29. května 2013

Kmochův Kolín


Posudek vedoucího diplomové práce

student: Jakub Rusek, BcA
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: MgA Jan Bažant
konzultant práce: doc. Mgr. Kateřina Dytrtová, Ph.D.
název tématu: Komiks KMOCHŮV KOLÍN

Diplomová práce Jakuba Ruska v sobě nese všechno zaujetí a vytrvalé nadšení pro projekt, jaké se alespoň na této fakultě hned tak nevidí: studenti mnohdy mění témata svých závěrečných prací nejen v administrativně posledním možném termínu se začátkem akademického roku, v němž hodlají diplomovat, ale mnohdy i během práce a občas ještě ve finále, kdy se jim už jen stěží daří dostát všem původním kritériím a podmínkám.
Jakub Rusek jde za výsledkem své práce, jímž je komiks „Kmochův Kolín / Festival of the dead“, důsledně už druhým rokem, a odkladu obhajoby své práce nevyužil tak jako mnozí ostatní jen k posledním možnostem požitků z privilegií studenta, ale k dopracování a rozšíření původního zadání v dílo, které nyní předkládá k hodnocení.
Jeho komiks ve stylu noir je působivý, dějově propracovaný (dík nezávislému scénáristovi) a v některých scénách vyloženě vzrušující do té míry, do jaké je v jiných dojemný či naopak komický a komediální. Hromady skic, kterými Jakub Rusek v pravidelných intervalech zanášel stoly při konzultacích, se stále vyvíjely, bobtnaly a přetékaly příběhem, sympaticky situovaným do Ruskova rodiště, v postavách i reáliích vycházejícím ze skutečných předloh. Kromě variant a dalších řešení přicházel vždy s ohlasy a kritikami komiksových profesionálů, s nimiž svoji práci důsledně konzultoval. Entuziasmus a nadšenecká vytrvalost pomohly z Ruskovy práce vytvořit hotové dílo, které má přesně dané své zrození i své finále, a kterému lze vytknout snad jen smutek nad faktem, že většina hlavních hrdinů je už dávno po smrti.
Než se dostanu k hodnocení Ruskovy práce, musím vyslovit svůj údiv nad jeho kreativitou a pílí. Když totiž přišel v roce 2010 ke zkouškám pro magisterské studium, téměř jsem v něm nepoznal onoho ospalého a stále kamsi do dáli civícího studenta Střední školy reklamní tvorby Michael, kde jsem externě učil v době, kdy on tam absolvoval třetí a čtvrtý ročník. Studia na hradecké univerzitě, obor Grafická tvorba – multimédia, mu evidentně velice prospěla a na FUD se ke zkouškám dostavil jako zralý a dospělý člověk, který ví, co chce. A hned v prvním ročníku vyhrál české kolo mezinárodní soutěže Proti kožešinám (shodou okolností spolu s další diplomantkou, Petrou Komárkovou).

Co se písemné obhajoby týče, i na té Jakub Rusek oproti většině ostatních diplomantů pracoval průběžně, podklady a vhodné formulace střádal po celou dobu práce, a nečinilo mu pak v závěru finiše všechny texty uspořádat a dát jim tvar, který hodnotím kladně, a aby ne: písemná část Ruskovy diplomové práce působí jako něco víc než jen povinné pemzum stránek, znaků a příloh; líbí se mi začlenění ilustrací do textu, ilustrační doprovod neučtitelný objem diplomové práce oživují a zároveň nutí čtenáře hledat v textu zmínky a odkazy na mnohdy provokující ilustrace. Tou provokací mám na mysli situace či konkrétní osoby nejen na fotografiích, nikoli prvoplánový atak čtenářových pudů.
Po literární a stylistické stránce považuji Ruskův text za kvalitní zprávu o stavu komiksu i za srozumitelnou zpověď zkušeného autora, který si může dovolit některá tvrzení prosazovat či hájit s vehemencí, kterou bych laikovi vyčetl. Nakládání s textem a ilustracemi, cákance na obalu a úvodních stranách, dokumentární fotografie z komiksfestu či autorovo zátiší se štětci, perky a tuší jsou milými detaily elaborátu, který by bez nich působil suše a akademicky jako většina písemných obhajob realizovaných kupodivu velmi kreativními lidmi, kteří se ovšem ve finále zaleknou pravidel, původně definovaných pro netvůrčí studijní obory, a svou studentskou pouť zakončí cestou nejmenšího odporu. Jsem rád, že někteří mí studenti a mezi nimi i Jakub Rusek dokáží posouvat nastavené hranice blíž k těm, jimž jsou práce určeny.

Z běžné produkce písemných obhajob se Ruskova práce vymyká nejen nadstandardním objemem textu a obrazových příloh, ale i barevně kontrastní bílou vazbou s rudými, jemně aplikovanými cákanci.
Jediné, co bych Ruskovi vytkl – a samozřejmě že vytknu, protože nemohu jinak –, jsou tradiční jednoznaky na koncích řádků. Ty až se naučí vnímat jako chybu, budou hnidopiši mého ražení spokojeni a bude nám zalehko číst si podobně interesantní texty, jakým je i Ruskova písemná část jeho diplomové práce.
Jakákoli známka nemá šanci být lepším výsledkem než zkušenost získaná prací na takto náročném projektu, navíc v touze jej následně realizovat do komerční fáze.

Do věží


Posudek vedoucího bakalářské práce


student:
Alžběta Davidová
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce:
Jan Vaněček, Czech Board Games
název tématu:
Vizuální styl mobilní hry „DO VĚŽÍ“

Před zhruba třemi lety, v únoru akademického roku 2010–2011, dostali studenti mého ateliéru Vizuální design za klauzurní úkol navrhnout aplikaci pro smartphony. Troufám si tvrdit, že v době, kdy Alžběta Davidová vymýšlela a zpracovávala svoji aplikaci SeeSea (sociální síť pro vyznavače potápění, se všemi atributy a prvky tehdejší úrovně sociálních sítí), se zrodila její radost z této činnosti a rok na to, kdy si definovala úkol pro bakalářskou práci, měla o starost méně. Od první chvíle o turistické hře, vycházející z populární celosvětové sítě geocaching, měla víceméně jasno a během doby realizace své bakalářské práce svou představu pouze naplňovala konkrétními postupy, kreativitou a logikou propojení jednotlivých částí hry.
Sám jsem těmto hrám nestihl propadnout, ale věřím, že podobné hry mají podstatně lepší vliv na vývoj myšlení než bezduché střílečky či sledování nekonečného vodopádu pixelů a jejich hromadění či likvidace. Také už vím, že tyto hry jsou žrouty času, stejně jako je vnímání světa skrze ně scvrknuto do displeje toho kterého přístroje a běžné rozhlížení se kolem že dostává na frak. Ale doba je taková, tyto hry vznikají a potřebují také kvalitní design a sro-zumitelnou grafiku, a být mně o sto let méně, nejspíš bych jim rovněž propadl. Proto mi práce na ní přijde smysluplná a pro budoucnost grafického a vizuálního designera přínosná, jakkoli pro nás laiky nepochopitelná.
Hra je v práci Alžběty Davidové vizualizována a zpracována přehledně, možná ale až příliš. Přizpůsobování se technickým možnostem a jednoduchosti uživatelského rozhraní ztratily některé prvky svoji hravost a vizualizovány ve formě screen-shotů působí mnohde nepřitažlivě a poněkud zapškle. Ovšem prozářeným na displeji mobilního přístroje se dá i jim věřit a v celkovém objemu všech zpracovaných oken se ztratí.
Alžběta Davidová vždycky psala hezky, česky a srozumitelně. Tyto schopnosti plně zhodnotila v písemné části své bakalářské práce, a těch několik miniaturních gramatických zaváhání a jedno či dvě místa v obsáhlém a čtivém textu, která korektor snad omylem přeskočil či minul, na její nespornou kvalitu a autorskou autenticitu nemají vliv. Práce se mně líbí a co jsem se nedozvěděl při konzultacích, to jsem si přečetl zde. Z Alžbětina textu čiší znalost prostředí multimediálních her a geocachingu, ale přesto si text zachovává dikci promluvy k méně zorientovaným posluchačům, kteří jsou už dnes v duchu doby a soužití s technologiemi zvyklí na absenci podrobného návodu, zejména u činností, které jsou založeny na intuitivní interaktivitě a na spontánním přijetí postupu.

Nymburské svině

Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Lada Licková
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: Pavel Hrach, akad. mal.
název tématu: Vizuální styl pro Centrum sportu Nymburk

Naprosto každý, kdo se podívá na tuto práci Lady Lickové, zapochybuje nejprve o zdravém rozumu jejím, pak o svém. Stejně tak to bylo u mě, když přišla Lada Licková na konzultaci s návrhy jména klubu, pro nějž se rozhodla vytvořit vizuální styl. Ne že by se mi název NYMBURSKÉ SVINĚ nelíbil, naopak, myslím, že jsem ji v něm i poťouchle podporoval, ale nikdy by mě nenapadlo, že při své tiché povaze jej Lada klubu odprezentuje a co víc, že jej nakonec i prosadí. Stalo se tak dílem nesporné kreativity vedení klubu, dílem výsledků ankety, kterou Lada Licková mezi příznivci klubu v Nymburku uspořádala: naprostá většina byla pro Nymburské svině! (Mimochodem: taková anketa má pro bakalářskou práci smysl, posouvá-li autora zásadním směrem či mu dává v okamžicích pochyb zapravdu.) Od té chvíle se práce rozjela naplno a jistě si umíte představit, jaké nápady během společných konzultací v ateliéru padaly a které zdánlivě nemohly být pro svou odvahu nakonec realizovány. Nicméně, některé z nich se staly základem několika řešení, které Lada Licková prezentuje a které mohou pro leckoho patřit k těm nejzdařilejším aplikacím. Mezi ty považuji takové detaily, jakými jsou dno plastové lahve, prasečí ocásek na dresu i na zadní kapotě auta, či nerealizovaný rypák na ohnutém kšiltu klubové čepice.

Rovněž logu byla věnována extrémní péče, jak dokazuje ve fotodokumentaci zlomek ze skic ideálního výrazu rozzlobené bachyně, a je nutno ji výjimečně ocenit i pro to, že skici byly v zásadní míře pořizovány s živým modelem, nikoli podle fotografií, k čemuž se dnes uchyluje naprostá většina kreslířů, neochotných vyrazit za svým modelem kamkoli od svého stolu. S nápadem, průběhem realizace i svýsledkem práce Lady Lickové jsem spokojen.

Písemná obhajoba bakalářské práce Lady Lickové je hezkým a poučným čtením, při všech autentických faktech stoprocentně autorským. Důslednost, s jakou Lada Licková jde historií volejbalu, jak z textu čiší úcta k tomuto sportu, či jak nálada práce odráží Ladina sportovního ducha, to vše dělá tuhle zprávu čtivou a zábavnou.
Kdo si vzpomene na nesmělou a zakřiknutou blondýnku s věčně zčervenalými tvářemi kdysi v jejím v prvním ročníku, bude udiven čtyřletým přerodem v kreativní a důslednou grafickou designerku, jíž k uvědomění si vlastních schopností dozajista přispěla i stáž v Německu. Ladě Lickové se v bakalářské práci, zejména v její písemné časti, podařilo povznést okrajovou sportovní disciplínu mezi výtvarně i filozoficky náročné aktivity. Za tuto iniciativu by si ji měli nejen nymburští sportovní nadšenci považovat. A tak, jako  při jiných sportech diváci v hledištích bučí, předpokládám, že v Nymburce se v ochozech ujme nadšené chrochtání.
Mně není dáno tleskat z tribuny, a tak mi zbývá pouze tato možnost ke zhodnocení práce Lady Lickové, která jí potvrdila svoji pověst důsledné a svědomité dělnice grafického designu.

Fidibus

Posudek vedoucího bakalářské práce


student: Michaela Hrabová 
ateliér Vizuální design, FUD UJEP v Ústí nad Labem
vedoucí práce: Pavel Beneš, akad. mal.
oponent práce: Mgr. Eva Mráziková
název tématu: Účast vizuálního tvůrce při vzniku a prezentaci hudebního produktu

Práce Michaely Hrabové se povedla a roční odklad její finalizace jí prospěl, zdvojnásobený čas na její realizaci se v ní sice projevil, nicméně výsledek by nebyl – nebýt hudebního klipu – prací za dva roky. Právě realizace animovaného klipu obhajuje ono roční navýšení, nejen autorka, i kapela si musela leccos ujasnit; vzniknout klip loni, trpěl by nejistotou zaměření skupiny Fidibus stejně jako nemožností nejistou profilaci uchopit autorským zpracováním vizuální prezentace autorkou.
Klip na mě pǔsobí profesionálně, ale to nepřekvapuje, protože nejeden úkol za předchozích sedm semestrů svého bakalářského studia řešila Hrabová právě skrze toto médium, a má s ním tedy jisté zkušenosti. Nicméně forma, kterou zvolila, byla i pro ni nová, a popasovala se s ní na profesionální úrovni a je snad jasné, že v klipu má parta Fidibus zatím nejsilnější zbraň pro svůj atak české hudební scény.
Roční odklad prospěl nejen Michaele Hrabové: jednak se sehrála kapela, se kterou se rozhodla spolupracovat na její vizuální prezentaci, a jednak sama Michaela Hrabová nalezla svůj styl nejen pro tuto práci.
Od začátku jsme se dohadovali o názvu FIDIBUS, a ani dnes si nemohu pomoci, nemůže mě na první poslech ne-napadnout vše ostatní než název kapely: cestovka? Krém na leštění bot? Druh vozidla? Papírový smotek k podpa-lování svíčky? Dánská kapela? Cože? Fakt kapela? Ale česká? Ano, skutečně jde o kapelu, o českou kapelu se jménem shodným jako kapela dánská, působící od roku 1969 ve Stavangeru.
Přesto se výsledek vývoje logotypu – název skutečně je „papírovým smotkem k podpalování svíčky nebo dýmky“ – dá považovat za povedený, a jeho konečná podoba je průsečíkem mnoha názorů a cest, jimiž si logotyp v ruce autorky prošel.
Klip, který Michaela Hrabová naanimovala, i merchandising, který v jeho duchu vytvořila, se mně líbí i proto, že nebazíruje na grafickém jazyku logotypu a vizuálního stylu kapely; Michaela Hrabová tak v rámci jednoho úkolu vytvořila dva na sobě téměř nezávislé koncepty, a naznačila tak – oproti mnoha, až desítkám podobných úkolů ať už bakalářských, diplomových či jen semestrálních a klauzurních –, že logo kapely a její image nemusí a s výhledem na budoucí tvorbu a produkci ani nemá důvod devotně souviset se všemi počiny, nahrávkami či koncerty.
Jen plakát s podpisy považuji za pitomost. Podpis celebrity na plakátě či fotografii považuji za stvrzení jakéhosi užšího vztahu mezi umělcem a majitelem autogramu, v této formě (podpisy nejsou autenticky velké, jejich kompozice je autorským vkladem designerky, fotografie s jejich umístěním vůbec nepočítá) je to zkrátka formalismus. Kromě toho naprostá většina výkonných umělců vkládá do originality a vlivu vlastního podpisu nepodložené ambice, výtvarná nabubřelost autografu nejde ruku v ruce se skutečným vlivem signatáře na svoji branži, a aplikace takové čmáranice na jakékoli médium působí nutně samoučelně a ješitně. Navíc bez znalosti jména je znak formální zbytečností a místo efektu defektem.

Písemná část trpí stejnými neduhy jako většina písemných obhajob kreativní činnosti: skládá se z příliš mnoha externích vstupů (citace z knih, útržky rozhovorů, ankety), topí se v balastu popisu branže (v tomto případě hudební, ale v úvodu i grafického designu) a bohatě filozofuje tam, kde by bylo lze několika holými větami sdělit víc. Michaela Hrabová psát umí, ale zde evidentně i ona podlehla nutnosti v krátkém čase sepsat maximum všeho, co se jí během práce asi tak mohlo honit hlavou. Nejen její neschopnost průběžně si zaznamenávat průběh projektu tak nutí autory obhajob cucat si myšlenky a vzpomínky z prstu, což se děje ku škodě práce. Nicméně, písemná práce Hrabové je oproti ostatním alespoň čtivá, srozumitelně formulovaná, včetně důležitých vstupů čistě interního charakteru, které textu dodávají punc osobní a autentické zpovědi.
Tato práce si – stejně jako všechny ostatní – klade mylně za cíl seznámit čtenáře s problematikou technologií a postupů, snad aby pochopil, jak složité a náročné je dobrat se kýženého výsledku. Jsme tak poučováni o proble-matice fontů, o barevnosti, ale i o technologii animace, o zažitých zkratkách (např. ta, že „Hudebníci kapely Fidibus dali dohromady čtyři písně a z nich se rozhodli udělat EP. Je to zkratka anglického výrazu Extended Play, který se vykládá takto: ... označení pro hudební nosič, který nese nahrávky příliš dlouhé na to, aby mohly být označeny jako singl, ale i příliš krátké na to, aby se daly označit jako klasické album, zabrala třetinu strany 21) a dalších dovednostech. Práce je tak – opakuji: úplně stejně jako všechny ostatní! – encyklopedií oborů a činností, které jsou pro tu kterou kreativní práci signifikantní. Z mého pohledu je to ale jen výplň povinného počtu znaků a stránek, a tyto obecně znalosti vynechat, smrskly by se všechny práce na několik stránek skutečně autentického textu.
Je škoda, že autorka nevěnovala stejný objem úvah klipu, jaký věnovala ostatním médiím. O postupu práce na klipu, o problémech či rafostech s ní spojenými by bylo lze napsat mnohem více než jen obecnou definici klipu a strohý popis postupu; mně třeba chybí obsáhlejší reflexe originální práce s korálky, které jsou zažehlovací či tepelně fixovatelné, a tento moment zmíněný jen na dvou řádcích mi tak přijde jako zabité téma. Obhajoba by se jím mohla stát objevnou a informačně podstatnější.
Na to, že práce na klipu byla jednoznačně technologicky nejnáročnější položkou vzniklého vizuálního portfolia pro skupinu Fidibus, jsou necelé dvě stránky ze zhruba dvaceti zásadním minusem celé obhajoby.

Brutal Assault


Posudek vedoucího bakalářské práce

student: Jakub Zajíček
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: Tomáš Krcha, DiS.
název tématu: Vizuální styl Brutal Assault

Jakub Zajíček se nezdá, ale jeho práce během celého jeho studia bakalářského programu patřily k těm nejkreativnějším, vyjma té předposlední: zásadně si pokazil reputaci svou bezradnou a zoufalou zimní klauzurou, na kterou se snažme zapomenout a to, že ji tu připomínám, je jen dokladem toho, za jak běsnou a nezapomenutelnou se pro mě stala. Nicméně – po měsících hledání, do čeho vlastně by se ve své bakalářské práci pustil, překvapivě zakotvil u festivalu hudby, jejímž vizuálním představitelem v ateliéru byl jeho jmenovec, den po něm obhajující budoucí magistr Rusek. Zajíček, který mi vždycky připomínal spíš Bruce Springsteena, se náhle upnul k temnému chrčení a přeboostřenému řinčení kissáckých komediantů mávajících hřívami a lesknoucích se potem, pleťovým olejíčkem a plechovými cetkami. Jak ale vývoj jeho práce ukázal, rozhodl se převychovat tuto bíťáckou hááárd-éénd-he-vy komunitu ve výtvarně citlivé a estetice přístupné společenství. Pokud se mu totiž podaří u managementu festivalu Brutal Assault prosadit svůj koncept vizuální komunikace, stanou se festivaly této hudby zábavními rodinnými podniky podobně jako Matějská pouť nebo vlčnovská Jízda králů.
Jakub Zajíček je famózní kreslíř, kterého se nám s Lumírem a později s Míšou Labudovou podařilo  naštěstí převychovat z tabletisty na rukodělce. Z jeho kresebných schopností by měl mít radost každý učitel kresby, a pokud se mýlím, není chyba v Zajíčkově umu. A jeho kresby jsou i základem výtvarného konceptu pro festival, který si jinak potrpí na strašidýlka a hororoviny, kterých je plný internet. Zajíček k tématu přistoupil po svém a v tom duchu zpracoval jednotný a zajímavý koncept, svým pojetím a celistvostí připomínající například Velíškův vklad do image teplické kapely Už jsme doma či Hachleho a Němcovu vizuální interpretaci koncertů Precedens.
Lze mít výhrady k surrealistické nadsázce jeho motivů, ale když uvážíme, že nepracuje pro Bambiriádu, ale pro surový útok, je ještě mírný a mohl by přitlačit víc na pilu, samozřejmě že na její ostří a nějakou částí těla, jak se to vyznavačům tohoto žánru líbí. A to je na Zajíčkově práci sympatické, že nepodléhá těmto prvoplánovým asociacím a i když se to zdá jako házení hrachu na The Wall od Pink Floyd, nevzdává to a hází hrách hrst za hrstí, s vírou, že se se hrachor chytne a zeď zezelená, protože tomu se zelení, komu se nelení. Tedy ne že by se Jakubu Zajíčkovi nelenilo, jemu se dokáže lenit až hanba, ale vždy se dokáže sebrat a odvést slušnou práci.
Nejspíš je to jen náhodný výběr fotografií pro ukázku potisku triček, ale kdyby Zajíček v duchu svých vizuálů pro festival realizoval v rámci těchto akcí tetovací salón, dotáhl by koncept k dokonalosti.

Písemná část Zajíčkovy bakalářské práce je napsaná svižně, s nesporným literárním vkladem a s ambicemi poučit, spontánní a mile srozumitelnou formou. Musím opět konstatovat, že Zajíček – podobně jako jeho jmenovec z Plastiků Pavel – píše skvěle a je jen naše škoda, že jen když musí. Když už ale najde čas či nad ním visí Damoklův meč s ostřím povinnosti, vždycky napíše něco, co je radostí číst.

Kromě mnoha dalších asociací, vesměs profesních, ve mně Zajičkův text vyvolal ještě jednu, svým úvodním přehledem světových hudebních festivalů: vzpomněl jsem si na úžasný zážitek, když jsem spolu s Divadelní poutí – kterou si generace Zajíčkových rodičů může pamatovat jako živelnou alternativu a platformu umatlaných oficiálních divadélek, pinožících se za uznáním po obskurních divadelních festivalech osmdesátých let dvacátého století a bolševické totality v této zemi – byl v roce 1987 na festivalu v dánském Roskilde, a zatímco jsem se krčil ve své kleci Umělce v hladovění a kreslil polonahé Dánky a zkouřené Dány, pár metrů ode mne v různých stages drtili dav Pretenders, Bob Geldof, Van Morrison, Iggy Pop či Europe, a atmosféra kolem byla přesně taková, jak ji dnes na současných festivalech Jakub Zajíček vnímá a v této práci popisuje. I za tuto reminiscenci si autor práce zaslouží můj dík. Ty ostatní díky pak patří vzepjetí, k jakému se Zajíček donutil ve chvíli, kdy mu už hořela koudel tam, kde koudel hoří, když už je téměř pozdě. Písemná obhajoba je skvělým čtením hezkým a – světe, div se! – bezchybným jazykem, i za což by bylo lze, nebýt dalších zmiňovaných kvalit, tleskat. Banality typu mně/mě, za které leta peskuji třeba Odeon (a mám pocit, že v titulech některých svých edicí tyhle špeky vždy v jednom či dvou exemplářích nechává speciálně pro mě, a vždycky se toho chytnu), či roztomilá zhůvěřilost „Heyronismus Bosch“ nic nemění na faktu, že číst tenhle text je zábavné a poučné.
V Praze 29. května 2013

Nutné náklady


Posudek vedoucího diplomové práce

studentka: BcA. Lada Hendrichová, DiS.
ateliér Vizuální design, FUD UJEP
oponent práce: MgA. Lukáš Müller
konzultant práce: Mgr. Anna Vartecká, Ph.D.
název tématu: Čas – Nutné náklady

Práce Lady Hendrichové patří k těm, které s postupujícím časem dělají radost všem, kdo se na nich byť jen jako vedoucí práce mohou podílet. Patří k projektům, které se těsně před dokončením klubou v úžasné a promyšlené koncepty, k nimž i mě baví domýšlet jejich prezentaci. Jejich autoři se pomalu stávají víc než studenty mými kolegy; a až se jimi za měsíc stanou, budu na ně pyšný. Akorát že už s nimi nebudu jezdit vlakem do a ze školy, což bude škoda, protože tyhle společné cesty patří k těm kupodivu nejkreativnějším okamžikům.
Kniha NUTNÉ NÁKLADY se rodila dlouho a těžce, její matka prožívala své kreativní těhotenství na vlnách nadšení i pod nimi lapaje po vzduchu, v pochybách i v jistotě, že vše bude mít smysl. Čas tu hrál svoji roli víc než důsledně a Lada Hendrichová jím cestovala sem a tam, zachytávajíc okamžiky svých cest s důsledností jí vlastní. Nad každou novou várkou deníkových záznamů jsme při odpoledních konzultacích trávili hodiny a hodiny rozmluvami až patafyzickými, z nichž šla hlava kolem Ladě, mně i Míše Labudové. Výsledkem je hmota textu, fotografií a kreseb ve formě, kterou každému přeji mít, aby se v ní nacházel, protože stejné okamžiky zažíváme úplně všichni, a je jedno, zda jezdíme metrem v Praze nebo v New Yorku či tramvají v Brně nebo v Moskvě (jezdí v Moskvě tramvaje?).
Písemná část diplomové práce Lady Hendrichové se nejen tak tváří, ale i je filozofováním o čase, rozumováním nad fenoménem, jejž uchopit se nepodařilo větším velikánům filozofie než je ona. Filozofie je – má-li být cele vnímána a chce-li provokovat k diskuzi, pochybám či protinázorům – nejen projevem mozku nebo povahy, ale i projevem srozumitelného jazyka, takže tam, kde se písemná obhajoba v některých okamžicích stává poněkud povrchní, víc se blíží deníkovému zápisu a příliš prostoru k nějaké imaginaci nenabízí, což ale v kontextu celé práce nepovažuji za negativum. Škoda několika chyb, zejména v interpunkci, protože nesrozumitelnost dotčených formulací může snižovat jistotu o autorčině erudici ke zpochybnitelným tématům se vyjadřovat. A chyby v citacích mnohde dělají amatéry i z citovaných autorů.
Písemná zpověď Lady Hendrichové působí velmi autenticky, a věřím jí každé slovo i každý názor, v této práci reflektovaný. Kéž by více studentů přemýšlelo o své práci stejně důsledně, spontánně a upřímně.