Poslední hřib...


... stejně jako jsou Poslední kabriolet, Poslední mohykán, Poslední výstřel, poslední sezóna Michaela Schumachera nebo Luboš Poslední. Stejně jako všichni a všechno tito a toto je při své definitivě pouze předposledkem, znamením budoucího konce. 
Vlevo oběť s úsměvem zločince, vpravo budoucí koření života.
Když jsme s Danielou přijeli v pátek po poledni do Tvrdoslavi, byl akorát tak čas i nálada jít se projít, užít si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Jen tak, po cestě a pak loukou vzhůru, a kousek lesem, ale po silnici. A pak najednou – hele, houba. No tak jo, tak ji vezmem, řekli jsme si, a jestli ještě něco najdem, uděláme si smaženici. Pár kousků jsme pak ještě sebrali, proti původnímu záměru jsme i s cesty sešli, do letitých nalezišť jsme zabrousili, čistě z nostalgie. A když bylo načase otočit a jít domů, krčil se tam, připravenej pro objev, letošní poslední hřib. Parádní kus, zdravej jak řípa, dalo by se říct, kdyby byla řípa symbolem skutečného zdraví, jakože nevím, proč by měla být. Na závěr prostě to nejlepší. Cestou domů sice ještě pár deka masa chudých v plátěné tašce přibylo, ale to už byly jen ty kapky, které spadnou po každé průtrži, aby se neřeklo. 
Kolik? 300 let? 400?
Úžas z mystické lípy u cesty způsobil, že jsme si všimli malinkých štítků na kmeni každé další, kterou jsme minuli, a jasně že první, co nás napadlo jako důvod, bylo nebezpečí, že je pokácí. Snad ne, proboha, i když tady už bohužel ani tenhle lament nepomáhá. Nevíte někdo, co mohou znamenat?

V sobotu od rána jsem počítal s tím, že chci někam běžet, jen jsem nevěděl, jak to navlíct, abych nebyl za sobce. Takže jsem vymyslel napřed společnou vycházku krajem nad Keply, kde jsem v červenci bicykloval, a modlil jsem se, abychom se vrátili tak, aby bylo bylo lze i po obědě a nutném relaxu dostatečně včas vyběhnout na naplánovanou trasu k Čachrovu a přes Kunkovice a Nemilkov okruhem domů. 
Bylo tam nádherně! Zvolili jsme kratší trasu přes bývalou Zhůř a kolem mokřadů, slunce pralo z modré oblohy, na pláních fičelo, v lesích bylo tak akorát a cesta byla upravená a lehce schůdná. V místě bývalé obce Zhůří, kde pamětníci (asi správně tušíme, že víc z Německa než ti místní) postavili na památku obce (vystřílené a vybombardované československým lidově-demokratickým vojskem bránícím západní okruh formou cvičného vojenského újezda) kapličku a učinili z místa příjemnou odpočinkovou zónu na křižovatce několika turistických a cyklistických tras, jsme objevili námi dosud nepoznanou krásu šumavského předhůří, a já navíc zatoužil se sem odpoledne vrátit a proběhnout si to (ale nevyšlo to). Určitě nebude od věci sem třeba příští rok vytáhnout zacyklené přátele a tuhle nádheru s nimi objet. 
Pláně nad bývalou Zhůří, u bývalé sklářské Hutě
Po celou dobu jsme sporadicky potkávali tu norské chodce, tu partičku na kolech nebo jen pěší kolegy, a mě se vždycky zmocní nesmírná potřeba se s nimi o ten zážitek podělit, nechat si od nich odkývat souhlas s mým nadšením, a tajně věřit, že se ještě někdy potkáme, jako staří známí z jednoho pěkného výletu, spojeného s nějakým dobrovolným výkonem, klidně vypoceným a s posledním dechem, jak to znám z běhu, o to lepším a zaslouženě pochváleným. A to je ta věc, která mně při rodinných výletnických aktivitách bytostně chybí; žena je proti výkonu spojenému s jakoukoli dávkou vyčerpání, navíc považuje kolo pouze za dopravní prostředek a všechna ta euforie z bajkaření jde zcela mimo ni, a to i ta moje, takže já si jakýkoliv „nezdravý“ výkon v rodinném programu tak nějak vynucuju, nejlíp je když běhám tehdy, když ostatní buď spí, nebo mají na práci něco důležitějšího než je společně trávený čas, a nebo když jsem doma dočasně sám. Na tom, jestli to vnímám realisticky nebo jestli si sugeruju stav mimo realitu, se nikdy neshodneme.
V místě bývalého Zhůří je i tohle poutní místo.
V jednom místě, kousek od bývalého vojenského řídícího střediska (který bych hned bral jako chalupu, fakt, nádherný místo, a nakonec ani ten barák nebyl tak úplně blbej, a z vlastního velína by byl přepychový ateliér s úžasným světlem), jsme si nebyli jisti trasou po modré značce, Daniela šla vlevo, já vpravo, a hledali jsme nátěr na kmeni. Ona šla líp, a jak jsem se k ní vydal, málem jsem zakopl o tři ohromné (obrovské!!!) kŕemenáče; v tašce jsem je pak nesl a vážily asi metrák (však je to taky olova, v takové houbě, zvlášť z vojenského cvičiště). 
Potáceli jsme se takhle tou trasou víc jak dvě hodiny, proto nás překvapilo, že jsme ušli jen šest kiláků (garmin); i tak jsme ledva pletli nohama a já tušil, že sem se dneska nejspíš nevrátím, pokud vůbec budu ještě s to se hejbat. Navíc se lehce zatáhlo a vítr zesílil, a pláně ztratily tu původní slunečně hřejivou atmosféru. Ale okruh to byl nádherný, na to kolo příští rok se sem už teď těším.  
Doma jsme si z křemenáčů a včerejších úlovků udělali smaženici, která zapitá krušovickým ležákem byla dobrým základem běžet kamkoli, protože co si jednou umanu, to nevzdám (třeba ten ŠUTR nebo maratón příští rok, sice jsem se ještě nezaregistroval, ale jak to jednou v tý hlavě začne vrtat, už to je jako by to tam bylo přivrtané). Trávení jsem vyplnil převlekem a hledáním ideální trasy, kterou jsem pak stejně brzo opustil. 
Je-li libo benzín v Kunkovicích?
Kopec nad Rajské jsem tradičně svižně vyšel, a stejně svižně jsem se rozběhl v Čachrovu, i proto, že na silnici se k odpočinku rozvalilo stádo mladých bejčků, auta se jimi proplétala a já za jedním z nich rychle taky. V Čachrově jsem se nechal zlákat zelenou trasou a dobře jsem udělal, do Kunkovic jsem se dostal krásným lesem a z lepší strany než jsem původně zamýšlel po silnici přes Hejdry. Tady jsem si pokecal se dvěma babkama, které pečují o roubenku „svého bretre, které ji chce prodét“ (říkaly).
Jakmile jsem vytáhl foťák, musely to babky uklidit, abych si snad nemyslel...

Pod Chotěšovem
Odtud byl už jen kopeček nad Dobřemilice a pak už jen dolů k Chotěšovu. Před ním jsem ještě ve břehu zahlédl obřího křemenáče, ale nechal jsem ho tam, jen jsem si jej vyfotil s mýma brejlema na jeho klobouku. Potom dolů do vsi a z ní vlevo k Nemilkovu, ani ne kilák, kolem ruiny druhdy jistě nádherného zámečku, než ho Hnědočeši vybydleleli a místní si pak skororozebrali. Skrz Nemilkov a s kopce dolů, k chalupě. Vydalo to na 12,25 kiláku, hodina čtyřicet je sice mizérie, ale hezkou krajinou. 

Nakonec to bylo určitě hezčí než kdybych se vrátil k bývalé Huti a do Zhůří (nikdy není tak zle, aby nemohlo být Zhůře), a příště to bude zase o chlup lepší. Podobných tras je tu habaděj, jen je objevit. Zdravé nohy (klepu na dřevo!) ať už v keckách, nebo v pedálech mi to umožňujou líp než nejčistší okna toho nejterénnovatějšího off-roadu, kéž se ještě dlouho nezmrzačím. Chyběly by mi ten pohyb a radost z něj.
Honza Dufek avizoval, že dnešek měl být posledním nejhezčím dnem léta. Vypadá to, že to vyšlo, protože teď je noc a venku pomalu, ale jistě začíná pršet.
Tak tohle všechno byl tedy ten letošní poslední hřib. (Zatím.)
Největší křemenáč letošního léta. Nechal jsem ho tam, slušelo mu to.
To uprostřed jsou Velhartice a já zrovna sbíhám krpál k Nemilkovu...
... k tomuhle bývalému zámku, v nejlepších časech v držení rodiny Schreinerů.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)