Karel

Včera úspěšně habilitovala na umprumce moje kamarádka (a kolegyně, a něčí teta, matka, a někdy třeba i tchyně) Bára Šalamounová. Před celou tou habilitační celebrací jsme všichni čekali před „třiadvacítkou“, dneska učebnou č. 115 (jako kdyby jich na té mrňavé škole bylo víc jak tahle jedna), až skončí jednání umprumácké umělecké rady a začne Bářina přednáška.

V jednu chvíli se ke mně přitočil benešovský galerista Tomáš Fassati: „A… co… Karel…?“, zeptal se mě svou typickou po…ma…lo…ou dikcí.

Napadlo mě a udělalo mi radost, že táta, senzační kreslíř a grafik, jemuž bylo letos dvaaosmdesát, je pořád v jakémsi povědomí, na to, jak málo po celý život vyhledával jakoukoli publicitu, narozdíl od mnoha svých spolužáků a kolegů, dnes i dříve mediálně velice zdatných Bornů, Suchánků, Knoblochů či Anderlů.

„Ale jo, jde to. Je docela dobrej, vzhledem k věku… to víte, po všech těch patáliích v posledním roce… furt dělá, už sice ne tolik, ale nemůžu říct, že by se vyloženě flákal…“, dodal jsem lehce ironicky.

V tu chvíli k nám přišel můj ústecký kolega, profesor Míšek.

Pan Fassati se k němu rozvážně vydal s napřaženou pravicí a se slovy: „Na…zdar, Kar…le! Zrovna… jsme… se… o tobě… bavili…“