30. listopadu 2012

Předvánoční brýf


Zadal jsem ve středu svým studentům aktuální úkol: chci, aby vymysleli a vyrobili vánoční dárek pro rodiče nebo prarodiče. Nenechte se ale zmást – nejde tu ani o lidovou školu umění, ani o vánoční besídku. Jde tu i o vás.

Když jsem studenty předvánočně brýfoval, uvědomil jsem si, že dost možná ne pro všechny je už v této fázi úkol splnitelný, a abych zohlednil možnost klidného štědrého večera i v rozvrácené či neúplné rodině, rozšířil jsem cílovou skupinu obdarovaných dvojic na sestru se švagrem, bratra se švagrovou či na tchýni s tchánem. Podstatné v zadání je ale to, že dárek musí být dvojdílný, lišit se obsahem a evidentně reflektovat vztah oněch dvou konkrétních lidí, jimž je určen. A aby toho nebylo málo, povinnými součástmi řešení a výsledku jsou jak vize případného přijetí dárku zpracovaná ještě před svátky – taková ta potutelná představa předání, ve spektru scénářů od růžovoučkého happy-endu po katastrofický citový karambol –, tak audio a video záznamy vlastního předávacího a rozbalovacího aktu, tedy chvíle, na niž se při radosti a schopnosti obdarovat těšíme asi nejvíc.
Už teď se na první lednovou konzultaci, kde si záznamy promítneme, těším, zejména na to, jak konfrontace představy autorů se skutečností jejich rodin dopadne na ostatní studenty. 
Já totiž ten pocit při rozmýšlení a navrhování díla určeného konkrétní osobě – a myslím, že mezi tvůrčími jedinci nejsem zdaleka jediný – nejenže velice dobře znám, ale já si jej užívám a nejraději bych vypadl třeba s každou novoročenkou z obálky v rukou toho kterého adresáta, jen abych viděl bezprostřední reakci; tu si, možná často velice naivně, ješitně představuji, poprvé nad první skicou a rozhodně ne naposledy ještě ve chvíli, kdy na obálku lepím známku a píšu adresu. 
V tom okamžiku, kdy máte možnost kohokoli pozorovat při reakci na vaši práci, spočívá jedna z elementárních motivací každého tvůrce: zabere to? 
Naprostou většinu z více jak kopy dosavadních zadání mí studenti (Vizuální design, FUD UJEP) dosud vyřešili zcela bez úcty k příležitosti a okolnostem, a nebojím se, že zrovna v tomhle případě by měli důvody nechat se čímkoli svazovat. Ovšem ta představa, jak natáčejí rozpaky obdarovaného páru, zatímco zní koledy a všichni chtějí být tak trochu naměkko… ta šimrá!
Upřímně řečeno, nejvíc mě zajímá, jak byste stejný úkol řešili vy, protože jejich řešení uvidím a zažiji. Ještě víc mne ale zajímá to, jak přesně byste se trefili, a úplně nejvíc mě interesuje, jestli tu finální scénu nakonec natočíte. Tak to jsem fakt zvědav!

Psáno pro Reflex a pro stě proto.




23. listopadu 2012

Zpověď vynálezce


Mám tužku a strašně moc jsem potřeboval zapsat aktuální myšlenku (napadla mě železniční výhybka), jenže – asi to znáte – tužka se ztupila a hrot zhrubl, a sekyrka, kterou jsem tužku naposledy ostřil, zůstala v dřevníku. 
Protože tady v Birminghamu, ve státě Alabama, je letos tuhá zima a mně se už ven nechce, nemám jak tužku ostrouhat (ostří nože jsem použil na prototyp rotačního parního stroje), a jak jsem tak roztrpčeně hryzl nehet, uvědomil jsem si, že čím jsou mé řezáky pro mé nehty, tím může být pro mou tužku něco jako… no, prostě tak jako prst mezi zuby, strčím tužku do – název ještě nemám – párkrát jí otočím a zakvrdlám a vytáhnu ji ostrou a špičatou. 
Něco jako ořezávátko. 
A proč se z toho vlastně zpovídám? Protože jsem si zrovna vzpomněl, že za 115 let se po zajímavých událostech dnešního dne (je 23. listopadu 1897) bude pídit nějaký Pavel Beneš (dělá mu radost blažit čtenáře podobnými novotami) a česká verze jakési wikipedie uvede dnešek jako den, kdy jsem si ořezávátko jako svůj vynález nechal patentovat. Při ověřování si tohoto faktu na americké verzi hesla ale zjistí, že je to blbost, že se moje jméno Andrew Jackson Beard v celém podstatně obsáhlejším textu nevyskytne a ořezávátko že bylo patentováno Walterem K. Fosterem už před dvaačtyřiceti lety, ale čestné pioneerské! – neznám ho, nakonec, bylo mi tehdy teprve šest. 
Pokud jsem letos něco vymyslel, tak leda spojku do auta, zatím jen mechanickou: o registraci jsem zažádal 20. září, a zrovna před chvílí mi pošťák přinesl k dnešku (!) schválený patent č. 594.059 (o patent č. 675.346 k první automatické spojce požádám až v říjnu roku 1900). Jo a pak jsem si ještě nechal v létě patentovat pluh, málem bych zapomněl… jenže totéž už v roce 1827 vynalezli jacísi Squirrel Cousins v Rybitví a nazvali to ruchadlem. 
Takže tuto zpověď činím jako varování pro přes-přes-přes-přespříští generace, ať se na podobnou faktografii raději moc nespoléhají a když už musí o 23. listopadu něco napsat, tak že bude mnohem lépe ověřitelným údajem fakt, že v tento den se narodil Ota I. Veliký, první císař Svaté říše římské, a v roce Benešova úsilí (tedy roku 2012) by Ota oslavil kulaté 1100. narozeniny. 
Proti Otovi jsem jenom maličké zbytečné ořezávátko.

Psáno pro Reflex a pro myšleně.

Před 1100 lety se ve Wallhausenu narodil Ota I. Veliký.

16. listopadu 2012

Vánoce, Vánoce přicházejí


Bývaly roky, kdy ve škole naproti zkoušely Barbíny di Praga prosincové Dlúhé noce už od půlky srpna, ovšem kde a co zakoušely potom nevím, jejich naivní hlasy už dávno umlkly. 
Máme již půlku listopadu, a přestože první sníh smočil pražskou dlažbu již s koncem října, správci komunikací dosud mnohde neopentlili ulice červeno-zeleno-zlato-blikajícími girlandami a uštvané prodavačky v nejednom supermarketu ještě stále usilovně hledají cédéčka s vánočními zpěvy, která teprve před pár měsíci jejich předchůdkyně pečlivě uložily k letnímu spánku. Marketingoví stratégové nadnárodních řetězců oprašují a retušují oprýskané Santy Klause, a propagační oddělení řetězců hluboce podnárodních tak jako posledních dvacet let marně vymýšlejí ryze českou alternativu pro toho tlustého páprdu v červené uniformě, kterého si rok co rok děti pletou s nahatým Ježíškem. Reklamní agentury už dávno zachrlily své klienty slogany o svátcích klidu, míru a slev, a dramaturgové České televize se válejí smíchy na projekcích sto let starých Silvestrů budiž pestrů, které nám s koncem roku pyšně za pravidelných 135 korun měsíčně naservírují (co byste taky za necelých sedm dolarů chtěli?!). Na Nově už jistě vyhrabali kazetu s Mrazíkem (Premiéra na Fandovi?), zatímco primáci již mají dávno slavnostně Prostřeno s receptem na Kapra na slzách dojetí. Švédův nábytek mizí za zvuků Nesených novin a Pasoucích pastušků z modrožlutých skladišť, aby jinde v hypotékami zatížených budoucích skladištích přispěl ke kolaudaci a Vánoce tak byly prožity ve svém vlastním (Kolauda, kolauda, Štěpáne!). Vánoce jsou za dveřmi a klepou na ně.
Už je to tak, a i pro nás, grafiky, jsou Vánoce v plném proudu, a pro některé z nás už i rok 2013 dávno ztratil kouzlo čehokoli příštího. Nevím, jak ostatní, ale já už dávno odeslal tisková data pro vánoční dárky a pozornosti, kterými moji klienti v pravý čas vánoční zanesou vaše kastlíky a pracovní stoly, aby si udrželi vaši přízeň a ochotu se i nadále jejich nekonečně dynamickými a pro vás výjimečně akčními nabídkami zabývat. Stejně tak novoročenky s originálními předsevzetími (mj. „Budeme ještě lepší“, jako by dosud byli úmyslně horší než za rok) již leží v tiskárnách vyštosované a připravené k nastrkání do firemních obálek s razítkem rolničky, jenom s tou svou si nevím rady, to víte, nechci zklamat.
Už aby bylo za šest týdnů a my vystrkovali Vánoce zase za dveře. Mezitím projdou našimi životy, prošmejdí nám portmonky a pro Santův červený vaťák s naftalínovými tabletami v kapsách najdeme roční podnájem v šatníku.
Vánoce, Vánoce odcházejí, řekneme si. Konečně!

Psáno pro Reflex a pro Ježíška.

Santa Claus si užívá poslední dny dovolené u Rudého moře.

9. listopadu 2012

Méně by bylo víceméně více.


Američani to měli jednoduché, vybírali ze dvou a ti dva si mohli být témeř jisti, že vyhraje jenom jeden. U nás se jich popere bez jednoho tucet a zdaleka neni jisté, že vyhraje vůbec někdo. Zkrátka ze dvou se to lépe táhne.
Připravovaná přímá volba prezidenta a strkanice s bednami podpisových archů ve dveřích ministerstva vnitra mi připomněly vždy nemilou návštěvu krámu s botama (mám velikost 47): spousty škrpálů, ale žádný nesedí, nebo sedí, ale nesluší, a nebo sluší a sedí, ale stát se v nich už nedá. 
Kandidátů na nejvyšší židličku máme víc než unese praktikábl, na němž sesle stojí, a nelze než si povzdechnout, že méně jich by bylo více všem.
Tahle nerozhodnost je nám vštěpována od úplného malička: v kdekteré pohádce se nadržený princ musí rozhodnout mezi třemi, devíti nebo dvanácti zahalenými pannami, z nichž ale jen jedna je stejně zvlhlá jako on, případně nesmí vstoupit do dvanáctých dveří, byť za jedácterými se neskrývá nic, po čem by toužil. Draci mají dvanáct hlav, rovněž krkavců je tucet. Prostě od mrňava se trápíme zbytečně naředěnou nabídkou, místo abychom se koukli buď nalevo, nebo napravo, a ukázali buď na bílou, nebo na černou. S aktuální paletou je vcelku logické, že rozmazleně zatoužíme ještě po nějaké další možnosti.
Minule jsem zde svým přiznáním, proč nechci být také prezidentem – i nás už je tucet! – nastavil týl k zaslouženému pohlavku od všeznalého mudrlanta, Pána mořských hlemýžďů („mořský hlemýžď“ se angl. řekne winkle), a to jsem pouze tušil, jak pytel napěchovaný kandidáty co nevidět prdne a jména se vysypou.
(Jazykozpytecká vsuvka: Dnes mi původně vůbec nešlo o prezidenty, jejich množství mne pouze inspirovalo k otázce, jak vyjádřit, že ČÍMSI v 7. pádě lze sdělit COSI v pádě 4., když v prvních pádech se jedná o méně a o více. Ještě nesrozumitelněji řečeno, zda méněm lze vyjádřit více, a zda je méně stejně sklonné jako sémě, břímě, rámě, plémě nebo vémě, skloňované jako semeno, břemeno, rameno, plemeno nebo vemeno; o víceti podle vzoru vejce radši ani nepsaje. Na nic jsem ale nepřišel. Konec vsuvky.)
Prostě že stejně jako místo mnoha slov jich lze použít jen pár a řeknete víc, je šlamastyka s nadšenci pro prezidentování vlastně totéž: místo abysme si logicky vybírali ze dvou možností, máme jich jedenáct, jednu blbější než druhou, o třetí a osmi zbývajích ani nemluvě. Co ksicht, to povaha, jeden umí to a druhý tohle, a dohromady neumějí nic. Méně by zkrátka bylo více… tak nějak víceméně. 

2. listopadu 2012

Nechci být prezidentem ČR!


Kdyby se mi zdály sny, mohl bych tvrdit, že se mi zdálo, jak mě „někdo“ nominoval za kandidáta na prezidenta České republiky, a z toho pak rozvinout jakkoli pomatenou interpretaci takového snu. 
Protože o snech si mohu skutečně nechat jen zdát, přiznávám se, že mě to napadlo zcela zastřízliva a zabděna, a přesně vím, ve kterou chvíli: když vyšlo najevo, že i Táňa Fischerová má potřebných padesát tisíc hlasů a že i Vladimír Franz se v pondělí půjde udat na ministerstvo vnitra jako kandidát, došlo mi, že je nejvyšší čas začít přemýšlet, koho nakonec nevolit. Tenhle postup je mnohem jednodušší, jsem si totiž mnohem víc jist vším, oč nestojím, než tím, co mi ke štěstí skutečně chybí, alespoň tedy v rámci své občanské existence v této zemi.

Jako vystudovaný umělec bych měl mít jasno. Jenže zastávám názor, že umělec ať je umělcem, zvláště tehdy, cení-li si jej jako umělce alespoň někdo. A stejně tak i kníže, zelenina, hradní culíkář i ti ostatní – však už nám leze krky otřepanost, že když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je (jasně že to řekl Werich, a mně se teď stejně jako jemu kdysi líbí jeho jistota sebou samým vyjádřená německým příjmením: Kdo? Já.).
Představa, že bych se ke skicáku prodíral hodinami šaškování na kdejakém ceremoniálu, stohy svých projevů o všem a o ničem, hradbou zabedněných bodyguardů, pohrdáním kolegů-prezidentů celého světa či lavinou smíchu bývalých kamarádů je natolik děsivá, že tuhle radost nechám rád některému z ouřadů, kteří okamžik tvůrčí potence jaktěživo nezažili. A udivuje mě, s jakou lehkostí se kreativní kandidáti dobrovolně zbavují všeho, na čem stojí jejich životy, kariéra, štěstí a dosavadní úspěchy. To, že se Václavu Havlovi dařilo být oblíbeným prezidentem a ještě realitivně plodným autorem, přece neznamená, že takhle ta funkce funguje. 
Samozřejmě se nabízí varianta, že se už adventně vymoderovali a výtvarně, hudebně i postmoderně dramaticky vyprofesorovali, a post němé tváře v rámu na zdi za katedrou všech tříd českých škol je jim dobrou položkou předdůchodového portfolia, ale věřit jak té myšlence, tak složitosti mé věty se ani mně jen tak nechce.
Nemluvě o tom, že turnaj v obsazení, jaké se dosud nabízí, je hluboko pod úrovní i té nejnižší laťky zdravě uvažujícího člověka.
A proč že  vlastně tím prezidentem nechci být také?
Protože když už se mi lidé mají smát, rád k tomu zavdávám příčinu sám.
Protože když už si myslím nějakou hloupost, nenasírám jí půlku světa.
Protože když už si nechávám poradit, tak od lidí, kteří víc než v čápa věří v opici.
Protože když potřebuji propisku, tak si ji koupím v papírnictví.
Protože mě baví moje práce, a tak se neprdím jinam.
Taky proto, že mně vždycky přišlo srandovní být hlavou státu, zatímco o zbytku těla už nikdy nebyla řeč.
A taky protože mé ženě vyhovuje role první dámy rodiny.
Z těchto důvodů a z několika dalších, které jsem mezitím zapomněl, jsem se rád podepsal pod petici „Nechci být prezidentem České republiky!“, jejíž obhajoba mi, a tomu věřte, mluví z duše.

Psáno pro Reflex a pro moušn.