29. března 2016

Snad máme co říct i zadarmo…

Upřímně řečeno, jak tak všichni brojíme pro Číňanovi… chybí mi tu výrazný hlas – kromě herců, muzikantů, spisovatelů, výtvarníků – zejména grafiků. 
Vždycky bylo výrazně méně těch, kteří vedle práce k vlastní obživě byli ochotní věnovat svoji kreativitu obecnějším, o to však podstatnějším problémům, a většinou skrze institut tzv. politického plakátu reflektovat nespravedlnost, násilí, negativní společenské jevy, blbou politiku nebo jen vlastní frustraci z dění kolem sebe, ať už jí byla frustrace sdílená s většinou, či ta soukromější a osobnější.
Nevěřím, že všichni mají tolik práce, aby se nemohli zamyslet a vyjádřit k dění kolem sebe svým jazykem, pregnatní výtvarnou zkratkou, jasným znakem. Čím dál tím více z nás postupně naprosto rezignuje na jakoukoli občanskou angažovanost.

Je snadné argumentovat, že nejsou média a formáty, jakými dřív byly třeba dnes i samotnými grafiky dobrovolně zatracované již zmíněné politické plakáty, že neexistuje platforma, na níž by bylo lze graficky prezentovat jakýkoli občanský postoj. Ale kdo chce a kdo to potřebuje, platformu si najde, nakonec i onen politický plakát jako fenomén stále existuje (včetně celosvětové významných pravidelných přehlídek a specifických kategorií na mnoha dalších výtvarných projektech), ale nejsou jen plakáty. Pohlednice, placky či trika jsou oblíbenými a frekventovanými médii (o síle sociálních sítí nemluvě), a pokud se lze dobrovolně a snadno prsit profláklými grafickými symboly, mnohdy již tak omletými, že dávno ztratily svoji někdejší drzost, lze se prsit i takovými, které sdělují něco aktuálního. Až na několik málo výjimek ale neznám grafiky, kteří by se kromě svých komerčních veleúspěchů chlubili ještě sebou samými, jakože myslící osobností vedle grandceněného designera. Stále nové a lepší vizuální styly, loga a výtvarně korporátní celky, nekonečné série finančně více či méně lukrativních zakázek… ale o dobrovolný, dobročinný a spontánní grafický počin nezavadíte. Co není zaplaceno, nemá právo rukou grafika vzniknout a není důvod se tím zabývat. A přitom grafická (myslím tu tzv. grafiku užitou) práce je snad jako kterákoli jiná kreativní činnost – hezky se i jí říkávalo „múzická“ –, neomezující se snad jen na předem objednané a později natuty zaplacené kšefty. Snad máme občas co říct i zadarmo…


Tomáš Halík to tuhle v rozhlase řekl moc hezky: „Dobrý plakát je účinnější než hodinový proslov.“


22. března 2016

Chudák labrador.

Fakt chudák. Už když jsem je potkal poprvé, jak spolu vbíhali do letenských sadů nahoře pod Belvederem, viděl jsem, jak toho krásnýho labráka každý skok bolí, ale nevzdává to, a pět, šest metrů za svým sobeckým pánem drží tempo. Pak jsem je potkal na opačném konci, u toho dětského hříště, a v klusu povídám tomu chlapíkovi, že to toho psa bolí, že labráci nejsou vytrvalci, To se ještě jen přibrzdil, ptám se, kolik že tomu psovi je, devět? „Mnohem viac,“ odpověděl téměř pyšně a se smíchem. Říkám mu, že ho tímhle štvaním za sebou zabíjí. „Veď to nie je moj prvý labrador, ha ha ha…“ a rozeběhl se ke Spartě a ten chudák s jazykem venku a evidentní displázií levého kyčelního kloubu se vydal za ním.
Daleko víc, než devět… třeba dvanáct? Takže lidských zhruba čtyřiaosmdesát? Honil bys takhle svýho starýho tátu, kreténe?, říkám si a myslím na toho psa po celou dobu, a myslím na něj i teď, a vztek a zlost vystřídal smutek, jak někdo dokáže těmhle andělským tvorům ubližovat.