23. července 2013

Opičák


O tom, že už několik týdnů v úzké spolupráci především s maminkou mám snahu zdokumentovat a zaznamenat, případně knižně zveřejnit dílo svých rodičů, jsem už několik virtuálních stran popsal. 

Nejen z tohoto důvodu jsem se minulý týden vytrhl ze svých městských povinností a před blížící se zásadní životní změnou odjel na pár dní na chalupu v Pošumaví, kam se teď, při tátově rekonvalescenci po přetržené achillovce, v Praze oba jenom těší. Dva dny jsem tu strávil se svou sestrou, další dva dny během, koupáním a vyřizováním úředních (kolaudace studny) i soukromých (zájem o sousedovic ruinu) formalit. Slunce, modro nad hlavou, teplo rušené jen nadzvukovým bzučením masařek a zdánlivá bezstarostnost mě svedly k prodloužení si pobytu o další dva dny, které jsem se rozhodl věnovat totální dokumentaci všeho, co tu prošlo kreativními pravačkami obou rodičů, přes štětce, krejóny, špachtle i šábry, a za tím účelem jsem pozotvíral všechna šuplata a skříně – a že jich tu je požehnaně! – abych kdejaký papír a plátno nafotil, změřil a zapsal. Až potud činnost, s níž jsem od začátku počítal.
Zvědavost mne nakonec dovedla až k tajným koutům rodičovské ložnice, které sice neskrývaly jakákoli střežená tajemství, ale nejedno překvapení jistě: třeba o maminčině památečním listě z prvního přijímání jsem až dosud neměl ponětí (tatínkův leta visí v jejich ateliéru), a v krabici s fotografiemi jsem našel několik, které mi do mozaiky jejich dětství chyběly.

Největší překvapení mi ale připravil tenhle opičák s bubínkem, hračka, na niž jsme se sestrou co malá Benešátka pokaždé zírali jak u vytržení, když jej maminka zezadu nenápadně natáhla a ten ťulpas v čapce s rolničkou trhaně rachtal paličkami do svého plecháčku. Nikdy nám ho nenechala k rychlé záhubě a zničení, tak jako zařvala nejedna ikonická hračka našich dětství. I proto mohlo dojít k tomu, že když jsem tu dnes velice opatrně vyjímal z jejich letité hlídky historie mých rodičů knížečky, krabičky, flakónky a další vzácnou veteš, zničehonic sebou ten opičák trhl a zabubnoval! V tichu venkovského stavení, kde už čtvrtý den nikdo nahlas nepromluvil, to zaznělo jak kanonáda; schoval si to, potvora, zrovna na tuhle chvíli, jistě patnáct či dvacet let od svého posledního natažení k údivu tehdy malých dětí mých či sestřiných, celou tu dobu vydržel stát s napřaženými paličkami a čekat na tu správnou chvíli, která nastala teď a tady, kdy hledač minulosti téměř zapomeněl na přítomnost. Stěží dvě vteřiny povědomého zvuku mě vrátily o půlstoletí nazpět, kdy jsem napjatě čekal, co se teď, po tom zabubnování, stane.
Nepamatuji se, co se stalo tehdy. Dneska jsem to pochopil jako finále, jako když bubeník v cirkuse mydlí do virblu, než se krasojezdkyně saltem snese ze hřbetu lipicána do středu manéže. 
Úplně jak na tátových litografích támhle v šupleti.

video


21. července 2013

Dlouhé běh i zpráva

Tady jsem si myslel,
že kopce nahoru už mám za sebou...
Sotva lezu a je mi zima… protože jsem to nejspíš trochu přehnal se vzdáleností i pobytem na slunci při dnešní teplotě 28 °C ve stínu. Celej den jsem si liboval, jak hezky se den vyšňořil a jak báječnej výlet jsem si naplánoval, teď, s odstupem několika hodin, si tím vším už tak jistej nejsem. 


Už v sobotu jsem věděl, že se vydám od Rajskýho mlýna vzhůru ke Keplům, bratru devět kiláků furt jenom ostře vzhůru, takže vesměs pěšky. To bylo dopoledne a na jih. Ještě před několika lety bylo lze si na samotě v Jarkovicích koupit něco k pití, dnes už nic. Nádhernou krajinou, která se z pošumavských kopců proměnila s koncem tohoto úseku v šumavské pláně s větrem oholenými horizonty, k obludnému penzionu Keply, kde navzdory lákavým cedulím u silnice neměli taky nic. 
Odtud na východ přes Kochánov a tzv. Farmářskou stezkou přes Rovnou a Pařezí do Petrovic, kde i vyhlášená hospoda U Luhanů světila neděli, aby si paňmáma mohla zarajtovat na koni a pikolík aby snad doopravil auťák ve stodole. Nechápu, jak v tomhle počasí, při spoustě cyklistů a turistů a mě, běžce (protože žádného jiného jsem nepotkal), zavřou a ani to pivo nenabídnou; těžko se pak mohou divit návalu na nedaleké biofarmě ve Vojeticích, kde mají otevřeno imrvére a hosta si váží. Tak jsem si pod lípou před vchodem s cedulí NEDĚLE ZAVŘENO dal chleba se sýrem a mrkev, skromně usrkl vody – kdoví, kde bude lze doplnit (nikde) – postnul na facebook své morální rozpoložení před jedním z rozcestníků, a vydal se přes Kněžice a Maršovice k Hornímu Staňkovu. 
Přestávka umožnila mému tělu totálně ochabnout a zlenivět, takže přiznávám, naprostou většinu z příštího tuctu kiláků jsem jen šel. Jednak to zas bylo skoro furt do kopce, ale i proto, že každy krok byl utrpením: zlomenému malíčku bylo v kecce těsno, kotník před ním se vzpouzel každému kroku a pravé koleno jakoby nikdy nechytalo náraz nohy o asfalt. A cítil jsem, jak mi tuhnou stehna. Jedinou útěchou mi bylo snění o přívětivé partě běžců či cyklistů u rybníka, kam jsem mířil se vykoupat, s nimiž se dám do řeči a jednu z nich, osamocenou a hloubavě zahleděnou přes hladinu k lesu, oslovím a ohromím svou moudrostí, věkem i dnešním výkonem. Asi půl kilometru před rozjásaným velhartickým Buškem, když jsem se vypotácel z lesa pod kopcem Borek, jsem se jakžtakž rozběhl, a na travnatý břeh skutečně doběhl jak do cíle ultramaratónu; v tu chvíli jsem měl v nohách 28 kilometrů a před sebou ještě pět. 
Tyhle dveře naproti zámku
v Kněžicích mě budou fascinovat
tak dlouho, než se ten barák rozpadne...

Pak jsem čtvrt hodiny chladl (proč mi tu vyskočil místo slova „chladl“ Chladil? Nikdy jsem o něm nenapsal ani ch!) a marně se rozhlížel po jakémkoli cyklistovi, na bežce jsem už rezignoval. Samozřejmě jsem neměl koho o čemkoli přesvědčovat, jen jsem se s radostí stárnoucího platonika nenápadně rozhlížel po všem tom mládí, neosamoceném a rozhodně nehloubavém, o to opálenějším a křivějším (od slova „křivka“). Dvakrát jsem si zaplaval, ale dál od břehu jsem si netroufl, bál jsem se křečí, blbec jsem si nevzal nejen opalovací krém, ale ani hořčík; a když jsem se napoprvé snažil vyškrábat se na břeh, scukla mi levé stehno taková síla, že jsem se skácel zpátky do vody a dělal, že jsem si vzpomněl ještě na několik temp. Takže i napodruhé jsem rejdil jen v dosahu dna i břehu, byť o něco déle, došlo mi, že bůhvíjak dlouho se zas koupat nebudu. 
Zbytek trasy do Tvrdoslavi jsem zpola šel a zpola dusal, kopec dolů k nám jen jemně našlapoval, a docházelo mi, že jsem dneska leccos přepísk’. Ale říct si to ráno, vysmál bych se sám sobě. 
Přes noc si nohy odpočinou, škoda že nemám čím je trochu pomáznout. Horší to bude s koží, nějakým krémem jsem se ráno z nouze přemáz, ale moc to asi nepomohlo, na rukou, lýtkách a za krkem jsem rudej jak rak (v jehož znamení jsem se narodil). Stalo se. 
Třiatřicet kiláků za 5:25 by bylo lze nazvat bídou, nebýt těch krpálů, bolestivých nahoru i dolů. Vážně pochybuju, že se letos pustím na Ještěd: je to stejná vzdálenost i terén, navíc s posledními deseti kilometry jen vzhůru, zakončenými strmou pěšinou k rozhledně a s poklesem teploty k nule; nevím, zda mi ty bolesti a vyčerpání stojí za to. Navíc si budu v té době zvykat na svou dobrovolnou životní samotu, tak aby toho nebylo příliš. 
Ale výlet to byl nakonec hezkej – přesně takovej jsem si ho představoval.
To už jsem seděl na zápraží a srkal červený víno...

15. července 2013

Cílek


Téměř proti své vůli čtu „Makom, knihu míst“ od Václava Cílka. Proti své vůli proto, že mám pocit, že je přecílkováno a kdo nečte Cílka, není. Navíc čte Cílka moje žena, tak možná i proto, chceme se trochu lišit.
Ale ta knížka – taky téměř proti mé vůli – se mi docela líbí. Píše živě, čtivě, a většinou tak, že vím, o čem. Což je to, čím si u mnoha jiných autorů často nejsem jist.
Škoda, že ho čte kdekdo a že se jím kdekdo ohání.
Rád bych ho četl dál a víc, kdybych se tak nestával součástí davu, s nimž sice chci jít, ale povídat si o všem jiném, než o tom, že čteme Cílka.
Řekni mi, že čteš Cílka, a já ti řeknu, kdo jsi: Jsi čtenář Cílka.

9. července 2013

Damokle, nemeč!


Několik měsíců, když vyjde čas a nemusím živit sebe a svou rodinu, dělám na knize o práci svých rodičů. Oba jsou grafici a malíři, oběma je přes osmdesát a oba tvoří dál. O tom, že by rádi něco jako monografii, mluví leta a já si celou dobu myslel, že času je pořád dost. A najednou mám pocit, že ho je míň a míň. Táta si tuhle přeťal achillovku, oběma se tím zásadně změnil program na letošní léto, a při mých mnohem častějších návštěvách potřeba soupisu jejich životů dostává přesnější obrysy.

Pořád se noří další a další relikvie...
Maminka, ve své až řádovosestersky dojemné a láskyplné péči o svého muže, aby jej nějak zabavila („Aby tou svou šikovnou ruku trochu pocvičil...“), mu třídí jeho práce; ty nedodělané ho přemlouvá dodělat, a ty hotové či ideálně rozpracované mu dává k podpisu. Zároveň tak dává jeho práci řád, který jeho tvorba postrádá, nejen proto, aby jí bylo lze přiřadit logickou kontinuitu pro onu shrnující knihu (ke které jsem se v posledních dnech vzepjal, hlavně proto, že mi dcera Hermína, spontánní a přirozená ve vnímání ostatních, naznačila, jak strašně moc mí rodiče po takovém počinu touží; a žádná aktuální zakázka mi radost z téhle práce nikdy nevynahradí). Maminka si totiž narozdíl od něj od počátků své tvorby vede dost podrobné záznamy o svých obrazech, každý má své pořadové číslo, dataci, u většiny z nich si pamatuje souvislosti, za nichž vznikly. 
To otec chrlil své kresby a ilustrace po desítkách týdně, v mnoha variantách a nezlikvidovaných skicách, takže dnes lze jen těžko určit, která z nich byla podkladem k té finální; každá z několika set velkoformátových litografií má rovněž své předobrazy v pokusech a nácvicích, než se opřel šábrem či křídou o kámen a jediným jistým tahem vyhmátl esenci všech tvarů předtím zažitých. Jen výjimečně své kresby podepisoval, natož aby je datoval nebo jakkoli jinak usazoval do časové osy své tvorby. Takže dnes se na mě z mnoha složek a napěchovaných šuplat arborů v jejich ateliéru valí metráky vykreslených uhlů, rudek, pastelů a tuh na arších papírů ručních, kladívkových, pauzovacích či škrobových, na všem, co mu zrovna přišlo pod ruku. (Maminka mi včera řekla – když jsem objevil jeden archaicky nádherný, leč nepokreslený –, že tatínek má odjakživa respekt před skicákem, že je s to pokreslit kdejaký cár papíru, útržky či odřezky z tiskárny, makulaturu nebo dopisák, ale skicák že snad vnímá jako jakýsi definovaný formát, uzavřenou záležitost… tohle si už domýšlím, maminka tu poznámku o neochotě narušit neposkvrněnost svázaného bloku papíru jen tak utrousila a zase se ponořila do jedné z hromad manželovy práce.) Ovšem o to zajímavější pak bývají okamžiky, kdy se nad spornými věcmi zavzpomínají, obrazy dostávají své příběhy a vzpomínky své místo v jejich životech.
Po 60 letech si maminka vzpomněla,
že se jmenovala Žofka a že ji taky kreslila.

Bez ní bych s tou knihou nebyl s to pohnout: trpělivě dokumentuje všechny své obrazy a litografie, fotografuje je, doplňuje datací, názvem a rozměry, upravuje jejich barevnost, pořadovými čísly vytváří jejich časovou posloupnost, a totéž činí s dílem tatínka, a to vše vedle své péče o něj, kdy on dočasně o berlích je cele odkázán jen na ni, a oba sveřepě odmítají pomoc mou či Petřinu (moje sestra), o to více si pak užívaje naši přítomnost při návštěvách u kafe či nad dosud nezpracovanou částí jejich práce. 

(Je třeba dodat, že maminka, s oběma kyčlemi umělými, už spoustu let na jedno oko nevidí vůbec a na druhé špatně – což přiznala všem teprve nedávno –, přesto stále maluje a kreslí, dělá litografie, k 80. narozeninám dostala notebook a na něm všechny fotografie archivuje a zpracovává, zvládá jeho používání líp než mnohý puberťák, živě mailuje a sjíždí internet, nachází dávno zapomenuté přátele, aktivně cvičí a plave, zkrátka se skvěle drží. Dosud namalovala víc jak patnáct set obrazů a nakreslila několik set litografií a ilustrací, a vedle toho stihla vychovat mě i sestru a svého muže po celou dobu jejich života plně respektovat, podporovat v práci a rozptylovat jeho pochyby o konkrétních dílech. Ona je součástí jeho života, stejně jako on motorem toho jejího. Jeden bez druhého ne že by nebyli ničím, nebyli by.)

Čas se ztrácí mnohem rychleji, než bych byl ještě před rokem ochoten přiznat. Tátovo nedávné zranění a spousta hodin strávených s jejich vzpomínkami a ponořený do jejich skoroceloživotního díla mi mávají nad hlavou mečem, který již dávno vylétl Damoklu z ruky. Mám hodně co dělat, než práskne naposled.

Zlomek. 1/1000 z 1/100... všechno bych chtěl, aby ostatní viděli.