12. prosince 2014

Už to není, co to bejvalo.

„Po vás.“
„Ne, až po vás.“
„Ne, jděte první, vypadáte, že jste tu víc doma.“
„Tak jo. Ale příště půjdete první vy.“
Nakonec jsme se ve dveřích na hajzl skoro srazili.
Stáli jsme každý nad svou mušlí a zalévali svět přebytkem svých zkapalnělých mouder.
„Taky se vám ten koncert líbil?“
„Jo. Ale já ji mám rád odjakživa.“
„No jo, mně se taky líbí, co dělá.“
„Je svá, to se dneska nevidí.“
„Takovejch je málo.“
Dva prameny zurčely a oba jsme se drželi svých zřídel, abychom třeba neupadli.
„Ale pamatuju si ji lepší.“
„Nejen ji.“
„I sebe, co?“
„Tak nějak.“
Byl mladší, skončil dřív. Zato mu dělalo potíž dostat růžovou košili do kalhot. Já se naopak pral se šálou, která se mi pletla do zipu.
„Už to není, co to bejvalo.“
„Stárneme.“
Oba jsme si uchechtli, jako že víme svoje: dohromady nám nebylo ani devadesát.
Konečně jsme dostali košili do kalhot a šálu mimo poklopec.
„Když jsem byl mladej, ujížděl jsem na ní…,“ zasnil se.
„Hmm… a kdo ne, že jo?“
Ještě cestou ven jsme si ve dveřích dávali chvilku přednost.
„A na basu teda hraje taky skvěle…“ trousím už přes rameno za kolegou, který se právě zamotal do závěsu ve dveřích.
„Na basu?! Špinarová… a na basu?“ opáčil nechápavě a bylo vidět, že si najednou není jistý ani tím, zda se právě vymočil.
Protože zatímco my na ochozu pasáže poslouchali Evu Turnovou, jiní stáli tu nekonečnou frontu do Lucerny, aby zažili ještě živou tu, která byla stará už před třiceti lety, kdy tenhle ujížděl leda tak na mateřským mlíku.
Ani to prý už ale není, co to bejvalo.

11. prosince 2014

Turnový háj 3

Eva a Joe a Galerie Lucerna, 11. 12. 2014

Chtěl jsem mluvit spatra, ale s koncem textu mi uvěříte, že některé věci se naučit nazpaměť by nedokázal ani prezident.

Já tedy Evu Turnovou neznám zas tak dlouho, abych se tu o ní dlouho a právem vykecával. O tom, jak s ostatníma holkama dělala binec v mašlích na pultě galanterie na Štrossmajeráku nebo jak ve sboru Radost zpívala, že „ví lučinu širokou, na ní travičku vysokou“, vědí více jiné. Ale k dnešku mi citovala Radomilovu myšlenku, že „by tu taky měli něco říct ty její vtipný kluci“, a já že jsem vlastně obojí, čímž jsem se nečekaně ocitl v jejím portfoliu téhle sociální vrstvy. Jenže – od vtipů jsou tu povolanější a mohutnější a za klukoviny vlastně taky. Já jsem tu za ty, kteří si rádi čtou ve dvou Turnové hájích a těší se na ten třetí.

Víte… jsem stará škola a mám rád texty, které mají hlavu a obě paty a mezi nimi i příběh. A když jsou napsané tak, že se čtou jedním dechem, tak je rád vdechuju a sem tam i nějaké to zalknutí rád překuckám, protože je často hltám. Nad nevinně Evinými příhodami, co se většinou vejdou na jednu stránku, se dokážu zdržet déle než nad kdejakou kapitolou mnohem dražších spisovatelů. Obraty jako „… kdy mě nějaký zobák zachytí v mém in flagranti“ nebo „…je to takové domácí násilí ve státním měřítku“ mě vždycky povzbudí ve skepsi, že napsat kloudnou větu, která dává smysl a obejde se bez deseti hrubek, je dnes již malý zázrak. A to, že mě ta věta ještě dokáže pobavit, je bonus k nezaplacení (jak už bonusy bývají).*

Uvědomil jsem si, že ač to bývalo jméno z nejužívanějších, neznám mnoho Ev. Z těch zhruba deseti jen tahle senzačně píše a tvrdí muziku.
Jak jsem se teď Evinu jménu v jeho množném čísle poklonil v 2. pádu, napadlo mne to, co jsem se nedokázal našprtat.
Totiž jména múz nás vtipných kluků. Co bychom si – mimo těch se jmény víceslabičnými, Adélou počínaje a Žofií konče – bez Dan, Květ, Han, Anen, Rit, Jan, Zin, Mart, El, Sár, Din, Dit, Nin, Em, Soň, Id, Išek, Bel, Běl, Arn, Git, Iv, Nor, Olg, Lun, Věr, Vilm, Jorg, Karel, Stel, Lol, Vand, Klár, Zlat, Bert, Zit, Naď, Saš, Zor, Líz, Vlast, Lad a Lind… a Ev vlastně počali?

Přeju všem Eviným hájům nekonečná procesí spokojených čtenářů.

(Úvodní řeč při křtu knížky „Turnový háj 3“ Evy Turnové, Galerie Lucerna, 11. 12. 2014)
(* Tuhle pasáž jsem nakonec nečetl, přišlo mi, že by byla navíc)

6. prosince 2014

Karel

Včera úspěšně habilitovala na umprumce moje kamarádka (a kolegyně, a něčí teta, matka, a někdy třeba i tchyně) Bára Šalamounová. Před celou tou habilitační celebrací jsme všichni čekali před třiadvacítkou, dneska učebnou č. 115 (jako kdyby jich na té mrňavé škole bylo víc jak tahle jedna), až skončí jednání umprumácké umělecké rady a začne Bářina přednáška.
V jednu chvíli se ke mně přitočil benešovský galerista Tomáš Fassati: A co Karel?, zeptal se mě svou typickou pomaloou dikcí.
Napadlo mě a udělalo mi radost, že táta, senzační kreslíř a grafik, jemuž bylo letos dvaaosmdesát, je pořád v jakémsi povědomí, na to, jak málo po celý život vyhledával jakoukoli publicitu, narozdíl od mnoha svých spolužáků a kolegů, dnes i dříve mediálně velice zdatných Bornů, Suchánků, Knoblochů či Anderlů.
Ale jo, jde to. Je docela dobrej, vzhledem k věku to víte, po všech těch patáliích v posledním roce furt dělá, už sice ne tolik, ale nemůžu říct, že by se vyloženě flákal…“, dodal jsem lehce ironicky.
V tu chvíli k nám přišel můj ústecký kolega, profesor Míšek.
Pan Fassati se k němu rozvážně vydal s napřaženou pravicí a se slovy: Nazdar, Karle! Zrovna jsme se o tobě… bavili…“

17. listopadu 2014

Tel-Aviv, Izrael, Evropa.

Nedávno jsem ze zásadního důvodu kupoval poštovní známku do Izraele. Mám raději známky, pěkně oražená na dopise z druhého konce světa je lepší a hezčí než čárový kód zdánlivě stejný jako na tisíci dalších zásilek odkudkoli. 
Ale o to nejde, co mám rád — kupoval jsem prostě známku. Pošta narvaná, jak jinak, na poště je špička od okamžiku otevření do konce pracovní doby. Je jedno, kterému hadu zpruzených lidských postav se postavím na konec, stejně to většinou bývá ta k úplně jinému okénku. A stejně tak jako vždycky, i ty ostatní fronty ubývají nějak rychleji nebo co, a na jejich koncích se míhají frontové bojovnice-přeběhlice, odhadující své cílové časy s jistotou dostihového bookmakera.
Netrvalo to dlouho, po necelých čtyřiceti minutách jsem se ocitl v privátní zóně, tedy u okénka.
„Dobrý den,“ ohnul jsem se do šedesátistupňového úhlu, abych mohl v okénku ukázat svou tvář a nemluvilo za mě břicho. „Prosil bych deset známek A a jednu do Izraele, na pohlednici.“
Odtrženo deset svatých Václavů. „Kamže?“
„Izrael.“
„Tak to je Evropa, ne?“
„Izrael?“
„Izrael je jako Evropa.“
„Jak jste na to přišel?“
„Hraje přece evropskou ligu!“
Vůbec se neorientuji ve fotbale, nemám ho rád od zápasu, kdy jsem jako náhradník v bráně žákovských Uhelných skladů Praha dostal během posledních deseti minut zápasu proti Jiným skladům Odjinud v košířské Cihelně dvanáct banánů a v šatně se mnou pak nemluvily ani kopačky po Frantovi Veselém, co jsem dostal k vánocům od strýce Fery, skladníka v Dukle.
(Pak jsem ještě jednou hrál na Ladronce za VONS proti Plastikům, ale zápas ukončila dvě auta rozhodčích v zelených bundoškách a červených čepicích. Všichni jsme tam dostali další z mnoha červených karet.)
„To nevím. Ale mám pocit, že v Evropě Izrael není.“ 
Vlastně mi bylo jedno, kde opravdu je, hlavně že bude dopis vyplacený a dojde. Navíc zástup lidí za mnou, čekajících ve frontě z mnohem lidštějších důvodů než posílat srandovní pohlednice jen tak na zkoušku, co pošťáci v kdejaké tramtárii ještě zvládnou a co už je vytočí, začal do diskuze vstupovat jinak než jen mrmláním.
„Jardo! Hraje Izreal evropskou ligu, nebo nehraje?“ zahalekal ouřada někam mezi navršené balíky.
„Hrál.“
„Tak vidíte, pane.“
Tak jestli hrál a nehraje, tak možná v Evropě Izrael byl a už není, hlavně už mi dej tu známku, blbče, nemám čas jen na tebe, letí mi hlavou, která nikdy nedala jedinou hlavičku.
„Tak to máme jako zámoří,“ slyším zezdola, protože už jsem se musel narovnat.
„Prima. Kolik platím?“
Zaplatil jsem stopětapadesát korun, dostal paragon a prodíral se lidma jak balón zdí při trestňáku.
„A je teda v tý Evropě, nebo není?“ ozvalo se za mnou z velkého vápna.
„Byl. Ale prohrál.“ A máš to.

18. října 2014

Festival světla … a davu. Signál 2014.

Včera byl pro mě světelný festival celkově hodně silný zážitek. Nejvíc mě vzala instalace v Zítkových sadech na Palačáku (Cyclique, Maxime Houot & Nohista), asi i proto, že to byla první věc, kam jsem zamířil. Promyšlené, efektní, no… a ten dav. Dav mě na téhle akci fascinoval nejvíc. Už jsem to tweetnul, ale prostě (ksakru, pěkně tohle slovo ten hajzlík Babiš zprofanoval) jsem u Tančícího domu – kde lidi houfně čekali, až se něco nestane, a všichni se dočkali, protože se skutečně nestalo vůbec nic, neboť Černého Speederman je „jen“ instalace ve vchodu do domu – měl pocit, že jsem zase na Times Square, a totéž jsem si pak ještě užil u Národního divadla, tam dav vyloženě přetékal z chodníků do silnice, a všude ta červená světla aut a troubení a hluk jak na Manhattanu, jo, takhle by měla metropole vypadat. Strašně moc mě bavilo se tím davem prodírat, nechat se jím nést, být jeho součástí. 
A pak na konzervatoři, u instalace Petra Nikla a Davida Vrbíka, jsem poprvé v životě a pětatřicet let od absolutoria na UMPRUM viděl zvenčí okno ve škole ve třetím patře, kde jsem od 1. října 1979 den co den prokouřil každou přestávku mezi kreslením figury, spolu s ostatními spolukuřákyžáky. A na tenhle dvůr jsme se pořád koukali a nikdy jsme se na něj nedostali (tedy, neměli jsme důvod, byl tam jen binec; ale koukali jsme naproti do oken konzervatoře na baletící budoucí baletky a herečky).
Vtipný a domyšlený byl mapping na Městskou knihovnu, na stojí za to si počkat, a zažít jej včetně davového odpočítávání zbývajících vteřin do začátku, má to svou atmosféru (Out of place, The Electric Canvas). 

A určitě se vyplatí stáhnout si k procházce tu jejich povedenou appku, hodně pomáhá v orientaci.
Instalace v Cihelné už nebyla nic moc, ani Kraken na Alšově nábřeží (ale autorkou je Gabriela Prochazka, děvče, které jsem kdysi přijal do prváku, u mě jí to moc nesedělo, chvilku byla u Slejšky a našla se u Kovandy). Ale jako večer a festival davu to je skvělá akce.

Mně se na festivalu Signal nejvíc líbí to, že centrum Prahy
konečně vypadá aspoň na čtyři dny jako Times Square.
Díky Niklově a Vrbíkově instalaci vidím poprvé zvenčí, 29 let po absolutoriu,
okno, u něhož jsem prokouřil každou přestávku.
Dav u Tančícího domu trpělivě čeká, až se nic nestane,
a taky se dočká, protože se skutečně nestane nic.

Spousta světel, lidí, nervózních řidičů, vyšťavených tramvajáků…
a mně se to líbí!

30. září 2014

Jména hloupých na všech sloupích

Ti naši předkové mysleli asi hodně, ale hodně dopředu, když je tohle napadlo. Ale ani v těch nejnemožnějších snech nemohli vidět to, co jejich praprapraprapotomky čeká v roce 2014, takhle v tom babiším létě. 
Když jsem v neděli běžel z Běchovic na žižkovskou Chmelnici a pak ještě kousek dál do cíle toho závodu, fandili mi jenom samí adepti na naše budoucí štěstí: míjel jsem jen desítky hloupých ksichtů, křečovitě se tlemících a neupřímně se usmívajících z kdejakého sloupku, stožáru či volné větve alespoň trochu viditelné ze silnice. Někteří z nich vypadají, jako by je vyfotili těsně po propuštění ze záchytky, kam je den předtím zavřeli za rvačku v jejich Vidlákově, někteří naopak jako by na té záchytce pracovali už sto let a kdysi souběžně i u policajtů, a většinu žen nejspíš fotografové vyrušili při úklidu sklepa nebo drhnutí schodů (kromě jedné, kterou kvůli fotce museli sundat z nadrženého pacienta). Některé poutače už stačily spadnout či se jen sesunout po kandelábrech k zemi, takže kandidáti nás oslovují po pás v kopřivách u silnice nebo ochcaní od psů, kterým je jedno, komu dovolí, aby se jim pár vteřin koukal na koule a proti proudu. O morální a dryáčnické bídě deklamovaných slibů, proseb a sprosťáren nemluvě.
Pomatenost téhle kampaně těžko snáším nejen jako volič, ale i jako grafik, notabeneš jazykový puritán a typografická konzerva. Jsem pro to, aby když se zobrazovaná hovada veřejně přiznávají ke svým fekálním plánům a konečným řešením, aby se i grafici podepsali pod svá díla a nestyděli se za ně, aby se také přiznali ke své kreativitě. Vaši anonymitu považuji za srabárnu, páni umělci!

Nebudeme to mít jednoduché, u těch letošních voleb. Je to jako kdyby nás postavili na ochoz kolem čističky odpadních vod a řekli: z těch hoven před sebou vyber to nejhezčí a nejvoňavější. Ale jak to mám ksakru udělat, když si jednou rukou zacpávám nos a do druhé zvracím?

14. září 2014

Ústecký půlmaratón 2014


Totální rozhození z posledních týdnů si vybírá svou daň i v běhu: zpomaluju, lenivím, chodím častěji než bych si předem troufl i připustit. Neptejte se mě, co za tím je, jsem si vědom mnoha příčin, za některé jsem vděčný, s jinými bojuji už pár let. Tak či tak, v takovéhle krizi jsem se necítil být už několik měsíců.
Když jsem běžel k Ještědu (protože nahoru a přes celý Liberec jsem už skutečně jen šel), uvědomil jsem si tehdy, jak těžký dnešek bude. Že když při rádoby pohodovém běhu z čistě relaxačních pohnutek mě všechno bolí už po šestnácti kilometrech, tak po každých dalších a dalších stech metrech půlmaratónu to bude vyloženě utrpení. Jasně – nejsnazší a nejsrozumitelnější by bylo to vzdát předem, lepší to už nebude, zdraví mám jen jedno… ale moje ješitnost mi to nedovolí. Přidělené číslo beru jako závazek, svou registraci jako potvrzení, že jiná varianta neexistuje … a jasně, vždyť v Ústí pracuju a práce tam se mi líbí jako máloco. Vzdát se prostě nepřichází v úvahu. Co se běhu týče, dosud jsem všechny závody absolvoval. Možná právě ta nepřerušená lajna nevzdaných martýrií mi nedovolila učinit to nejrozumnější rozhodnutí ani tentokrát.

Ve vlaku jsem si přisedl do kupé se třemi Turky, kolegy-běžci. Dva byli zhruba v mém věku, měli dlouhé culíky a inteligentní vizáž. Tu měl ten třetí taky, seděl naproti, a když si časem sundal běžeckou bundu, měl na sobě dres turecké atletické federace. Ten vypadal nejsportovnějc, a nakonec i pak před startem jsem jej potkal, měl nějaké hodně nízké číslo a koridor A. Možná jsem jel ve vlaku s nějakým jejich mistrem světa (asi to byl Sardem Musa).

Jasně že jsem si je potajmu nakreslil…
Všichni tři byli strašně zajímaví, turečtina je nádhernej jazyk, takovej libozvučnej, strašně roztomilé žvatlání, a ještě mě zaujaly jejich ruce: všichni měli strašně kresbogenický (totéž co fotogenický, ale pro kresbu… asi jsem to teď vymyslel) ruce, hlavně dlaně. To byla radost je sledovat, jejich gestikulaci, pohyb… ten závodník měl štíhlý kostnatý prsty, zatímco jeden z těch dvou takový jako sošny, nevím, jak to popsat, dost na tom, že hodinu civím třem chlapům na ruce! Ale měl jsem z jejich společnosti radost, nechali si ode mne udělat selfie, kdoví jak vyšla, proti oknu s kalným Labem venku.
Od chvíle, kdy jsem se zaregistroval a nafasoval číslo 2538 a spoustu lejster a letáků, v Ústí pršelo. Nebyla zima, ale chcalo. Tak jako ostatní jsem se poflakoval po Kulturáku, kde bylo expo a v prvním patře normální záchody pro lidi. Na chodbě jsem se po jedenácté hodině převlíkl a nerad vyšel ven. Před šatnami jsem potkal Karolínu Medkovou z Albatrosu, viděli jsme se i minulý týden před startem Birell GP. Chvilku před dvanáctou jsem odevzdal bágl do šatny (vůbec nechápu, kde se najednou vzalo tolik věcí, že se mi do toho baťohu málem nevešly), na poslední chvíli jsem si nevzal ani pláštěnku; no Bóže, tak budu dvě hodiny mokmout, no a co!
Ve dvanáct se zase rozezněla Vltava (taky mohl Smetana pro tuhle příležitost složit Labe) a po dvou minutách jsem startem proběhl taky.
Tady to nebylo jako minulý týden, úprk od startu. Celou dobu v naprostém klidu, úplně (doslova: ÚPLNĚ) bezbolestně (to až pozdějc), a vlastně lehce. Největší omyl byl brát si garmina: když to za mě měří jiní a přesněji, je to zbytečné rozptylování, zvlášť když jsem nechal doma srdcoměřičitej pás. Garmin byl na každé metě o pár desítek metrů dřív a to mi lezlo na nervy. Taky má prdlou tu nejlepší dírku na řemínku, takže se v pravidelných intervalech uvolní a mám ho jak hodně těžkej a hodně labilní náramek (ale designovej, to je fakt). 
Zapomněl jsem napsat, že okamžikem startu přestalo pršet, aby ovšem začalo někde na čtvrtém kiláku a pršelo skoro až do půlky. Jasně, Keňanům to bylo fuk, ti v mé polovici už byli v cíli a těšili se do letadla a domů, ale mně ještě dost chybělo. Kolem toho 10. kiláku dokonce vylezlo i slunce, ale dost pochybuji, že někdo z nás stačil vyschnout, protože pak ještě jednou pořádně sprchlo. Ale z toho úvodního slejváku nakonec vlastně sešlo a zas taková tragédie to nebyla (ale na yr.no psali, že pršet nebude…). Silnice ale klouzala po celou dobu.
Někde v půlce při běhu až vzadu za Předlicemi hrál nějaký Rom ve stanu starý rokenroly. Nedalo mi to a na pár tanečních kreací jsem se tu zdržel, slyšet v Ústí Elvise, to se jen tak nepodaří. Partička kolem něj řvala radostí, když jsem pár dobových úkroků provedl, bez ohledu na ztrátu cenných vteřin. A pak o kousek dál zněl z jiného music-pointu nějakej remix „Jsi prostě nejlepší“ a já si najednou vzpomněl na svůj nedávnej sen, kde byl Lešek Semelka, vypadal jako Luboš Andršt a tvrdil, že je chabrus na nohy.

Tyhle momenty, kdy hlavní pole je dávno někde v prdeli, mají své kouzlo.
Pár set metrů jsem pochopitelně šel, to mi musíte prominout. Křeče ve stehnu, bolesti v patách a jako vždycky – vítězstvíčko toho lenivějšího hajzlíka ve mně. Ale víc jak půl kiláku v celku to tentokrát nedalo.
Dvakrát na trati a jednou úplně fantasticky před cílem mě podpořila Dana Smrčková, a měla pro mě jako loni termosku s čajem a rumem, ale za cílem jsme se minuli a nenašli se, veliká škoda, bodl by mi stejně jako loni. A taky jsem konečně potkal Martinu Steklou, i když v protisměru a daleko před sebou…
Za toho úžasnýho povzbuzování (dobrovolníci u trati byli letos hodně hluční, skvěle hluční, a romské děti byly taky skvělé… snad je k něčemu takhle inspirujeme, a nemyslím tím rychle zdrhnout s čórkou) a tleskání špalíru lidí jsem na posledních asi pěti stech metrech prostě zavřel oči a najednou se to samo rozběhlo (jasně, občas jsem se koukl, jestli neběžím jinam), a zase nic nebolelo a já byl rychlejší a rychlejší, a cílem jsem skutečně proběhl, nikoli propadl jako jindy. Žádné vysílení, klidnej pomalej dech (což jsem si zvláště uvědomil parkrát na trati, když jsem míjel funící a supící soupeře), a co víc, byl jsem s to s čistou hlavou ospovědět na pár otázek moderátora na mikrofon, odchytl mě hned za cílem („Každej čas je pro mě martýrium.“ „Už bych měl mít rozum.“ atp.), a pak i jejich fotograf, že prej jsem nějak úžasně držel tu termofólii, uvidíme.

Rozklikněte si mě na plnej céres!
Celkovej dojem – když mě začnou bolet nohy, jdu přes špičky a bolest je fuč. Určitě půlku jsem dneska po špičkách dal, a skutečně tak běžím mnohem rychlejc, aniž pro to cokoli dělám. (V jednu chvíli před koncem nás všechny předběhl chlápek úplně naboso, a cupital jako by běžel po pláži vstříc větru.)
Protože jsem tušil, že oba nejbližší rychlíky na Prahu budou narvané, vlezl jsem v 16.03 do osobáku. Tam na mě v Lovosicích padla děsná únava, dala se do mně zima a z přetažení ne a ne usnout. Vedle přes uličku seděla nějaká Ruska (ta se pozná: všechno, co není černý, musí být zlatý, od špičky na botě po mobil u ucha se zlatýma obručema místo náušnic) a žvanila a žvanila a žvanila, z Roudnice až do Podbaby, kde jsem ztuhlej vystoupil. Než nastoupila, na chvilku jsem zabral a zdálo se mi, že ležím na kanapi a odpočívám. Jasně že to byl sen, nemám kanape.
Takže takhle dneska v Ústí. Nakonec se vše v lepší obrátilo, ten úvod jsem psal ráno při snídani.

Nejrychlejší jsem měl první kilák, 5:57. Naopak nejpomalejší byl ten devatenáctý, 7:18, to je tou chůzí. Ve své kategorii M50 jsem byl pětašedesátej, ale nevím, z kolika. Tipuju to na šestašedesát. Celkově 1725. místo. 
Běžel jsem dneska s motivací, že pokud to odběhnu, mám nárok být i nadále k ruce, resp. k nohám jednoho důležitého člověka, který mi co běžci důvěřuje natolik, že mu smím poradit, aby se mu běhalo líp, což si na svá stará kolena považuji za velikou čest. A z běžců se stávají přátelé. To mě odkazuje k mému cíli na Dailymilu:
Není důležité vyhrát, ale spřátelit se! (Baron Pierre de Coubertin: Il n'est pas important de gagner, mais faire des amis!)

Běžel jsem pro jednoho konkrétního člověka.
Snad jsem tak obhájil svou možnost mu sdělit o běhání co nejvíc…
V koridoru G se vždycky sejde elita.
Zatímco start a koridor A byl na Míráku, my se řadili u autobusovýho nádraží.

25. srpna 2014

Ještěd 2014

V sobotu jsme se chtěli v Liberci naobědvat.
Jediná otevřená hospoda, ze které nešel strach, byla Potrefená husa.
Na tohle jsem při jídle koukal z okna.

Včera večer jsme jako každý rok seděli před Voverkovic chalupou a v dálce v mlze tušili Ještěd. Fórky kolem zítřejší neděle jsou pořád ty samé: „Tak nám ten Ještěd ukradli…“ a „Holt nemáme kam jet.“, protože zatímco při východu slunce je ten špičatý kopec nasvícený a výzývavý, večer se slunce dostane za něj a v těch mracích kopec prostě zmizí.
Letos byla dost brzy zima a šli jsme dovnitř. Z loňska i předloňska jsem si pamatoval, co můžu a co už nesmím, nepřežíral jsem se, nakonec ani na fanfarónskou konzumaci žbrďolů letos nedošlo. Možná i proto, že se nás sešlo mnohem míň než jindy, a ještě míň nás z těch, co tu ten večer seděli, se chystalo zítra nahoru vlastní silou. Šimon Caban, jeden z tahounů téhle partičky, si cestou na svatbu našeho sbormistra na motorce zlomil lopatku, „pan doktor“ Lischke dává přednost před společností zpocených bajkařů Tereze, Petra Pýchu trápí koleno… zbylo tak jen tvrdé jádro vytrvalých dobrodruhů a dobrodružek. A čím dál tím rozumnějších, protože jsme šli spát už kolem jedenácté.

Všichni, co přijeli. Jen pár se ale vydá k vrcholu.
(Foto Šimon Caban)

Ani ráno nebyl spěch. Loni jsem vybíhal v deset a nahoře strašil zbytečně brzo už ve čtyři, a pěkně tam tu fajnovou recepci zapařil, protože Helena s taškami s civilem přijela až po páté. Letos jsme to vyřešili tak, že jsme tašky dali k Petrovi do auta, a on předtím, než odjel na ryby, nechal bágly v jejich pokoji. Ale to předbíhám (sám sebe, alespoň ve vyprávění).
Po senzačně bohaté snídani jsme za start určili půl jedenáctou, a skutečně jsme se v tom čase začali scházet před barákem. Já v běžeckém, ostatní klapaje espédéčky o podlahu a kameny v cyklistickém. Milánek pobavil svou image „tlustého mravence“, hromadně jsme se tradičně vyfotili – už jenom z té fotky je vidět, že naše řada značně prořídla – a protože cyklisti zas tolik nepospíchali a do mě se dávala zima, rozloučil jsem se a začal klopýtat cestou k Tanvaldu. Ta cesta dolů k viaduktu je sama o sobě už bolestivá, kyčle dostávají zabrat, prudkej padák po asfaltu. Nicméně tradičně jeden z nejrychlejších úseků (8,4 km/hod). 
Pak nahoru k Hornímu Tanvaldu, letos o něco hůř, protože silnici totálně rozkopali, vlastně jako bych běžel stavbou, víc jsem šel, pořád po staveništi. Pak chvilku souvislý běh do údolí přes Kamenici a kousek nahoru k viaduktu, asi tak do půlky, dál už zase chůze. Indiánským během přes Smržovku a dolů do Lučan, je to vlastně pořád s kopce, takže se to dalo. Dál pak z hlavní doleva přes Jablonecké Paseky, do jablonce, a okolo Mšenské nádrže (tady mě začalo na 13. kilometru píchat v koleni), pak po Palackého třídě až k benzínce, kde začalo silně pršet a já musel s pláštěnkou ven (15. kilák a výrazná krize, uvědomil jsem si, že všechny kopce vycházím, postupně bolest ve stejnech, koleni, kotníkách, v nártu a obě achillovky). Pár minut jsem počkal, než ten vodopád poleví, a pak jsem pokračoval přes Rýnovice a Lukášov dolů tou osadou k rybníku (na 17. kiláku už bolelo všechno dohromady), kde je „Koupání na vlastní nebezpečí“, jak taky jinak, a kolem hřbitova do Vratislavic. Loni i předloni jsem před Vratislavicemi uhýbal vpravo a v Liberci se motal po dálnici, nic příjemného, letos jsem si to naplánoval trošku níž, možná o kousek delší, ale bezpečněji. 
V Rochlicích mě chytnul druhý déšť, ani ne silnější, ale vytrvalejší, a při něm pod stromem a značkou s chodci jsem si řekl, že za rok už to nedám, že to víckrát už nemá smysl.

Tady jsem se rozhodl to už neabsolvovat.

Za mostem nad dálnicí a za druhým kruhákem u autobazaru jsem pro letošek definitivně vzdal běh, vytáhl trekkové hole a přes Dubici to došel bez jedinýho skoku. Za ty bolesti to už nestojí. V Dolním Hanychově jsem dostal nezřízenou chuť na kofolu, a v pajzlu jako loni jsem si musel jednu velkou dát. A k tomu klobásu s hořčicí a půlhodinový dialog mezi kuchařem a čišníkem v jedné osobě a jeho kámošem-štamgastem o čišníkových skvělých keckách za 200 korun, které si koupil od nějakého Vency, který je dostává od čórkařů. Dáma v koutě mu je rovněž pochválila, stejně jako dvoubarevnou propisku, kterou se jim pak taky pyšně pochlubil. Všichni svorně pak koukali na motorky v Brně. Myslel jsem, že bych odsud mohl nahoru jet lanovkou, ale ješitnost mi nedala a na vrchol se vydal po modré, s vírou, že z ní nesejdu jako loni a vyvede mě v klidu až nahoru. Nijak jsem nepospíchal, a za hole jsem byl rád, ulevovaly namoženým stehnům, hole nemít, už se v té kabince vezu. Nahoru jsem šel úplně sám, nikde ani noha. Na křížení silnice k Ještědu jsem se pak dal po ní, neměl jsem sílu se ve finále drápat tím kamenopádem pod vrcholem jako loni. Cítil jsem v nohách každé vlákno svalů, kolena i ty kyčle, levou samozřejmě víc. Bolesti pomalu zase střídala blížící se euforie z toho, že přes všechny útrapy jsem se nahoru zase dostal po svých, ale rozhodnutí to už neopakovat mi vydrželo. Těšil jsem se na sprchu i na večeři, na ostatní.
Kousek pod vrcholem mě předjela Helena, vezla Lucii, Simonu, Milana a Andulku, Aleš Voverka s Andrejem Kozánkem, kteří by si možnost vydupat až nahoru nedali ani zaboha vzít (Andrej, který se zítra nebude s Alešem a MIlanem vracet zpátky do Příchovic, si to včera dal do foroty (takže měl nahoře auto s věcmi), to někde dole našlapávali k závěrečnému stoupání.
No a pak jsem se dlooouuuze osprchoval a před večeří u Columba krátce schrupl, zatímco Milan vedle na posteli zabral dlouze a pořádně. No a večeře byla zase senzační, kuchyně se za poslední roky zlepšila. A do toho přišel úchvatný západ slunce na jedné straně panoramatu a s bouřkou na straně druhé, a z toho vznikly jedny z nejhezčích fotek za dobu, co se tohohle výletu účastním. Naprosto jedinečné, jak se všichni hosté restaurace v naprostém tichu nahrnuli k oknům, fotili si to a většinou mlčeli a shlíželi do dolů. A pak se nám všem za zády udělala obrovská duha, kolem dokola, a ti, co to nestihli dosud, oněměli úžasem a celou tou krásou.

Západ slunce nás vyhnal od stolů poprvé…

… a duha pak podruhé.

A pak slunce zapadlo.

Stáli jsme u oken a mlčky koukali dolů…

… a zářili jsme tou vší krásou nedělního večera.

Personál nám trochu zamotal hlavy slevovými vouchery, jejichž získání a uplatnění chtělo víc inteligence než mnohým z nás nabízela hlava na vrcholku totálně znaveného těla, takže výsledná častka za večeři po slevě činila o stovku víc, než kdybych platil rovnou bez voucheru. I když se pár dní na to všechno vysvětlilo, v tu chvíli mi to bylo jedno, protože mi bylo dobře. 
Dobře z toho, že jsem nahoře a že tam jsem s lidmi, se kterými je mi dobře, a jejich uznání mě těší (ale nevím, jak na ně reagovat). Bylo mi s nimi dobře, stejně jako v neděli ráno při snídani. I když mě pořád bolí achillovky, kyčel… ne, takhle ne. Vzdávám se své touhy po maratónu, půlka je maximum, co dám a netrápím se. Navíc, jak jsem byl dneska zpocený, mám opruzená záda od batohu, vůbec jsem nemohl na zádech spát. 

Možná jsem nemohl spát i proto, že jsem nestáhl žaluzie…

… a reflektory nasvěcující rozhlednu mi nasvěcovaly bdění.

Z těch necelých devětadvaceti jsem minimálně půlku šel. To už není běhání. 
Večeře na Ještědu byla senzační, lepší se. Naopak nové koberce v pokojích páchnou a hnědé stěny se jim moc nepovedly. Půl hodiny v horký sprše je ale báječné. Tak nevím… jestli za rok zas… ? …

Jasně že jsem si neodpustil kreslenou pohlednici domů…
28,7 km / 5:19:16 hodin / průměrná rychlost: 11:22 min/km / získaná nadmořská výška: 966 m / 2309 kalorií vypoceno a spáleno

2. srpna 2014

Další Šuvík


Pátek 1. srpna 2014 
Pro Hospodářky (10 km, 1:17)
Blbě jsem spal. Proč, to asi vím, ale nepatří to sem. Napřed ne a ne usnout, pozdějc horko, když ostatní v místnosti odmítli otevřít okno kvůli hmyzu. Párkrát jsem prý chrápl, za rok jsem těmhle výtkám a pomlaskávání odvykl. A ráno jsem se vzbudil mnohem dřív než jindy, zase se světlem.
Protože je pátek, a protože jsem včera nakreslil Radka Jaroše, vyběhl jsem pro Hospodářky. Jenže nejsem v Praze, kde si oběhnu Stromovku a na Jugoslávských partyzánech si noviny normálně koupím: ve Velharticích si nikdo HN nekupuje, proto je neobjednávají ani na poště, ani v konzumu. Mají jen Dnes, Lidovky a Právo. A Blesk a Aha!, samozřejmě. Pak se divme, koho místní volí a čím jsou ovlivněni…
Ještě že všude rostou ty miliony malin. Kousek před Zahálkou jsem narazil na menší plantáž, a pár sladkých minut se zdržel. Celkově běh v pohodě, kupodivu dost brzo mívám pocit oteklé levé nohy. Prostě najednou mi je levá kecka malá.
Ranní venkov je takový nějaký mrtvý, skoro nikoho jsem nepotkal. Vesnice ztichlé, žádné traktory, žně, práce, nic. Ticho. Jen na hřišti v Nemilkově nějaký osamělý hasič chystal jakousi slávu (stavěl stan s logem kraje).
Včera v Klatovech jsem zažil milou příhodu. Jako vždycky jsme se stavili v Albertu, že nakoupíme. A u pultu s lahůdkami se na mě děsně mile usmívala taková sympaticky mladá prodavačka, a s velkou radostí a chutí mi všechno balila a markovala. Pak se ke mně přes pult naklonila a spiklenecky mi pochválila tričko (I čáp You): „Já tam taky byla!“ Měl jsem fakt radost, samozřejmě hlavně proto, že tenhle motiv a desítky jiných jsem pro Čápa dělal, bylo to jejich hodně vtipné a kreativní období, teď už jsou takoví usedlí a hodně komerční. Ale to děvče mi udělalo radost, to staršího pána ohromně zašimrá, takováhle chvála. Všechny správné odpovědi a reakce mě samozřejmě napadly až v autě pár minut po odjezdu.
Dneska jsme si zajeli do Zwieselu, kde kromě té jejich senzačně moc dobré zmrzliny dole u řeky jsem se byl ještě potěšit v místním Intersportu, mají tu úžasnou nabídku běžeckého sortimentu, překrásné kecky, a nejen na trail. Nejspíš 47 stejně nemají, ale mě strašně baví se na tyhle hezké věci koukat, mnohem víc mě to baví než to je mít. Takové moje privátní výstavy dokonalého designu.
Doma jsem se pak koukl do těch novin, a zas mi tam nedali jméno. Docela mě to už štve, ještě že se podepisuji, sice ne moc čitelně pro ostatní, ale aspoň něco. Na revanš prý se mnou udělají představovací dvoustranu. V příloze Víkend je cover-story rozhovor s Marjane Satrapi, co nakreslila Persepolis, byla tady Milanu Šímovi na svatbě (jako svědek nevěsty), i ji jsem nakreslil na svatební Čermákův dar, prý se sama sobě líbila (retweetovala ně „Dekujeme, je to moc hezky.“).
Včera Bonifác fantasticky griloval, to byla večeře pár-ekselán [piš par-excellence]. A během našeho dnešního výjezdu posekal celou zahradu, což je vyloženě nadlidský výkon. Je fakt pracovitý (a vyrábí hodně luxusní peněženky, kdybyste si chtěli udělat radost), to po mně nemá.
(Běh je tady.)


    


Sobota 2. srpna 2014 
Procházka do Bývalého Zhůří (5 km), plavání v Buškovi (500 m) a běh (14,75 km za 1:50)
Celý den někam. Dopoledne s Danielinými rodiči autem nad Keply (mimochodem, kdo ví, co to keply byly? Já už od tchána, syna pekaře, jo…) ke Staré Huti a odtud po-ma-lou-č-kouuu procházkou (přeci jen, Standa s Janou už jsou unavení, a Janu bolí záda) do Bývalého Zhůří a zpátky, cestou tam pokus o houbing, ale kromě ohromné plantáže s kováři, které nesbíráme, skoro nic. Hodně jahod při silnici, sem tam malina (ale byli jsme už nad 900 m.n.n.). Po obědě jsme zajeli s Bonifácem do Klatov pro brusku, rozhodl se obrousit tisíckrát natřenou skříň. Cestou zpátky jsme se na jeho přání stavili v Janovicích nad Úhlavou, podívat se na dům, kde vyrůstala jeho babička (moje maminka). Cestou domů jsem mu vyprávěl o všech barácích a vesnicích vše, co jsem věděl. Ale vlastně jsme nejeli domů, ale k Buškovi, už tam na nás čekal Standa; fantastická voda, dvakrát jsem si senzačně zaplaval. Horko, a jen pár lidí. Bonifác i děda pak odjeli domů (jako správní Pražáci každý v jednom autě; Bonifác se hned dal do broušení a za dvě hodiny se bruska Black&Decker rozpadla, takže zítra jedem reklamovat), já měl s sebou už správné propriety, takže jsem se u rybníka převlíkl a vyběhl jsem:
Napřed přes Velhartice spodem a nahoru ke hradu, pak zas dolů kolem katru a Werichovy chaty, nahoru na Hory Matky Boží, před nima v Drouhavči vpravo, od Velhartic vlastně pořád do kopce, to už ze mě parádně lilo. Na kopci v Cihelně vpravo, Přestanice, a dolů s kopce dva kiláky do Hlavňovic. Tady už to bylo skoro deset, tolik jsem nepředpokládal… a odtud přes Zahálku (ježišmarjá, jak moc mě tu pokaždé zabolí ten na řetězu uvázaný hnědý labrák!*…) do Nemilkova, ovšemže s nutnou zastávkou na malinách, a pak už domů. Posledních devět set metrů jsem se rozletěl, ale stejně: maratón by mě bolel, vím to, cítím to, nejspíš to nebudu pokoušet.
Ale byl to hezký běh. Jenže tady potkat běžce je furt velikánský zázrak; dopoledne jsme pod Starou Hutí potkali tátu se synkem, oba běžící, jinak skutečně nikde ani jeden. Cyklistů spousty, běžec žádný. Jsem tu za exota.
Večer po setmění jsme seděli na zápraží a koukali na lightshow, jak ji předváděla příroda někde nad Domažlicemi nebo až nad Německem: každých pár vteřin kolosálně nasvícený obzor, vpravo, vlevo, párkrát skoro nad náma… a naprosté ticho. Žádné hřmění, žádný vítr, jen světla. Víc jak hodinu ta němá show trvala. Pak jsme chvilku žvatlali u krbu a když jsme šli v jedenáct spát, lilo už jako z konve (ale bez blesků i hromů, tichý déšť). Venku se sušily ručníky a plavky a běhání…
(Běh je tady.)
(Sedím, píšu… a někde nad hlavou mi vytrvale pracuje červotoč. Taky nemá víkendy.)
* není to na prásknutí za týrání? Nebo třeba to, že zemědělec pod naší chalupou má u kravína víc jak deset let přivázaného vlčáka, řetěz 3 metry, místo boudy dvě nebo tři palety, ten pes nezná jiný život než tenhle, nikdy nebyl nepřivázaný… tyhle lidi mě serou.