Tel-Aviv, Izrael, Evropa.

Nedávno jsem ze zásadního důvodu kupoval poštovní známku do Izraele. Mám raději známky, pěkně oražená na dopise z druhého konce světa je lepší a hezčí než čárový kód zdánlivě stejný jako na tisíci dalších zásilek odkudkoli. 

Ale o to nejde, co mám rád — kupoval jsem prostě známku. Pošta narvaná, jak jinak, na poště je špička od okamžiku otevření do konce pracovní doby. Je jedno, kterému hadu zpruzených lidských postav se postavím na konec, stejně to většinou bývá ta k úplně jinému okénku. A stejně tak jako vždycky, i ty ostatní fronty ubývají nějak rychleji nebo co, a na jejich koncích se míhají frontové bojovnice-přeběhlice, odhadující své cílové časy s jistotou dostihového bookmakera.

Netrvalo to dlouho, po necelých čtyřiceti minutách jsem se ocitl v privátní zóně, tedy u okénka.

„Dobrý den,“ ohnul jsem se do šedesátistupňového úhlu, abych mohl v okénku ukázat svou tvář a nemluvilo za mě břicho. „Prosil bych deset známek A a jednu do Izraele, na pohlednici.“

Odtrženo deset svatých Václavů. „Kamže?“

„Izrael.“

„Tak to je Evropa, ne?“

„Izrael?“

„Izrael je jako Evropa.“

„Jak jste na to přišel?“

„Hraje přece evropskou ligu!“

Vůbec se neorientuji ve fotbale, nemám ho rád od zápasu, kdy jsem jako náhradník v bráně žákovských Uhelných skladů Praha dostal během posledních deseti minut zápasu proti Jiným skladům Odjinud v košířské Cihelně dvanáct banánů a v šatně se mnou pak nemluvily ani kopačky po Frantovi Veselém, co jsem dostal k vánocům od strýce Fery, skladníka v Dukle.

(Pak jsem ještě jednou hrál na Ladronce za VONS proti Plastikům, ale zápas ukončila dvě auta rozhodčích v zelených bundoškách a červených čepicích. Všichni jsme tam dostali další z mnoha červených karet.)

„To nevím. Ale mám pocit, že v Evropě Izrael není.“ 

Vlastně mi bylo jedno, kde opravdu je, hlavně že bude dopis vyplacený a dojde. Navíc zástup lidí za mnou, čekajících ve frontě z mnohem lidštějších důvodů než posílat srandovní pohlednice jen tak na zkoušku, co pošťáci v kdejaké tramtárii ještě zvládnou a co už je vytočí, začal do diskuze vstupovat jinak než jen mrmláním.

„Jardo! Hraje Izreal evropskou ligu, nebo nehraje?“ zahalekal ouřada někam mezi navršené balíky.

„Hrál.“

„Tak vidíte, pane.“

Tak jestli hrál a nehraje, tak možná v Evropě Izrael byl a už není, hlavně už mi dej tu známku, blbče, nemám čas jen na tebe, letí mi hlavou, která nikdy nedala jedinou hlavičku.

„Tak to máme jako zámoří,“ slyším zezdola, protože už jsem se musel narovnat.

„Prima. Kolik platím?“

Zaplatil jsem stopětapadesát korun, dostal paragon a prodíral se lidma jak balón zdí při trestňáku.

„A je teda v tý Evropě, nebo není?“ ozvalo se za mnou z velkého vápna.

„Byl. Ale prohrál.“ A máš to.