Ještěd 2014

V sobotu jsme se chtěli v Liberci naobědvat.
Jediná otevřená hospoda, ze které nešel strach, byla Potrefená husa.
Na tohle jsem při jídle koukal z okna.

Včera večer jsme jako každý rok seděli před Voverkovic chalupou a v dálce v mlze tušili Ještěd. Fórky kolem zítřejší neděle jsou pořád ty samé: „Tak nám ten Ještěd ukradli…“ a „Holt nemáme kam jet.“, protože zatímco při východu slunce je ten špičatý kopec nasvícený a výzývavý, večer se slunce dostane za něj a v těch mracích kopec prostě zmizí.
Letos byla dost brzy zima a šli jsme dovnitř. Z loňska i předloňska jsem si pamatoval, co můžu a co už nesmím, nepřežíral jsem se, nakonec ani na fanfarónskou konzumaci žbrďolů letos nedošlo. Možná i proto, že se nás sešlo mnohem míň než jindy, a ještě míň nás z těch, co tu ten večer seděli, se chystalo zítra nahoru vlastní silou. Šimon Caban, jeden z tahounů téhle partičky, si cestou na svatbu našeho sbormistra na motorce zlomil lopatku, „pan doktor“ Lischke dává přednost před společností zpocených bajkařů Tereze, Petra Pýchu trápí koleno… zbylo tak jen tvrdé jádro vytrvalých dobrodruhů a dobrodružek. A čím dál tím rozumnějších, protože jsme šli spát už kolem jedenácté.

Všichni, co přijeli. Jen pár se ale vydá k vrcholu.
(Foto Šimon Caban)

Ani ráno nebyl spěch. Loni jsem vybíhal v deset a nahoře strašil zbytečně brzo už ve čtyři, a pěkně tam tu fajnovou recepci zapařil, protože Helena s taškami s civilem přijela až po páté. Letos jsme to vyřešili tak, že jsme tašky dali k Petrovi do auta, a on předtím, než odjel na ryby, nechal bágly v jejich pokoji. Ale to předbíhám (sám sebe, alespoň ve vyprávění).
Po senzačně bohaté snídani jsme za start určili půl jedenáctou, a skutečně jsme se v tom čase začali scházet před barákem. Já v běžeckém, ostatní klapaje espédéčky o podlahu a kameny v cyklistickém. Milánek pobavil svou image „tlustého mravence“, hromadně jsme se tradičně vyfotili – už jenom z té fotky je vidět, že naše řada značně prořídla – a protože cyklisti zas tolik nepospíchali a do mě se dávala zima, rozloučil jsem se a začal klopýtat cestou k Tanvaldu. Ta cesta dolů k viaduktu je sama o sobě už bolestivá, kyčle dostávají zabrat, prudkej padák po asfaltu. Nicméně tradičně jeden z nejrychlejších úseků (8,4 km/hod). 
Pak nahoru k Hornímu Tanvaldu, letos o něco hůř, protože silnici totálně rozkopali, vlastně jako bych běžel stavbou, víc jsem šel, pořád po staveništi. Pak chvilku souvislý běh do údolí přes Kamenici a kousek nahoru k viaduktu, asi tak do půlky, dál už zase chůze. Indiánským během přes Smržovku a dolů do Lučan, je to vlastně pořád s kopce, takže se to dalo. Dál pak z hlavní doleva přes Jablonecké Paseky, do jablonce, a okolo Mšenské nádrže (tady mě začalo na 13. kilometru píchat v koleni), pak po Palackého třídě až k benzínce, kde začalo silně pršet a já musel s pláštěnkou ven (15. kilák a výrazná krize, uvědomil jsem si, že všechny kopce vycházím, postupně bolest ve stejnech, koleni, kotníkách, v nártu a obě achillovky). Pár minut jsem počkal, než ten vodopád poleví, a pak jsem pokračoval přes Rýnovice a Lukášov dolů tou osadou k rybníku (na 17. kiláku už bolelo všechno dohromady), kde je „Koupání na vlastní nebezpečí“, jak taky jinak, a kolem hřbitova do Vratislavic. Loni i předloni jsem před Vratislavicemi uhýbal vpravo a v Liberci se motal po dálnici, nic příjemného, letos jsem si to naplánoval trošku níž, možná o kousek delší, ale bezpečněji. 
V Rochlicích mě chytnul druhý déšť, ani ne silnější, ale vytrvalejší, a při něm pod stromem a značkou s chodci jsem si řekl, že za rok už to nedám, že to víckrát už nemá smysl.

Tady jsem se rozhodl to už neabsolvovat.

Za mostem nad dálnicí a za druhým kruhákem u autobazaru jsem pro letošek definitivně vzdal běh, vytáhl trekkové hole a přes Dubici to došel bez jedinýho skoku. Za ty bolesti to už nestojí. V Dolním Hanychově jsem dostal nezřízenou chuť na kofolu, a v pajzlu jako loni jsem si musel jednu velkou dát. A k tomu klobásu s hořčicí a půlhodinový dialog mezi kuchařem a čišníkem v jedné osobě a jeho kámošem-štamgastem o čišníkových skvělých keckách za 200 korun, které si koupil od nějakého Vency, který je dostává od čórkařů. Dáma v koutě mu je rovněž pochválila, stejně jako dvoubarevnou propisku, kterou se jim pak taky pyšně pochlubil. Všichni svorně pak koukali na motorky v Brně. Myslel jsem, že bych odsud mohl nahoru jet lanovkou, ale ješitnost mi nedala a na vrchol se vydal po modré, s vírou, že z ní nesejdu jako loni a vyvede mě v klidu až nahoru. Nijak jsem nepospíchal, a za hole jsem byl rád, ulevovaly namoženým stehnům, hole nemít, už se v té kabince vezu. Nahoru jsem šel úplně sám, nikde ani noha. Na křížení silnice k Ještědu jsem se pak dal po ní, neměl jsem sílu se ve finále drápat tím kamenopádem pod vrcholem jako loni. Cítil jsem v nohách každé vlákno svalů, kolena i ty kyčle, levou samozřejmě víc. Bolesti pomalu zase střídala blížící se euforie z toho, že přes všechny útrapy jsem se nahoru zase dostal po svých, ale rozhodnutí to už neopakovat mi vydrželo. Těšil jsem se na sprchu i na večeři, na ostatní.
Kousek pod vrcholem mě předjela Helena, vezla Lucii, Simonu, Milana a Andulku, Aleš Voverka s Andrejem Kozánkem, kteří by si možnost vydupat až nahoru nedali ani zaboha vzít (Andrej, který se zítra nebude s Alešem a MIlanem vracet zpátky do Příchovic, si to včera dal do foroty (takže měl nahoře auto s věcmi), to někde dole našlapávali k závěrečnému stoupání.
No a pak jsem se dlooouuuze osprchoval a před večeří u Columba krátce schrupl, zatímco Milan vedle na posteli zabral dlouze a pořádně. No a večeře byla zase senzační, kuchyně se za poslední roky zlepšila. A do toho přišel úchvatný západ slunce na jedné straně panoramatu a s bouřkou na straně druhé, a z toho vznikly jedny z nejhezčích fotek za dobu, co se tohohle výletu účastním. Naprosto jedinečné, jak se všichni hosté restaurace v naprostém tichu nahrnuli k oknům, fotili si to a většinou mlčeli a shlíželi do dolů. A pak se nám všem za zády udělala obrovská duha, kolem dokola, a ti, co to nestihli dosud, oněměli úžasem a celou tou krásou.

Západ slunce nás vyhnal od stolů poprvé…

… a duha pak podruhé.

A pak slunce zapadlo.

Stáli jsme u oken a mlčky koukali dolů…

… a zářili jsme tou vší krásou nedělního večera.

Personál nám trochu zamotal hlavy slevovými vouchery, jejichž získání a uplatnění chtělo víc inteligence než mnohým z nás nabízela hlava na vrcholku totálně znaveného těla, takže výsledná častka za večeři po slevě činila o stovku víc, než kdybych platil rovnou bez voucheru. I když se pár dní na to všechno vysvětlilo, v tu chvíli mi to bylo jedno, protože mi bylo dobře. 
Dobře z toho, že jsem nahoře a že tam jsem s lidmi, se kterými je mi dobře, a jejich uznání mě těší (ale nevím, jak na ně reagovat). Bylo mi s nimi dobře, stejně jako v neděli ráno při snídani. I když mě pořád bolí achillovky, kyčel… ne, takhle ne. Vzdávám se své touhy po maratónu, půlka je maximum, co dám a netrápím se. Navíc, jak jsem byl dneska zpocený, mám opruzená záda od batohu, vůbec jsem nemohl na zádech spát. 

Možná jsem nemohl spát i proto, že jsem nestáhl žaluzie…

… a reflektory nasvěcující rozhlednu mi nasvěcovaly bdění.

Z těch necelých devětadvaceti jsem minimálně půlku šel. To už není běhání. 
Večeře na Ještědu byla senzační, lepší se. Naopak nové koberce v pokojích páchnou a hnědé stěny se jim moc nepovedly. Půl hodiny v horký sprše je ale báječné. Tak nevím… jestli za rok zas… ? …

Jasně že jsem si neodpustil kreslenou pohlednici domů…
28,7 km / 5:19:16 hodin / průměrná rychlost: 11:22 min/km / získaná nadmořská výška: 966 m / 2309 kalorií vypoceno a spáleno

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)