Přítel hajzlík.

Tuhle jsem si jen tak zčistajasna vzpomněl na jedno jméno z mého mlada, na chlápka, se kterým jsem se přes svou tehdejší věčně platonickou lásku několikrát setkal, a na kterého jsem během těch bezmála čtyřiceti let úplně zapomněl. 

A teď se mi jeho jméno mihlo hlavou, a protože jsem zrovna seděl u práce, a protože na facebooku najdu kdekoho, vepsal jsem jeho příjmení do pole „hledat osoby, místa a obsah“ … a ehle, byl tu. Klikl jsem na „Přidat do přátel“ a pro jistotu mu ještě poslal zprávu s připomínkou, kdo jsem a odkud se známe: „Ahoj, nevím, jestli si mě ještě pamatuješ, ale párkrát jsme se setkali někdy s koncem 70. let, znám tě přes B, co tehdy chodila s M... tak abys věděl, kdo si tě chce přidat mezi přátele.“ 

O tom, že to byl on, kdo mi dal tip na nelegální burzu na Letné, či to, že na mě měl svůj díl vlivu co se týkalo mého následného příklonu k undergroundu, jsem se nerozepisoval, na to jistě přijde řeč později, podobně jako u mnoha jiných přátelství nečekaně po desítkách let navázaných a znovuobjevených.

A přes muže mé tehdejší múzy jsem jí existenci našeho společného známého zvěstoval.

A muž mé tehdejší múzy byl důslednější než já ve svém nadšení, a upozornil mě na komunistickou přítomnost mého objevu včetně zvrácených názorů na spravedlnost a na logický běh světa, na jeho estébáckou minulost včetně rozvědčíkování jeho soudruha otce. A já pak v galerii přátel jeho našel desítky svých, kteří byli a zůstali stejně slepými a důvěřivými, jako jsem byl včera já.

Kéž by to bylo v životě tak snadné jako na facebooku; kliknu, a z přítele je cizák, který je mně svým osudem zcela lhostejný.

Včas mi došlo, že být přítelem hajzlíka, jsem we_le jak ta je_le. 

Kdo by to byl do něj řekl, Báro?