17. prosince 2015

Patkou zdobit grotesk!


Co mi hlava nebere, je, že všechny kastlíky v Praze pošta vybírá v pracovní dny v 16 hodin. Představuju si armádu těch devíti set pošťáků připravených vystartovat k oranžovým cílům a v daném čase schránky naráz vyprázdnit. Pražské schránky údajně vybírá pošta se sídlem v Nučicích, kam pak všechny zásilky svezou, roztřídí a rozešlou na pošty adresátů. Takže třeba má novoročenka pro Dana Hrubého putuje dnes ze schránky v Kamenické do Nučic a odtud na poštu na Letné, odkud ji pošťačka zítra donese do jeho schránky do Kamenické, dva bloky ode mne. A to nejspíš neberou hlavy ostatních, totiž proč to posílám i přátelům bydlícím vedle v baráku nebo za rohem…

Jenže to máte tak: miluju dostávat takovouhle poštu. Otevírat obálku s povědomým rukopisem (jako třeba dnes s nezaměnitelným rukopisem profesora Solpery) a nacházet v ní nádhernou „péefku“ (tu ovšem čím dál řidčeji, nejčastěji poly- a grafické zhůvěřilosti, případně levné čmáranice z kopírky)… A ze stejného důvodu činím tuhle radost všem svým adresátům, když už ne častěji, pak alespoň jednou, s koncem roku. 

Našince jsem dnes v poledne naházel dole do kastlíku. Evropu a zámoří jsem poslal už v pondělí, tuzemská várka by se měla nejen podle sloganu České pošty „dnes podáte, zítra dodáme“ objevit ve schránkách během zítřka. A od té chvíle, kdy jsem za onoho sympatického cinkání jejího krytu štěrbinou postupně vházel všech 182 obálek opatřených adresou a poctivě olíznutou známkou s Oldřichem Kulhánkem (mimochodem dost ohavnou, furt ale hezčí než s prezidentem), se tetelím představou, jak dopis adresát objeví ve schránce, bez vědomí, od koho že je (protože bez adresy odesílatele), a pak obálku otevře a začte se. A tak jako pokaždé, představuji si reakci, chvíli přemýšlení, co tím asi myslím… a nebo jen odhození karty na hromádku všeho, co ten den přišlo. 
Ta letošní novoročenka je asi pro valnou většinu adresátů k nepochopení, a já se jim vůbec nedivím.

Vymyslet ji pro rok 2016 totiž už fakt nebyla žádná sranda. Rokem 2013 (lapidární DOB) jsem si totiž nasadil laťku setsakra vysoko, což jsem poznal hned rok na to, kdy jsem jakžtakž srozumitelnou větu NEZAPOMMĚL JSEM JEDNOU ZAROXIVZPOMENOUT sesmolil takřka na poslední chvíli, včetně přiznání, že bez té chyby to prostě nešlo. Pro letošek (2015) jsem si snad aspoň trochu kreativně vyhrál se souslovím ŠPATNÁ CTNOST, čímž jsem mnoha adresátům zkomplikoval život, protože nevěděli, zda se mi s ní mají svěřit či zda jsem za ni nepovažoval právě onu novoročenku.

A pro rok 2016 jsem letos dlouho (to, že bych měl něco vymyslet, mě napadá většinou už s koncem září) měl pocit, že jsem naprosto v koncích. Už od předloňska jsem totiž věděl, že letopočet 2016 bude nadlouho posledním z těch, jež lze interpretovat skrze (pro mě zdánlivě srozumitelnou) záměnu číslic za litery. Dát dohromady kloudnou větu, v níž ve stejném rytmu budou následovat litery Z, O, I a G (původně to mělo být minuskami, takže na konci bylo b), se zdálo být jednoduchým… ale ouha, strávil jsem spoustu hodin se slovníkem v ruce, sumírováním šroubovaných nesmyslných vět, které byly matoucí už svou stavbou i použitými slovy, a u Googlu, kde jsem ve fulltextu hledal lepší a vtipnější obraty. Zpočátku jsem se těšil na rytmus „každé páté písmeno“, postupně jsem ale musel ubírat až na výsledný „obkročák“. S čím jsem od počátku počítal, bylo umístění letopočtu přesně na střed, nejen věty, ale pak i grafiky. Výsledkem je vlastně velice jednoduchá věta bez jakéhokoli sdělení či poselství – PATKOU 2DOBIT 6ROTESK! –, ovšem jednoduchá patrně jen pro typografy nebo grafiky. Málokdo totiž tuší, čím je grotesk, stejně jako to, co jsou patky. Proto jen zlomek z těch více jak tříset a padesáti obeslaných a obdarovaných má možnost větu přečíst tak, jak byla nakonec (horko těžko) (vy)myšlená, natož aby pochopili, že patkou ozdobený grotesk přestává být groteskem, neboť grotesk je písmo bezpatkové.  
Tak jsem zvědavý, kolik adresátů správně pochopí, že tentokrát jim neříkám vlastně vůbec nic.

Letošní novoročenku mi na překrásný papír Soporset zase vytiskl Tomáš Daniel (děkuju!), a vždycky je to veliká radost, když balík čerstvých tisků dorazí. Tentokrát jsem se při podepisování vrátil k tužce, na vypisování adres jsem si zas vzal skoro vypsanou fixku, s úmyslnou nedokonalostí tahu. Tohle všechno dohromady je každoročním nejmilejším rituálem, kterým pro mě skutečně začnou vánoce.






27. září 2015

Bejvávalo, bejvávalo…

Prolog
Rok 1979, mě to denně táhne mezi lidi z undergroundu, Klamovka s výčepákem Karlem, co vypadal jak Tonda Panenka, odtud ke Dvoum sluncům a pak po desáté k Šupům s vedoucím panem Víškem a se všemi, kteří se tou dobou víc nebo míň dobrovolně začínali rozjíždět do světa; témeř denní program. Ne, kecám, pravidelně jen v úterý a v pátek. Vlasy do pasu, francouzská spona, koženej kabát pod kolena, s maturitou se rozpadli Morbidity Group a do vzniku Křiku ještě pár měsíců chybělo. Občas v pátek k Zábranským na Švehlíky, Kílhets, FOK nebo Energii G. Kouřil jsem ligerosky a škrábání v krku splachoval desítkou.
Je 1. října 1979, pondělí, já jsem první den na umprumce, první přestávka po první hodině kreslení aktu z mnoha set příštích, a kuřáci se shlukli kolem popelníku na chodbě. 
A já se tady a v tuhle chvíli zamiloval do Jany Žemličkové.

S Kubou Krejčím na Střeleckém ostrově, 1986 (Foto Zdeněk Merta)
První dějství, o šest let později.
Pořád jsem platonicky zamilovanej do Žemle. Na jaře roku 1985 mě seznámila s takovým věčně se usmívajícím loutkářem, co bydlí na Radnických schodech: jednou k němu šla, aby mu pomohla ušít vrbu pro jakési divadelní představení, a vzala mě s sebou. Ten kluk byl Kuba Krejčí a od toho dne jsem v tom jeho kamrlíku, kde bydlel s Maruškou Šrámkovou, byl možná častějc než doma.
Tehdy už byly přípravy na první Divadelní pouť v plném proudu, já u Kuby sežral všechny Lucie a esíčka, co se tam kdy objevily, a Žemli jsem pomáhal s cedulemi a nápisy, které pro Pouť dělala. Kam Žemle, tam já.
Pak jsem měl státnice, na které jsem dostal volno z přijímače v Kroměříži, a od srpna jsem „sloužil“ v AUSu na Pohořelci, s fotografem Lukášem Jasanským, s herci Lukášem Vaculíkem, Ivo Helikarem, Pavlem Kudrnou, chvilku ještě i s Markem Vašutem, a s muzikanty Charlie Blažkem, Jiřími Hebíkem a Haladou, a s tanečníky budoucí skupiny UNO. Sloužil… byl bych pokrytec, kdybych tuhle roční flákárnu označoval vojnou. Stydím se před všemi, kteří si ten rok odtrpěli někde v zapadlých Prdelákovech, kde jim jejich uměleckou profesi dávali ostatní jaksepatří sežrat.
Denně jsem byl večer venku. Pěšky dolů Úvozem, v Nerudovce se v č. 10 v Janině ateliéru převlíknout do civilu, a pak domů do Modřan nebo do aťasu v Košířích, čím dál tím častějc ale buď ke Kubovi, nebo rovnou k Bonapartovi, ke Sluncům, ke Kocourovi. Denně s pouťovou partičkou, a denně pak víc nebo míň namazanej k Janě zas do uniformy a mezi půlnocí a jednou hodinou nahoru na Pohořelec. Když už jsem měl jít domů do civilu a v něm na Střelák na červencovou pouť v roce 1986, nepřišlo mi z vycházky pár stejně snaživých vojáků a já nafasoval deset dní v base na náměstí Rebubliky, arest byl na místě dnešního Palladia, já konkrétně měl celu zhruba v Neoluxoru.
V březnu mně ještě co desátníkovi absolventovi moji noví světští kamarádi zahájili mou první výstavu plakátů v Divadle v Řeznické, v rámci vernisáže jsem měl taneční sólo s Renatou Vaňáskovou na „Life is Life“ od Europe, vedle kterých za rok budu hrát v Dánsku.
Během toho „vojenského“ roku jsem se s Divadelní poutí sžil natolik, že už nebylo cesty zpátky a tahle parta se stala mým životem. Honza Kratochvíl pro mě vymyslel roli Umělce v hladovění, technici mi stloukli klec, já si nad ni svou roli napsal à la Žemliným písmem v několika světových jazycích, Kuba mi dal obří kvádro po nějakém utopeném Holanďanovi a mohl jsem začít vzbuzovat soucit. Jen chvíli mi vydrželo v kleci ale jen tak sedět a tvářit se vychrtle, a začal jsem učumující diváky kreslit; nakonec se z toho stala atrakce jako taková, a mně tahle role vydržela vlastně dodnes: jako hladovějícího si mě pořád někdo pamatuje, a karikatury tak kreslím už víc jak třicet let. Jako by to bylo dneska: klec je imrvére obklopená zájemci o krutou kresbičku, rodiče přede mne postrkují své děti a když ty pak rozpačitě zdrhají ke kolotoči a fackovacím panákům, sami se dávají všanc a vznikají mnohá přátelství. Za rok si nápor zájemců vynutí klec kovovou, a tvrdé jádro souboru se po každém představení za to, co mi lidi nahážou do klobouku, slušně nadlábne v Olympii (s Kernerem si s oblibou dáváme „vývar s dvojitými nudlemi“ a já pak dvojité knedlíky s vejci, nikdy už jsem pak tak dobré nejedl).
Pořád marně miluju Janu Žemličkovou.
S Jirkou Krytinářem, Střelecký ostrov, 1987
Druhé dějství, 1986–1988
Sedím v kleci v Praze, v Bratislavě, v Roskilde a Århusu, v Křemži (ne, v Ostravě jsem fakt nebyl). Zahajuji Kubovi jeho výstavy, v Roskilde si za peníze od nakreslených nechává půlka mužské časti souboru propíchnout ucho a nastřelit naušnici, takže se do Prahy vracíme jako správní cirkusáci. Vznikly vystřihovánky a puzzle. Když někam jedeme, tak Kubovým „tankem“, vínovým Saabem 94. Pouťové atrakce (nikoli legrace a kreace) drží pohromadě zejména díky šedivé kobercové pásce, je s ní slepeno vše, od stánků přes řetízkáč až po ruské kolo.
S Kubou se zejména při nočních hlídáních na Střeláku dojímáme Janou Kratochvílovou a tím, jak „on má svůj svět, svý štreky tam a zpět, pusť ho z hlavy, holka, nech ho být…“, Prokopovým křikem „až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou fundebrááááci, jééééjeje…“ a Springsteenovým „bóóórn in dý juesej…“. Spolehlivě nás rozbrečí klečící Koubek s Marií, co už zase někam spěchá. Pepíkovi Sýkorovi jsem zaplatil tisícovku, ať nedělá fóry a jednu sobotní srpnovou noc na Střeláku pořádně nazvučí Rolling Stones Revival (takže Stones hráli v Praze o čtyři roky dřív, než sami uvádějí), a s Holubkou a Žemlí jako „Rockie Andie Rollie“ předvádíme naši verzi „Rosy na kolejích“ na Maloskalském subkulturním létě. S Káčou Pavelkovou sepisujeme scénář nikdy nezveřejněného muzikálu a když mě Jirka Krytinář představuje jako svého největšího kamaráda, já jeho jako mého nejmenšího. 
Pořád stejně miluju Janu Žemličkovou, ale už taky Renatu Vaňáskovou a zdálky Káču Pavelkovou.
Roskilde Festival, 1987
Epilog
Hamburg, Brémy… a Aram. Taková zvláštní cesta, Kuba, Vítek Pavlů, Merta, Holubka a Richter… z níž si pamatuju jen ticho. Když jsme se vraceli, hroutila se Berlínská zeď.
To už jsem ale s Poutí neměl víc jak rok nic společného, parta, která ji provozovala, mně byla cizí, ani jsem na ni toho roku 1989 nešel. Z hlavy mi pomalu zmizela i Jana. 
17. listopadu 1989 jsme s Jirkou Richterem, Evou Holubovou, Honzou Slovákem a Petrem Kavanem u Petra na Malé Lhotě založili „Osvětovou besedu Český máj se sídlem v Českém ráji“ a týden na to jsem sekundoval Olbramu Zoubkovi v Mánesu. Zvolili nás do „akčního výboru“ a já už pak nikdy neprotelefonoval za den tolik hodin.
Za ty tři roky v kleci odhaduji počet karikatur na několik desítek tisíc (když to šlo dobře, za představení sto až stopadesát kreseb), a těch, které jsem sekal po hospodách na tácky a krabičky od cigaret, se už nedopočítám. Kubu ale zvládnu nakreslit i dneska jedním tahem, zatímco Holanďanovo kvádro vzala voda života a hučka, která se dokázala za představení naplnit i tisícem korun – bacha! za totáče! –, se už dávno rozpadá kdoví kde. 
Klec mi zůstala v duši a v ní se krčí těch pár pouťových let se všemi jejich bolestmi i láskami… a byly to roky z těch mých nejkrásnějších. 
A Janě jsem se vlastně nikdy nevyznal. 
S Kubou Krejčím ve stánku na Střeleckém ostrově, 27. září 2015

(Text do knihy DIVADELNÍ POUŤ 1985–1989, Retro Gallery a Pražská scéna, 2015, křest 27. září 2015 v Praze na Střeleckém ostrově; Pavel Beneš, Umělec v hladovění)