27. prosince 2013

Kreativní martýrium

Tak je to letos zase za mnou, říkal jsem si minulý čtvrtek odpoledne.


Za mnou že jsou nervy, který z nápadů je nejlepší, ještě větší nervy s tím, abych to pořádně domyslel, trošku menší nervy s výběrem papíru a gramáže (mít takové nervy znamená těšit se), lehké nervy spojené s pochybnostmi, zda letošní laťka není níž než ta loňská, a pak radost, když to večer přivezli z tiskárny. A pak, na zkoušku – pro tu radost, která mě čeká – jednu si vyplnit a podepsat…
120 obálek, razítek, podpisů, známek...
Klikněte pro zvětšení!
… co jsem to proboha vymyslel za kravinu? To se mi snad zdá… tohle přece nemůžu nikomu poslat! 
Zděšeně jsem zíral na sofistikovanou formulaci novoročního moudra, jež jsem tak dlouho formálně cizeloval a leštil, až jsem z něj vydřel všechen obsah. Vzpomněl jsem si na tu spoustu hodin, kdy mě zrovna nenapadaly žádné labradosti a já si zapisoval různá poselství, která se chtěla vejít do vymyšleného mustru římských číslic příštího letopočtu.
MMXIV… 
Filozofie konceptu byla taková, že rok 2014 je nadlouho posledním letopočtem, který lze vsadit do české věty tak, aby foneticky zapadl do čteného textu. O ta dvě M ani tak nejde (jak se ale později ukázalo, šlo i o ně), ale následnost hlásek K, S, I a V je jakžtakž použitelná, oproti zcela nepoužitelné sérii K, S, V, I, resp. II příští či přespříští rok. Snad až v roce 2019 s jeho K, S, I, K a S… ovšem kdoví, zda v ten „rok si ksakru vzpomenu.“ Jenže – dostat jak MM, tak XIV do smysluplné věty je jedna věc, ale obé dostat do smysluplné věty tak, aby se letopočet ocitl na středu textu, uprostřed obou řádků, to si vyžádalo delší hry s jazykem a pár bezesných nocí, resp. nocí, kdy se mi zdály spousty formulací, ale žádná alespoň na litery nebyla tou pravou střední cestou. Teprve s formulací o tom,
že „Vážený/vážená xy, NEZNÁMMENŠÍHO a teď funkce, povolání, charakteristika atd., 
ALE že TŘEBA TAK ZA ROXIVZPOMENU… a jestli prý to STAČÍ?“ 
jsem se (vůbec nechápu, jak a proč) ztotožnil a měl ji za vtipnou, promyšlenou a vůbec všelijak úžasnou.
Dát pak grafice správnou formu, vyhrát si s tiráží včetně vtipného „SPĚCHÁTE-LI NA ODPOVĚĎ, DOPLŇTE SI SAMI, PROSÍM, KOHO MENŠÍHO NEZNÁM!“ (haha) a ve jméně a příjméně zvýraznit P a F, to už byla macha. Export do PDF a v pondělí ráno mailem trádá do tiskárny.
Takhle se to nezdá, ale svou váhu to má.
Klikněte pro zvětšení!
A pak byl ten čtvrteční večer a já si to natěšeně chtěl zkusit.
Nevím proč (samozřejmě že vím, ale to je na jindy), ale po celou dobu, kdy jsem zejména tu první řádku koncipoval, jsem její poselství, domněle moudré a seriózní, v duchu věnoval kolegovi Janu Solperovi, pořád dokola jsem si představoval, jak svou novoročenku vyplňuji a jemu adresuji (snad proto, že jeho ohlasy na má každoroční poselství jsou příjemně pochvalná a nadšená; občas jsem ze stejného důvodu své tvůrčí úsilí směřoval i na Jiřího Suchého). Bohužel jsem se tak zabral do formulace, až jsem zapomněl domyslet, co se bude odehrávat nejen na začátku celé věty (oslovení), ale zejména v poli pro vepsání toho, co neznám menšího. A ve chvíli, kdy jsem chtěl v dedikaci panu Solperovi vtipně pokračovat, došlo mi, že na toto místo se nedá napsat nic, co by z kteréhokoli adresáta neudělalo idiota.
Ať se nikoho nedotknu, oddemonstruji své faux pas na sobě.
„Neznám menšího chlapa“ znamená, že jsem nejmenší chlap z těch, které znám.
Naopak to, že „neznám menšího génia“, znamená, že jsem nejmenším z géniů v mé paměti. A „neznám menšího kreténa“ znamená, že jsem největším kreténem, atd. Prostě ať tam napíšu cokoli, adresáta urazím. A to, že jsem chtěl ve většině případů tuto iniciativu nechat na samotných adresátech, na výsledku vůbec nic nemění, naopak, jen jej to posiluje. Představil jsem si sám sebe, jak se snažím pochopit Benešův humor, než se nadosmrti urazím.
A pak jsem zdrceně asi dvě hodiny seděl a přemlouval sám sebe, jestli to nemá ještě jinou než tuhle totálně destruktivní logiku. Nemělo.
A ráno, ještě za tmy, mě napadla věta tak jednoduchá a srozumitelná, že dát jí tvar a spočítat litery po obou stranách tak, aby letopočtu uvolnily svůj střed, potřebovalo právě tolik času, abych ještě před osmou zopakoval formální grafickou proceduru, v tiráži se místo vtipu omluvil za hrubku, data odeslal do tisku (svatý tiskař Daniel!) a kvečeru si rozbalil balík konečně hezkých, vtipných a tradičně typických Benešových novoročenek. 
Pak už to znáte. Třista podpisů (stále jich štůsek nosím s sebou), stodvacet nadepsaných obálek, olíznutých známek a úderů razítkem, a stodvacet představ okamžiku, kdy obálku adresát otevře a zamyslí se nad obsahem. Třeba kolega Jan Solpera… 

P.s. Na facebooku jsem se o svém martyriu s blbým nápadem zmínil, a dost možná je mezi mými virtuálními přáteli větší zájem o onen ausšus, na který se mi ale velice dobře kreslí ty mé labradosti.

P.p.s. Ode dneška by tahle novoročenka měla být minimálně ve stodvaceti kastlících. Jsem rád, že je to za mnou.

Klikněte pro zvětšení.

25. listopadu 2013

Zpráva z Vídně


Dost jsem se na tenhle víkend těšil. Jména, která jsem před týdnem náhodou zachytil v nabídce posledních míst v zájezdu SalveTour, zněla lákavě, k tomu Vídeň, Daniela, hezkej dárek… 

Daniela totiž minulej víkend oslavovala své kulaté kulatiny, při vší své pověstné drobnosti nepochopitelné. Kromě výletu za kunstem a privátní tištěné gratulace od přátel (vzniklé velkou zásluhou a z iniciativy Hermíny s Bonifácem) jsem jí – neb si to nejednou zapřála jen tak mezi řečí a jednou velice sugestivně – namaloval triptych se vzpomínkou na nedávný výlet do Normandie: celek, detail z něj a detail z detailu. S většinou děl viděných ve Vídni nesrovnatelný počin, v rámci vlastní práce objevení dávno zapomenuté radosti z barev.

Sobota 23. listopadu 2013
Albertina
Poněvadž nejsem kunsthistorik ani teoretik umění, ale tvůrčí autor, mohu tu naplácat leccos, bez vlivu na kohokoli, kdo se mnou nechce souhlasit.

V Albertině na fauvistech se fotit nesmí, 
ale venku ano. A tahle vrána to ví.
Asi se budu rouhat, ale období fauvismu nepokládám za Matissovo nejlepší. Třeba se mi příliš libí jeho pozdější práce, možná jsem příliš přísnej (nebo hloupej). Vedle několika ostatních, kteří mě zasáhli s mnohem větší silou, neměl na výstavě šanci. Překrásné portréty od Deraina, minimálně stejně hezké krajiny de Vlamincka… nádhera. I Kees van Dongen s jeho portréty a akty, stejně jako temný Roualt. Matisse a Dufy zůstali v týhle hře jaksi mimo.
V Albertině jsou ještě dvě výstavy: Georg Baselitz a Sonja Gangl. V názoru na Gangl jsme měli jasno hned po několika obrazech – ani mně není jasný smysl tužkou mechanicky překreslených mnohonásobně vyzvětšovaných detailů očí, evidentně podle fotografií – a v názoru na Georga Baselitze jsme se shodli dokonce i s kunsthistorikem Adamcem, totiž že většina vystavených obrazů není zajímavá ničím jiným než tím, že visí vzhůru nohama. Nějak je mi jedno, jestli to vzhůru nohama i maloval, nicméně pokud ano, přijde mi to jako ještě větší hovadina než je tak jen pověsit. A velebit jej za to, že mizerné obrazy věší obráceně, považuju za mentální úlet všech nadšených kunsthistoriků.
Pak tam totiž najednou visí obraz s figurou, který buď otočit zapomněl, nebo jako novum ve své tvorbě jej nepřevrátil, a náhle je vidět, jak si není jistý ani tvarem těla, ani linií obrysu, prostě pitomost až na půdu. Samozřejmě že Petr Nedoma by v jeho práci našel spoustu mouder a souvislostí („… vytváří obrazy spontánně, jeho energická malba a nekonvenční obrazové kompozice se vymykají zákonitostem a vylučují jakékoliv formy kategorizace, …“ napsal před lety k jeho výstavě v Rudolfinu), mou averzi vůči podobným mně nepochopitelným uměleckým postupům by jistě nezlomil.

Vlevo obraz, který zapomněl Baselitz otočit.
Uprostřed Daniela, bez níž bych ve Vídni nebyl. 

Kunstkammer
V Umělecké komoře jsou Warhol s Basquiatem. Jeden génius, kterej až do své smrti byl s to rozvíjet sebe sama a zároveň sebou samým dráždit svět kolem, a jeden kluk, co měl víc štěstí než rozumu. Nehodlám tu nijak rozebírat kvality jednoho či druhého, jakkoli prvního mám hodně rád a druhej je pro mě víc součástí legendy o tom prvním než sebou samým, nicméně poznámku si neodpustím: kdo by o Basquiatovi věděl, nebýt šestileté spolupráce s Warholem? Kdyby jej Warhol nevyhmátl, kdoví, oč dříve a jak by skončil. Jakkoli mě některé vystavené práce – zejména koláže s autorskými texty – donutily se jimi důsledněji zabývat, zůstává pro mě jeho projev hodně infantilním a retardovaným, jenže co naplat, souvislost se slavným kolegou z něj udělala to, čím těch šest tvůrčích let byl a co jej s Warholovou smrtí zničilo.

Neděle 24. listopadu 2013
Umělecko-historické muzeum
Ve stálé sbírce stojí za to vidět expozici rudolfinských ptákovin, které tehdejší kovotepci a zlatníci pro Rudolfa II. vyráběli, jsou tak neskutečně promyšlené a chytré, že se tají dech. Na všudepřítomných tabletech si lze prohlížet, jak se to hejbe, cinká, drnčí a zvoní, jak psi štěkají a jak šípy jsou pozlacenými střelci vystřelovány z luků se zlatými tětivami. Nádhera.
Lucian Freud: Po svatební noci.
Lucian Freud byl tím jménem, které mě k tomuhle výletu zlákalo, jeho syrové malby, perfektní znalost figury… (Škoda, že neumím popsat, jak si zoufale odfukuji.) Mám rád obrazy, na nichž je tělo tělem a malba útokem na plátno. Tahle výstava není Freudovou retrospektivou, nakonec je zde jen pár obrazů, ale výstavu Freud sám inicioval a sestavil. Mě hodně bavil dokument Davida Dawsona, kterej Freudovi ležel modelem pro jeho autoportrét se psem a kterej Freuda z lehu natáčel při práci na tomhle obraze. Atmosféra a image Freudova ateliéru jenom dotvářejí logický dojem, že tak jako většina velikánů světového umění musel i Freund být svým způsobem podivín. 

Leopoldovo museum (Museumsquartier)
Hned naproti v Leopoldově muzeu je krásná výstava Oskara Kokoschky, se spoustou fotografií (výstava samotná začíná lakonickým popiskem: „úplně první fotografie Oskara Kokoschky“). Velice povedenou grafiku výstavy (období ve škále šedi, letopočty v rozích při zemi, čistota vizuálních prvků) mi kazila vzdálenost mezi exponáty a popisky, které sice vychytaně držely jednu rovinu v rámci celé expozice, ale sklánění se k nim a zvedání se k popisované fotce poněkud zdržuje a unavuje, přeci jen, oko jinak ostří na text a jinak na obraz, a tenhle tělocvik soustředění moc nepodporuje.
Mám radši jeho ranější obrazy, s pevnými liniemi a tvary. Stále se tak asi nechávám ovlivňovat svou radostí z jistého tahu rukou (to venkoncem bylo včera pro mě překvapením, jak Matisse nebyl s to křivku těla vystihnout hned napoprvé).

Dlouho jsme hledali Danielina oblíbence
Bruegela. Ale našli jsme ho a byla šťastná.
Hezkej víkend. 
Komentujte mě, ať už jste s vinou či bez ní!

29. října 2013

Šturma


Šturmovat… nikdy jsem tomuhle výrazu úplně nerozuměl, ale vždycky ve mně vyvolalo vzpomínku – dávno tomu, co i pomyšlení – na letitého kamaráda mých rodičů, na sochaře Petra Šturmu (5. 1. 1935–29. 5. 1995). Dneska jsem si na něj vzpomněl, protože jsem na chalupě na Šumavě a na zahradě se tu rozpadá jedna z Petrových soch: Milenci. Mívali jsme ještě jednu, Evu, kdysi dávno na zahradě na Plzeňské, ale ta se už rozpadla úplně, když do ní dělníci hrábli bagrem, rovnaje nám zahradu.

Pokaždé, když tu jsem a tu sochu zahlídnu nebo si ji uvědomím – je tu leta a většinou ji nevnímám víc než keř rybízu za ní či jabloň s mastnými jablky opodál, s jablky, která táta miluje a která kloužou v dlani, po nakousnutí zrudnou a za pár minut jsou uvnitř úplně zhnědlé a nevábné, ani pro oko, ani pro jazyk – dojde mi, jak nám Petr chybí.
Stejně tak si na Petra vzpomenu pokaždé v esíčku mezi Hlavňovicemi a Píchem, a to jen proto, že kdysi dávno jsme tam v protisměru zahlídli nepřehlédnutelný Petrův mikrobus VW, obě auta zabrzdila, couvla k sobě, rodiče se s ním a s Alenou pozdravili a všichni jsme pokračovali dál, my k nám do Tvrdoslavi a oni k nim do Velenov. Banální setkání, a uvízlo v paměti navěky.

Petra jsem měl moc rád, vždycky se smál a fór stíhal fór, a když chtěl o něčem říct, že je to šílenost nebo blbina, řekl, že „to je pachalýza“, protože ráčkoval a protože to většinou fakt byla paralýza. Na všech mejdanech se dřív nebo pozdějc chopil „kytáchy“ a spustil  „Niagáchu“, jindy nějakou jinou trampskou klasiku a většinou tyhle zpěvy končívaly kánonem, jak „červená se line záře, óhéééň, óhééééň, hřeje ruce, barví tváře“, to už často s doprovodem maminčiny harmoniky, která se taky nikdy nenechávala dlouho přemlouvat. Ani se toho moc nevypilo, rozhodně míň než při sešlostech tátových bratří, ale o tom jindy. Rozhodně se hodně mluvilo o výstavách a o malířích, o graficích, o lidech kolem keramické a sochařské hlíny, Petr chodil na AVU, táta na UMPRUM, Petrova životní partnerka Alena Antonová stejně jako moje maminka studovaly u Filly, spolu s Válovkami nebo Adrianou Šimotovou. Furt bylo co rozebírat, a byly to ty debaty o tvarech a barvách, směrech a stylech, z nichž si sice nepamatuju ani slovo, ale které rozhodně měly vliv na spoustu věcí, které jsem kdy udělal. A Petr byl vždycky nejhlasitější… a přesto z téhle party byl prvním, kdo zmlkl navždy. 


Úplně ho vidím, v montérkách a tílku, zapatlaného od sádry, často s lahváčem někde poblíž, hřmotná postava sochaře tak, jak by si člověk sochaře asi představoval: chlap, co zvedne metrákovej šutr, s duší jemnou tak, že dokáže vdechnout život holubici z betonu, usazené na hřbetě Eviny ruky a časem odletělé kamsi daleko, setkat se tam se svým stvořitelem. A v maličké chaloupce ve Velenovech, s mrňavou kuchyňkou, kde to vonělo turkem, a s půdou mnohem větší než jak vypadala zvenčí, plnou suvenýrů z cest, darů přátel a Aleniných grafik, chvilku po třech schodech nahoru a chvilku po dvou níž, se spoustou zákoutí a prostůrků pro chvilku samoty. A všude Petrův hlas a elán, drnčení jeho „chh“ jak řechtačky někde kolem , odkud pocházel. 
Ani nevím, proč jsem se o něm tak najednou tolik rozepsal. Jo, už vím. Jsem na chalupě, támhle se v trávě rozpadá jeho socha a já měl Petra rád.


Naše sousedka, paní Šuldesová, považovala sochu za Legionáře, ty kamínky měla za epolety.

19. října 2013

Židle jedna zasraná!...


… zasakroval jsem a vzápětí ve mně hrklo, jestli se nevystavuji žalobě za antisemitismus. Proč se vlastně ta věc pod mým zadkem nejmenuje třeba muslimle nebo buddhle? 

Nejspíš za to může jejích šest konců či fakt, že Arabové sedí buď na bobku, nebo na zemi, zatímco buddhisté si hoví v buddhoáru a křesťané ve svém křestle.
Funkci židle internetová necyklopedie definuje tak, že „židle většinou překáží“ a že „židle má i mnohé další funkce: funkci odkládací – přestože židle překáží, občas na ní můžeme odložit jiné předměty, které překážejí a sloučením dva překážející předmety tak zredukovat na jeden; funkci sedací – jde v podstatě o stejnou funkci jako v předešlém případě, avšak tentokrát odkládáme člověka; funkci válečně-obrannou – židli lze snadno použít jako nebezpečnou zbraň jak k útoku, tak k obraně; a funkci milostnou – na židli je možno provozovat milostné hrátky vsedě, takový styk se nazývá soused.“

Kdysi jsem udělal plakát, jímž jsem židli názvem logičtějším než tím sionisticky předpojatým přisoudil funkci smysluplnější a v duchu úlevy, řečené dnešním titulkem. Plakát i předmět se jmenovaly anglicky „shitle“ a současná výzva k sedu byla obohacena literou H vyjadřujicí důsledek takového úkonu. Do češtiny bych to přeložil jako „seradlo“, „serák“ nebo tak něják.

Shittle, serigrafie, 1998 (klikni a zvětši)


26. srpna 2013

Ještěd 2013


Támhle dozadu a nahoru mě to čeká.
Tady jsem ho zahlédl poprvé!
Celej den dneska chodím jak kachna, a rozchodit se po pár minutách u stolu nebo v autě mi trvá aspoň deset minut. 
Kyčle bolí, nárty bolí, ale zase to stálo za to, už kvůli tomu počasí, včera i dneska, který mělo být hnusný a nepřátelský, ale nebylo, výhled z Ještědu byl jak včera odpoledne, tak dneska poránu fantastickej. Žádná z nich v sobě nemá ty libé pocity, když je člověk nahoře a má v nohách těch jednatřicet kiláků s převýšením jednoho kilometru. Nevím, čím se víc pochlubit než textem z lejstra, podle kterýho jsem to už podruhý běžel.* 
Svou euforii jsem hned po sprše postnul na facebook, a pozdějc večer jsem si uvědomil, že to vlastně dělám pro všechnu tu chválu a lajky, a potěcha z nich že patří mezi těch pár, kterých jsem s to si poslední dobou užít. 
Byl jsem rád, že mě cestou – ještě čerstvýho – u hotelu Grand v Tanvaldě zahlídla zdejší superběžkyně a triatlonistka Lenka Málková Zídková; užil jsem si radost z hraní si s labradořím štěnětem, které jako by z oka Garpovi vypadlo, v odporné hospodě v Horním Hanychově, a když už se štěně unavilo, hned za ním plela skalku smyslná zahradnice; zastyděl jsem se za svou pomíjivou bolest v kolenou, když jsem předbíhal v Liberci holku na procházce s manželem na vozíku a ona se mě lekla, jak mě za sebou nečekala; byl jsem naštvanej na ženskou, která mě na začátku Liberce poslala po dálnici k Hrádku a já si zaběhl víc kilák v době, kdy už jsem měl kecek plný kecky; užíval jsem si úsek po jabloneckých Pasekách; konečně jsem vycucl letitej Multi Carbo Gel a vůbec mi nechutnal a ještě jsem se od něj upatlal; posledních sedm kiláků jsem byl rád, že jsem si vzal hole. 
Takhle se vynořil podruhé.
A večer nahoře? Jako každý rok: skvělá večeře s fantastickýma lidma, po letech vynikající směna studentů liberecké střední hotelovky, výborná hruškovice. Ráno úchvatný výhled, bohatýrská snídaně, a zatímco ostatní, kteří sem včera mnohem delší trasou vyjeli na kolech, sjížděli dolů a zpátky do Příchovic, odvezli jsme jim autem bágly, stavili s v tanvaldské korálkárně (bacha, holky: stěhujou se!) i pekárně (i kdybych měl puknout, ten jejich chleba sežeru!) a unavené kamarády vyzvedli v tradiční hospodě Ve Vrších v Zásadě–Zbytcích. Chtělo by se psát víc a hloubějc, ale pro koho? 
Nádhernej konec léta.

Slíbený itinerář: „V Tanvaldu za viaduktem na Albrechtice, nahoru do Smržovky, tam na Lučany (silnice č. 14), vpravo po hlavní silnici č. 14, Rooseweltova, a dál po hlavní, za šraňkama v ostrý zatáčce doprava, já vlevo, ale ze dvou možností ta levá, na konci lehce vpravo napříč zase rovně, vpravo bude hřbitov, ale já furt rovně; vlevo bude dřevěný dům, za ním polní cesta, rovně, pak trať a pěšina s kopce, mezi stromy k hlavní (č. 14), ale hned za tím domem vlevo a vzhůru ulicí Lučanská, asi 2 km přes Jablonecké paseky, pak přes Pasecké nám a přes kruháč rovně a do kopce Chelčického, druhá vpravo Průběžná, dolů k nádrži, přes hráz (Mšeno – Jablonec) za ní mírně vpravo přes parkoviště, pak vpravo Arbesova, za kostelem vlevo a u Kauflandu vpravo, na konci vpravo Palackého kolem autoservisu, nahoru, pokračuje Čs. armády, křižovatka, za ní ulička vpravo, pak zase Čs. armáda, ta uhne vlevo, (vpravo škola), já rovně kolem hřbitova (je vlevo), Rýnovice, Lukášov, pak odboč. vpravo, ale já rovně Zemědělskou, na konci vpravo, Lukášovskou, až bude vpravo slepá, já vlevo Mšenská, dole rybník, nahoru, přes hlavní rovně a dolů, Janovská, vpravo baráky, vlevo potok, přes něj (Nad školou), to už je Liberec, za hřbitovem vpravo a přes dálnici, za ní vlevo a pak rovně, podjezdem (tunýlek; bacha, je to dálnice!), č. 14, vpravo na kruháč a vlevo Vratislavická, na světlech doleva pod dálnici a za ní a tratí vpravo, pak druhá vlevo Dukelská a zas vlevo Chabarovská, až na konci vlevo, pak vpravo přes dálnici České mládeže, furt po ní, po 2 km se změní na Dubice, už jen vzhůru, později Ještědská, u tram. smyčky vpravo Za Domovem po modré nahoru, v kopci u zn. vpravo na sloupu vpravo!, a lesem vzhůru, přes silnici, lesem, přes parkoviště, pořád nahoru.“

Běžecké propriety v pokoji č. 2

Díky za chválu. Udělala radost, jako vždy.
Tady se můžete kouknout na trasu a tady na dailymile.
Hodně o průběhu napoví avers pohlednice, kterou jsem na její přání poslal z vrcholu dceři (zvětšete si ji):






23. července 2013

Opičák


O tom, že už několik týdnů v úzké spolupráci především s maminkou mám snahu zdokumentovat a zaznamenat, případně knižně zveřejnit dílo svých rodičů, jsem už několik virtuálních stran popsal. 

Nejen z tohoto důvodu jsem se minulý týden vytrhl ze svých městských povinností a před blížící se zásadní životní změnou odjel na pár dní na chalupu v Pošumaví, kam se teď, při tátově rekonvalescenci po přetržené achillovce, v Praze oba jenom těší. Dva dny jsem tu strávil se svou sestrou, další dva dny během, koupáním a vyřizováním úředních (kolaudace studny) i soukromých (zájem o sousedovic ruinu) formalit. Slunce, modro nad hlavou, teplo rušené jen nadzvukovým bzučením masařek a zdánlivá bezstarostnost mě svedly k prodloužení si pobytu o další dva dny, které jsem se rozhodl věnovat totální dokumentaci všeho, co tu prošlo kreativními pravačkami obou rodičů, přes štětce, krejóny, špachtle i šábry, a za tím účelem jsem pozotvíral všechna šuplata a skříně – a že jich tu je požehnaně! – abych kdejaký papír a plátno nafotil, změřil a zapsal. Až potud činnost, s níž jsem od začátku počítal.
Zvědavost mne nakonec dovedla až k tajným koutům rodičovské ložnice, které sice neskrývaly jakákoli střežená tajemství, ale nejedno překvapení jistě: třeba o maminčině památečním listě z prvního přijímání jsem až dosud neměl ponětí (tatínkův leta visí v jejich ateliéru), a v krabici s fotografiemi jsem našel několik, které mi do mozaiky jejich dětství chyběly.

Největší překvapení mi ale připravil tenhle opičák s bubínkem, hračka, na niž jsme se sestrou co malá Benešátka pokaždé zírali jak u vytržení, když jej maminka zezadu nenápadně natáhla a ten ťulpas v čapce s rolničkou trhaně rachtal paličkami do svého plecháčku. Nikdy nám ho nenechala k rychlé záhubě a zničení, tak jako zařvala nejedna ikonická hračka našich dětství. I proto mohlo dojít k tomu, že když jsem tu dnes velice opatrně vyjímal z jejich letité hlídky historie mých rodičů knížečky, krabičky, flakónky a další vzácnou veteš, zničehonic sebou ten opičák trhl a zabubnoval! V tichu venkovského stavení, kde už čtvrtý den nikdo nahlas nepromluvil, to zaznělo jak kanonáda; schoval si to, potvora, zrovna na tuhle chvíli, jistě patnáct či dvacet let od svého posledního natažení k údivu tehdy malých dětí mých či sestřiných, celou tu dobu vydržel stát s napřaženými paličkami a čekat na tu správnou chvíli, která nastala teď a tady, kdy hledač minulosti téměř zapomeněl na přítomnost. Stěží dvě vteřiny povědomého zvuku mě vrátily o půlstoletí nazpět, kdy jsem napjatě čekal, co se teď, po tom zabubnování, stane.
Nepamatuji se, co se stalo tehdy. Dneska jsem to pochopil jako finále, jako když bubeník v cirkuse mydlí do virblu, než se krasojezdkyně saltem snese ze hřbetu lipicána do středu manéže. 
Úplně jak na tátových litografích támhle v šupleti.

video


21. července 2013

Dlouhé běh i zpráva

Tady jsem si myslel,
že kopce nahoru už mám za sebou...
Sotva lezu a je mi zima… protože jsem to nejspíš trochu přehnal se vzdáleností i pobytem na slunci při dnešní teplotě 28 °C ve stínu. Celej den jsem si liboval, jak hezky se den vyšňořil a jak báječnej výlet jsem si naplánoval, teď, s odstupem několika hodin, si tím vším už tak jistej nejsem. 


Už v sobotu jsem věděl, že se vydám od Rajskýho mlýna vzhůru ke Keplům, bratru devět kiláků furt jenom ostře vzhůru, takže vesměs pěšky. To bylo dopoledne a na jih. Ještě před několika lety bylo lze si na samotě v Jarkovicích koupit něco k pití, dnes už nic. Nádhernou krajinou, která se z pošumavských kopců proměnila s koncem tohoto úseku v šumavské pláně s větrem oholenými horizonty, k obludnému penzionu Keply, kde navzdory lákavým cedulím u silnice neměli taky nic. 
Odtud na východ přes Kochánov a tzv. Farmářskou stezkou přes Rovnou a Pařezí do Petrovic, kde i vyhlášená hospoda U Luhanů světila neděli, aby si paňmáma mohla zarajtovat na koni a pikolík aby snad doopravil auťák ve stodole. Nechápu, jak v tomhle počasí, při spoustě cyklistů a turistů a mě, běžce (protože žádného jiného jsem nepotkal), zavřou a ani to pivo nenabídnou; těžko se pak mohou divit návalu na nedaleké biofarmě ve Vojeticích, kde mají otevřeno imrvére a hosta si váží. Tak jsem si pod lípou před vchodem s cedulí NEDĚLE ZAVŘENO dal chleba se sýrem a mrkev, skromně usrkl vody – kdoví, kde bude lze doplnit (nikde) – postnul na facebook své morální rozpoložení před jedním z rozcestníků, a vydal se přes Kněžice a Maršovice k Hornímu Staňkovu. 
Přestávka umožnila mému tělu totálně ochabnout a zlenivět, takže přiznávám, naprostou většinu z příštího tuctu kiláků jsem jen šel. Jednak to zas bylo skoro furt do kopce, ale i proto, že každy krok byl utrpením: zlomenému malíčku bylo v kecce těsno, kotník před ním se vzpouzel každému kroku a pravé koleno jakoby nikdy nechytalo náraz nohy o asfalt. A cítil jsem, jak mi tuhnou stehna. Jedinou útěchou mi bylo snění o přívětivé partě běžců či cyklistů u rybníka, kam jsem mířil se vykoupat, s nimiž se dám do řeči a jednu z nich, osamocenou a hloubavě zahleděnou přes hladinu k lesu, oslovím a ohromím svou moudrostí, věkem i dnešním výkonem. Asi půl kilometru před rozjásaným velhartickým Buškem, když jsem se vypotácel z lesa pod kopcem Borek, jsem se jakžtakž rozběhl, a na travnatý břeh skutečně doběhl jak do cíle ultramaratónu; v tu chvíli jsem měl v nohách 28 kilometrů a před sebou ještě pět. 
Tyhle dveře naproti zámku
v Kněžicích mě budou fascinovat
tak dlouho, než se ten barák rozpadne...

Pak jsem čtvrt hodiny chladl (proč mi tu vyskočil místo slova „chladl“ Chladil? Nikdy jsem o něm nenapsal ani ch!) a marně se rozhlížel po jakémkoli cyklistovi, na bežce jsem už rezignoval. Samozřejmě jsem neměl koho o čemkoli přesvědčovat, jen jsem se s radostí stárnoucího platonika nenápadně rozhlížel po všem tom mládí, neosamoceném a rozhodně nehloubavém, o to opálenějším a křivějším (od slova „křivka“). Dvakrát jsem si zaplaval, ale dál od břehu jsem si netroufl, bál jsem se křečí, blbec jsem si nevzal nejen opalovací krém, ale ani hořčík; a když jsem se napoprvé snažil vyškrábat se na břeh, scukla mi levé stehno taková síla, že jsem se skácel zpátky do vody a dělal, že jsem si vzpomněl ještě na několik temp. Takže i napodruhé jsem rejdil jen v dosahu dna i břehu, byť o něco déle, došlo mi, že bůhvíjak dlouho se zas koupat nebudu. 
Zbytek trasy do Tvrdoslavi jsem zpola šel a zpola dusal, kopec dolů k nám jen jemně našlapoval, a docházelo mi, že jsem dneska leccos přepísk’. Ale říct si to ráno, vysmál bych se sám sobě. 
Přes noc si nohy odpočinou, škoda že nemám čím je trochu pomáznout. Horší to bude s koží, nějakým krémem jsem se ráno z nouze přemáz, ale moc to asi nepomohlo, na rukou, lýtkách a za krkem jsem rudej jak rak (v jehož znamení jsem se narodil). Stalo se. 
Třiatřicet kiláků za 5:25 by bylo lze nazvat bídou, nebýt těch krpálů, bolestivých nahoru i dolů. Vážně pochybuju, že se letos pustím na Ještěd: je to stejná vzdálenost i terén, navíc s posledními deseti kilometry jen vzhůru, zakončenými strmou pěšinou k rozhledně a s poklesem teploty k nule; nevím, zda mi ty bolesti a vyčerpání stojí za to. Navíc si budu v té době zvykat na svou dobrovolnou životní samotu, tak aby toho nebylo příliš. 
Ale výlet to byl nakonec hezkej – přesně takovej jsem si ho představoval.
To už jsem seděl na zápraží a srkal červený víno...

15. července 2013

Cílek


Téměř proti své vůli čtu „Makom, knihu míst“ od Václava Cílka. Proti své vůli proto, že mám pocit, že je přecílkováno a kdo nečte Cílka, není. Navíc čte Cílka moje žena, tak možná i proto, chceme se trochu lišit.
Ale ta knížka – taky téměř proti mé vůli – se mi docela líbí. Píše živě, čtivě, a většinou tak, že vím, o čem. Což je to, čím si u mnoha jiných autorů často nejsem jist.
Škoda, že ho čte kdekdo a že se jím kdekdo ohání.
Rád bych ho četl dál a víc, kdybych se tak nestával součástí davu, s nimž sice chci jít, ale povídat si o všem jiném, než o tom, že čteme Cílka.
Řekni mi, že čteš Cílka, a já ti řeknu, kdo jsi: Jsi čtenář Cílka.

9. července 2013

Damokle, nemeč!


Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy.

Pořád se noří další a další relikvie...
Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila („Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hlavně proto, že mi dcera Hermína, spontánní a přirozená ve vnímání ostatních, naznačila, jak strašně moc mí rodiče po takovém počinu touží; a žádná aktuální zakázka mi radost z téhle práce nikdy nevynahradí). Maminka si totiž narozdíl od něj od počátků své tvorby vede dost podrobné záznamy o svých obrazech, každý má své pořadové číslo, dataci, u většiny z nich si pamatuje souvislosti, za nichž vznikly. 
To otec chrlil své kresby a ilustrace po desítkách týdně, v mnoha variantách a nezlikvidovaných skicách, takže dnes lze jen těžko určit, která z nich byla podkladem k té finální; každá z několika set velkoformátových litografií má rovněž své předobrazy v pokusech a nácvicích, než se opřel šábrem či křídou o kámen a jediným jistým tahem vyhmátl esenci všech tvarů předtím zažitých. Jen výjimečně své kresby podepisoval, natož aby je datoval nebo jakkoli jinak usazoval do časové osy své tvorby. Takže dnes se na mě z mnoha složek a napěchovaných šuplat arborů v jejich ateliéru valí metráky vykreslených uhlů, rudek, pastelů a tuh na arších papírů ručních, kladívkových, pauzovacích či škrobových, na všem, co mu zrovna přišlo pod ruku. (Maminka mi včera řekla – když jsem objevil jeden archaicky nádherný, leč nepokreslený –, že tatínek má odjakživa respekt před skicákem, že je s to pokreslit kdejaký cár papíru, útržky či odřezky z tiskárny, makulaturu nebo dopisák, ale skicák že snad vnímá jako jakýsi definovaný formát, uzavřenou záležitost… tohle si už domýšlím, maminka tu poznámku o neochotě narušit neposkvrněnost svázaného bloku papíru jen tak utrousila a zase se ponořila do jedné z hromad manželovy práce.) Ovšem o to zajímavější pak bývají okamžiky, kdy se nad spornými věcmi zavzpomínají, obrazy dostávají své příběhy a vzpomínky své místo v jejich životech.
Po 60 letech si maminka vzpomněla,
že se jmenovala Žofka a že ji taky kreslila.

Bez ní bych s tou knihou nebyl s to pohnout: trpělivě dokumentuje všechny své obrazy a litografie, fotografuje je, doplňuje datací, názvem a rozměry, upravuje jejich barevnost, pořadovými čísly vytváří jejich časovou posloupnost, a totéž činí s dílem tatínka, a to vše vedle své péče o něj, kdy on dočasně o berlích je cele odkázán jen na ni, a oba sveřepě odmítají pomoc mou či Petřinu (moje sestra), o to více si pak užívaje naši přítomnost při návštěvách u kafe či nad dosud nezpracovanou částí jejich práce. 

(Je třeba dodat, že maminka, s oběma kyčlemi umělými, už spoustu let na jedno oko nevidí vůbec a na druhé špatně – což přiznala všem teprve nedávno –, přesto stále maluje a kreslí, dělá litografie, k 80. narozeninám dostala notebook a na něm všechny fotografie archivuje a zpracovává, zvládá jeho používání líp než mnohý puberťák, živě mailuje a sjíždí internet, nachází dávno zapomenuté přátele, aktivně cvičí a plave, zkrátka se skvěle drží. Dosud namalovala víc jak patnáct set obrazů a nakreslila několik set litografií a ilustrací, a vedle toho stihla vychovat mě i sestru a svého muže po celou dobu jejich života plně respektovat, podporovat v práci a rozptylovat jeho pochyby o konkrétních dílech. Ona je součástí jeho života, stejně jako on motorem toho jejího. Jeden bez druhého ne že by nebyli ničím, nebyli by.)

Čas se ztrácí mnohem rychleji, než bych byl ještě před rokem ochoten přiznat. Tátovo nedávné zranění a spousta hodin strávených s jejich vzpomínkami a ponořený do jejich skoroceloživotního díla mi mávají nad hlavou mečem, který již dávno vylétl Damoklu z ruky. Mám hodně co dělat, než práskne naposled.

Zlomek. 1/1000 z 1/100... všechno bych chtěl, aby ostatní viděli.

29. května 2013

Kmochův Kolín


Posudek vedoucího diplomové práce

student: Jakub Rusek, BcA
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: MgA Jan Bažant
konzultant práce: doc. Mgr. Kateřina Dytrtová, Ph.D.
název tématu: Komiks KMOCHŮV KOLÍN

Diplomová práce Jakuba Ruska v sobě nese všechno zaujetí a vytrvalé nadšení pro projekt, jaké se alespoň na této fakultě hned tak nevidí: studenti mnohdy mění témata svých závěrečných prací nejen v administrativně posledním možném termínu se začátkem akademického roku, v němž hodlají diplomovat, ale mnohdy i během práce a občas ještě ve finále, kdy se jim už jen stěží daří dostát všem původním kritériím a podmínkám.
Jakub Rusek jde za výsledkem své práce, jímž je komiks „Kmochův Kolín / Festival of the dead“, důsledně už druhým rokem, a odkladu obhajoby své práce nevyužil tak jako mnozí ostatní jen k posledním možnostem požitků z privilegií studenta, ale k dopracování a rozšíření původního zadání v dílo, které nyní předkládá k hodnocení.
Jeho komiks ve stylu noir je působivý, dějově propracovaný (dík nezávislému scénáristovi) a v některých scénách vyloženě vzrušující do té míry, do jaké je v jiných dojemný či naopak komický a komediální. Hromady skic, kterými Jakub Rusek v pravidelných intervalech zanášel stoly při konzultacích, se stále vyvíjely, bobtnaly a přetékaly příběhem, sympaticky situovaným do Ruskova rodiště, v postavách i reáliích vycházejícím ze skutečných předloh. Kromě variant a dalších řešení přicházel vždy s ohlasy a kritikami komiksových profesionálů, s nimiž svoji práci důsledně konzultoval. Entuziasmus a nadšenecká vytrvalost pomohly z Ruskovy práce vytvořit hotové dílo, které má přesně dané své zrození i své finále, a kterému lze vytknout snad jen smutek nad faktem, že většina hlavních hrdinů je už dávno po smrti.
Než se dostanu k hodnocení Ruskovy práce, musím vyslovit svůj údiv nad jeho kreativitou a pílí. Když totiž přišel v roce 2010 ke zkouškám pro magisterské studium, téměř jsem v něm nepoznal onoho ospalého a stále kamsi do dáli civícího studenta Střední školy reklamní tvorby Michael, kde jsem externě učil v době, kdy on tam absolvoval třetí a čtvrtý ročník. Studia na hradecké univerzitě, obor Grafická tvorba – multimédia, mu evidentně velice prospěla a na FUD se ke zkouškám dostavil jako zralý a dospělý člověk, který ví, co chce. A hned v prvním ročníku vyhrál české kolo mezinárodní soutěže Proti kožešinám (shodou okolností spolu s další diplomantkou, Petrou Komárkovou).

Co se písemné obhajoby týče, i na té Jakub Rusek oproti většině ostatních diplomantů pracoval průběžně, podklady a vhodné formulace střádal po celou dobu práce, a nečinilo mu pak v závěru finiše všechny texty uspořádat a dát jim tvar, který hodnotím kladně, a aby ne: písemná část Ruskovy diplomové práce působí jako něco víc než jen povinné pemzum stránek, znaků a příloh; líbí se mi začlenění ilustrací do textu, ilustrační doprovod neučtitelný objem diplomové práce oživují a zároveň nutí čtenáře hledat v textu zmínky a odkazy na mnohdy provokující ilustrace. Tou provokací mám na mysli situace či konkrétní osoby nejen na fotografiích, nikoli prvoplánový atak čtenářových pudů.
Po literární a stylistické stránce považuji Ruskův text za kvalitní zprávu o stavu komiksu i za srozumitelnou zpověď zkušeného autora, který si může dovolit některá tvrzení prosazovat či hájit s vehemencí, kterou bych laikovi vyčetl. Nakládání s textem a ilustracemi, cákance na obalu a úvodních stranách, dokumentární fotografie z komiksfestu či autorovo zátiší se štětci, perky a tuší jsou milými detaily elaborátu, který by bez nich působil suše a akademicky jako většina písemných obhajob realizovaných kupodivu velmi kreativními lidmi, kteří se ovšem ve finále zaleknou pravidel, původně definovaných pro netvůrčí studijní obory, a svou studentskou pouť zakončí cestou nejmenšího odporu. Jsem rád, že někteří mí studenti a mezi nimi i Jakub Rusek dokáží posouvat nastavené hranice blíž k těm, jimž jsou práce určeny.

Z běžné produkce písemných obhajob se Ruskova práce vymyká nejen nadstandardním objemem textu a obrazových příloh, ale i barevně kontrastní bílou vazbou s rudými, jemně aplikovanými cákanci.
Jediné, co bych Ruskovi vytkl – a samozřejmě že vytknu, protože nemohu jinak –, jsou tradiční jednoznaky na koncích řádků. Ty až se naučí vnímat jako chybu, budou hnidopiši mého ražení spokojeni a bude nám zalehko číst si podobně interesantní texty, jakým je i Ruskova písemná část jeho diplomové práce.
Jakákoli známka nemá šanci být lepším výsledkem než zkušenost získaná prací na takto náročném projektu, navíc v touze jej následně realizovat do komerční fáze.

Do věží


Posudek vedoucího bakalářské práce


student:
Alžběta Davidová
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce:
Jan Vaněček, Czech Board Games
název tématu:
Vizuální styl mobilní hry „DO VĚŽÍ“

Před zhruba třemi lety, v únoru akademického roku 2010–2011, dostali studenti mého ateliéru Vizuální design za klauzurní úkol navrhnout aplikaci pro smartphony. Troufám si tvrdit, že v době, kdy Alžběta Davidová vymýšlela a zpracovávala svoji aplikaci SeeSea (sociální síť pro vyznavače potápění, se všemi atributy a prvky tehdejší úrovně sociálních sítí), se zrodila její radost z této činnosti a rok na to, kdy si definovala úkol pro bakalářskou práci, měla o starost méně. Od první chvíle o turistické hře, vycházející z populární celosvětové sítě geocaching, měla víceméně jasno a během doby realizace své bakalářské práce svou představu pouze naplňovala konkrétními postupy, kreativitou a logikou propojení jednotlivých částí hry.
Sám jsem těmto hrám nestihl propadnout, ale věřím, že podobné hry mají podstatně lepší vliv na vývoj myšlení než bezduché střílečky či sledování nekonečného vodopádu pixelů a jejich hromadění či likvidace. Také už vím, že tyto hry jsou žrouty času, stejně jako je vnímání světa skrze ně scvrknuto do displeje toho kterého přístroje a běžné rozhlížení se kolem že dostává na frak. Ale doba je taková, tyto hry vznikají a potřebují také kvalitní design a sro-zumitelnou grafiku, a být mně o sto let méně, nejspíš bych jim rovněž propadl. Proto mi práce na ní přijde smysluplná a pro budoucnost grafického a vizuálního designera přínosná, jakkoli pro nás laiky nepochopitelná.
Hra je v práci Alžběty Davidové vizualizována a zpracována přehledně, možná ale až příliš. Přizpůsobování se technickým možnostem a jednoduchosti uživatelského rozhraní ztratily některé prvky svoji hravost a vizualizovány ve formě screen-shotů působí mnohde nepřitažlivě a poněkud zapškle. Ovšem prozářeným na displeji mobilního přístroje se dá i jim věřit a v celkovém objemu všech zpracovaných oken se ztratí.
Alžběta Davidová vždycky psala hezky, česky a srozumitelně. Tyto schopnosti plně zhodnotila v písemné části své bakalářské práce, a těch několik miniaturních gramatických zaváhání a jedno či dvě místa v obsáhlém a čtivém textu, která korektor snad omylem přeskočil či minul, na její nespornou kvalitu a autorskou autenticitu nemají vliv. Práce se mně líbí a co jsem se nedozvěděl při konzultacích, to jsem si přečetl zde. Z Alžbětina textu čiší znalost prostředí multimediálních her a geocachingu, ale přesto si text zachovává dikci promluvy k méně zorientovaným posluchačům, kteří jsou už dnes v duchu doby a soužití s technologiemi zvyklí na absenci podrobného návodu, zejména u činností, které jsou založeny na intuitivní interaktivitě a na spontánním přijetí postupu.

Nymburské svině

Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Lada Licková
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: Pavel Hrach, akad. mal.
název tématu: Vizuální styl pro Centrum sportu Nymburk

Naprosto každý, kdo se podívá na tuto práci Lady Lickové, zapochybuje nejprve o zdravém rozumu jejím, pak o svém. Stejně tak to bylo u mě, když přišla Lada Licková na konzultaci s návrhy jména klubu, pro nějž se rozhodla vytvořit vizuální styl. Ne že by se mi název NYMBURSKÉ SVINĚ nelíbil, naopak, myslím, že jsem ji v něm i poťouchle podporoval, ale nikdy by mě nenapadlo, že při své tiché povaze jej Lada klubu odprezentuje a co víc, že jej nakonec i prosadí. Stalo se tak dílem nesporné kreativity vedení klubu, dílem výsledků ankety, kterou Lada Licková mezi příznivci klubu v Nymburku uspořádala: naprostá většina byla pro Nymburské svině! (Mimochodem: taková anketa má pro bakalářskou práci smysl, posouvá-li autora zásadním směrem či mu dává v okamžicích pochyb zapravdu.) Od té chvíle se práce rozjela naplno a jistě si umíte představit, jaké nápady během společných konzultací v ateliéru padaly a které zdánlivě nemohly být pro svou odvahu nakonec realizovány. Nicméně, některé z nich se staly základem několika řešení, které Lada Licková prezentuje a které mohou pro leckoho patřit k těm nejzdařilejším aplikacím. Mezi ty považuji takové detaily, jakými jsou dno plastové lahve, prasečí ocásek na dresu i na zadní kapotě auta, či nerealizovaný rypák na ohnutém kšiltu klubové čepice.

Rovněž logu byla věnována extrémní péče, jak dokazuje ve fotodokumentaci zlomek ze skic ideálního výrazu rozzlobené bachyně, a je nutno ji výjimečně ocenit i pro to, že skici byly v zásadní míře pořizovány s živým modelem, nikoli podle fotografií, k čemuž se dnes uchyluje naprostá většina kreslířů, neochotných vyrazit za svým modelem kamkoli od svého stolu. S nápadem, průběhem realizace i svýsledkem práce Lady Lickové jsem spokojen.

Písemná obhajoba bakalářské práce Lady Lickové je hezkým a poučným čtením, při všech autentických faktech stoprocentně autorským. Důslednost, s jakou Lada Licková jde historií volejbalu, jak z textu čiší úcta k tomuto sportu, či jak nálada práce odráží Ladina sportovního ducha, to vše dělá tuhle zprávu čtivou a zábavnou.
Kdo si vzpomene na nesmělou a zakřiknutou blondýnku s věčně zčervenalými tvářemi kdysi v jejím v prvním ročníku, bude udiven čtyřletým přerodem v kreativní a důslednou grafickou designerku, jíž k uvědomění si vlastních schopností dozajista přispěla i stáž v Německu. Ladě Lickové se v bakalářské práci, zejména v její písemné časti, podařilo povznést okrajovou sportovní disciplínu mezi výtvarně i filozoficky náročné aktivity. Za tuto iniciativu by si ji měli nejen nymburští sportovní nadšenci považovat. A tak, jako  při jiných sportech diváci v hledištích bučí, předpokládám, že v Nymburce se v ochozech ujme nadšené chrochtání.
Mně není dáno tleskat z tribuny, a tak mi zbývá pouze tato možnost ke zhodnocení práce Lady Lickové, která jí potvrdila svoji pověst důsledné a svědomité dělnice grafického designu.

Fidibus

Posudek vedoucího bakalářské práce


student: Michaela Hrabová 
ateliér Vizuální design, FUD UJEP v Ústí nad Labem
vedoucí práce: Pavel Beneš, akad. mal.
oponent práce: Mgr. Eva Mráziková
název tématu: Účast vizuálního tvůrce při vzniku a prezentaci hudebního produktu

Práce Michaely Hrabové se povedla a roční odklad její finalizace jí prospěl, zdvojnásobený čas na její realizaci se v ní sice projevil, nicméně výsledek by nebyl – nebýt hudebního klipu – prací za dva roky. Právě realizace animovaného klipu obhajuje ono roční navýšení, nejen autorka, i kapela si musela leccos ujasnit; vzniknout klip loni, trpěl by nejistotou zaměření skupiny Fidibus stejně jako nemožností nejistou profilaci uchopit autorským zpracováním vizuální prezentace autorkou.
Klip na mě pǔsobí profesionálně, ale to nepřekvapuje, protože nejeden úkol za předchozích sedm semestrů svého bakalářského studia řešila Hrabová právě skrze toto médium, a má s ním tedy jisté zkušenosti. Nicméně forma, kterou zvolila, byla i pro ni nová, a popasovala se s ní na profesionální úrovni a je snad jasné, že v klipu má parta Fidibus zatím nejsilnější zbraň pro svůj atak české hudební scény.
Roční odklad prospěl nejen Michaele Hrabové: jednak se sehrála kapela, se kterou se rozhodla spolupracovat na její vizuální prezentaci, a jednak sama Michaela Hrabová nalezla svůj styl nejen pro tuto práci.
Od začátku jsme se dohadovali o názvu FIDIBUS, a ani dnes si nemohu pomoci, nemůže mě na první poslech ne-napadnout vše ostatní než název kapely: cestovka? Krém na leštění bot? Druh vozidla? Papírový smotek k podpa-lování svíčky? Dánská kapela? Cože? Fakt kapela? Ale česká? Ano, skutečně jde o kapelu, o českou kapelu se jménem shodným jako kapela dánská, působící od roku 1969 ve Stavangeru.
Přesto se výsledek vývoje logotypu – název skutečně je „papírovým smotkem k podpalování svíčky nebo dýmky“ – dá považovat za povedený, a jeho konečná podoba je průsečíkem mnoha názorů a cest, jimiž si logotyp v ruce autorky prošel.
Klip, který Michaela Hrabová naanimovala, i merchandising, který v jeho duchu vytvořila, se mně líbí i proto, že nebazíruje na grafickém jazyku logotypu a vizuálního stylu kapely; Michaela Hrabová tak v rámci jednoho úkolu vytvořila dva na sobě téměř nezávislé koncepty, a naznačila tak – oproti mnoha, až desítkám podobných úkolů ať už bakalářských, diplomových či jen semestrálních a klauzurních –, že logo kapely a její image nemusí a s výhledem na budoucí tvorbu a produkci ani nemá důvod devotně souviset se všemi počiny, nahrávkami či koncerty.
Jen plakát s podpisy považuji za pitomost. Podpis celebrity na plakátě či fotografii považuji za stvrzení jakéhosi užšího vztahu mezi umělcem a majitelem autogramu, v této formě (podpisy nejsou autenticky velké, jejich kompozice je autorským vkladem designerky, fotografie s jejich umístěním vůbec nepočítá) je to zkrátka formalismus. Kromě toho naprostá většina výkonných umělců vkládá do originality a vlivu vlastního podpisu nepodložené ambice, výtvarná nabubřelost autografu nejde ruku v ruce se skutečným vlivem signatáře na svoji branži, a aplikace takové čmáranice na jakékoli médium působí nutně samoučelně a ješitně. Navíc bez znalosti jména je znak formální zbytečností a místo efektu defektem.

Písemná část trpí stejnými neduhy jako většina písemných obhajob kreativní činnosti: skládá se z příliš mnoha externích vstupů (citace z knih, útržky rozhovorů, ankety), topí se v balastu popisu branže (v tomto případě hudební, ale v úvodu i grafického designu) a bohatě filozofuje tam, kde by bylo lze několika holými větami sdělit víc. Michaela Hrabová psát umí, ale zde evidentně i ona podlehla nutnosti v krátkém čase sepsat maximum všeho, co se jí během práce asi tak mohlo honit hlavou. Nejen její neschopnost průběžně si zaznamenávat průběh projektu tak nutí autory obhajob cucat si myšlenky a vzpomínky z prstu, což se děje ku škodě práce. Nicméně, písemná práce Hrabové je oproti ostatním alespoň čtivá, srozumitelně formulovaná, včetně důležitých vstupů čistě interního charakteru, které textu dodávají punc osobní a autentické zpovědi.
Tato práce si – stejně jako všechny ostatní – klade mylně za cíl seznámit čtenáře s problematikou technologií a postupů, snad aby pochopil, jak složité a náročné je dobrat se kýženého výsledku. Jsme tak poučováni o proble-matice fontů, o barevnosti, ale i o technologii animace, o zažitých zkratkách (např. ta, že „Hudebníci kapely Fidibus dali dohromady čtyři písně a z nich se rozhodli udělat EP. Je to zkratka anglického výrazu Extended Play, který se vykládá takto: ... označení pro hudební nosič, který nese nahrávky příliš dlouhé na to, aby mohly být označeny jako singl, ale i příliš krátké na to, aby se daly označit jako klasické album, zabrala třetinu strany 21) a dalších dovednostech. Práce je tak – opakuji: úplně stejně jako všechny ostatní! – encyklopedií oborů a činností, které jsou pro tu kterou kreativní práci signifikantní. Z mého pohledu je to ale jen výplň povinného počtu znaků a stránek, a tyto obecně znalosti vynechat, smrskly by se všechny práce na několik stránek skutečně autentického textu.
Je škoda, že autorka nevěnovala stejný objem úvah klipu, jaký věnovala ostatním médiím. O postupu práce na klipu, o problémech či rafostech s ní spojenými by bylo lze napsat mnohem více než jen obecnou definici klipu a strohý popis postupu; mně třeba chybí obsáhlejší reflexe originální práce s korálky, které jsou zažehlovací či tepelně fixovatelné, a tento moment zmíněný jen na dvou řádcích mi tak přijde jako zabité téma. Obhajoba by se jím mohla stát objevnou a informačně podstatnější.
Na to, že práce na klipu byla jednoznačně technologicky nejnáročnější položkou vzniklého vizuálního portfolia pro skupinu Fidibus, jsou necelé dvě stránky ze zhruba dvaceti zásadním minusem celé obhajoby.

Brutal Assault


Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Jakub Zajíček
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: Tomáš Krcha, DiS.
název tématu: Vizuální styl Brutal Assault

Jakub Zajíček se nezdá, ale jeho práce během celého jeho studia bakalářského programu patřily k těm nejkreativnějším, vyjma té předposlední: zásadně si pokazil reputaci svou bezradnou a zoufalou zimní klauzurou, na kterou se snažme zapomenout a to, že ji tu připomínám, je jen dokladem toho, za jak běsnou a nezapomenutelnou se pro mě stala. Nicméně – po měsících hledání, do čeho vlastně by se ve své bakalářské práci pustil, překvapivě zakotvil u festivalu hudby, jejímž vizuálním představitelem v ateliéru byl jeho jmenovec, den po něm obhajující budoucí magistr Rusek. Zajíček, který mi vždycky připomínal spíš Bruce Springsteena, se náhle upnul k temnému chrčení a přeboostřenému řinčení kissáckých komediantů mávajících hřívami a lesknoucích se potem, pleťovým olejíčkem a plechovými cetkami. Jak ale vývoj jeho práce ukázal, rozhodl se převychovat tuto bíťáckou hááárd-éénd-he-vy komunitu ve výtvarně citlivé a estetice přístupné společenství. Pokud se mu totiž podaří u managementu festivalu Brutal Assault prosadit svůj koncept vizuální komunikace, stanou se festivaly této hudby zábavními rodinnými podniky podobně jako Matějská pouť nebo vlčnovská Jízda králů.
Jakub Zajíček je famózní kreslíř, kterého se nám s Lumírem a později s Míšou Labudovou podařilo  naštěstí převychovat z tabletisty na rukodělce. Z jeho kresebných schopností by měl mít radost každý učitel kresby, a pokud se mýlím, není chyba v Zajíčkově umu. A jeho kresby jsou i základem výtvarného konceptu pro festival, který si jinak potrpí na strašidýlka a hororoviny, kterých je plný internet. Zajíček k tématu přistoupil po svém a v tom duchu zpracoval jednotný a zajímavý koncept, svým pojetím a celistvostí připomínající například Velíškův vklad do image teplické kapely Už jsme doma či Hachleho a Němcovu vizuální interpretaci koncertů Precedens.
Lze mít výhrady k surrealistické nadsázce jeho motivů, ale když uvážíme, že nepracuje pro Bambiriádu, ale pro surový útok, je ještě mírný a mohl by přitlačit víc na pilu, samozřejmě že na její ostří a nějakou částí těla, jak se to vyznavačům tohoto žánru líbí. A to je na Zajíčkově práci sympatické, že nepodléhá těmto prvoplánovým asociacím a i když se to zdá jako házení hrachu na The Wall od Pink Floyd, nevzdává to a hází hrách hrst za hrstí, s vírou, že se se hrachor chytne a zeď zezelená, protože tomu se zelení, komu se nelení. Tedy ne že by se Jakubu Zajíčkovi nelenilo, jemu se dokáže lenit až hanba, ale vždy se dokáže sebrat a odvést slušnou práci.
Nejspíš je to jen náhodný výběr fotografií pro ukázku potisku triček, ale kdyby Zajíček v duchu svých vizuálů pro festival realizoval v rámci těchto akcí tetovací salón, dotáhl by koncept k dokonalosti.

Písemná část Zajíčkovy bakalářské práce je napsaná svižně, s nesporným literárním vkladem a s ambicemi poučit, spontánní a mile srozumitelnou formou. Musím opět konstatovat, že Zajíček – podobně jako jeho jmenovec z Plastiků Pavel – píše skvěle a je jen naše škoda, že jen když musí. Když už ale najde čas či nad ním visí Damoklův meč s ostřím povinnosti, vždycky napíše něco, co je radostí číst.

Kromě mnoha dalších asociací, vesměs profesních, ve mně Zajičkův text vyvolal ještě jednu, svým úvodním přehledem světových hudebních festivalů: vzpomněl jsem si na úžasný zážitek, když jsem spolu s Divadelní poutí – kterou si generace Zajíčkových rodičů může pamatovat jako živelnou alternativu a platformu umatlaných oficiálních divadélek, pinožících se za uznáním po obskurních divadelních festivalech osmdesátých let dvacátého století a bolševické totality v této zemi – byl v roce 1987 na festivalu v dánském Roskilde, a zatímco jsem se krčil ve své kleci Umělce v hladovění a kreslil polonahé Dánky a zkouřené Dány, pár metrů ode mne v různých stages drtili dav Pretenders, Bob Geldof, Van Morrison, Iggy Pop či Europe, a atmosféra kolem byla přesně taková, jak ji dnes na současných festivalech Jakub Zajíček vnímá a v této práci popisuje. I za tuto reminiscenci si autor práce zaslouží můj dík. Ty ostatní díky pak patří vzepjetí, k jakému se Zajíček donutil ve chvíli, kdy mu už hořela koudel tam, kde koudel hoří, když už je téměř pozdě. Písemná obhajoba je skvělým čtením hezkým a – světe, div se! – bezchybným jazykem, i za což by bylo lze, nebýt dalších zmiňovaných kvalit, tleskat. Banality typu mně/mě, za které leta peskuji třeba Odeon (a mám pocit, že v titulech některých svých edicí tyhle špeky vždy v jednom či dvou exemplářích nechává speciálně pro mě, a vždycky se toho chytnu), či roztomilá zhůvěřilost „Heyronismus Bosch“ nic nemění na faktu, že číst tenhle text je zábavné a poučné.
V Praze 29. května 2013

Nutné náklady


Posudek vedoucího diplomové práce

studentka: BcA. Lada Hendrichová, DiS.
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: MgA. Lukáš Müller
konzultant práce: Mgr. Anna Vartecká, Ph.D.
název tématu: Čas – Nutné náklady

Práce Lady Hendrichové patří k těm, které s postupujícím časem dělají radost všem, kdo se na nich byť jen jako vedoucí práce mohou podílet. Patří k projektům, které se těsně před dokončením klubou v úžasné a promyšlené koncepty, k nimž i mě baví domýšlet jejich prezentaci. Jejich autoři se pomalu stávají víc než studenty mými kolegy; a až se jimi za měsíc stanou, budu na ně pyšný. Akorát že už s nimi nebudu jezdit vlakem do a ze školy, což bude škoda, protože tyhle společné cesty patří k těm kupodivu nejkreativnějším okamžikům.
Kniha NUTNÉ NÁKLADY se rodila dlouho a těžce, její matka prožívala své kreativní těhotenství na vlnách nadšení i pod nimi lapaje po vzduchu, v pochybách i v jistotě, že vše bude mít smysl. Čas tu hrál svoji roli víc než důsledně a Lada Hendrichová jím cestovala sem a tam, zachytávajíc okamžiky svých cest s důsledností jí vlastní. Nad každou novou várkou deníkových záznamů jsme při odpoledních konzultacích trávili hodiny a hodiny rozmluvami až patafyzickými, z nichž šla hlava kolem Ladě, mně i Míše Labudové. Výsledkem je hmota textu, fotografií a kreseb ve formě, kterou každému přeji mít, aby se v ní nacházel, protože stejné okamžiky zažíváme úplně všichni, a je jedno, zda jezdíme metrem v Praze nebo v New Yorku či tramvají v Brně nebo v Moskvě (jezdí v Moskvě tramvaje?).
Písemná část diplomové práce Lady Hendrichové se nejen tak tváří, ale i je filozofováním o čase, rozumováním nad fenoménem, jejž uchopit se nepodařilo větším velikánům filozofie než je ona. Filozofie je – má-li být cele vnímána a chce-li provokovat k diskuzi, pochybám či protinázorům – nejen projevem mozku nebo povahy, ale i projevem srozumitelného jazyka, takže tam, kde se písemná obhajoba v některých okamžicích stává poněkud povrchní, víc se blíží deníkovému zápisu a příliš prostoru k nějaké imaginaci nenabízí, což ale v kontextu celé práce nepovažuji za negativum. Škoda několika chyb, zejména v interpunkci, protože nesrozumitelnost dotčených formulací může snižovat jistotu o autorčině erudici ke zpochybnitelným tématům se vyjadřovat. A chyby v citacích mnohde dělají amatéry i z citovaných autorů.
Písemná zpověď Lady Hendrichové působí velmi autenticky, a věřím jí každé slovo i každý názor, v této práci reflektovaný. Kéž by více studentů přemýšlelo o své práci stejně důsledně, spontánně a upřímně.

12. března 2013

Garpe diem!


Milý Garpe,
pár týdnů mi trvalo, než jsem našel odvahu s Tebou zas vést rozumnou řeč.
Chybíš nám.
Každé ráno, když vstanu a jdu k záchodu, mrknu do Tvého kouta, jestli spíš.
A když si pak dělám snídani, snažím se být tichý nejen kvůli spícím ostatním, ale i proto, že už mám těmi lety naučeno, že na zvuk vroucí vody nebo otevíraný humidor s pečivem reaguješ svým příchodem do kuchyně. A že to pak znamená Tě hodnou chvíli drbat a mazlit, dokud jsi z pelechu rozehřátý a mile rozespalý. 
Stejně tak později, při odchodu, si dávám načas, než otevřu botník, protože to ses vždycky natěšil, zbystřil jsi, a jakmile jsem pak sáhnul na madlo skříně s vodítkem a pytlíky na tvá hovínka, vydával ses ke dveřím a nastrkoval hlavu do obojku. A pokud jsme někdy tenhle rituál nedodrželi, nechápavě jsi  stál před dveřmi a já si pak říkal, co se mu asi honí hlavou... 
Byls mým poznávacím znamením. Určitě si vzpomeneš, kolik pejskařů jsme denně potkávali a s kolika jsem si rozuměl podobně, jako Ty s jejich psy. Zdravívali jsme se na dálku i přes ulici, vždycky se spoustou témat, o nichž jsme dávali řeč. Teď už mě nikdo nezdraví, protože mě bez Tebe nepoznávají. Tvoje radost a vrtění ocasem – až jsem míval strach, že Ti ten zadek samou radostí ulítne – byly mnou a podle nich jsem byl ostatním k poznání. 
Pamatuješ se na ty slečny a ženské, se kterými jsem se nesměle dával do řeči, zatímco Ty ses bez rozpaků vrhal pod oháňky jejich mazlů? I pro ně jsem jen dalším z chlapů, které musí minout při svých pravidelných procházkách. 
Puškiňák bez Tebe už není, co býval. Dneska je to park jako každý jiný, projdu jím a ani o tom nevím. Občas potkám toho restaurátora, pořád s Fanynkou, často s tou babkou, kolem které se pořád mrcasí to funítko Nelina. 
Ani Kaštanka od Novotných, ani Santa od Gráfů zatím nepostřehli, že tu nejsi. Akorát tuhle v Tvrdoslavi se po Tobě sháněl Beethoven a semtam se na Tebe někdo zeptá, třeba tuhle pan Dittrich z přízemí, nikdy nezapomněl Tě podrbat a přeptat se Tě, kam mě vlečeš. Vyprávěl mi, že všechny své psy (měl tři boxery) někde pohřbil – dva odpočívají v Krušných horách, ten třetí, protože už neměl auto, našel svoje místo někde v horní Šárce. A mně najednou bylo líto, že jsme Tě nechali na klinice (Daniela se tím hodně trápí) – v ty dny ale bylo nasněžíno, mrzlo, nebylo kde Ti ten funus se vší parádou udělat. Dokážeš se na nás kvůli tomu nezlobit, viď? Vždycky jsi byl strašně tolerantní, mohl jsem se od Tebe učit... 
A mě napadlo, že jen co si o to příroda a počasí řeknou, zasadím někde stromek na Tvou počest, aby ses – kdyby se Ti chtělo – měl kde podepsat. Abys měl kde zanechat svou pesemesku, jak napadlo tuhle jednu moji příjmenovkyni.
Moc mě mrzí, jak jsem se na Tebe tuhle rozzlobil a pleskl tě přes zadek, když jsi vyblinkal zase celou večeři. Nezlob se na mě, nevěděl jsem, že máš na jícnu tu hnusnou bouli a že jídlo radši vdechneš, než bys ho dobrovolně nechal ležet. A to dá rozum, plíce se bránily a šlo to ven. Radši si ani nepředstavuju, jak moc jsi musel trpět, Ty, při své nekonečné lásce k čemukoli, co se dá spolknout. Tuhle ránu kdybys mi mohl odpustit, to bych byl moc rád, Garpe. 
Často na Tebe myslím i v situacích, ve kterých jsi se mnou nikdy nebyl: to třeba jedu vlakem ze školy, a naproti mně sedí krásná holka, a já si vzpomenu na jednu známou bohyni a pak na Tebe a v hlavě je najednou krásná Labrodité. A nebo když jsme Tě viděli a hladili naposledy – pamatuješ se na to? Byls už hodně unavenej... – tak to byl zrovna čerstvě za prezidenta téhle země zvolený ten nemotora Zeman, a pak, později, vzduchem lítaly vzpomínky na jednoho jeho důležitého předchůdce a v tu chvíli jsem uviděl Tebe: Tomáš Garpique Masaryk... 
Nad místem, kde jsi ve snech o hostinách a krásných fenách (které ani květinou!) prospal většinu svých zralých nocí a napřed spokojené, s koncem bohužel asi i dost utrápené stáří, Daniela nechává hořet svíčky, víš které, takové ty, které ti blikaly nad hlavou v posledních letech, protože se nám tam jejich světlo tolik líbilo. A děti – i když nám to neřeknou – si na tebe každou chvíli vzpomenou, a to bys pak zase viděl v jejich očích, jak moc tě milovaly. 
Nechci tě zdržovat dlouhým čtením, chápu, že hledání Tvé osudové feny stále pokračuje. Brzo se Ti zase ozvu, ale nečekej na mě – matně si pamatuji, že kdysi jsem tě zdržoval nesmysly, jako byly povely podobné tomuto: „Máš volno, utíkej!“
Ale dávej na sebe prosím pozor, Garpe.
A měj se co nejlíp! Garpe diem!


24. ledna 2013

Poesialita




O nápadu realizovat sbírku poezie a k jaké příležitosti se rozepisuji dále v textu, který mi v lednu 2013 posloužil jako úvodní řeč při křtu knihy a autorském čtení z ní. Tam ale nebyl čas na pitvu úplně všech podnětů, tak se k nim vrátím a ještě několik řádek jim věnuji.

Vždycky mě nesmírně trápilo, jak nemotorně naprostá většina jindy tak báječně kreativních lidí zachází s vlastní řečí. Svou až obsedantní potřebou nacházet v textech chyby gramatické i stylistické jsem si již mnohokrát zkomplikoval život a vztahy, a možnost realizovat se vydáním vlastního tištěného textového materiálu přišla jako nazavolanou. A protože jsem natolik soudný, že mi bylo jasné, že nejsem s to slovem sám naplnit další knihu, přišla mně poezie jako dobrý kompromis mezi neexistujícím publikovatelným textovým celkem a desítkami – ale co bych to skromně zapíral, již stovkami – básní a hudebních textů. Stejně tak jsem zároveň nechtěl být jediným autorem, a proto jsem se obrátil na nejbližší tvůrčí masu, jíž jsem to zároveň mohl dát jako úkol: na své studenty. Teprve po rozpačitých pokusech prvních odvážlivců – skutečně jsem si až do té doby myslel, že veršovat a básnit zcela samozřejmě patří k dospívání – jsem připadl na myšlenku zapojit do projektu i studenty z celé fakulty, a pak i kantory, a nakonec i vedení fakulty a přátele, o nichž vím, že se slovem zabývají a dokáží mu věnovat autorskou péči. V téže době se ve škole rozbíhaly přípravy na výstavu Univerzita Předlice, a můj ateliér měl v zásobě pouze poněkud nesourodou, byť výtvarně určitě velice zajímavou mapu Ústí nad Labem (každý ze studentů nafasoval jeden výsek z mapy města a ten pak libovolnou technikou zpracoval v přesném formátu, zapadajícím do celku, plánovaného k instalaci na zeď). 
Vedení fakulty se k projektu zprvu chovalo velice vlažně, nakonec byl to projekt, který jako jediný vybočoval z výtvarné linie a problematiku chtěl řešit víc verbálně než aktivně intervencí v určeném prostoru. Teprve tehdy, kdy jsme reagovali na nabídku sympatické Romany Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni – dlouhodobě pracuje s předlickými dětmi na možnostech jejich profesních i morálních perspektiv – a dětské autory ze sociálně vyloučené komunity do knihy začlenili, jsme se setkali s kladným ohlasem a zájmem spousty budoucích autorů.

Anotace a úvodní text v knize
Spojení předlické reality a poezie? Dva zdánlivě protichůdné světy: morální i ekonomická bída a sny vyprávěné něžným jazykem… 
Tato knížka se o takové spojení snaží. Studenti a pedagogové ústeckých škol, ale i profesionální výtvarníci z celé republiky v ní zastoupení reflektují realitu Předlic a dalších sociálně vyloučených lokalit, mnozí z nich svou potřebu vyjádřit se skrze psanou či vytvářenou poezii při této příležitosti objevili. 

Kdo z nás nikdy nezaveršoval, nenapsal milostný řádek chvějící se rytmem slabik, nespojil pár řádků v rýmovačku k oslavě, k vyznání nebo k úlevě? Koho z nás nikdy nenapadla vlastní verze písňového textu, kdo z nás si pod slovem rým přestaví pouze množné číslo nastydlé otrávenosti? 
Nečekám, že knížka nastartuje básnickou kariéru některého z autorů, ale vím, že v radosti z umného seskládání slov do libě znějící strofy něžného verše nejeden z nás najde příjemný způsob, jak se vyjádřit tam, kde jiný jazyk ztrácí ve své jednoduchosti sílu. 
květen 2012

Spor o název
Docela zajímavou výměnu názorů vyvolal název publikace. Slovo POESIALITA jsem si vymyslel a ověřil jsem si, že dosud neexistovalo. A ono sporné „S“ tam je především proto, že napsat „poezie“ je vlastně velmi banální. A předlická realita mi banální nepřipadá.

Editor projektu Tomáš Suk: Nebylo by možné změnit název z Poesiality na Poezialitu? Ono to slovo poesie působí jako hrozný klišé, asi tak, jako když básník obdivuje blankytné nebe, taky je to vyčpělé.

Já: Ne, prosím ponechat POESIALITA, to Z tam přece vypadá hrozně. Asi jako Z ve jménu Jozef.

TS: Opravdu nedoporučuji verzi POESIALITA, jednak se jedná o archaickou formu, což dokládají i Pravidla českého pravopisu z roku 1993 a dodatek 1994 (ne že by to nepovolovala, ale odstupují od toho) a jednak je toto užití chápáno v dnešní poezii skutečně jako klišé a ani se k mnohým angažovaným textům ve sbírce příliš nehodí. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Samozřejmě však budu Vaše přání plně respektovat, jen upozorňuji na možný nesoulad s texty a archaičnost.

Já: Jenomže jako klišé je považováno slovo POESIE psané se S, což akceptuji. Jenže slovo POESIALITA je náš novotvar, a s tím S mi to jednak zní mileji, a jednak S je k té poezii (nejen opticky, byť jsem typograf) takové vzdušnější, je to taková vlna, když se na to podíváte, oko Vám po té křivce klouže, je to takový plynulý pohyb, a také se mi na S líbí, že je znělou souhláskou, poessssialita... takové oddechnutí. Zatímco Z je děsně ostré, škrtanec jak Zorro Mstitel!, a Němci by to četli Poecialita, představte si to! 
A protože mezi básněmi je i pár milostných, tak ono S třeba jako obryS ženského těla tam vyloženě patří.
Ne, nechť tam zůstane S, ona trocha archaismu té češtině neublíží.

TS: Já Vás chápu, opravdu, chápu Váš postoj. Úcta k českému jazyku je znát jak z Vašeho projevu, tak z Vaší poezie, jenže ona ta Vaše poezie je skoro jak nebe a nudy k těm textům ostatním. Ten název samozřejmě zachovám, ale opravdu ho nedoporučuji. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Bohužel v moderní poezii (stejně tak jako v umění) není pro měkkost místo, budeme si muset počkat na další epochu, směr, co já vím. Omlouvám se, že to takto píšu, ale snažím se být skutečně objektivní.

Já: Díky, možná je v duchu Univerzity Předlice přímosnější, aby mladým byly uši trhány než šimrány! Hlavní motivací pro zachování názvu je ale samozřejmě moje ješitnost...

Úvodní dvoustrana knížky v grafické úpravě Michaely Labudové (ilustrace Radek Jandera)


Realizace 
Deadliny se několikrát posunuly, a velice záhy jsme se s organizátory výstavy shodli na tom, že kniha k začátku výstavy nebude přínosem, zvláště pokud ji stále ještě nebylo lze považovat za vyváženou. Oslovili jsme proto ještě studenty Gymnázia z Jateční ulice (které leží v těsném sousedství Předlic) a jejich příspěvky pak byly logickým vyvážením převážně velmi silných a emotivních textů dětí z Předlic. Spoustu textů jsme z publikace museli vyřadit, protože se buď míjely s tématem, nebo z nich nebylo úplně jasné, zda jejich autoři s xenofobií bojují či zda jsou jí stiženi. Rovněž výtvarná řešení některých příspěvků musela přijít vniveč, a byla nahrazena uceleným tematickým souborem ilustračních fotografií Radka Jandery na arších na začátku a na konci knihy. 
Graficky se knihy ujala má asistentka Michaela Labudová a vtiskla knize osobitou tvář plnou přívětivosti a vstřícnosti. Důsledně trvala na všech detailech, které si navymýšlela – jak znám sebe, ze samé radosti nad polotovarem bych tiskárně leccos z nich odpustil, jak bych podlehl nadšení i zdánlivě logickým argumentům dam z tiskárny – a ve starorůžové plátěné vazbě z knížky udělala milého společníka na cesty. Jakkoli jsem totiž znal všechny texty (jako shromažďovač příspěvků jsem rukopis přečetl snad dvacetkrát) téměř nazpaměť, teprve svázané a ve finální podobě mě přiměly při několika cestách se do veršů začíst a prožít si je. A samozřejmě ještě silnější dojem z nich jsem měl vzápětí při autorském čtení (knihy nám přivezli den před akcí), zorganizovaném u příležitosti křtu knížky a v rámci doprovodného programu k výstavě Univerzita Předlice 17. ledna 2013 v expozici, kolem kontejneru Poesiality v mezzaninu. 

Knihy nám z tiskárny přivezli den před čtením, 22. 1. 2013.


Křest a autorské čtení
Tenhle večer mi z paměti jen tak nevymizí. Akci jsme propagovali rozesíláním pozvánek na stovky mailů i formou události na facebooku, kde se k nejisté účasti přihlásila zhruba stovka lidí, a nebáli jsme se přesilovky autorů nad publikem. Nakonec se tak stovka zájemců jistě sešla a společně se nám podařilo vytvořit hutnou a emocemi nabitou atmosféru, kdy se jednotliví autoři střídali ve čtení svých básní, Romové střídali bílé, všichni si navzájem naslouchali a tleskali si, a snad jen první dva či tři čtenáři mohli působit rozpačitě, čtení se vzápětí rozeběhlo a z tváří autorsky nezainteresovaných návštěvníků vyzařovaly neskrývaný údiv i nečekaná zmatenost nad vší tou symbiózou kultur a rozdílných životních možností. 
Měl jsem velikou radost, že přišli oba mí rodiče (84 a 81 let) a že se jim to líbilo nejen jako počin jejich syna, ale i jako literární a tvůrčí záležitost (oba jsou stále ještě aktivními výtvarníky), stejně jako z přítomnosti své ženy a dcery. Máloco dokáže příjemněji pošimrat ješitné ego než pochvalné recenze z rodinného kruhu, únik z nějž s velmi častou potřebou kreativního ventilu by mohl navádět k opačné reakci. Nakonec – při všech formálních dedikacích a odkazech na vzdálené inspirace – všichni vše děláme pro nebližší ženy v našem okolí. 

Kontejner Poesiality na výstavě Univerzita Předlice, NG Praha, 11/2012–01/2013
Večer jsem uvedl tímto textem:
Úplně tím prvním, tím nejprvnějším z prvních impulzů ke vzniku Poesiality byly údiv a nadšení, jak snadné je dnes vydat knihu, máte-li text. A když vyšla jedna, proč ne hned druhá?
Mé ODZADU se mi tou dobou už zajídalo, a když navíc nad školou svištěl bič s názvem Univerzita Předlice a neřečená povinnost věnovat část úsilí předmětné problematice, spojil jsem příjemné vědomí s užitečným záměrem a vyhrkl Poesialitu. 
Ambice a iluze byly pochopitelně mnohem větší než skutečnost, z bichle přetékající veršemi všech nadšených studentů a pedagogů fakulty zbylo příjemně útlé mladorůžové čtení do vlaku z Ústí nebo tam. 

Neumím si představit, že se kolem mne najde někdo, kdo nikdy v životě neutrousil verš a nezarýmoval myšlenku. Básník dříme v každém z nás, stačí jen jej probudit, vrazit mu do ruky brk a dostrkat jej k nejbližšímu papíru. Slova se pak už řinou sama, i podezřele stejně znějící slabiky na koncích řádků. Jak mívali jsme v slabikáři / tele a máma zase mísu / tak se řádky spolu páří / a snadno verše písu.

Poesialita byla iniciována ateliérem Vizuální design FUD UJEP, a do publikace vedle studentů a pedagogů FUD přispěli také děti z předlických základních škol, autoři se vztahem k sociálně vyloučeným komunitám a rovněž autoři, kterým účast v projektu umožnila se k problematice formou poezie vyjádřit. 

Za autorský tým bych rád poděkoval všem autorům, a to i těm, jejichž básně se nakonec do konečného výběru nedostaly – bez nich by poesialita byla jen slovem do té chvíle neexistujícím a nesplněným přáním – a zejména pak Romaně Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni, která s předlickými dětmi dala dohromady podstatnou část poezie. Svůj díl na dnešní akci pak mají i Michaela Labudová jako typograf projektu a Radek Jandera co autor ilustračního doprovodu, Tomáš Suk jako editor, dále Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, ediční rada univerzity za fakultu zastoupená kolegou Jaroslavem Polaneckým, vůle vedení fakulty náš projekt do Univerzity Předlice jako výsostně nevýtvarný přijmout a v neposlední řadě vy všichni, kteří jste sem dnes přišli a pro které a všechny další, kteří se touto knihou dobrovolně obohatí, jsme Poesialitu dali dohromady.
A měli bychom radost, kdyby na poli hezkého slova fungovala Poesialita stejně dobře a dlouho jako funguje třeba Figurama na poli dobře nakresléného hezkého těla. Nakonec i to bylo jednou z prvotních myšlenek – umožnit mladým lidem ventilovat věčně mladé myšlenky nestárnoucími frázemi. 

Můj student Richard Demeter čte svoji báseň, kluci z Předlic pozorně naslouchají...


Poesiální resumé
K nejsilnějším momentům večera paří pro mě tyto dva: když můj romský student Richard Demeter svoji báseň uvedl prosbou, aby mu přítomní romští vrstevníci prominuli chyby v romské části, a když ji dočetl, dvě nejkrásnější cikánky ho nahlas pochválily (a na konci, když na tácku zbyly poslední dvě placky, které jsme pro hosty vyrobili, se nás Richard ptal, pro koho jsou určeny; řekli jsme mu s Míšou, že pro nejkrásnější holky, které tu vidí, a on je bez rozmýšlení vrazil do dlaní právě těm dvěma), a pak když jedna z mladších Romek četla své verše ze zmuchlaného a počmáraného archu ze školního sešitu, který byl patrně originálem její básně a ona jej po celou dobu – básně jsme od nich dostali před rokem – schraňovala, aniž tušila, že jej bude moci jednou vybalit v Praze v Národní galerii. 
A pak také společná fotografie (klikni pro zvětšení) před „poesiálním“ kontejnerem, těsně před tím, než akce skončila, všichni se rozešli a Národní galerie pro ten den zavřela bránu.
Autorkou fotografií je Alžběta Davidová.
Mostecký deník leccos z tohoto textu citoval.


Všichni přítomní autoři se všemi vytrvalými návštěvníkiy autorského čtení.
A z této smsky mám skutečnou radost!