tři mladý klouzky, ty velký na sušení už jsem tam velkopansky nechával. A nechal jsem tam taky jednoho kováře, nádherně mu ta noha svítila v zapadajícím slunci.

Robert, jemuž fikli kýlu den po mně, by použil ty rakety líp, hraje to závodně.

A doma jsem to zavařil, snad se mně ten lák povedl, protože jsem nenašel vůbec nic, čím bych odměřil 850 mililitrů, natož 25 gramů soli nebo 70 gramů cukru. Na to ale, kolik s tím bylo práce, mi šest skleniček přijde dost málo... nějak se smrskly, potvůrky.  Pomalu se stmívá, zejtra kvečeru už pojedu domů, lamrbrusko je čím dál tím lepšejší, tak copak si k němu dáme k večeři?
A pasijáns mi ani dneska nevyšlo, sice těsně, o jednu kartu, ale nevyšlo.

A zase to nevyšlo. Kecy o štěstí v kartách a v lásce si nechte od cesty.

5. srpna 2012, neděle

29 kolmo, abych si zasloužil koupačku
Koukám, že ze zápisu sportovního výkonu se stal deník... tak jo.

Naši jsou pořád děsně nervózní z trávy tady na chalupě, už sem nejezdí na houby nebo malovat jako dřív, teď sem pravidelně jezdí sekat trávu. I kdyby sem neměl nikdo jet celej rok, tráva se sekat muší, jak nejspíš říkala vzteklá sousedka Hermína, od jejíhož syna Poldy můj táta tenhle barák koupil (však to taky bylo haló, když jsme přišli s tím, že se naše dcera bude jmenovat Hermína, jako by byla jenom jedna, tahle poťouchlá bába, s níž umřeli tři její manželé, a po nichž vždycky zůstal nějakej dům nebo pole nebo les). Kdokoli sem jede, je mu kladeno na srdce, jak má posekat a kam až. Minulej tejden tu byl můj syn s partičkou, dali se do toho, jenže to bylo mokrý a blbě to šlo pod nůž. Takže když jsem zmínil svou cestu sem, hned jsem věděl, co je mou povinností. 

Proto jsem se do toho chtěl dneska pustit. Jenže při nahazování (takovou tou šnůrou, co se jí musí škubnout, aby to chytlo) jsem ucejtil kýlu a honem jsem to uklidil, protože za nějakou lapálii, ledva jsem se rozběhal a rozhejbal, mi nějaká tráva rozhodně nestojí.

Oni sem totiž za mýma rodičema mají příští týden přijet jejich kamarádi z Němec, a já si řekl, že pokud Němce při jejich povaze něco udiví, nebude to tráva nad kotníky, ale pavučiny v cimře, kde by měli spát. A proto jsem celou chalupu vysmýčil (krásný slovo pro tak špinavou činnost), od podlahy po stropy, všechny škvíry a zákoutí, kam není vidět (to je u nás taková tradice – co není vidět, to neexistuje, a platí to o pavučinách stejně jako o starostech). A za tuhle práci jsem si naordinoval před odjezdem koupačku ve velhartickém rybníku Bušek, že si tam zajedu na kole, začachtám si, sbalím se a odjedu do Prahy.

V jednu jsem vyjel, a hned ten několikrát řečenej kopeček k Nemilkovu, abych se trochu zapotil. Pak už skoro furt rovina až k rybníku. A najednou vám mě před Nemilkovem předjela holka na silničce (tomu se říká „žiletka“?), bleděmodrej trikot, kaštanový vlasy v culíku do půli zad, a přes espédéčka crocsky! Vůbec jsem o tom, že ji mám za sebou, nevěděl. A šlapala fest, doháněl jsem ji jen když nešlapala a rozhlížela se kolem. Na křižovatce na Zahálce, kde já chtěl odbočit vlevo k rybníku, ona uhnula vpravo, a tam je takovej asi osmikilometrovej stoupák na Keply, šílenej kopec pro auto, natož pro vlastní pohon. A tam zatočila. Když jsem křižovatkou projížděl, koukám, stojí, posilňuje se pitím, a pak jede. Normálka na střední převod, chvílema vestoje, a kam až jsem dohlídl, jela naprosto v klidu. Má můj obdiv, moc rád bych jí svou poklonu vysekl osobně. 
A v tu chvíli jsem uznal, že si koupačku musím nějak zasloužit, že to není jen tak dojet k rybníku a užívat si, zvlášť když mladý holky vydupávaj kolem krpály lehčejc než kdejakej nadupanej bajkař. A že tam taky vyjedu, ale druhou stranou, z Hlavňovic přes Zámyšl. A vyjel jsem to, i když posledních 500 metrů jsem kolo vedl, už nemohlo.

Myslely si svoje, když jsem funěl kolem. Krajina je to ale nádherná...

A když už jsem byl na křižovatce, z níž vpravo bych se mohl spustit k rybníku v protisměru, než jak vyjelo to děvče, nenapadlo mě nic lepšího než pokračovat dál nahoru, a že do Keplů, ještě další tři kiláky vzhůru, mimochodem kolem místa, kde jsem před pár dny nenašel ani houbu. Na kole to bylo nějaký delší než autem, obzor furt nikde, ale pak najednou se les otevřel a mírnou rovinkou jsem Keply minul. Nic moc tu k vidění nebylo, jen cyklistická směrovka na Starou Huť, 2 km. Takže tam, a říkal jsem si, jakmile se to překlopí dolů, vracím se, už mám kopců dost a fakt se chci vykoupat. No, nepřeklopilo se to, na Starých Hutích (což je místo dávno zmizelé osady se sklářskou hutí) cyklistů jak much, kousek vlevo les, tak že se tam kouknu a zchladím se ve stínu. Jel jsem pomaličku lesem, vedle kráčí babka s holí a košíkem ryzců, a já takhle u cesty zahlíd hřib jak poleno, pravák aspoň patnáct centimetrů vysokej, klobouk deset v průměru. Tak jsem ho opatrně vyňoup a tý babce jsem ho dal, měla velikou radost, divila se, co všechno z kola nevidím, a já měl taky radost, že ji má ona. A pak už jsem se vrátil na silnici a jel se opravdu koupat. 

Na Staré Huti. Někde za těma lesama je Bavorsko.

A sjezd tam, kde ta bruneta tak srdnatě šlapala, mi trval dobře deset minut, a pár podobných makáčů jsem cestou potkal; to se to kyne na pozdrav, když jedu dolů a vím, že oni mají před sebou ještě dobrou hodinu námahy... 
U rybníka plno, ale moje místo volný, jen jsem oschl a zklidnil se, vlezl jsem do teplé vody a odměňoval se za všechnu tu dnešní dřinu. A pak ještě dvakrát, a to jsem to dal přes celej rybník a zpátky. A vedle mě seděla taková partička místních pubescentů, tak kolem sedmnácti, a jak tahle generace plká, tak plkali, sem tam vlezli do vody, zacákali na sebe a zas ven. A byla mezi nima taková boubelatá holka, dejme tomu že plnoštíhlá, a ta naopak byla v té vodě pořád, a vždycky dala ten rybník jednou a podruhý, vylezla, a za chvíli zas, za tu hodinu, co jsem se tam vyvaloval, ho dala sedmkrát. Až se ti její parťáci divili, jak je urputná, a jeden ji obdivoval natolik, že to jednou přeplaval s ní.
A pak tam byla taky taková křehounká holka, kolem dvaceti, řeklo by se, že sem jde chytat bronz, a ta se tak všourala do rybníka, scvrklá chladem, a pak hup, a obeplavala ten rybník kolem dokola dvakrát za sebou na jeden zátah, nevím, kolik to má, odhaduju ho na 120 krát 100 metrů? Asi tak. A pak dejte na první pohled.

Kolik má moje kolo koní nevím, ale u rybníku mělo jednoho koníka.

(A byla tam i jiná parta místní omladiny, ti už mezi sebou stihli několik dětí, ale věkem byli taky něco málo nad dvacet, a ti mládenci byli takoví neskutečně oplácaní, vykydlí, tím vším vypitým pivem při sobotních zábavách nakynutí... nebyl to hezkej pohled; jenže ty jejich maminy byly taky tlusté, a nejblbější bylo, že všem byly ty tuny špeku úplně putna.)
Tak, a teď už mám sbaleno, zapsáno a můžu odjet. Hezký čtyři dny.

Za tím stromem jsou Dobřany. A já jedu do Prahy.