Pavel Beneš

Tak je to letos zase za mnou, říkal jsem si minulý čtvrtek odpoledne. Za mnou že jsou nervy, který z nápadů je nejlepší, ještě větší nervy s tím, abych to pořádně domyslel, trošku menší nervy s výběrem papíru a gramáže (mít takové nervy znamená těšit se), lehké nervy spojené s pochybnostmi, zda letošní laťka není níž než ta loňská, a pak radost, když to večer přivezli z tiskárny. A pak, na zkoušku – pro tu radost, která mě čeká – jednu si vyplnit a podepsat… 120 obálek, razítek, podpisů, známek... Klikněte pro zvětšení! … co jsem to proboha vymyslel za kravinu? To se mi snad zdá… tohle přece nemůžu nikomu poslat!  Zděšeně jsem zíral na sofistikovanou formulaci novoročního moudra, jež jsem tak dlouho formálně cizeloval a leštil, až jsem z něj vydřel všechen obsah. Vzpomněl jsem si na tu spoustu hodin, kdy mě zrovna nenapadaly žádné labradosti a já si zapisoval různá poselství, která se chtěla vejít do vymyšleného mustru římských číslic příštího letopočtu. MMXIV…  Filo

Dost jsem se na tenhle víkend těšil. Jména, která jsem před týdnem náhodou zachytil v nabídce posledních míst v zájezdu SalveTour, zněla lákavě, k tomu Vídeň, Daniela, hezkej dárek…   Daniela totiž minulej víkend oslavovala své kulaté kulatiny, při vší své pověstné drobnosti nepochopitelné. Kromě výletu za kunstem a privátní tištěné gratulace od přátel (vzniklé velkou zásluhou a z iniciativy Hermíny s Bonifácem) jsem jí – neb si to nejednou zapřála jen tak mezi řečí a jednou velice sugestivně – namaloval triptych se vzpomínkou na nedávný výlet do Normandie: celek, detail z něj a detail z detailu. S většinou děl viděných ve Vídni nesrovnatelný počin, v rámci vlastní práce objevení dávno zapomenuté radosti z barev. Sobota 23. listopadu 2013 Albertina Poněvadž nejsem kunsthistorik ani teoretik umění, ale tvůrčí autor, mohu tu naplácat leccos, bez vlivu na kohokoli, kdo se mnou nechce souhlasit. V Albertině na fauvistech se fotit nesmí,  ale venku ano. A tahle vrána t

Šturmovat… nikdy jsem tomuhle výrazu úplně nerozuměl, ale vždycky ve mně vyvolalo vzpomínku – dávno tomu, co i pomyšlení – na letitého kamaráda mých rodičů, na sochaře Petra Šturmu (5. 1. 1935–29. 5. 1995). Dneska jsem si na něj vzpomněl, protože jsem na chalupě na Šumavě a na zahradě se tu rozpadá jedna z Petrových soch: Milenci. Mívali jsme ještě jednu, Evu, kdysi dávno na zahradě na Plzeňské, ale ta se už rozpadla úplně, když do ní dělníci hrábli bagrem, rovnaje nám zahradu. Pokaždé, když tu jsem a tu sochu zahlídnu nebo si ji uvědomím – je tu leta a většinou ji nevnímám víc než keř rybízu za ní či jabloň s mastnými jablky opodál, s jablky, která táta miluje a která kloužou v dlani, po nakousnutí zrudnou a za pár minut jsou uvnitř úplně zhnědlé a nevábné, ani pro oko, ani pro jazyk – dojde mi, jak nám Petr chybí. Stejně tak si na Petra vzpomenu pokaždé v esíčku mezi Hlavňovicemi a Píchem, a to jen proto, že kdysi dávno jsme tam v protisměru zahlídli nepřehlédnutelný Petrů

… zasakroval jsem a vzápětí ve mně hrklo, jestli se nevystavuji žalobě za antisemitismus. Proč se vlastně ta věc pod mým zadkem nejmenuje třeba muslimle nebo buddhle?  Nejspíš za to může jejích šest konců či fakt, že Arabové sedí buď na bobku, nebo na zemi, zatímco buddhisté si hoví v buddhoáru a křesťané ve svém křestle. Funkci židle internetová necyklopedie definuje tak, že „židle většinou překáží“ a že „židle má i mnohé další funkce: funkci odkládací – přestože židle překáží, občas na ní můžeme odložit jiné předměty, které překážejí a sloučením dva překážející předmety tak zredukovat na jeden; funkci sedací – jde v podstatě o stejnou funkci jako v předešlém případě, avšak tentokrát odkládáme člověka; funkci válečně-obrannou – židli lze snadno použít jako nebezpečnou zbraň jak k útoku, tak k obraně; a funkci milostnou – na židli je možno provozovat milostné hrátky vsedě, takový styk se nazývá soused.“ Kdysi jsem udělal plakát, jímž jsem židli názvem logičtějším než tím si

Támhle dozadu a nahoru mě to čeká. Tady jsem ho zahlédl poprvé! Celej den dneska chodím jak kachna, a rozchodit se po pár minutách u stolu nebo v autě mi trvá aspoň deset minut.   Kyčle bolí, nárty bolí, ale zase to stálo za to, už kvůli tomu počasí, včera i dneska, který mělo být hnusný a nepřátelský, ale nebylo, výhled z Ještědu byl jak včera odpoledne, tak dneska poránu fantastickej. Žádná z nich v sobě nemá ty libé pocity, když je člověk nahoře a má v nohách těch jednatřicet kiláků s převýšením jednoho kilometru. Nevím, čím se víc pochlubit než textem z lejstra, podle kterýho jsem to už podruhý běžel.*  Svou euforii jsem hned po sprše postnul na facebook, a pozdějc večer jsem si uvědomil, že to vlastně dělám pro všechnu tu chválu a lajky, a potěcha z nich že patří mezi těch pár, kterých jsem s to si poslední dobou užít.  Byl jsem rád, že mě cestou – ještě čerstvýho – u hotelu Grand v Tanvaldě zahlídla zdejší superběžkyně a triatlonistka Lenka Málková Zídková; už

O tom, že už několik týdnů v úzké spolupráci především s maminkou mám snahu zdokumentovat a zaznamenat, případně knižně zveřejnit dílo svých rodičů, jsem už několik virtuálních stran popsal.   Nejen z tohoto důvodu jsem se minulý týden vytrhl ze svých městských povinností a před blížící se zásadní životní změnou odjel na pár dní na chalupu v Pošumaví, kam se teď, při tátově rekonvalescenci po přetržené achillovce, v Praze oba jenom těší. Dva dny jsem tu strávil se svou sestrou, další dva dny během, koupáním a vyřizováním úředních (kolaudace studny) i soukromých (zájem o sousedovic ruinu) formalit. Slunce, modro nad hlavou, teplo rušené jen nadzvukovým bzučením masařek a zdánlivá bezstarostnost mě svedly k prodloužení si pobytu o další dva dny, které jsem se rozhodl věnovat totální dokumentaci všeho, co tu prošlo kreativními pravačkami obou rodičů, přes štětce, krejóny, špachtle i šábry, a za tím účelem jsem pozotvíral všechna šuplata a skříně – a že jich tu je požehnaně! – abych

Tady jsem si myslel, že kopce nahoru už mám za sebou... Sotva lezu a je mi zima…  protože jsem to nejspíš trochu přehnal se vzdáleností i pobytem na slunci při dnešní teplotě 28 °C ve stínu. Celej den jsem si liboval, jak hezky se den vyšňořil a jak báječnej výlet jsem si naplánoval, teď, s odstupem několika hodin, si tím vším už tak jistej nejsem.   Už v sobotu jsem věděl, že se vydám od Rajskýho mlýna vzhůru ke Keplům, bratru devět kiláků furt jenom ostře vzhůru, takže vesměs pěšky. To bylo dopoledne a na jih. Ještě před několika lety bylo lze si na samotě v Jarkovicích koupit něco k pití, dnes už nic. Nádhernou krajinou, která se z pošumavských kopců proměnila s koncem tohoto úseku v šumavské pláně s větrem oholenými horizonty, k obludnému penzionu Keply, kde navzdory lákavým cedulím u silnice neměli taky nic.   Odtud na východ přes Kochánov a tzv. Farmářskou stezkou přes Rovnou a Pařezí do Petrovic, kde i vyhlášená hospoda U Luhanů světila neděli, aby si paňmáma mohla zarajto

Téměř proti své vůli čtu „Makom, knihu míst“ od Václava Cílka. Proti své vůli proto, že mám pocit, že je přecílkováno a kdo nečte Cílka, není. Navíc čte Cílka moje žena, tak možná i proto, chceme se trochu lišit. Ale ta knížka – taky téměř proti mé vůli – se mi docela líbí. Píše živě, čtivě, a většinou tak, že vím, o čem. Což je to, čím si u mnoha jiných autorů často nejsem jist. Škoda, že ho čte kdekdo a že se jím kdekdo ohání. Rád bych ho četl dál a víc, kdybych se tak nestával součástí davu, s nimž sice chci jít, ale povídat si o všem jiném, než o tom, že čteme Cílka. Řekni mi, že čteš Cílka, a já ti řeknu, kdo jsi: Jsi čtenář Cílka.

Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy. Pořád se noří další a další relikvie... Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila ( „Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“ ), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hla

Posudek vedoucího diplomové práce student:  Jakub Rusek, BcA ateliér Vizuální design, FUD UJEP oponent práce: MgA Jan Bažant konzultant práce: doc. Mgr. Kateřina Dytrtová, Ph.D. název tématu:  Komiks KMOCHŮV KOLÍN Diplomová práce Jakuba Ruska v sobě nese všechno zaujetí a vytrvalé nadšení pro projekt, jaké se alespoň na této fakultě hned tak nevidí: studenti mnohdy mění témata svých závěrečných prací nejen v administrativně posledním možném termínu se začátkem akademického roku, v němž hodlají diplomovat, ale mnohdy i během práce a občas ještě ve finále, kdy se jim už jen stěží daří dostát všem původním kritériím a podmínkám. Jakub Rusek jde za výsledkem své práce, jímž je komiks „Kmochův Kolín / Festival of the dead“, důsledně už druhým rokem, a odkladu obhajoby své práce nevyužil tak jako mnozí ostatní jen k posledním možnostem požitků z privilegií studenta, ale k dopracování a rozšíření původního zadání v dílo, které nyní předkládá k hodnocení. Jeho komiks ve stylu n

Posudek vedoucího bakalářské práce student: Alžběta Davidová ateliér Vizuální design, FUD UJEP oponent práce: Jan Vaněček, Czech Board Games název tématu: Vizuální styl mobilní hry „DO VĚŽÍ“ Před zhruba třemi lety, v únoru akademického roku 2010–2011, dostali studenti mého ateliéru Vizuální design za klauzurní úkol navrhnout aplikaci pro smartphony. Troufám si tvrdit, že v době, kdy Alžběta Davidová vymýšlela a zpracovávala svoji aplikaci SeeSea (sociální síť pro vyznavače potápění, se všemi atributy a prvky tehdejší úrovně sociálních sítí), se zrodila její radost z této činnosti a rok na to, kdy si definovala úkol pro bakalářskou práci, měla o starost méně. Od první chvíle o turistické hře, vycházející z populární celosvětové sítě geocaching, měla víceméně jasno a během doby realizace své bakalářské práce svou představu pouze naplňovala konkrétními postupy, kreativitou a logikou propojení jednotlivých částí hry. Sám jsem těmto hrám nestihl propadnout, ale věřím,

Posudek vedoucího bakalářské práce student: Lada Licková ateliér Vizuální design, FUD UJEP oponent práce: Pavel Hrach, akad. mal. název tématu: Vizuální styl pro Centrum sportu Nymburk Naprosto každý, kdo se podívá na tuto práci Lady Lickové, zapochybuje nejprve o zdravém rozumu jejím, pak o svém. Stejně tak to bylo u mě, když přišla Lada Licková na konzultaci s návrhy jména klubu, pro nějž se rozhodla vytvořit vizuální styl. Ne že by se mi název NYMBURSKÉ SVINĚ nelíbil, naopak, myslím, že jsem ji v něm i poťouchle podporoval, ale nikdy by mě nenapadlo, že při své tiché povaze jej Lada klubu odprezentuje a co víc, že jej nakonec i prosadí. Stalo se tak dílem nesporné kreativity vedení klubu, dílem výsledků ankety, kterou Lada Licková mezi příznivci klubu v Nymburku uspořádala: naprostá většina byla pro Nymburské svině! (Mimochodem: taková anketa má pro bakalářskou práci smysl, posouvá-li autora zásadním směrem či mu dává v okamžicích pochyb zapravdu.) Od té chvíle se

Posudek vedoucího bakalářské práce student: Michaela Hrabová  ateliér Vizuální design, FUD UJEP v Ústí nad Labem vedoucí práce: Pavel Beneš, akad. mal. oponent práce: Mgr. Eva Mráziková název tématu: Účast vizuálního tvůrce při vzniku a prezentaci hudebního produktu Práce Michaely Hrabové se povedla a roční odklad její finalizace jí prospěl, zdvojnásobený čas na její realizaci se v ní sice projevil, nicméně výsledek by nebyl – nebýt hudebního klipu – prací za dva roky. Právě realizace animovaného klipu obhajuje ono roční navýšení, nejen autorka, i kapela si musela leccos ujasnit; vzniknout klip loni, trpěl by nejistotou zaměření skupiny Fidibus stejně jako nemožností nejistou profilaci uchopit autorským zpracováním vizuální prezentace autorkou. Klip na mě pǔsobí profesionálně, ale to nepřekvapuje, protože nejeden úkol za předchozích sedm semestrů svého bakalářského studia řešila Hrabová právě skrze toto médium, a má s ním tedy jisté zkušenosti. Nicméně forma, kterou z

Posudek vedoucího bakalářské práce student:  Jakub Zajíček ateliér Vizuální design, FUD UJEP oponent práce: Tomáš Krcha, DiS. název tématu:  Vizuální styl Brutal Assault Jakub Zajíček se nezdá, ale jeho práce během celého jeho studia bakalářského programu patřily k těm nejkreativnějším, vyjma té předposlední: zásadně si pokazil reputaci svou bezradnou a zoufalou zimní klauzurou, na kterou se snažme zapomenout a to, že ji tu připomínám, je jen dokladem toho, za jak běsnou a nezapomenutelnou se pro mě stala. Nicméně – po měsících hledání, do čeho vlastně by se ve své bakalářské práci pustil, překvapivě zakotvil u festivalu hudby, jejímž vizuálním představitelem v ateliéru byl jeho jmenovec, den po něm obhajující budoucí magistr Rusek. Zajíček, který mi vždycky připomínal spíš Bruce Springsteena, se náhle upnul k temnému chrčení a přeboostřenému řinčení kissáckých komediantů mávajících hřívami a lesknoucích se potem, pleťovým olejíčkem a plechovými cetkami. Jak ale vývoj

Posudek vedoucího diplomové práce studentka: BcA. Lada Hendrichová, DiS. ateliér Vizuální design, FUD UJEP oponent práce: MgA. Lukáš Müller konzultant práce: Mgr. Anna Vartecká, Ph.D. název tématu: Čas – Nutné náklady Práce Lady Hendrichové patří k těm, které s postupujícím časem dělají radost všem, kdo se na nich byť jen jako vedoucí práce mohou podílet. Patří k projektům, které se těsně před dokončením klubou v úžasné a promyšlené koncepty, k nimž i mě baví domýšlet jejich prezentaci. Jejich autoři se pomalu stávají víc než studenty mými kolegy; a až se jimi za měsíc stanou, budu na ně pyšný. Akorát že už s nimi nebudu jezdit vlakem do a ze školy, což bude škoda, protože tyhle společné cesty patří k těm kupodivu nejkreativnějším okamžikům. Kniha NUTNÉ NÁKLADY se rodila dlouho a těžce, její matka prožívala své kreativní těhotenství na vlnách nadšení i pod nimi lapaje po vzduchu, v pochybách i v jistotě, že vše bude mít smysl. Čas tu hrál svoji roli víc než důsledně a

Milý Garpe, pár týdnů mi trvalo, než jsem našel odvahu s Tebou zas vést rozumnou řeč. Chybíš nám. Každé ráno, když vstanu a jdu k záchodu, mrknu do Tvého kouta, jestli spíš. A když si pak dělám snídani, snažím se být tichý nejen kvůli spícím ostatním, ale i proto, že už mám těmi lety naučeno, že na zvuk vroucí vody nebo otevíraný humidor s pečivem reaguješ svým příchodem do kuchyně. A že to pak znamená Tě hodnou chvíli drbat a mazlit, dokud jsi z pelechu rozehřátý a mile rozespalý.  Stejně tak později, při odchodu, si dávám načas, než otevřu botník, protože to ses vždycky natěšil, zbystřil jsi, a jakmile jsem pak sáhnul na madlo skříně s vodítkem a pytlíky na tvá hovínka, vydával ses ke dveřím a nastrkoval hlavu do obojku. A pokud jsme někdy tenhle rituál nedodrželi, nechápavě jsi  stál před dveřmi a já si pak říkal, co se mu asi honí hlavou...  Byls mým poznávacím znamením. Určitě si vzpomeneš, kolik pejskařů jsme denně potkávali a s kolika jsem si rozuměl podobně, jako