Documenta14

Ještě před cestou na Documentu14 (která včera skončila) bych se snad nechal přesvědčit – soudě i podle toho, že jsem tam odjel –, že tahle přehlídka „současného umění“ je skutečně přehlídkou současného umění. Po návratu pochybuji o dvou věcech: zaprvé zda jsem současný umělec, a zadruhé zda jsem tam viděl současné umění. 
Co mne se týče, přívlastku „současný“ se nezbavím, žiji a tvořím teď a tady a nejsoučasněji tak, jak jen je to v mých silách. Co se týče umění v Kasselu viděného, jsem si jistý jeho současností, ale pochybuji o správnosti použití slova „umění“. Nechci tu rozdmýchat nekonečnou a zbytečnou diskuzi o tom, co uměním je a co jím není, protože všichni moudřejší než já by mne utloukli svými argumenty; pouze tu sám se sebou polemizuji o tom, zda ono současné umění je stále ještě dokladem umu svých autorů či technickým termínem pro jakoukoli činnost vykazující ambici být vystavena, nafotografována a bez jakýchkoli skrupulí následně zničena a ve své fyzické podobě zapomenuta.
Předesílám, že si jsem vědom toho, že na podobnou akci by grafický designer se zažitými elementárními kritérii svého oboru asi neměl jezdit: jednak tu není jediná práce, která by mu mohla profesně být přínosná, a jednak všechna prezentovaná díla jsou současná minimálně tím, jak je jim vizuální srozumitelnost cizí a neznámá.

Mým hlavním steskem před stovkami, možná i tisíci děl, je, že ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Tohle současné umění evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím.

Na Documentě jsem byl poprvé a vůbec jsem nebyl připravený. Dva dny jsem se snažil pochopit, proč tam jsem. Našel jsem si jediný důvod – je mi skvěle s těmi lidmi, se kterými jsem tam byl. Jako divák jsem ale byl zklamaný. Každé dílo bylo ve své podstatě opatřeno minimálně jednostránkovou popiskou od autora, a dalšími několika stránkami textu od kurátorů. Mně to prostě přijde užvaněné. A udivuje mě, jak všichni ti umělci vystavují úplně všechno, čeho se jejich ruka při tvorbě toho kterého „konceptu“ dotkne; kdejakou umolousanou skicu, pitomý nákres nebo poznámku vystaví a ještě tím podpoří můj dojem, že skrze tyhle pracovní podklady nehledají nějakou správnou a ideální cestu k řešení, ale za řešení považují už jen to, že se problematikou zabývají. Jako kdybych si při koncertě musel poslechnout i všechny nakonec nepoužité nepovedené a falešné akordy a motivy, a bylo by na mně, jakou si z té kakofonie vyberu podstatnou linku.
A k tomu původnímu povzdechu, že tam nebylo nic milého a přátelského: ano, já si myslím, že minimálně mým úkolem je dělat mou prací ostatním lidem radost, těšit je, a krášlit jim prostředí, v němž musí žít. A dávat jim odpovědi na otázky. Zatímco tohle tzv. současné a moderní umění otázky jen nastoluje, reflektuje nebezpečí a zlo, nutí k přemýšlení nikoli o výsledku, ale o tom, jak k tomu autor došel, aniž dává jasnou a srozumitelnou odpověď, a všechen tenhle nesrozumitelný balast balí do obecného pojmu „koncept“.
Takže tak vidím problém tohoto „současného“ umění, a viditelný zejména na Documentě: je užvaněné. Každé dílo je opsáno, vysvětleno, dopodrobna obhájen kurátorský vklad… zkrátka součástí každé práci je balík popsaného papíru. Už dávno neplatí, že dílo hovoří za autora, naopak, autor musí dílo vysvětlit. Jako kdyby vypravěč vtipu vysvětlil posluchačům pointu, pak jim převyprávěl anekdotu… a on se nikdo nesměje?! V tom alespoň my grafici máme navrch: k finálnímu symbolu se dopracujeme přes desítky a stovky skic (kterými nemáme důvod se chlubit) a výsledek je buď srozumitelný, nebo blbý, nic mezi tím. A nemusíme nikomu neustále zdůrazňovat, jak strašně moc jsme současní.
Tohle „současné umění“ je především důkazem, že onen umělec existuje. Že ale po něm nezbyde než fascikl obhajob a vysvětlivek a pár giga digitálních fotek, je v tomto okamžiku něco, čím nežije, protože to teprve bude, byť minulostí.


Zaplaťpámbu za tužku, papír a hlavu. A za umění probouzet svým dílem emoce nejen při vernisáži, ale i týdny, roky až staletí po ní. Zaplaťpámbu za pomyslnou židli před takovým dílem, na niž si sednu a řeknu si „a teď je mi dobře“.

Marná sláva, zatím nejsmysluplnější kumšt: za'atar man'ouche, libanonský chléb s tymiánem a olivovým olejem, pečou na místě tyhle dvě nádherné Libanonky v „Nassibově pekárně“ (autor Mounira Al Solh).
#documenta14 #nassibsbakery#mouniraalsolh

Stovky, možná i tisíce děl… ale ani k jednomu není důvod si sednout, koukat na něj a říkat si: tady je mi teď dobře. Umění tu evidentně ztrácí ambici činit svět a život v něm spokojeným a zklidňujícím. Naštěstí (pro mne) je tu narváno nádhernými lidmi s ambicemi naopak jen těmi nejlepšími!
#documenta14 #documentahalle #art#kassel


Tenhle #busker byl neuvěřitelnej! Vybrnkával zběsile rychlý sólíčka (doprovod hrál stejně zdatnej harfista? Harfenik? Harfář? Prostě chlap s harfou), a přitom si četl tu knížku!
#busking #documenta14#documentahalle #celticmusic

Nevím, proč to tu je, ale jako sdělení diváků strůjcům spousty děl je to trefné: naser nás a my ti budeme tleskat.
#documenta14 #contemporaryart #kassel#ser


Tohle je aspoň hezký a optimistický*.
#documenta14 #torwache #kassel#optimism #serious #art
* myšleno ironicky, což pochopil málokdo.

Komentáře

  1. Těžko říct, co se všechno dneska považuje za moderní umění. Já docela často navštěvuji prodejní galerie umění a to klasického, tak i moderního. Zatímco klasika zůstává stejná, tak moderní umění se mění prakticky ze dne na den. To, co je trendy dnes, tak není trendy zítra. Takže za sebe se přikláním spíše k tradičnímu umění. Ostatně těžko říct, kdy se z "patlaniny" stává umění. Podle mě to ukáže čas.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak jsem si to zkusil a už mě to nebaví.

Měšice 21. 4. 2023

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (Beneše)