Pavel Beneš

Zadal jsem ve středu svým studentům aktuální úkol: chci, aby vymysleli a vyrobili vánoční dárek pro rodiče nebo prarodiče. Nenechte se ale zmást – nejde tu ani o lidovou školu umění, ani o vánoční besídku. Jde tu i o vás. Když jsem studenty předvánočně brýfoval, uvědomil jsem si, že dost možná ne pro všechny je už v této fázi úkol splnitelný, a abych zohlednil možnost klidného štědrého večera i v rozvrácené či neúplné rodině, rozšířil jsem cílovou skupinu obdarovaných dvojic na sestru se švagrem, bratra se švagrovou či na tchýni s tchánem. Podstatné v zadání je ale to, že dárek musí být dvojdílný, lišit se obsahem a evidentně reflektovat vztah oněch dvou konkrétních lidí, jimž je určen. A aby toho nebylo málo, povinnými součástmi řešení a výsledku jsou jak vize případného přijetí dárku zpracovaná ještě před svátky – taková ta potutelná představa předání, ve spektru scénářů od růžovoučkého happy-endu po katastrofický citový karambol –, tak audio a video záznamy vlastního předávací

Mám tužku a strašně moc jsem potřeboval zapsat aktuální myšlenku (napadla mě železniční výhybka), jenže – asi to znáte – tužka se ztupila a hrot zhrubl, a sekyrka, kterou jsem tužku naposledy ostřil, zůstala v dřevníku.   Protože tady v Birminghamu, ve státě Alabama, je letos tuhá zima a mně se už ven nechce, nemám jak tužku ostrouhat (ostří nože jsem použil na prototyp rotačního parního stroje), a jak jsem tak roztrpčeně hryzl nehet, uvědomil jsem si, že čím jsou mé řezáky pro mé nehty, tím může být pro mou tužku něco jako… no, prostě tak jako prst mezi zuby, strčím tužku do – název ještě nemám – párkrát jí otočím a zakvrdlám a vytáhnu ji ostrou a špičatou.  Něco jako ořezávátko.  A proč se z toho vlastně zpovídám? Protože jsem si zrovna vzpomněl, že za 115 let se po zajímavých událostech dnešního dne (je 23. listopadu 1897) bude pídit nějaký Pavel Beneš (dělá mu radost blažit čtenáře podobnými novotami) a česká verze jakési wikipedie uvede dnešek jako den, kdy jsem si ořezává

Bývaly roky, kdy ve škole naproti zkoušely Barbíny di Praga prosincové Dlúhé noce už od půlky srpna, ovšem kde a co zakoušely potom nevím, jejich naivní hlasy už dávno umlkly.  Máme již půlku listopadu, a přestože první sníh smočil pražskou dlažbu již s koncem října, správci komunikací dosud mnohde neopentlili ulice červeno-zeleno-zlato-blikajícími girlandami a uštvané prodavačky v nejednom supermarketu ještě stále usilovně hledají cédéčka s vánočními zpěvy, která teprve před pár měsíci jejich předchůdkyně pečlivě uložily k letnímu spánku. Marketingoví stratégové nadnárodních řetězců oprašují a retušují oprýskané Santy Klause, a propagační oddělení řetězců hluboce podnárodních tak jako posledních dvacet let marně vymýšlejí ryze českou alternativu pro toho tlustého páprdu v červené uniformě, kterého si rok co rok děti pletou s nahatým Ježíškem. Reklamní agentury už dávno zachrlily své klienty slogany o svátcích klidu, míru a slev, a dramaturgové České televize se válejí smíchy na pr

Američani to měli jednoduché, vybírali ze dvou a ti dva si mohli být témeř jisti, že vyhraje jenom jeden. U nás se jich popere bez jednoho tucet a zdaleka neni jisté, že vyhraje vůbec někdo. Zkrátka ze dvou se to lépe táhne. Připravovaná přímá volba prezidenta a strkanice s bednami podpisových archů ve dveřích ministerstva vnitra mi připomněly vždy nemilou návštěvu krámu s botama (mám velikost 47): spousty škrpálů, ale žádný nesedí, nebo sedí, ale nesluší, a nebo sluší a sedí, ale stát se v nich už nedá.  Kandidátů na nejvyšší židličku máme víc než unese praktikábl, na němž sesle stojí, a nelze než si povzdechnout, že méně jich by bylo více všem. Tahle nerozhodnost je nám vštěpována od úplného malička: v kdekteré pohádce se nadržený princ musí rozhodnout mezi třemi, devíti nebo dvanácti zahalenými pannami, z nichž ale jen jedna je stejně zvlhlá jako on, případně nesmí vstoupit do dvanáctých dveří, byť za jedácterými se neskrývá nic, po čem by toužil. Draci mají dvanáct hlav, ro

Kdyby se mi zdály sny, mohl bych tvrdit, že se mi zdálo, jak mě „někdo“ nominoval za kandidáta na prezidenta České republiky, a z toho pak rozvinout jakkoli pomatenou interpretaci takového snu.   Protože o snech si mohu skutečně nechat jen zdát, přiznávám se, že mě to napadlo zcela zastřízliva a zabděna, a přesně vím, ve kterou chvíli: když vyšlo najevo, že i Táňa Fischerová má potřebných padesát tisíc hlasů a že i Vladimír Franz se v pondělí půjde udat na ministerstvo vnitra jako kandidát, došlo mi, že je nejvyšší čas začít přemýšlet, koho nakonec nevolit. Tenhle postup je mnohem jednodušší, jsem si totiž mnohem víc jist vším, oč nestojím, než tím, co mi ke štěstí skutečně chybí, alespoň tedy v rámci své občanské existence v této zemi. Jako vystudovaný umělec bych měl mít jasno. Jenže zastávám názor, že umělec ať je umělcem, zvláště tehdy, cení-li si jej jako umělce alespoň někdo. A stejně tak i kníže, zelenina, hradní culíkář i ti ostatní – však už nám leze krky otřepanost, ž