Opičák


O tom, že už několik týdnů v úzké spolupráci především s maminkou mám snahu zdokumentovat a zaznamenat, případně knižně zveřejnit dílo svých rodičů, jsem už několik virtuálních stran popsal. 

Nejen z tohoto důvodu jsem se minulý týden vytrhl ze svých městských povinností a před blížící se zásadní životní změnou odjel na pár dní na chalupu v Pošumaví, kam se teď, při tátově rekonvalescenci po přetržené achillovce, v Praze oba jenom těší. Dva dny jsem tu strávil se svou sestrou, další dva dny během, koupáním a vyřizováním úředních (kolaudace studny) i soukromých (zájem o sousedovic ruinu) formalit. Slunce, modro nad hlavou, teplo rušené jen nadzvukovým bzučením masařek a zdánlivá bezstarostnost mě svedly k prodloužení si pobytu o další dva dny, které jsem se rozhodl věnovat totální dokumentaci všeho, co tu prošlo kreativními pravačkami obou rodičů, přes štětce, krejóny, špachtle i šábry, a za tím účelem jsem pozotvíral všechna šuplata a skříně – a že jich tu je požehnaně! – abych kdejaký papír a plátno nafotil, změřil a zapsal. Až potud činnost, s níž jsem od začátku počítal.
Zvědavost mne nakonec dovedla až k tajným koutům rodičovské ložnice, které sice neskrývaly jakákoli střežená tajemství, ale nejedno překvapení jistě: třeba o maminčině památečním listě z prvního přijímání jsem až dosud neměl ponětí (tatínkův leta visí v jejich ateliéru), a v krabici s fotografiemi jsem našel několik, které mi do mozaiky jejich dětství chyběly.

Největší překvapení mi ale připravil tenhle opičák s bubínkem, hračka, na niž jsme se sestrou co malá Benešátka pokaždé zírali jak u vytržení, když jej maminka zezadu nenápadně natáhla a ten ťulpas v čapce s rolničkou trhaně rachtal paličkami do svého plecháčku. Nikdy nám ho nenechala k rychlé záhubě a zničení, tak jako zařvala nejedna ikonická hračka našich dětství. I proto mohlo dojít k tomu, že když jsem tu dnes velice opatrně vyjímal z jejich letité hlídky historie mých rodičů knížečky, krabičky, flakónky a další vzácnou veteš, zničehonic sebou ten opičák trhl a zabubnoval! V tichu venkovského stavení, kde už čtvrtý den nikdo nahlas nepromluvil, to zaznělo jak kanonáda; schoval si to, potvora, zrovna na tuhle chvíli, jistě patnáct či dvacet let od svého posledního natažení k údivu tehdy malých dětí mých či sestřiných, celou tu dobu vydržel stát s napřaženými paličkami a čekat na tu správnou chvíli, která nastala teď a tady, kdy hledač minulosti téměř zapomeněl na přítomnost. Stěží dvě vteřiny povědomého zvuku mě vrátily o půlstoletí nazpět, kdy jsem napjatě čekal, co se teď, po tom zabubnování, stane.
Nepamatuji se, co se stalo tehdy. Dneska jsem to pochopil jako finále, jako když bubeník v cirkuse mydlí do virblu, než se krasojezdkyně saltem snese ze hřbetu lipicána do středu manéže. 
Úplně jak na tátových litografích támhle v šupleti.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)