Na Ještěd!

Zapsat, hlavně zapsat… tahle potřeba mě žene kamkoli víc než co jiného. Sdělit a sdílet, a možná i nezapomenout. A tak stejně jak pomalu mi ubývají metry mých běhů, tak rychle se mi v hlavě hromadí pocity a emoce, které chci přeměnit ve věty a v souvětí, z nichž nabobtnávají elaboráty podobné tomuto, jež číst je stejně vyčerpávající jako urazit vzdálenost, která k nim vede. Nečíst je znamená ušetřit si spoustu vzácného času, ale zároveň přijít o možnost dostat se mi trochu pod kůži.  

Letošní Ještěd mám pod kůží víc než leccos jiného.

Zdaleka jsem se na to letos netěšil tak dlouho předem jako loni. Vlastně jsem ještě pár dní před dnem J nevěděl, zda podlehnu euforii a vydám se tam, a nebo zda podlehnu současné skepsi vůči všemu a vykašlu se i na tuhle tradiční událost, pocitově tak nějak vnímanou – snad díky tomu konci prázdnin – jako konec jakési nedefinované sezóny v rámci té naší partičky. Možná dík škole žiju víc i školním, resp. akademickým rokem víc než tím kalendářním, a závěr srpna a první půlka září jsou těmi školními vánocemi a Silvestrem, kdoví. Rozhodně jsem letos byl mnohem míň natěšenej, a i trasu jsem si nakonec naklikal až ve čtvrtek, zatímco loni jsem ji ladil víc jak čtvrnáct dní. 

A možná nebýt Návratu do minulosti, pořádaného partou kolem příchovického areálu U Čápa (v němž jsem se angažoval jako autor plakátu, na němž jsem se skutečně vyblbnul, textařinou počínaje a masochistickým komponováním dobových sponzorů konče), nejspíš bych v otrávenosti sebou samým nikam nejel, řešíc podstatnější problémy života než je potřeba dostat se přes Jizerky na nějakej kopec. 

Dva momenty mě – neříkám že nakoply, ale dloubly do žeber a trochu mě probraly z apatie – pošťouchly: jednak to, že jsem se donutil si tu trasu – preventivně, co kdyby! – promyslet a nalajnovat, a jednak výměna obrovských kecek za menší číslo, v němž jsem se na štreku začal aspoň trochu těšit. Nevím, zda nebýt-li obojího nebo jednoho z obou, bych zůstal trčet doma a svou lenost si pak jen vyčítal, ale oba momenty mi nějak připomněly mou loňskou touhu si to za rok zopakovat. 

Režisér s podnikatelem v rolích kuplíře s vekslákem.

25. srpna, sobota

Nelze nezačít (po té předchozí hromadě slov) zmíněným Návratem do minulosti, obskurní atrakcí pro pamětníky hnusu a zvůle, na které jsme rádi pozapomněli. Rovnou se přiznávám, že jako komparsistu v tomhle ochotnickém představení mě to bavilo, jako divák – jakože nepropadnout euforii přátel a nestat se jejich spoluhercem – bych si připadal jak idiot a nic by mě tam neudrželo. Nemám žádnou potřebu obdivovat se fízláckým volhám, arogantním policajtům s červenými výložkami nebo milicionářům věrohodně buzerujícím parkující návštěvníky, a už vůbec být stržen rytmem Davidových halekaček, byť kulis spartakiádního vystoupení žactva, a dost možná tím spíš (filmy z Dufkova archivu měly úspěch!). Z koho jsem nedokázal spustit oči, byly holky a slečny v kostýmech a šatech, dík době a módě i možnostem jednoduchých, o to krásnějších a skutečně šik, a ty dámy v nich byly neskutečně sexy. Naše suita nepodlehla pokušení být krásnou, o čemž svědčí především eklovní vekslák našeho předáka Aleše V. („Chceš bony? Normálně za dvanáct, ale že seš to ty, za deset a kup si něco pěknýho na sebe!“), pasák Vojty K. („Nechtěla byste pro mě pracovat?“) a četa uklízeček, které se den na to srdnatě vyškrábou na Ještěd. 

Dlouho jsme na veselici nevydrželi, atmosféra Alešovy a Heleniny chalupy na druhé straně kopce nám byla milejší. Impozantní výhled na našeho zítřejšího soupeře nás přitahoval víc než patologická radost publika z vlastní podělané minulosti. A západ slunce si tu pokaždé dovedeme užívat dlouho do nočních hodin, bez ohledu na to, co nás den na to čeká. 

Profesor Lischke při operaci kýty.

Támhle pod ten hrot se odsud zítra budu snažit dostat.

26. srpna, neděle

Pokud zrovna nechcalo, optimisticky se jen mlžilo, a nám – nevida kamkoli za hradbu nebližšího náletu – nezbylo než si nacpat břicha bakchanální snídaní ze všeho, co dům a supermarkety cestou sem daly. Chtěl jsem se na cestu vydat dřív než v deset hodin jako loni, kdy jsem se pak stěží na šestou dostal k poslední lanovce. Občasné přepršky můj výběh posunuly z půl deváté až k několika minutám před třičtvrtě na deset, kdy jsem vsadil na víru, že pršet už přestalo (podle předpovědí na všech chytrých telefonech, co jich kolem bylo, se tak mělo stát), já se zapásal do baťůžku s pláštěnkou, několika carbonexy a tyčinkami pro dobrou müsl, a vyrazil jsem. Po asi padesáti metrech se mi uvolnil opasek s flaškou, a dobře deset minut jsem zápolil s popruhem, ve sponě kluzkým jak had a neutažitelným natolik, že jsem jej musel několikrát za~ a oduzlovat, dokud mi nedržel v pase a téměř mě neškrtil, jen aby se s každým krokem nesesul o milimetr níž a já si jej musel furt popotahovat. Pak už mi zbývalo jen uběhnout (ujít) třicet kiláků.

Ráno před vyběhnutím Ještěd zmizel.

Do Tanvaldu jsem skoro pořád šel. Je to krpál dolů, pohyb téměř v záklonu, prsty bolestivě natlačený ve špičce bot. Dole pak pár set metrů běhu a chůze naopak nahoru, stoupákem ke Smržovce, tentokrát pro změnu v předklonu. 

Až nahoru po trase jako loni, pod dominantním viaduktem, pořád nahoru. Poněkud neochotný kolega běžec mi potvrdil můj směr mezi chalupama a kolem hřbitova k odbočce na Jablonecké paseky. Tenhle úsek byl nejpohodovější, mírná houpačka k Jablonci, víc se dalo běžet než jít. To už i slunce občas vykouklo, a v jednu chvíli skrze alej na horizontu i Ještěd, pořád ještě děsně daleko. 

Smržovečtí se o své latifundie svědomitě starají.

To takhle čůráte na jih, otočíte se na sever – a vidíte ho, tam, kde před chvílí ještě určitě nebyl.

Mšenská nádrž připomínala moře při odlivu, s dětmi honícími se po břehu se psem a korzujícími páry na nedělní vycházce. I přes Jablonec se dalo běžet, dokonce i mezi ním a Libercem do mírného kopce na Rýnovice, naopak lesem dolů k Liberci pak bylo zase třeba opatrně jít, kamenitou cestou ve sklonu podobném úseku do Tanvaldu. Když jsem přeběhl dálnici, zastavil jsem se v Pivovarské pivnici, bizarním lokále těsně před Libercem. Vývar z hovězího sáčku, malý Konrád (nic moc) a velká točená kofola do flašky během čtyřicetiminutového pololehu–polosedu mi vrátily víru, že se támhle nahoru dostanu, to jsem ale netušil, že od téhle chvíle je už jen cesta vzhůru, dolů ani metr. Libercem, každou chvíli nad nějakou dálnicí (za jednou jsem si v Lidlu koupil když už ne kompresní podkolenky, tak alespoň běžeckou reflexní vestu) a nakonec táhlým stoupákem k Hornímu Hanychovu (když jsme tudy jeli příští ráno zpátky, teprve jsem viděl, jaké to je stoupání). To už jsem skutečně jen šel, a navíc jsem si za tenhle nápad nadával, pomalu ale jistě jsem s každým metrem ztrácel motivaci nejen se nahoru dostat, ale vůbec se pohnout kamkoli dál a pokud teď ještě ano, pak nikdy víc už ne, prostě s každým krokem jsem ze sebe spolu s endorfinem vyplavil i litr nadšení. 

Docela bych si tu nad Libercem i sedl, ale...

U konečné tramvaje jsem mechanicky odbočil po modré trase kamsi, kudy jsem měl být doveden až nahoru, a potácel se kamenitou pěšinou s očima upřenýma na kmeny stromů, na nichž jsem hledal modrou značku. Přesto jsem někde směr ztratil a včas neodbočil, a když mě les vyplivl na silnici vedoucí k odbočce na Ještěd a já široko daleko modrý proužek mezi dvěma bílými neviděl, rezignoval jsem a vydal se nahoru po silnici, bude to sice delší, ale nezabloudím. Po necelém kilometru jsem narazil na modrou, které silnici přetnula v tom nejnelogičtějším místě, ale sláva i za to, a já se– nedá se říct, že svižnou, spíš zběsilou chůzí v jakémsi extatickém vyčerpání – nasměroval kolmo nad sebe a vyrazil zcela bezohledně vůči okolí i svému tělu vzhůru (tady jsem vytáhl maximální TF na 163, a průměrná frekvence 138 mě mile překvapuje), míjejíc stejným směrem pochodující turisty bez konkrétní vzpomínky na jejich pohlaví nebo oblečení, počet či hlučnost. Pár desítek metrů pod vrcholem jsem tím korytem plným kamení, kořenů a větví už jen pomalu klopýtal, ale neupadl jsem!, poutze jednou jsem se zachytil kmenu stromu, pochopitelně zrovna tam, kde ronil smolu (rada zní: cucat, cucat a cucat, olízat všechno a pak ten hnus deset minut plivat). Chodci křepce poskakující dolů po balvanech v žabkách nebo střevíčcích s kramflíčky mě v tenhle moment už nemohli rozhodit. 

Už jenom kousek, kousíček... pár metrů, doprdele práce!

Nahoře jsem byl první. Zapomněl jsem na začátku uvést, že ostatní jeli na kolech jinou, delší trasou, i já jsem ještě předloni s nimi jel, nikdy jsem však nahoru nevyjel, závěrečné osmikilometrové stoupání Libercem k lanovce a pak sedm kiláků prudkého kopce k cíli jsem po padesátce přes kořeny a jizerskohorské hřebeny prostě nebyl s to dát. Loni jako letos jsem se nahoru (byť tehdy lanovkou) dostal jako první, což by mohlo být považováno za úspěch, nebýt toho, že cokoli, do čeho by bylo lze se převléknout po sprše v zamluveném pokoji (a nesmrdět tak v recepci personálu i ostatním hostům), bývá v autě, které pravidelně přijíždí těsně před prvními cyklisty, a ti letos v okamžiku mého dosažení vrcholu obědvali někde na začátku Liberce a měli před sebou ještě přejezd města a kávičku před finálním výšlapem. Takže jsem v té recepci prosmrděl víc jak hodinu – během níž jsem mj. zahlédl chlapíka se slečnou, jak zlehka vyběhli k hotelu, chvilku se kochali výhledy a pak odskákali skrze kleč a mimo cestu nějakou trailovou trasou dolů k Liberci –, naštěstí pak přijela kamarádka Radka s kamarádkou Hanou jako nezávislý předvoj zbytku doprovodu a tašku s věcmi mi z vlastní iniciativy přivezly. Ihned jsem se točitým schodištěm vypotácel do pokoje (č. 14) a na hodinu se zavřel pod horkou sprchu (ta mi připomněla jedny z nejhezčích chvil mého vojákování v pražském AUSu, kdy tehdy, když všechny orchestry a kapely a taneční či pěvecké sbory odjely na svá únavná turné po posádkách, já prostál hodiny pod sprchou v opuštěných kasárnách, sám sobě dozorčím a hlídkou a velitelem i vojínem; doma jsme totiž měli vždycky jen vanu bez možnosti se vestoje sprchovat, a já si to poprvé zrovna na vojně mohl dosyta užít; koupání ve vaně považoval můj spoluvoják, fotograf Lukáš Jasanský, za „válení se ve vlastní špíně“, čímž zásadně změnil můj pohled na tuhle formu očisty), a slastný pocit, že se zbavuji odéru, který jsem nerad kolem sebe víc jak hodinu šířil schoulený v křesílku u vstupu do recepce tříhvězdičkového hotelu (kde konečně netáhlo, nefučelo a téměř nemrzlo, což je na Ještědu i při pařáku v údolí běžné), jsem pod bakelitovou hlavicí sprchy neustále protahoval a prodlužoval, se stejnou radostí, s jakou jsem si to užíval na té vojně, jako to nemusení dělat stereotypní povinnosti, s ignorovaným vědomím, že delší jedno ubírá z druhého, ale to je jedno, jen když ta báječná horká voda po mně teče a splachuje únavu a bolest a vyčerpání… a ještě jednou, a zas, do zpěvu mi bylo, takovou radost jsem z té chvíle měl. A dokonce jsem i zapudil zlobu, která se mi hnala hlavou, když jsem se drápal tím libereckým svahem, totiž že nastal čas zanevřít na tenhle zážitek, zcela se míjející s euforiemi a libými pocity pramenícími z běhů, v tom kopci jsem byl otrávený sám sebou, a vlastně jsem se tehdy tím destruujícím výstupem trestal za vlastní liknavost při volbě, zda to vše absolvovat či ignorovat, a žádná volba by nebyla vítězstvím nebo prohrou. 

Pro dnešek mám pokoj (č. 14). Teď usnu.

A pak jsem se natáhl na postel, kyčle mi za ten okamžik poděkovaly náhlou bezbolestností a kolena se roztekla do stran. Ležel jsem tam další hodinu a pochyboval, že jsem na správném místě, protože ostatní ne a ne vrthnout dovnitř a dělit se se mnou o svoje vyčerpávající zážitky. Ani nevím, jak dlouho jsem vlastně spal, než jsem se dokázal zvednout a jít do restaurace, pomyslného cíle každoročního martyria.  

A tam jsme si s Radkou slíbili, že za rok vezmeme trekové hole a zatímco já nepoběžím, ona nepojede autem, a mou dnešní nebo podobnou a nebo úplně jinou trasu dáme jako pěší túru, od rána do večera toho můžeme zažít a vidět a potkat fůru. Třeba se k nám přidá i Hana a možná, bude-li chtít, i moje žena, která jinak těmhle cíleným výkonům ať už po svých (resp. po mých), nebo po cyklistických nerozumí, ale chůzi má ráda, zvláště jsou-li jisté trasa, směr a cíl. 

A pak už se sjížděli ostatní, s nepříjemným zážitkem pomláceneného veterána téhle akce JIrky Hirschfelda, odvezeného odkudsi z hřebenů Horskou službou, a s příjezdem prvních chrtů na vrchol již v doma na revers, a snad jakž takž v pořádku. Nahoru to letos dali všichni, kdo se tak dole rozhodli, včetně robotického Alberta a srdnatého Františka Lapky. 

Průběh tradiční společné večeře v restauraci s čím dál mizernější učňovskou obsluhou je privátní záležitost, podobně jako stejně tradiční pondělní snídaně se všemi rituály. 

Pohled, který patří k rituálu snídaně, rok co rok.

Zatímco tihle kolmo dolů kolmo, my kolem dokola domů autmo. 

27. srpna, pondělí

Zatímco i mne mohlo těšit, že se zpátky povezu, ostatní si – po „povinné“ společné fotce – zase naštelovali omlácené zadky na nepohodlná cyklistická sedla a střemhlav se spouštěli k Liberci; někteří příkrou asfaltkou, nahoru vyčerpávající kolena a lýtka a dolů naopak prsty ztuhlé brzděním a kolena zkřehlá mrazivým větrem, a někteří rovnou mezi stromy, přes kamení a kořeny, „terénky“ tomu říkají. 

Támhle jsme byli ještě dneska ráno. Za rok tam budeme, dá-li zdraví, snad zase.

Pár nás pro dnešek již motorizovaných se přesunulo zpátky do příchovického azylu, kde jsme se se poddali slunci babího léta a lenošení v očekávání příjezdu našich řidičů na cestu do Prahy, a při skvělé Helenině bramboračce a s nostalgickým výhledem na našeho včerejšího soupeře nám to vydrželo až do pozdních odpoledních hodin. A pak jsme si připili a jeli domů a mě bolelo úplně všechno, a pak i celou noc a celé úterní ráno, než se to rozhýbalo. 

Teď už je hej, mně i tělu. Chtělo by to zbytky bolesti vyběhat.

Přípitek s hostiteli, vzájemné pochválení se, babí léto... a konec. Jako každý rok.

Resumé: 29,9 km za 4:33 čistého pohybu, celkem šest a čvrt hodiny včetně oběda a zastávek kvůli fotce či moči. Nastoupáno 984 m, sestoupáno 722 m, vypoceno 2460 kalorií.

Můj letošní itinerář byl oproti tomu loňskému sofistikovanější v tom, že byl v igeliťáku. 

Letos ale nepršelo.