Dlouhé běh i zpráva
 |
| Tady jsem si myslel, že kopce nahoru už mám za sebou... |
Už v sobotu jsem věděl, že se vydám od Rajskýho mlýna vzhůru ke Keplům, bratru devět kiláků furt jenom ostře vzhůru, takže vesměs pěšky. To bylo dopoledne a na jih. Ještě před několika lety bylo lze si na samotě v Jarkovicích koupit něco k pití, dnes už nic. Nádhernou krajinou, která se z pošumavských kopců proměnila s koncem tohoto úseku v šumavské pláně s větrem oholenými horizonty, k obludnému penzionu Keply, kde navzdory lákavým cedulím u silnice neměli taky nic.
Odtud na východ přes Kochánov a tzv. Farmářskou stezkou přes Rovnou a Pařezí do Petrovic, kde i vyhlášená hospoda U Luhanů světila neděli, aby si paňmáma mohla zarajtovat na koni a pikolík aby snad doopravil auťák ve stodole. Nechápu, jak v tomhle počasí, při spoustě cyklistů a turistů a mě, běžce (protože žádného jiného jsem nepotkal), zavřou a ani to pivo nenabídnou; těžko se pak mohou divit návalu na nedaleké biofarmě ve Vojeticích, kde mají otevřeno imrvére a hosta si váží. Tak jsem si pod lípou před vchodem s cedulí NEDĚLE ZAVŘENO dal chleba se sýrem a mrkev, skromně usrkl vody – kdoví, kde bude lze doplnit (nikde) – postnul na facebook své morální rozpoložení před jedním z rozcestníků, a vydal se přes Kněžice a Maršovice k Hornímu Staňkovu.
Přestávka umožnila mému tělu totálně ochabnout a zlenivět, takže přiznávám, naprostou většinu z příštího tuctu kiláků jsem jen šel. Jednak to zas bylo skoro furt do kopce, ale i proto, že každy krok byl utrpením: zlomenému malíčku bylo v kecce těsno, kotník před ním se vzpouzel každému kroku a pravé koleno jakoby nikdy nechytalo náraz nohy o asfalt. A cítil jsem, jak mi tuhnou stehna. Jedinou útěchou mi bylo snění o přívětivé partě běžců či cyklistů u rybníka, kam jsem mířil se vykoupat, s nimiž se dám do řeči a jednu z nich, osamocenou a hloubavě zahleděnou přes hladinu k lesu, oslovím a ohromím svou moudrostí, věkem i dnešním výkonem. Asi půl kilometru před rozjásaným velhartickým Buškem, když jsem se vypotácel z lesa pod kopcem Borek, jsem se jakžtakž rozběhl, a na travnatý břeh skutečně doběhl jak do cíle ultramaratónu; v tu chvíli jsem měl v nohách 28 kilometrů a před sebou ještě pět.
 |
| Tyhle dveře naproti zámku v Kněžicích mě budou fascinovat tak dlouho, než se ten barák rozpadne... |
Pak jsem čtvrt hodiny chladl (proč mi tu vyskočil místo slova „chladl“ Chladil? Nikdy jsem o něm nenapsal ani ch!) a marně se rozhlížel po jakémkoli cyklistovi, na bežce jsem už rezignoval. Samozřejmě jsem neměl koho o čemkoli přesvědčovat, jen jsem se s radostí stárnoucího platonika nenápadně rozhlížel po všem tom mládí, neosamoceném a rozhodně nehloubavém, o to opálenějším a křivějším (od slova „křivka“). Dvakrát jsem si zaplaval, ale dál od břehu jsem si netroufl, bál jsem se křečí, blbec jsem si nevzal nejen opalovací krém, ale ani hořčík; a když jsem se napoprvé snažil vyškrábat se na břeh, scukla mi levé stehno taková síla, že jsem se skácel zpátky do vody a dělal, že jsem si vzpomněl ještě na několik temp. Takže i napodruhé jsem rejdil jen v dosahu dna i břehu, byť o něco déle, došlo mi, že bůhvíjak dlouho se zas koupat nebudu.
Zbytek trasy do Tvrdoslavi jsem zpola šel a zpola dusal, kopec dolů k nám jen jemně našlapoval, a docházelo mi, že jsem dneska leccos přepísk’. Ale říct si to ráno, vysmál bych se sám sobě.
Přes noc si nohy odpočinou, škoda že nemám čím je trochu pomáznout. Horší to bude s koží, nějakým krémem jsem se ráno z nouze přemáz, ale moc to asi nepomohlo, na rukou, lýtkách a za krkem jsem rudej jak rak (v jehož znamení jsem se narodil). Stalo se.
Třiatřicet kiláků za 5:25 by bylo lze nazvat bídou, nebýt těch krpálů, bolestivých nahoru i dolů. Vážně pochybuju, že se letos pustím na Ještěd: je to stejná vzdálenost i terén, navíc s posledními deseti kilometry jen vzhůru, zakončenými strmou pěšinou k rozhledně a s poklesem teploty k nule; nevím, zda mi ty bolesti a vyčerpání stojí za to. Navíc si budu v té době zvykat na svou dobrovolnou životní samotu, tak aby toho nebylo příliš.
Ale výlet to byl nakonec hezkej – přesně takovej jsem si ho představoval.
 |
| To už jsem seděl na zápraží a srkal červený víno... |
Komentáře
Okomentovat