12. prosince 2014

Už to není, co to bejvalo.

„Po vás.“
„Ne, až po vás.“
„Ne, jděte první, vypadáte, že jste tu víc doma.“
„Tak jo. Ale příště půjdete první vy.“
Nakonec jsme se ve dveřích na hajzl skoro srazili.
Stáli jsme každý nad svou mušlí a zalévali svět přebytkem svých zkapalnělých mouder.
„Taky se vám ten koncert líbil?“
„Jo. Ale já ji mám rád odjakživa.“
„No jo, mně se taky líbí, co dělá.“
„Je svá, to se dneska nevidí.“
„Takovejch je málo.“
Dva prameny zurčely a oba jsme se drželi svých zřídel, abychom třeba neupadli.
„Ale pamatuju si ji lepší.“
„Nejen ji.“
„I sebe, co?“
„Tak nějak.“
Byl mladší, skončil dřív. Zato mu dělalo potíž dostat růžovou košili do kalhot. Já se naopak pral se šálou, která se mi pletla do zipu.
„Už to není, co to bejvalo.“
„Stárneme.“
Oba jsme si uchechtli, jako že víme svoje: dohromady nám nebylo ani devadesát.
Konečně jsme dostali košili do kalhot a šálu mimo poklopec.
„Když jsem byl mladej, ujížděl jsem na ní…,“ zasnil se.
„Hmm… a kdo ne, že jo?“
Ještě cestou ven jsme si ve dveřích dávali chvilku přednost.
„A na basu teda hraje taky skvěle…“ trousím už přes rameno za kolegou, který se právě zamotal do závěsu ve dveřích.
„Na basu?! Špinarová… a na basu?“ opáčil nechápavě a bylo vidět, že si najednou není jistý ani tím, zda se právě vymočil.
Protože zatímco my na ochozu pasáže poslouchali Evu Turnovou, jiní stáli tu nekonečnou frontu do Lucerny, aby zažili ještě živou tu, která byla stará už před třiceti lety, kdy tenhle ujížděl leda tak na mateřským mlíku.
Ani to prý už ale není, co to bejvalo.

Žádné komentáře:

Okomentovat