23. října 2016

Mlčení znamená souhlas.


Každou chvíli mě nějaká politická všivárna, nějaké svinstvo a záludnost vyprovokují k reakci. Nebo fakt, že se k nám chystá na návštěvu někdo, koho stojí za to jaksepatří přivítat, a na popud nadšenců, kteří se toho ujmou, jim pomohu vším, co umím a mohu nabídnout. A nebo jen to, že v kalendáři je příležitost oslavit něco jiného než svátek či narozeniny.
Už dlouho mi na scéně (nejen grafického) designu chybí hlas, který by srozumitelně a s nadhledem reagoval na momentální politickou situaci. Pro grafiky přece není současnost méně přitažlivou a méně inspirativní než byla ta v listopadu 1989, která vyvolala jejich tvůrčí euforii rozměrů a nasazení do té doby nevídaných, a vyveďte mě kdyžtak z omylu, ale od té doby jsem nezaznamenal od žádného grafika výrazně interpretovaný a angažovaný (zvykněme si, že toto slovo už nemá onen pejorativní význam jako před více než čtvrtstoletím) postoj, a je mi jedno, pro a za koho. 
Nemám na mysli anonymní spoluautorství na předvolebních reklamních kampaních té či oné partaje, ale autorskou výpověď, čistý a znělý tón grafické zkratky, prostě senzační plakát reagující na tu či onu špinavost, která každou chvíli rozvlní hladinu českého politického rybníčku. Grafickému designu přikládám stejnou možnost mít kladný vliv na společnost, jakou mají naši zpěváci skrze svůj hlas a své texty, jako naši herci skrze své role a mediální popularitu, jako spisovatelé a filozofové skrze sílu svých formulací.
Lenka Dusilová a David Koller jsou z těch, kdo se nebojí své koncerty spojit s apelem na diváky a na zdravý rozum. To jsou ale dva z tisíců… Z divadel podobnou zkušenost v posledních letech nemám vůbec, Cimrmani to svými vícesmysly už nevytrhnou a Sklepáci se svou víceméně stále stejnou diváckou klakou rovněž ne. Herci a zpěváci, a zejména ti nejpopulárnější, se tváří, že jsou v naprostém souladu se vším, co štve masy těch, kteří možnost veřejně, otevřeně a k velkému auditoriu posluchačů promlouvat prostě nemají. A stejně tak výtvarníci či – za něž se dnes moderně většina z nás ráda označuje – designeři, jedno zda grafičtí, oděvní nebo průmysloví. Všichni pracují na všem, co je jim zadáno, a mimo své zakázky se nijak neangažují, ve prospěch práv a svobod, které v jejich stávající intenzitě berou tak nějak samozřejmě, bez nutnosti je přiživovat vlastní a – ano, i tak lze občas pracovat! – nevýdělečnou aktivitou. Ale nám už přece za náš názor nehrozí uvěznění, ztráta zaměstnání či perzekuce rodiny! Tak proč nevyužijeme potenciálu své autority a nepomáháme dobrovolně a nezištně dobré a zásadní věci?

Jsem rovněž grafik, a pedagog. Často se u studentů setkávám s nejistotou, jak a zda vůbec se zabývat angažovaným designem. Nedávno jsem byl v porotě jedné z nejprestižnějších designerských studentských soutěží světa, TISDC, a do sekce grafického designu bylo přihlášeno téměř 10 000 prací, v drtivé většině plakátů, a z nich opět naprostá většina byla angažovaných, reflektujících aktuální situaci kolem autora. Nepřekvapí asi, že ze zemí, v nichž lidská práva a svobody mají své pevné místo a jsou respektovány, přišlo minimum prací. 
V této zemi, která se navenek tváří, že přerod z totality do demokracie už má dávno a úspěšně za sebou, ale uvnitř jsou tyto samozřejmosti demokratické společnosti – sice nenápadně a vedle mnoha jiných zemí úplně nicotně – atakovány a zpochybňovány vládnoucí garniturou, zkrátka že tady uvnitř hlasy, které mají příležitost a moc být slyšet a mít vliv, mlčí. 
A to je to, čemu nerozumím. Buď nemají co říci, což je dost smutné, a nebo se bojí, což je ještě smutnější. A přitom mohou mluvit a křičet a řvát, aniž pronesou nahlas jediné slovo…
Já vím, že je to alibismus… ale aspoň jeden za všechny, když už ne všechny do jednoho.

Nebudu se chlubit. Kdo chce vědět, ví. (Foto © Eugen Kukla)

3 komentáře:

  1. Mám co říci, nebojím se, .. ale komu a jak to říkat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Soutěže, facebook, twitter… nevím, jaký záběr divácké populace máte…

      Vymazat
  2. Při pokusu zburcovat své bývalé studenty, kterým je dnes kolem třicítky a mnozí už rodili jsem narazil na další důvod. "MAM TOHO MOC A NESTÍHAM"...někde jsem udělal chybu

    OdpovědětVymazat