Bejvávalo, bejvávalo…

Prolog

Rok 1979, mě to denně táhne mezi lidi z undergroundu, Klamovka s výčepákem Karlem, co vypadal jak Tonda Panenka, odtud ke Dvoum sluncům a pak po desáté k Šupům s vedoucím panem Víškem a se všemi, kteří se tou dobou víc nebo míň dobrovolně začínali rozjíždět do světa; témeř denní program. Ne, kecám, pravidelně jen v úterý a v pátek. Vlasy do pasu, francouzská spona, koženej kabát pod kolena, s maturitou se rozpadli Morbidity Group a do vzniku Křiku ještě pár měsíců chybělo. Občas v pátek k Zábranským na Švehlíky, Kílhets, FOK nebo Energii G. Kouřil jsem ligerosky a škrábání v krku splachoval desítkou.

Je 1. října 1979, pondělí, já jsem první den na umprumce, první přestávka po první hodině kreslení aktu z mnoha set příštích, a kuřáci se shlukli kolem popelníku na chodbě. 

A já se tady a v tuhle chvíli zamiloval do Jany Žemličkové.

S Kubou Krejčím na Střeleckém ostrově, 1986 (Foto Zdeněk Merta)

První dějství, o šest let později.

Pořád jsem platonicky zamilovanej do Žemle. Na jaře roku 1985 mě seznámila s takovým věčně se usmívajícím loutkářem, co bydlí na Radnických schodech: jednou k němu šla, aby mu pomohla ušít vrbu pro jakési divadelní představení, a vzala mě s sebou. Ten kluk byl Kuba Krejčí a od toho dne jsem v tom jeho kamrlíku, kde bydlel s Maruškou Šrámkovou, byl možná častějc než doma.

Tehdy už byly přípravy na první Divadelní pouť v plném proudu, já u Kuby sežral všechny Lucie a esíčka, co se tam kdy objevily, a Žemli jsem pomáhal s cedulemi a nápisy, které pro Pouť dělala. Kam Žemle, tam já.

Pak jsem měl státnice, na které jsem dostal volno z přijímače v Kroměříži, a od srpna jsem „sloužil“ v AUSu na Pohořelci, s fotografem Lukášem Jasanským, s herci Lukášem Vaculíkem, Ivo Helikarem, Pavlem Kudrnou, chvilku ještě i s Markem Vašutem, a s muzikanty Charlie Blažkem, Jiřími Hebíkem a Haladou, a s tanečníky budoucí skupiny UNO. Sloužil… byl bych pokrytec, kdybych tuhle roční flákárnu označoval vojnou. Stydím se před všemi, kteří si ten rok odtrpěli někde v zapadlých Prdelákovech, kde jim jejich uměleckou profesi dávali ostatní jaksepatří sežrat.

Denně jsem byl večer venku. Pěšky dolů Úvozem, v Nerudovce se v č. 10 v Janině ateliéru převlíknout do civilu, a pak domů do Modřan nebo do aťasu v Košířích, čím dál tím častějc ale buď ke Kubovi, nebo rovnou k Bonapartovi, ke Sluncům, ke Kocourovi. Denně s pouťovou partičkou, a denně pak víc nebo míň namazanej k Janě zas do uniformy a mezi půlnocí a jednou hodinou nahoru na Pohořelec. Když už jsem měl jít domů do civilu a v něm na Střelák na červencovou pouť v roce 1986, nepřišlo mi z vycházky pár stejně snaživých vojáků a já nafasoval deset dní v base na náměstí Rebubliky, arest byl na místě dnešního Palladia, já konkrétně měl celu zhruba v Neoluxoru.

V březnu mně ještě co desátníkovi absolventovi moji noví světští kamarádi zahájili mou první výstavu plakátů v Divadle v Řeznické, v rámci vernisáže jsem měl taneční sólo s Renatou Vaňáskovou na „Life is Life“ od Europe, vedle kterých za rok budu hrát v Dánsku.

Během toho „vojenského“ roku jsem se s Divadelní poutí sžil natolik, že už nebylo cesty zpátky a tahle parta se stala mým životem. Honza Kratochvíl pro mě vymyslel roli Umělce v hladovění, technici mi stloukli klec, já si nad ni svou roli napsal à la Žemliným písmem v několika světových jazycích, Kuba mi dal obří kvádro po nějakém utopeném Holanďanovi a mohl jsem začít vzbuzovat soucit. Jen chvíli mi vydrželo v kleci ale jen tak sedět a tvářit se vychrtle, a začal jsem učumující diváky kreslit; nakonec se z toho stala atrakce jako taková, a mně tahle role vydržela vlastně dodnes: jako hladovějícího si mě pořád někdo pamatuje, a karikatury tak kreslím už víc jak třicet let. Jako by to bylo dneska: klec je imrvére obklopená zájemci o krutou kresbičku, rodiče přede mne postrkují své děti a když ty pak rozpačitě zdrhají ke kolotoči a fackovacím panákům, sami se dávají všanc a vznikají mnohá přátelství. Za rok si nápor zájemců vynutí klec kovovou, a tvrdé jádro souboru se po každém představení za to, co mi lidi nahážou do klobouku, slušně nadlábne v Olympii (s Kernerem si s oblibou dáváme „vývar s dvojitými nudlemi“ a já pak dvojité knedlíky s vejci, nikdy už jsem pak tak dobré nejedl).

Pořád marně miluju Janu Žemličkovou.

S Jirkou Krytinářem, Střelecký ostrov, 1987

Druhé dějství, 1986–1988

Sedím v kleci v Praze, v Bratislavě, v Roskilde a Århusu, v Křemži (ne, v Ostravě jsem fakt nebyl). Zahajuji Kubovi jeho výstavy, v Roskilde si za peníze od nakreslených nechává půlka mužské časti souboru propíchnout ucho a nastřelit naušnici, takže se do Prahy vracíme jako správní cirkusáci. Vznikly vystřihovánky a puzzle. Když někam jedeme, tak Kubovým „tankem“, vínovým Saabem 94. Pouťové atrakce (nikoli legrace a kreace) drží pohromadě zejména díky šedivé kobercové pásce, je s ní slepeno vše, od stánků přes řetízkáč až po ruské kolo.

S Kubou se zejména při nočních hlídáních na Střeláku dojímáme Janou Kratochvílovou a tím, jak „on má svůj svět, svý štreky tam a zpět, pusť ho z hlavy, holka, nech ho být…“, Prokopovým křikem „až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou fundebrááááci, jééééjeje…“ a Springsteenovým „bóóórn in dý juesej…“. Spolehlivě nás rozbrečí klečící Koubek s Marií, co už zase někam spěchá. Pepíkovi Sýkorovi jsem zaplatil tisícovku, ať nedělá fóry a jednu sobotní srpnovou noc na Střeláku pořádně nazvučí Rolling Stones Revival (takže Stones hráli v Praze o čtyři roky dřív, než sami uvádějí), a s Holubkou a Žemlí jako „Rockie Andie Rollie“ předvádíme naši verzi „Rosy na kolejích“ na Maloskalském subkulturním létě. S Káčou Pavelkovou sepisujeme scénář nikdy nezveřejněného muzikálu a když mě Jirka Krytinář představuje jako svého největšího kamaráda, já jeho jako mého nejmenšího. 

Pořád stejně miluju Janu Žemličkovou, ale už taky Renatu Vaňáskovou a zdálky Káču Pavelkovou.

Roskilde Festival, 1987

Epilog

Hamburg, Brémy… a Aram. Taková zvláštní cesta, Kuba, Vítek Pavlů, Merta, Holubka a Richter… z níž si pamatuju jen ticho. Když jsme se vraceli, hroutila se Berlínská zeď.

To už jsem ale s Poutí neměl víc jak rok nic společného, parta, která ji provozovala, mně byla cizí, ani jsem na ni toho roku 1989 nešel. Z hlavy mi pomalu zmizela i Jana. 

17. listopadu 1989 jsme s Jirkou Richterem, Evou Holubovou, Honzou Slovákem a Petrem Kavanem u Petra na Malé Lhotě založili „Osvětovou besedu Český máj se sídlem v Českém ráji“ a týden na to jsem sekundoval Olbramu Zoubkovi v Mánesu. Zvolili nás do „akčního výboru“ a já už pak nikdy neprotelefonoval za den tolik hodin.

Za ty tři roky v kleci odhaduji počet karikatur na několik desítek tisíc (když to šlo dobře, za představení sto až stopadesát kreseb), a těch, které jsem sekal po hospodách na tácky a krabičky od cigaret, se už nedopočítám. Kubu ale zvládnu nakreslit i dneska jedním tahem, zatímco Holanďanovo kvádro vzala voda života a hučka, která se dokázala za představení naplnit i tisícem korun – bacha! za totáče! –, se už dávno rozpadá kdoví kde. 

Klec mi zůstala v duši a v ní se krčí těch pár pouťových let se všemi jejich bolestmi i láskami… a byly to roky z těch mých nejkrásnějších. 

A Janě jsem se vlastně nikdy nevyznal. 

S Kubou Krejčím ve stánku na Střeleckém ostrově, 27. září 2015

(Text do knihy DIVADELNÍ POUŤ 1985–1989, Retro Gallery a Pražská scéna, 2015, křest 27. září 2015 v Praze na Střeleckém ostrově; Pavel Beneš, Umělec v hladovění)