Běhání

„Je to nová móda, módnější než golf nebo squash. Tomu, kdo dlouhodobě prohrává boj s vlastní leností, se dnes může zdát, že běhají úplně všichni. Sousedka, kolega, nadřízená i ten kamarád, který ještě nedávno kouřil krabičku denně.“ Toto je perex článku Jany Ciglerové v dnešním magazínu DNES, nazvaného BĚHÁNÍ – Něco jako nový golf.

Jana se v něm zabývá fenoménem běhu, a mimo jiné mně, bankéři Damienu Thornovi, své nadřízené Lence Tréglové, kolegyni z České televize Noře Fridrichové, Kateřině Jacques, moderátoru Tomáši Šponarovi a Adrieně Krnáčové položila těchto pět otázek. Toto jsou mé odpovědi:

1. Jak dlouho běháte?

Cíleně a zodpovědně od oslavy mých padesátin, kdy jsem od přátel a rodiny dostal pořádné boty, garmina a bednu vitamínů. Pár let před tímhle mejdanem jsem sice také běhal, ale v blbých botách, rozhodil jsem si záda a pár měsíců se marně rovnal s trekkovými holemi. Teprve na jaře před tou padesátkou jsem se do toho víceméně z ješitnosti obul tak důsledně, že volba společného daru prý byla jednaznačná. Padesát mi bylo před necelými čtyřmi lety. Od té doby jsem uběhl bezmála pět tisíc kilometrů a letos jsem pro svou výzvu 1000 km za rok 2014 nadchl víc jak pět set registrovaných běžců.

2. Kdy běháte a kolik?

Běžím, kdy se mi chce nebo mám čas, ráno, večer či v poledne. Jsou dny, že se jdu vyběhat i dvakrát za den, a jindy se to všechno semele tak, že běžím dvě nebo i šest hodin. Ve svém volném tempu uběhnu kolem devíti kilometrů za hodinu.

3. Proč běháte a proč jste začal?

Asi se mi prostě jenom chtělo to zkusit taky, když jsem viděl běhat hezké lidi kolem sebe. Ani zdravotní problémy, ani touha po vítězství mě k tomu nevedly. Nicméně běh i mně pomáhá vypotit nejeden problém či tíhu starosti, kvůli nimž se nedá spát.

Možná i proto nejraději běhám sám a místy, která neznám. 

Něco jiného je, proč se rád účastním závodů: fascinuje mě euforie davu, ona našponovaná soutěživost, endorfiny v papiňácích natěšených těl. Přehlídka ladnosti a pružnosti, živoucí anatomie. Škoda, že se za běhu nedá kreslit, měl bych plné skicáky těch nejkrásnějších figur, které si lze představit.

4. Po jak dlouhé době jste se přestal přemáhat?

Nikdy jsem se přemáhat nemusel, naopak, častokrát se třeba kvůli práci musím přemlouvat, proč neběžet. Ale pak při vlastním běhu se přemáhám dost často; do kopců raději chodím, každou chvilku se musím vysmrkat nebo něco vyfotit, a pak třeba – jakmile cítím, že mě běh přestává bavit – prostě jdu. Pár metrů, než si uvědomím, že už zase chci.

5. Co se vám běháním změnilo?

Nejvíc asi šatník. Zásadně přibyly tepláky, bundy, legíny, kompresní fusekle, trenky, trika a další propriety, o měřidlech se všemi dobíječkami a několika párech kecek nemluvě. Krom toho jsem poznal hodně skvělých přátel a s mnoha z těch, s nimiž jsem často neměl o čem mluvit, jsem společnou řeč našel. A přibyl důvod k těm, za které na mě může být moje rodina pyšná.

Ptala se jana Ciglerová

DNES Magazín 5/2014, 30. ledna 2014

Tenhle dárek k mým padesátinám mi změnil život...