Odzadu – habilitační přednáška

Dobrý den, vážené kolegyně a vážení kolegové,

jmenuji se Pavel Beneš, jsem akademický malíř vystudovaný v této budově, grafik a na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vedu ateliér Vizuální design.

Svou habilitační přednášku jsem kdysi nazval ODZADU. Ovšem za těch pět let dostalo původní téma zcela jiný obsah i formu, autorská kniha stejného názvu je toho výsledkem. 

Této knize jsem věnoval téměř vše, co jsem do okamžiku předání dat do tiskárny jako grafik uměl, dokázal, zvládl a stihl. Navíc jsem v ní našel prostor i pro své literární ambice, ba co víc, text má v knize navrch a výtvarno především ilustruje a oživuje hmotu křídového papíru.

Po celou dobu práce na knize jsem se snažil zpochybnit obecnou pravdu, že knížka bez chyb není správnou knížkou, a ještě dlouho po vydání jsem byl o opaku přesvědčen. Teprve pan profesor Solpera mě téměř po roce upozornil, že na poslední řádce strany 121 našel tiskovou chybu; předpokládaje, cituji „že úmyslnou, abych mohl testovat soustředěnost čtenářů.“ Takže: samozřejmě že máte pravdu, pane profesore, zase mi to jednou vyšlo. 

Kniha obdržela mimořádnou Cenu rektora UJEP za knihu roku 2012 a ukázky z ní tvoři jistou část obrazové prezentace, již můžete sledovat za mnou, a několikrát se na ni během přednášky rovněž odvolám a vypomohu si jí. Listovat jí ODZADU je možná lepší než naopak, protože hned v závěru, na str. 135, se o konceptu ODZADU dozvíte nejvíc: původně jsem totiž ve spolupráci s několika fotografy, malíři či ilustrátory chtěl zrealizovat sérii portrétů významných osobností, portrétovaných zezadu, tedy z pohledu, který je majitelům temen upírán. Vycházel jsem z vlastní zkušenosti, kdy jako poněkud vyšší člověk nazírám lidi kolem sebe tak, jak si často ani neuvědomují, že vidět jsou; při vší péči o tvář a v lepším případě o profil nejedno temeno neodpovídá představě o úžasnosti anfasu. Výsledkem projektu měla být konfrontace reálu s představou, a odtud je název ODZADU, vše ostatní je jinak. 

Prvních devět skic k rozsáhlému výstavnímu konceptu ODZADU. Kniha vznikla později.

Být grafikem znamená dávat kontrastu význam. 

Ubírat bílé tam, kde se nedostává černé, a bílit tam, kde se příliš černá. Čarou vyjádřit plochu a v křivce nechat vyznít hranu. Ohladit hrot a na kruhu najít lom. Být grafikem znamená zprostředkovat divákovi myšlenku, dát informaci tvar a otázce odpověď. Grafik má moc přinutit oko, aby vidělo, má dar řeči mlčením, stejně jako má sílu tichem umlčet vzpouru. To všechno – a není to málo! – znamená pro mě být grafikem. 

Citací z mé knihy se dostávám k subjektivní reflexi svého oboru. Novoročenky, které k tomu vidíte, považuji za ideální představitele mé grafické práce s textem, s výtvarnou zkratkou a s důrazem na maximální zjednodušení. Text má totiž pro mě jako pro grafika stejnou váhu jako obraz, a narozdíl od mnoha svých kolegů a většiny studentů si myslím, že úkolem typografa je dávat literám, slovům a větám kvalitu bezchybnou nejen výtvarně, ale i jazykově a gramaticky. Ač opak považuji za samozřejmý alibismus, mnohokrát jsem se mezi kolegy bohužel setkal s vážně míněným názorem, že „grafik nemusí umět česky“, od toho že tu jsou přece korektoři. 

Pak je ovšem pokrytectvím žehrat na vizuální kvalitu výstupů, reprezentovaných grafickou úrovní především reklam a periodických tiskovin, tedy médií, která mají zásadní vliv na vnímání vizuální komunikace veřejností, když zdroj těchto vlivů – profesionální grafik – sám postrádá elementární znalosti, dovednosti a přirozenosti vycházející z jeho kultury, vzdělání či zkušenosti. 

V souvislosti s tím se rok co rok divím, s jak mizernými předpoklady srozumitelně se vyjadřovat primárním, vlastním jazykem přichází čím dál větší počet adeptů k přijímacím zkouškám, které jim mají umožnit vzdělat se v sekundárních jazycích a dorozumívacích schopnostech, za něž grafický design, vizuální komunikaci či další výtvarné postupy považujeme. Leckomu se může zdát tento stav normální v souvislosti s vývojem technologií a komunikačních procesů, ale mě upřímně děsí spoléhání se na automatické opravování psaného sdělení textovými editory a nekonečná nabídka úprav a filtrů při práci s obrazem, literou či slovem: v autorech budí mylný pocit kreativity a v příjemcích jejich práce dojem standardu, aniž si uvědomují jeho neustále klesající estetickou kvalitu. 

Na reklamě je krásné, že jí nemusíte věřit.

Jako grafik jsem realizoval mnoho logotypů, vizuálních systémů či typografických úprav knížek, řadu z nich jsem rovněž ilustroval, nejjistějším jsem se ale vždy cítil – vedle situační kresby – při tvorbě plakátů, zejména těch volných či tzv. angažovaných, kde jsem mohl dávat průchod své potřebě vyjadřovat názor exaktním výtvarným prvkem spojeným s pregnantní verbální složkou. 

Vezměme proto plakát jako představitele grafického designu ve veřejném prostoru, ať už v jeho původní formě či jako billboard či citylight. Jak jsem již uvedl, stejnou váhu jako obraz má pro mě na plakátě text. Kvalita obojího zdvojuje jeho účinnost, a je pak jen na grafikovi, zda cítí zodpovědnost jen za svoji část s tím, že text mu byl dodán, či zda jako si je jist kvalitou fontu, rozpalem a prostrkem, dokáže si být jist i interpunkcí a gramatikou. 

Chybějící čárka mezi dvěma větami napáchá více zla než blbě definovaný odstín barvy, protože zásadně změní myšlenku. Své by o tom mohli vyprávět třeba právníci. A není-li cit pro malou čárku, jak může být cit pro čáru významnou? 

A v tom tkví celý problém všeobecného despektu vůči dopadu grafického designu na veřejnost: v nejistotě, zda autoři jsou odborníky, respektive v jistotě, že nejspíš nejsou. A svádět špatnou kvalitu grafického designu na reklamky je mnohem jednodušší, než do nich vstupovat a na onu kvalitu mít vliv. V době, kdy jsme v jisté agentuře pracovali já a přede mnou Milan Jaroš, neopustil ji jediný typograficky zásadně špatný výstup.  

Tím vším chci říct, že na kvalitě grafického designu a jeho vnímání veřejností máme zásadní podíl my, grafici s akademickým titulem, protože jsme s sebou nestrhli mnohem větší skupinu grafiků jen s maturitou, logických polotovarů, které – úplně stejně jako v gastronomii – kazí chuť ze zdravých a citlivě mísených vizuálních krmí. O to více se pak musí snažit šéfkuchaři.

Známost s mým nejmenším přítelem se napřed projevovala takovýmihle rozhovory...

Za třicet let profesionální kariéry jsem byl grafikem, ilustrátorem, šéf-art-directorem, scénografem, ba i hercem, v posledních letech jsem nejraději pedagogem. Svou stopu jsem zanechal v redakcích časopisů Reflex, Story či Epocha, a v reklamních agenturách BBK Time, BBK D'Arcy a Leonardo. 

Pokud se snad nějaký obor obsáhlejšího dopadu skutečně táhne mým dozrálým curriculem vitae, pak jsou to grafická zpracování výstavních expozic pro Národní muzeum. Prvním byli Lovci mamutů v roce 2006: tehdy jsem kromě výtvarného řešení expozice realizoval i celou reklamní a komunikační kampaň, včetně copywritingu, a slogany „Výstava o době, kterou už pamatuje málokdo“ či „Kdo nelovil, nepřežil“ se vžily jako verbální symboly expozice. Kromě toho vznikla má autorská kniha „Jak ulovit mamuta“ s návodem pro amatéry mezi lovci, a vedle role grafika jsem skrze literární autorství jednoho ze zásadních témat ustál i roli spoluautora libreta celé výstavy. V roce 2007 získal realizační tým za výstavu 2. cenu Gloria Muzealis.

Rok nato jsem výtvarně zpracoval výstavu Stopy lidí, kde jsem pro pocit lidské autenticity oslovil elitu národa z mého adresáře s prosbou o otisky jejich chodidel, a z došlých párů jsem pro celou expozici vytvořil tapetu, jejíž části se vzápětí staly vyhledávaným suvenýrem. Rovněž vznikl průvodce expozicí pan Stopka, natolik populární, že byl v rámci vernisáže nominován za kandidáta na funkci aktuálně voleného prezidenta České republiky. Za svůj podíl na výstavě jsem byl navržen na cenu Czech Grand Design za rok 2008.

Následovala grafická řešení expozic Portae Vitae Josefa Hlávky v Lobkoviczkém paláci na Hradě a ve Vídni, Český granát v ruském Sankt Petěrburgu, a dvě marná vítězství v tendrech na grafiku Planety Země. Zatím posledním realizovaným projektem rozsahu těch předchozích byla grafika výstavy Staré pověsti české v roce 2012.

Tenhle plakát naštval suitu papeže Benedikta XIV, když byli v Praze.

Sobě jsem v dubnu roku 2009 uspořádal v košířském Altánu Klamovka projekt Conejvíc, kdy jsem v jednotném rozměru vystavil maximální tehdy dohledatelné množství své dosavadní realizované práce ode dne promoce zde na UMPRUM až do 10. dubna 2009, v červnu téhož roku jsem v Paláci Dunaj vystavil plakátový soubor Conejmíň a v listopadu jsem si pak v Brně ještě užil svého Brnění. 

Kromě zmíněných muzejních a svých expozic jsem realizoval dvě významné výstavy, resp. tři projekty studentů mého ateliéru Vizuální design, jimiž se dostávám ke svému působení na ústecké Fakultě umění a designu UJEP: 

Projektem 1918 v košířském Altánu Klamovka v roce 2008 studenti beze všeho patosu i úcty reflektovali 90. výročí vzniku Československé republiky, a v roce 2011 jsme vernisáží brněnské výstavy pořádané Sdružením Bienále Brno a nazvané „Brr na ně“ s podtitulem „Den a noc grafického designu“, pro niž každý student vytvořil plakátový diptych, oslavili Den grafického designu.

Tím třetím zásadním počinem je předloňská Poesialita, projekt se silnými participačními a sociálními přesahy v rámci výstavy Univerzita Předlice, uspořádané naší fakultou v Národní galerii ve Veletržním paláci v Praze: inicioval jsem a shromáždil soubor autorské poezie od autorů, jimiž byli nejen studenti, pedagogové či profesionální umělci, ale především obyvatelé sociálně vyloučených lokalit, jimž byly projekt i celá výstava věnovány. Tato kniha, prezentovaná přímo v expozici formou velice emotivního autorského čtení, byla později v užším výběru na cenu Nejkrásnější kniha roku 2012 v sekci Krásná literatura, podotýkám, že v grafické úpravě mé odborné asistentky Michaely Labudové. Kromě sociálních pohnutek vedla samozřejmě ke vzniku sbírky i má již zmiňovaná potřeba většího důrazu na verbální schopnosti budoucích designerů, a to, že se projekt stal kolbištěm širšího autorského spektra, může být všem jenom k jejich prospěchu.

Knize byla v závěru loňského roku udělena Cena rektora UJEP za knihu roku 2012.

Vnímání takových akcí se snažím ovlivnit i mimo vlastní výstavní sály, jak o tom svědčí již zmínění Lovci mamutů, a potřebu tohoto přístupu vštěpuji i svým studentům.

... a později mi Jirka uvedl mou výstavu v altánu Klamovka (2009).

Od roku 2005 na UJEP v Ústí nad Labem vedu ateliér Vizuální design a o dva roky déle seminář Komunikace, jehož cílem je probudit ve studentech a budoucích profesionálech spontánní vůli svoji práci srozumitelně a úspěšně prezentovat klientům. Vycházím ze své několikaleté praxe senior art-directora v reklamní agentuře, kde se nabízela řada dobrých grafiků s dobrými nápady, ale s mizernou prezentací a nejistých si sama sebou. 

Nutnost sebevědomí a víry ve vlastní výkon se stala jedním z pilířů mé pozdější výuky, když těmi dalšími jsou mj. úcta k řemeslu – tedy nezpochybnitelné autorství všech částí svého díla; schopnost snadno a spontánně kreslit – jak mi nedávno na vernisáži prof. Vrátníka z duše promluvil pan rektor VŠUP prof. Jindřich Smetana: totiž že „tou nejkratší cestou od myšlenky k návrhu je stále ještě lidská ruka“; dále pak samozřejmost bezchybného používání nejen mateřského jazyka a v neposlední řadě ochota se pod svoji práci podepsat – zaměříte-li se na to např. při klauzurách či výstavě diplomových prací, zjistíte, že jen naprosté minimum budoucích profesionálních grafiků nachází odvahu či důvod svoji práci spontánně signovat.

Od samého začátku působení na škole jsem pro ni deklaroval potřebu takových absolventů, kteří se nebudou spoléhat pouze na kvalitu vlastní výtvarné práce, ale stejným dílem i na kvalitu jejího uvedení v komerčně úspěšnou realizaci. Proto mí studenti procházejí i výcvikem ve verbálních audiovizuálních prezentacích, které jsou povinnou součástí jejich obhajob prací klauzurních, bakalářských nebo diplomových, či ve tvůrčím psaní – všechny své práce musejí realizovat nejen výtvarně, ale i formou obsáhlé písemné obhajoby, na jejíž jazykovou úroveň jsou kladeny stejně vysoké nároky jako na tu výtvarnou. Nejeden ze studentů tak v sobě již během studia objeví větší schopnost být lepším rétorem než výtvarníkem, což se jim v pozdější praxi hodí při spolupráci s výtvarně kreativnějšími kolegy na pozicích accountů či client managerů, zkrátka těch, kteří práci tvůrčího týmu spolehlivě prodají. 

Kdo nebyl na jakýchkoli obhajobách v našem ateliéru, neví, oč přichází.

Ateliér Vizuální design vedu s vědomím, že svým vlivem či příkladem se podepisuji na tom, jak studenti vnímají naši profesi, nakolik si dovedou své práce vážit a do jaké míry jsou za ni zodpovědni sami sobě a do jaké míry klientům. 

Proto má zadání i jejich řešení v sobě nesou prvky nejen výtvarné, ale i divadelní, hudební, samozřejmě literární, jsou fyzicky či emočně náročné, reflektují ekonomickou stránku projektu či stránku psychologickou. Jsou multimediální a víceoborové, a ke všemu ještě vyžadující schopnost okamžité verbální aktivity zbavené nemístného ostychu. 

Takové prezentace a obhajoby jsou pak autentickým audiovizuálním aktem, neopakovatelným svou atmosférou okamžiku – v režii předem ustanoveného studentského produkčního týmu, v rámci úkolu zodpovědného za hladkou realizaci, instalaci, propagaci i vlastní průběh – a já věřím, že ve studentech tyto prožitky z projekce vlastní práce do okolního prostoru zanechávají stopy, v pozdější praxi definující míru osobního úspěchu. Považuji za bonus své práce, umožní-li mně úmyslně či mimoděk být spolustrůjcem oněch okamžiků a nijak se tomu nebráním.

Poprvé a naposled jsem si s chutí zarapoval.

Mám-li reflektovat výběrem z prací svých studentů mou náročnost v oborech nejen výtvarných, považuji za signifikantní tři úkoly, z nichž dva první mají společnou jistou míru mystifikace, kreativitu výtvarnou i verbální zejména ve svých finalizacích, a v neposlední řadě nesporný úspěch u všech zúčastněných – obhajoby klauzur jsou na FUDu veřejné, a my je realizujeme jako multimediální spektákly pro maximum diváků. 

V pravidelných intervalech mají studenti za úkol vymyslet slovní novotvar. Aby nové slovo dostalo punc seriózního pojmu, je zařazeno do běžného slovníku se všemi atributy takového hesla, a je jen na čtenáři, zda mu uvěří či nikoli. Na jedné straně s radostí nad úspěšným splněním zadání a na straně druhé se zděšením, jak snadné je podlehnout vizuálnímu klamu, zjišťuji, jak povrchně čtenáři takový slovník čtou, nevnímajíc nesmysly, které by – bez autentické interpretace – byly záhy a snadno odhaleny.

Předloni bylo úkolem vymyslet úplně nový hudební nástroj a formou kampaně ke koncertnímu turné interpreta/studenta podpořit legendu známého virtuóza. Kromě výroby funkčního instrumentu a realizace kampaně včetně hudebního klipu k největšímu hitu si studenti mohli ověřit sílu kvalitní reklamy, jejíž mystifikaci – podobně jako u novotvaru ve slovníku – je snadné podlehnout jen díky její dokonalé a věrohodné prezentaci. Jak profesionální hudebník, tak reklamní top-manager v hodnotící komisi tento úkol kvitovali jako smyslupný posun od akademického řešení k profesionálnímu výstupu.

A do třetice považuji za významný úkol ten poslední klauzurní: oslovili jsme končící bakaláře a diplomanty z katedry designu a pro jejich závěrečné práce jsme vytvořili veškerou grafickou vizuální identitu včetně vizuální stránky prezentace a instalace. Jednak jsme je zbavili vnucované zodpovědnosti za něco, co nestudovali, a zároveň jsme všem dali šanci k mezioborové spolupráci, díky níž práce dostaly profesionální tvář. Nejen u nás na fakultě totiž vzniká na negrafických katedrách spousta zajímavých počinů, bohužel vždycky totálně zabitých mluvnicky mizerným a graficky amatérským zpracováním vystavovaných prezentací, před kterými musí být všem soudným kolegům líto vynaložené kreativity.

Bonusem výčtu úkolů budiž fakt, že kromě novotvaru se žádný náš úkol neopakuje. V argumentační nouzi svůj přístup často definuji tak, že studentům dávám takové úkoly, jaké jsem si vždycky přál dostat, ale nedostal jsem je. Musel jsem si je tedy vymyslet.

Vlevo doc. Rolčík, vpravo prof. Hegar, uprostřed já, nad úkolem, na který jsem dávno zapomněl.

Můj přístup ke studentům je od první chvíle profesně partnerský: vybral-li jsem si je, vidím v nich budoucí kolegy, profesionální partnery, a proto nepotlačuji jakoukoli formu jejich kreativity, naopak se vždy těším, že jejich řešení budou – a naštěstí zatím jsou – diametrálně odlišná od těch, která si při formulování zadání představuji. 

Jak je snad patrné, jedním z hlavních cílů mé výuky je vyvolat ve studentech vůli být kreativnější než jejich profesor a budoucí kolega, neřku-li konkurent, a zároveň cítit potřebu tvůrčího procesu dřív než až okamžikem promoce.

A tak lze stále vídat v pražských art-kinech naše reklamní spoty pro kurýrní službu Messenger, a bakalářská práce mé studentky rozdělila Nymburk na zastánce a odpůrce Nymburských sviní. Ostravská Janáčkova filharmonie má nový vizuální styl, a zhodnocené spolupráci s expozicí Tiskařství v Národním technickém muzeu jsme věnovali celý jeden semestr zakončený tematickou klauzurou. 

A v létě naše současné úsilí vyvrcholí filmovým projektem Předvary.

Když se konečně vrátím na začátek, abych už skončil – jak kniha ODZADU, tak celá má kariéra jsou čitelné oběma směry, a je jedno, kde je vpředu a kde vzadu a odkud kam je odzadu. 

Vnímám to podobně jako věty typu „Kobyla má malý bok“ či „Ale jak ta Katka jela“ – těm se říká palindromy a své poselství nemění, ať je čteme odpředu či odzadu. 

Děkuji vám za pozornost, technice, že nezklamala, a doufám, že jsem vás o lecčems přesvědčil a něčím překvapil. Vaše dotazy mi budou toho dokladem.

Tak jako jsou budoucí studenti FDUD UJEP lákáni ke studiu spotem „Vstup do rodiny“,
byl jsem i já dnes přijat do rodiny docentů.

Přednáška proběhla 10. ledna 2014 dopoledne v aule č. 115 pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a na jejím základě mně byl poměrem hlasů 29 pro, 1 proti a 1, který se zdržel, přiznán akademický titul docent.

Použité fotografie jsou z doprovodné keynote, obsahující 280 ukázek.