Poesialita

O nápadu realizovat sbírku poezie a k jaké příležitosti se rozepisuji dále v textu, který mi v lednu 2013 posloužil jako úvodní řeč při křtu knihy a autorském čtení z ní. Tam ale nebyl čas na pitvu úplně všech podnětů, tak se k nim vrátím a ještě několik řádek jim věnuji.

Vždycky mě nesmírně trápilo, jak nemotorně naprostá většina jindy tak báječně kreativních lidí zachází s vlastní řečí. Svou až obsedantní potřebou nacházet v textech chyby gramatické i stylistické jsem si již mnohokrát zkomplikoval život a vztahy, a možnost realizovat se vydáním vlastního tištěného textového materiálu přišla jako nazavolanou. A protože jsem natolik soudný, že mi bylo jasné, že nejsem s to slovem sám naplnit další knihu, přišla mně poezie jako dobrý kompromis mezi neexistujícím publikovatelným textovým celkem a desítkami – ale co bych to skromně zapíral, již stovkami – básní a hudebních textů. Stejně tak jsem zároveň nechtěl být jediným autorem, a proto jsem se obrátil na nejbližší tvůrčí masu, jíž jsem to zároveň mohl dát jako úkol: na své studenty. Teprve po rozpačitých pokusech prvních odvážlivců – skutečně jsem si až do té doby myslel, že veršovat a básnit zcela samozřejmě patří k dospívání – jsem připadl na myšlenku zapojit do projektu i studenty z celé fakulty, a pak i kantory, a nakonec i vedení fakulty a přátele, o nichž vím, že se slovem zabývají a dokáží mu věnovat autorskou péči. V téže době se ve škole rozbíhaly přípravy na výstavu Univerzita Předlice, a můj ateliér měl v zásobě pouze poněkud nesourodou, byť výtvarně určitě velice zajímavou mapu Ústí nad Labem (každý ze studentů nafasoval jeden výsek z mapy města a ten pak libovolnou technikou zpracoval v přesném formátu, zapadajícím do celku, plánovaného k instalaci na zeď). 

Vedení fakulty se k projektu zprvu chovalo velice vlažně, nakonec byl to projekt, který jako jediný vybočoval z výtvarné linie a problematiku chtěl řešit víc verbálně než aktivně intervencí v určeném prostoru. Teprve tehdy, kdy jsme reagovali na nabídku sympatické Romany Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni – dlouhodobě pracuje s předlickými dětmi na možnostech jejich profesních i morálních perspektiv – a dětské autory ze sociálně vyloučené komunity do knihy začlenili, jsme se setkali s kladným ohlasem a zájmem spousty budoucích autorů.

Anotace a úvodní text v knize

Spojení předlické reality a poezie? Dva zdánlivě protichůdné světy: morální i ekonomická bída a sny vyprávěné něžným jazykem… 

Tato knížka se o takové spojení snaží. Studenti a pedagogové ústeckých škol, ale i profesionální výtvarníci z celé republiky v ní zastoupení reflektují realitu Předlic a dalších sociálně vyloučených lokalit, mnozí z nich svou potřebu vyjádřit se skrze psanou či vytvářenou poezii při této příležitosti objevili. 

Kdo z nás nikdy nezaveršoval, nenapsal milostný řádek chvějící se rytmem slabik, nespojil pár řádků v rýmovačku k oslavě, k vyznání nebo k úlevě? Koho z nás nikdy nenapadla vlastní verze písňového textu, kdo z nás si pod slovem rým přestaví pouze množné číslo nastydlé otrávenosti? 

Nečekám, že knížka nastartuje básnickou kariéru některého z autorů, ale vím, že v radosti z umného seskládání slov do libě znějící strofy něžného verše nejeden z nás najde příjemný způsob, jak se vyjádřit tam, kde jiný jazyk ztrácí ve své jednoduchosti sílu. 

květen 2012

Spor o název

Docela zajímavou výměnu názorů vyvolal název publikace. Slovo POESIALITA jsem si vymyslel a ověřil jsem si, že dosud neexistovalo. A ono sporné „S“ tam je především proto, že napsat „poezie“ je vlastně velmi banální. A předlická realita mi banální nepřipadá.

Editor projektu Tomáš Suk: Nebylo by možné změnit název z Poesiality na Poezialitu? Ono to slovo poesie působí jako hrozný klišé, asi tak, jako když básník obdivuje blankytné nebe, taky je to vyčpělé.

Já: Ne, prosím ponechat POESIALITA, to Z tam přece vypadá hrozně. Asi jako Z ve jménu Jozef.

TS: Opravdu nedoporučuji verzi POESIALITA, jednak se jedná o archaickou formu, což dokládají i Pravidla českého pravopisu z roku 1993 a dodatek 1994 (ne že by to nepovolovala, ale odstupují od toho) a jednak je toto užití chápáno v dnešní poezii skutečně jako klišé a ani se k mnohým angažovaným textům ve sbírce příliš nehodí. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Samozřejmě však budu Vaše přání plně respektovat, jen upozorňuji na možný nesoulad s texty a archaičnost.

Já: Jenomže jako klišé je považováno slovo POESIE psané se S, což akceptuji. Jenže slovo POESIALITA je náš novotvar, a s tím S mi to jednak zní mileji, a jednak S je k té poezii (nejen opticky, byť jsem typograf) takové vzdušnější, je to taková vlna, když se na to podíváte, oko Vám po té křivce klouže, je to takový plynulý pohyb, a také se mi na S líbí, že je znělou souhláskou, poessssialita... takové oddechnutí. Zatímco Z je děsně ostré, škrtanec jak Zorro Mstitel!, a Němci by to četli Poecialita, představte si to! 

A protože mezi básněmi je i pár milostných, tak ono S třeba jako obryS ženského těla tam vyloženě patří.

Ne, nechť tam zůstane S, ona trocha archaismu té češtině neublíží.

TS: Já Vás chápu, opravdu, chápu Váš postoj. Úcta k českému jazyku je znát jak z Vašeho projevu, tak z Vaší poezie, jenže ona ta Vaše poezie je skoro jak nebe a nudy k těm textům ostatním. Ten název samozřejmě zachovám, ale opravdu ho nedoporučuji. Nechal jsem jej posuzovat na literárním semináři studenty, kteří se o literaturu zajímají, a bez jakékoli mé předchozí intervence jim to trhalo uši. Bohužel v moderní poezii (stejně tak jako v umění) není pro měkkost místo, budeme si muset počkat na další epochu, směr, co já vím. Omlouvám se, že to takto píšu, ale snažím se být skutečně objektivní.

Já: Díky, možná je v duchu Univerzity Předlice přímosnější, aby mladým byly uši trhány než šimrány! Hlavní motivací pro zachování názvu je ale samozřejmě moje ješitnost...

Úvodní dvoustrana knížky v grafické úpravě Michaely Labudové (ilustrace Radek Jandera)

Realizace 

Deadliny se několikrát posunuly, a velice záhy jsme se s organizátory výstavy shodli na tom, že kniha k začátku výstavy nebude přínosem, zvláště pokud ji stále ještě nebylo lze považovat za vyváženou. Oslovili jsme proto ještě studenty Gymnázia z Jateční ulice (které leží v těsném sousedství Předlic) a jejich příspěvky pak byly logickým vyvážením převážně velmi silných a emotivních textů dětí z Předlic. Spoustu textů jsme z publikace museli vyřadit, protože se buď míjely s tématem, nebo z nich nebylo úplně jasné, zda jejich autoři s xenofobií bojují či zda jsou jí stiženi. Rovněž výtvarná řešení některých příspěvků musela přijít vniveč, a byla nahrazena uceleným tematickým souborem ilustračních fotografií Radka Jandery na arších na začátku a na konci knihy. 

Graficky se knihy ujala má asistentka Michaela Labudová a vtiskla knize osobitou tvář plnou přívětivosti a vstřícnosti. Důsledně trvala na všech detailech, které si navymýšlela – jak znám sebe, ze samé radosti nad polotovarem bych tiskárně leccos z nich odpustil, jak bych podlehl nadšení i zdánlivě logickým argumentům dam z tiskárny – a ve starorůžové plátěné vazbě z knížky udělala milého společníka na cesty. Jakkoli jsem totiž znal všechny texty (jako shromažďovač příspěvků jsem rukopis přečetl snad dvacetkrát) téměř nazpaměť, teprve svázané a ve finální podobě mě přiměly při několika cestách se do veršů začíst a prožít si je. A samozřejmě ještě silnější dojem z nich jsem měl vzápětí při autorském čtení (knihy nám přivezli den před akcí), zorganizovaném u příležitosti křtu knížky a v rámci doprovodného programu k výstavě Univerzita Předlice 17. ledna 2013 v expozici, kolem kontejneru Poesiality v mezzaninu. 

Knihy nám z tiskárny přivezli den před čtením, 22. 1. 2013.

Křest a autorské čtení

Tenhle večer mi z paměti jen tak nevymizí. Akci jsme propagovali rozesíláním pozvánek na stovky mailů i formou události na facebooku, kde se k nejisté účasti přihlásila zhruba stovka lidí, a nebáli jsme se přesilovky autorů nad publikem. Nakonec se tak stovka zájemců jistě sešla a společně se nám podařilo vytvořit hutnou a emocemi nabitou atmosféru, kdy se jednotliví autoři střídali ve čtení svých básní, Romové střídali bílé, všichni si navzájem naslouchali a tleskali si, a snad jen první dva či tři čtenáři mohli působit rozpačitě, čtení se vzápětí rozeběhlo a z tváří autorsky nezainteresovaných návštěvníků vyzařovaly neskrývaný údiv i nečekaná zmatenost nad vší tou symbiózou kultur a rozdílných životních možností. 

Měl jsem velikou radost, že přišli oba mí rodiče (84 a 81 let) a že se jim to líbilo nejen jako počin jejich syna, ale i jako literární a tvůrčí záležitost (oba jsou stále ještě aktivními výtvarníky), stejně jako z přítomnosti své ženy a dcery. Máloco dokáže příjemněji pošimrat ješitné ego než pochvalné recenze z rodinného kruhu, únik z nějž s velmi častou potřebou kreativního ventilu by mohl navádět k opačné reakci. Nakonec – při všech formálních dedikacích a odkazech na vzdálené inspirace – všichni vše děláme pro nebližší ženy v našem okolí. 

Kontejner Poesiality na výstavě Univerzita Předlice, NG Praha, 11/2012–01/2013

Večer jsem uvedl tímto textem:

Úplně tím prvním, tím nejprvnějším z prvních impulzů ke vzniku Poesiality byly údiv a nadšení, jak snadné je dnes vydat knihu, máte-li text. A když vyšla jedna, proč ne hned druhá?

Mé ODZADU se mi tou dobou už zajídalo, a když navíc nad školou svištěl bič s názvem Univerzita Předlice a neřečená povinnost věnovat část úsilí předmětné problematice, spojil jsem příjemné vědomí s užitečným záměrem a vyhrkl Poesialitu. 

Ambice a iluze byly pochopitelně mnohem větší než skutečnost, z bichle přetékající veršemi všech nadšených studentů a pedagogů fakulty zbylo příjemně útlé mladorůžové čtení do vlaku z Ústí nebo tam. 

Neumím si představit, že se kolem mne najde někdo, kdo nikdy v životě neutrousil verš a nezarýmoval myšlenku. Básník dříme v každém z nás, stačí jen jej probudit, vrazit mu do ruky brk a dostrkat jej k nejbližšímu papíru. Slova se pak už řinou sama, i podezřele stejně znějící slabiky na koncích řádků. Jak mívali jsme v slabikáři / tele a máma zase mísu / tak se řádky spolu páří / a snadno verše písu.

Poesialita byla iniciována ateliérem Vizuální design FUD UJEP, a do publikace vedle studentů a pedagogů FUD přispěli také děti z předlických základních škol, autoři se vztahem k sociálně vyloučeným komunitám a rovněž autoři, kterým účast v projektu umožnila se k problematice formou poezie vyjádřit. 

Za autorský tým bych rád poděkoval všem autorům, a to i těm, jejichž básně se nakonec do konečného výběru nedostaly – bez nich by poesialita byla jen slovem do té chvíle neexistujícím a nesplněným přáním – a zejména pak Romaně Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni, která s předlickými dětmi dala dohromady podstatnou část poezie. Svůj díl na dnešní akci pak mají i Michaela Labudová jako typograf projektu a Radek Jandera co autor ilustračního doprovodu, Tomáš Suk jako editor, dále Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, ediční rada univerzity za fakultu zastoupená kolegou Jaroslavem Polaneckým, vůle vedení fakulty náš projekt do Univerzity Předlice jako výsostně nevýtvarný přijmout a v neposlední řadě vy všichni, kteří jste sem dnes přišli a pro které a všechny další, kteří se touto knihou dobrovolně obohatí, jsme Poesialitu dali dohromady.

A měli bychom radost, kdyby na poli hezkého slova fungovala Poesialita stejně dobře a dlouho jako funguje třeba Figurama na poli dobře nakresléného hezkého těla. Nakonec i to bylo jednou z prvotních myšlenek – umožnit mladým lidem ventilovat věčně mladé myšlenky nestárnoucími frázemi. 

Můj student Richard Demeter čte svoji báseň, kluci z Předlic pozorně naslouchají...

Poesiální resumé

K nejsilnějším momentům večera paří pro mě tyto dva: když můj romský student Richard Demeter svoji báseň uvedl prosbou, aby mu přítomní romští vrstevníci prominuli chyby v romské části, a když ji dočetl, dvě nejkrásnější cikánky ho nahlas pochválily (a na konci, když na tácku zbyly poslední dvě placky, které jsme pro hosty vyrobili, se nás Richard ptal, pro koho jsou určeny; řekli jsme mu s Míšou, že pro nejkrásnější holky, které tu vidí, a on je bez rozmýšlení vrazil do dlaní právě těm dvěma), a pak když jedna z mladších Romek četla své verše ze zmuchlaného a počmáraného archu ze školního sešitu, který byl patrně originálem její básně a ona jej po celou dobu – básně jsme od nich dostali před rokem – schraňovala, aniž tušila, že jej bude moci jednou vybalit v Praze v Národní galerii. 

A pak také společná fotografie (klikni pro zvětšení) před „poesiálním“ kontejnerem, těsně před tím, než akce skončila, všichni se rozešli a Národní galerie pro ten den zavřela bránu.
Autorkou fotografií je Alžběta Davidová.
Mostecký deník leccos z tohoto textu citoval.

Všichni přítomní autoři se všemi vytrvalými návštěvníkiy autorského čtení.

A z této smsky mám skutečnou radost!