21. prosince 2017

„To bych taky chtěl…“

„Ráda bych byla taky na seznamu…“ 
„Tak třeba někdy v příštím životě se v tomhle seznamu taky ocitnu…“
Samozřejmě mi dělá velikou radost, že jsem strůjcem jakéhosi seznamu adresátů mých novoročenek. Nad posledním výše uvedeným povzdechem jsem se pokusil definovat si jakási pravidla, za jakých lze v onom seznamu patrně být.

1. Jsou v něm ti, které znám a více než víceméně je mám rád od tří do padesáti posledních let. V mnoha případech je mi velkou ctí je rok co rok obesílat, a to i s vědomím, že nesplní body 3 a 4.
2. Jsou v něm i ti (ale hlavně ty), jež jsem v posledních letech zatoužil poznat blíž nebo úplně nejblíž. V 99,9 % zůstalo jen u jejich místa v mém adresáři, ale to nevadí, jedna desetina procenta je stále ještě dobrý začátek.
3. Jsou v něm stále ti, kteří dříve pravidelně a v posledních letech stále řidčeji sami produkují něco, čím dobrovolně dělají s koncem roku radost ostatním, a to i za cenu stále se zvyšujících nákladů na takovou charitu.
4. Jsou v něm ti, které více nebo méně nějak miluji. Ty, které miluji teď strašně moc, i ty, které jsem miloval dříve, i ty, u nichž miluji zejména jejich nohy, jejich oči nebo jejich ruce; ty s těmi, u nichž miluji jejich práci, a všichni a všechny ti a ty, které miluji za to, že jsou.
5. A pak jsou v něm ti, kteří si přáli v seznamu být víc než jen tak, že v něm chtějí být. Nechci nikomu radit, co pro to má udělat.
6. V seznamu nejsou ti, kteří v něm dlouho byli a nikdy nedali jakkoli najevo, že něco někdy dostali (a že toho nebylo málo). Smyslem mých poštovních zásilek je udržovat tuhle uvadající formu komunikace, a kdo mlčí, asi komunikovat nechce.
7. V seznamu nejsou všichni ostatní, kterých se netýkají body 1–6. Takový už je život. Já patrně nejsem zase v jejich seznamech.
Jo, a pak tam nejsou ani ti, kteří mi posílají mailem různé hovadiny, které ani stínované PF nezachrání.

Kdybych měl obesílat všechny, kdo si to přejí, asi bych za rok už na další novoročenku neměl prostředky. Doby, kdy jsem posílal i tisíc novoročenek, jsou už dávno fuč, poslední roky se snažím držet standard na zhruba 150 odeslaných a ostatních rozdaných. Takže pár z těch, kdo nejsou v mém adresáři, šanci má; stačí potkat mě.


Každoročně mě podobná fotka usvědčí,
že všem se prostě nelze zavděčit. Jakkoli bych rád…

13. prosince 2017

Posledních pět

Eva mě vyzvala, abych tu přečetl její libovolný sloupek. Vybral jsem si z Turnového háje 7 ten s pořadovým číslem 36589, nazvaný Posledních pět.

Jsem zcela pohlcena americkým seriálem „Mindhunter“. Je o mladém agentovi FBI, který se věnuje zkoumání sériových vrahů, aby zjistil pohnutky, které je k hrůzným činům vedly. Vzpomínám si, jak se Mejla Hlavsa vždycky před začátkem koncertu schovával za bednou a doufal, že se něco stane a koncert se zruší. V tomhle ohledu naprosto souzněl s geniální herečkou Květou Fialovou, která zase noc před premiérou vyrážela do ulic a spoléhala na to, že se ze tmy vynoří zločinec a zbaví ji života – i trémy. Zdá se, že soused je metalista, fotbalista a příznivec funky v jedné osobě. Usínám s pomocí půlky Hypnogenu. Po půl hodině cítím pach gumy, pračka se podezřele zahřívá. Chvíli držím ruku na skleněných dvířkách. Je to prostě normálně horký. Kdy frontman kapely DG 307 těsně před koncertem vyndal otrhaný papírek: „Napsal jsem něco v noci, jmenuje se to ,Rozlitý vody nelze sesbírat’, hrajte to třeba v a moll.“ Byly to zpovědi, při kterých se mu občas zlomil hlas, ale rozhodně to nebylo touhou po feedbacku. 
Ve dveřích stojí uklízečka. Připomíná mi Suzanne Atkinson, pravou ruku Charlieho Mansona. 
„Tu jak jsi teď doma často hrála. Prší prší prší, víc nežli se sluší, ďábel mi sedí na duši.“
Polil mě pot. 
„Promiňte, že ruším, ale pro co si ty vaše děti celý den pořád běhají?“ Vyměknu.
Zkouším najít vypouštění vody. Ani náhodou.
Byla to jedinečná událost, ale čas se nezastavil. Chtělo by to víc šagali a míň Horníčka.

Text (kompilát ze sloupků Evy Turnové č. 43–47, první dvě věty z č. 43, třetí a tvrtá ze 44., pátá a šestá ze 45. atd.) pro křest audioknihy Čtení z Turnového háje, který proběhl 12. prosince 2017 v Galerii Lucerna, zatímco ve velkém sále šeptala Hanka Zagorová, aby jí namaloval hrníčky…

Vazba dosud nevydaného 7. dílu Turnovýho háje.


Titulní list 7. dílu Turnovýho háje. 

Čtený sloupek ze sedmého dílu Turnovýho háje, str. 290.

Vášnivý čtenář Turnových sloupků, Jiří Jansch.

ET čte jeden ze svých nejhumornějších textů vůbec.

Pokřtěno Johankou Dobrou!

ET těsně předtím, než za ni Agnes Snopko pověsil na dveře tenhle plakát.

„Fronta se vůbec nehýbala,“ poznamenala ET spokojeně.