Chvála snů

Jak prý praví encyklopedie, „...sen je zážitek iluzorních obrazů, hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku...“, ale copak jsou všichni snílci a snivci spáči? Jestli ano, jestli pro sen musím spát, no to snad abych se na to vyspal! 

Náš život je sny přeplněn, ani si to neuvědomujem. Sníme dnes a denně, sen a den snad jednou jsou, vezmeme-li v potaz, že noc může být bezesnou stejně jako bezednou. A ze snů se netloustne: ať sníme o čemkoli, nic nesníme. Být zasněni zas něni nic tak strašného.

(Mimochodem – všimněte si, že ani noc ani den, ba ani sen nemají svoji zdrobnělinu: nejsou menšími než takovými, jakými jsou.)

A tak jak jdou sen za snem a noc za nocí, snů přibývá stejně jako ubývá dnů, a až usnu, tak ze sna blábolím, že Vesna — ta běsnící bohyně mládí, života, mladé nespoutané lásky a jara – je senzační, a jak snadné je pro ni propadnout sen-buddhismu. Nemusím být – ač možná jsem – senzibil, aby i mně došla poetika Senecovy moudrosti, abych zblbl z krásné Senegalky jen v podprsence, já blásen. Všechny sentence se tence stávají esencí mého sentimentu – neplésti si se sentinelem! – a z nouze snost zavání být senkrůvnou plnou dávno již plesnivých sendvičů s useným masem (tohle nepřekousnu). Nemám byť jediný důvod být tím zhnusen, leda bych byl Kim-ir-Sen, a to nejsem, čímž jsem snad spasen. Jistě, i se sny to může být děsny, kdo nečetl Hrosny hněvu, nepochopí. Ale dnes tu jsme, abychom sen slavili, tak jako jej svou exisencí projasnili Amundsen, Rasmusen či věčný senzor vaší ilustrátorské senoseče, starý dobrý Andersen. Ach ano, do senáže v seníku se vejde hodně sen, zvláště jsou-li pokosena bosenským seniorem, kterého už bolí haksny.

A vědí litografové mezi vámi, že vynálezce této techniky Senefelder se narodil v Praze? Ani já sen to nevěděl, a přitom jsem litografii dlouho měl ve svém arsenálu. Pro mě to vypátral Arsen Lupin.

Což takhle dát si senát, sen- sen- sen- sen- sen- senát?, snil v písni kdysi Schellinger... to teda radši radši do masny.

Ayrton Senna svůj sen dosnil v Sen Marinu, o snech Losny či Simona Wiesenthala nemluvě.

Původně jsem chtěl svůj proslov poslat Messengerem, nabídnout vám jej na Rosenthalu támhle z kosnu, usrknout s vámi orosený Pilsen Urquell, zvolat Hosena Hosena... leč právě teď mezi vás pouštím letošní úrodu nezkusených vašich příštích konkurentů, jistě se najde mezi nimi i ilustrátor, kreslíř snovačů, prvosenek a klisen, snílek jako kamarádky Xenie či Senta, žádný senofob.

Tak mi promiňte mou momentální nepřítomnost, omluvte mou absenci!

Jindro Čapku, Lucie Dvořáková, Olgo Franzová, Renáto Fučíková, Nanako Ishida, Zdeno Kabátová-Táborská, Václave Kabáte, Jindřichu Kovaříku, Zdenko Krejčová, Barboro Kyšková, Jarmilo Marešová, Evo Natus-Šalamounová, Tomáši Řízku, Milane Starý, Evo Sýkorová-Pekárková, Barbaro Šalamounová, Evo Šedivá a Lenko Vybíralová, ať už jste v Jeseníkách nebo v Hessensku, promiňte mi tuhle zasněnou snůšku porůsnu sebraných vlásenek a nařasených nezprasených housenek slov! 

Přeji vám nápadů plné krosny, zdravím vás a všem vám přeju dobrý sen!

V Praze 7. června 2014

(Text vzniklý pro vernisáž výstavy „Ilusnář – sny, skutečnost a ilustrace“ ve čtvrtek 12. června 2014 v 17 hodin  v Galerii Františka Drtikola v Příbrami, kde jsem ale nemohl být, a proto jsem svůj text nahrál a měl zaznít jako PavelBeneš.mp3..., leč nezazněl, byv prý skvěle interpretován Milanem Starým)

I sny mají svou grafickou podobu.