3. dubna 2018

Zahrada je otevřena



Dobrý večer, jsem Pavel Beneš, a protože mě nikdo nezná a nic neumím, zvítězil jsem v castingu na uvedení této výstavy. Připravil jsem si proto krátký proslov a protože to s mou pamětí jde ve znamení skopce, budu jej číst. Netrvám na tom, abyste se na mě při tom museli dívat, ale můžete.

Asi to o letošním 3. dubnu nevíte, ale přesně před 130 lety se stala první ze serie jedenácti vražd v Londýně, které byly připisovány Jacku Rozparovači, a před 70 lety schválil americký prezident Harry Truman výrobu nejoblíbenějších zesilovačů na světě, tzv. Marshallův plán. Krásné 120. narozeniny by dnes oslavil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj, zakladatel tzv. secesního undergroundu, a my všichni holou povinní slavíme dnes Mezinárodní den spodního prádla; mimochodem, zítra je stejně oblíbený Den naostro, mezinárodně uznávaný svátek bez spodního prádla.
Ovšem nade všemi těmito banalitami vyčnívá dnešní vernisáž výstavy obrazů, kreseb a obrazů trojice autorů: Evy Turnové, Vráti Brabence a Richarda Pechy.

Dva z nich – shodou okolností oba muži – se svou lidově-uměleckou výtvarnou tvorbou chlubí poprvé.
Vráťu známe všichni jako nestora českého podzemí v rolích hudebníka a spisovatele, jako nestora kanadského nadzemí v roli zahradníka, a jako otce i syna i ducha sťatého ve Sladkáči i jinde. Teskně truchlivé tóny hubiček jeho saxofonů dokážou probudit i ty nejotrlejší usínače, a novinář Ondřej Bezr z Babišovy věčně Mladé fronty DNES jej charakterizoval jako „mimořádně charismatickou osobnost, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností vykaleného rockera deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.“ Ode dneška k textům přibylo i biblicky příhodné sedmero kreseb.
Známá a populární, mezi androšema již zlidovělá, je historka z třiasedmdesátého roku: „Surrealismus, blbečku? Bych od tebe čekala víc,“ pravila grafička Naděžda Plíšková, když u Soudku krátce před zavíračkou nakoukla Vráťovi přes jeho čerstvě třicetileté pravé rameno. Nu a dnes, kdy je Vráťovým ramenům dohromady skoro na den přesně 150 let (a pozor! Slavný 28. duben – Mezinárodní den bezpečnosti a zdraví při práci, ale také Mezinárodní den smutku – je za dveřmi), tedy dnes oněch sedm sýrově realistických kreseb z onoho ohnutého období spatřuje světo světla a my se jim můžeme jen podivovat. 

Dnes si svoji velrybí premiéru odbývá i Richard Pecha – a já mu k tomu i k jeho dnešním jmeninám gratuluji –, Vráťův Brabencův dvorní takyportrétista a ilustrátor. Čím déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství, o to déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství. Také vám věta „Měla by varovat lovce, uvědomila si…“ zní jako zmatnělý a omšelý odlesk doby???
Eva Turnová, která tento večer poté, co jí prostor verlybář Pavel Micka naivně nabídl, celý spunktovala, o Richardu Pechovi s neskrývanou závistí říká, že má dar několika tahy vystihnout podobu i charakter. 

Záměrná a úmyslná neschopnost téhož je light-motivem její expozice. Evinné obrazy ještě nestihly zaschnout, když je pyšně fotila kvalitním fotoaparátem již dávno nevyráběného modelu iPhonu, v mizerném světle a lehce rozechvělou rukou, aby vzápětí – stržena euforií z vlastního tvůrčího kvašení a zmámena možnostmi syntetického ředidla – rozmatlala, rozňahňala a – cituji: „zmršila“ – horkotěžko nevystiženou podobu i charakter k ještě většímu nepoznání portrétované konkrétní ikony Turnovýho života. Tiskem oněch fotografií na tzv. Di Bondyho desky zmizelou skutečnost vzkřísila, a celé své úsilí okomentovala poněkud povrchně, leč o to autentičtěji: „Takže jsou to sice tisky, ale obrazů, který už nejsou. Pár jsem jich vytiskla, který existujou, ale má je třeba Stoppard, a není možnost je tady vidět.“

„Všichni tři jsme nějak provázaný tím undergroundem“ – který mimochodem stále ještě nemá svůj mezinárodní den –, připsala Eva na závěr svých dopoledních poznámek k tomuto mému žvanění, a já nějak nevím, jak s touto její myšlenkou naložit, abych mohl svou promluvu konečně ukončit, poděkovat Pavlu Mickovi za poskytnuté útroby velryby, vám za příchod a přítomnost, Pepovi Janíčkovi s Hankou Skopcovou a Alfredem Michlem za hru na kytary a mandolínu, mamince, tatínkovi, Báře, Zuzce, Hance, lidem ze štábu, klukům z manšaftu i holkám ze sprchy… prostě, považujte tuto zahradu alespoň za pootevřenou, ať už je tato vernisáž v jakékoli své fázi.

Výstava GARDEN IS OPEN v Kavárně Velryba, 3. 4. 2018 v 19:38 hodin. Foto Barbora Šťastná.


Pepa Janíček, Pavel Micka, Filip Topol, Vráťa Brabenec.

Posloucháme Evu.

Posloucháme Vráťu. Vlevo za nosem Jana Jonáková, která měla dnes narozeniny
a je krásná stejně jako v roce 1976, kdy jsme se seznámili na mé úplně první vernisáži na SUPŠ.

Považujme zahradu za otevřeno…

29. března 2018

Kde hymna můj?


Debata i nápad na úpravu hymny mě vážně hodně rozesmály. Nebo spíš hodně rozesmály a nebral jsem to vážně. Jenže ono to prý vážně míněno je. 

Autorská interpretace motivu hymny uznávaným skladatelem a varhaníkem Milošem Bokem je patrně opravdu posunem aranže do současna, ale nemožností si novou hymnu také zazpívat se ze státního symbolu stává k pouhému poslechu a maximálně tak k vnitřnímu souznění určená vcelku dost složitá melodie. Při poslechu jsem měl chvílemi dojem, že hymnu slyším ze dvou na sobě nezávislých zařízení a že si zpěváci ve druhé půli odskočili na kafe.
Ovšem ani tato či jiné úpravy nezmění zásadní fakt, totiž to, že hymnu máme ufňukanou a lítostivou; místo hrdosti na sebe sama vzbuzuje stesk po domově, po teplém místě na peci za komínem. Taková je ideální pro emigranty a vyhnance, a bohužel asi i pro sportovce povinně vzdálené z rodných hrud… ale že by nám dodávala kuráž a energii, to tedy fakt ne. 
S tímto názorem nejsem sám, výhrady ke skladbě co státní hymně a zejména k textu měli i kolega-neruda Jan Neruda, příjmenovec Edvard Beneš či tatíček Masarrigue. Své si hymna užila i díky nejslavnějšímu českému horolezci Boryšovi či ruskému agentu Kdedomovovi.
Píseň slepého žebráka Mareše prý představovala jeden z mála světlých bodů neúspěšné frašky „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“, pro nezájem jen jednou reprízované. Fidlovačka je ševcovský nástroj užívaný k hlazení kůže, ale rovněž název ševcovských slavností v pražských Nuslích, ke kterým se Tylova hra vztahuje. Nepřipomíná vám to něco?
Například rčení „Ševče, drž se svého kopyta“ vulgo dnes „Občane, neser se nám do politiky“, případně analogii Čecha co žebráka nevidoucího, jakých zrůdností se dopouštějí král a jeho kohorta, o frašce jménem „prezident České republiky“ nemluvě, protože všechna další slova na toto téma by byla házením perel svini a hrachu, po němž se nám leda tak líp prdí, na zeď Hradu.

Když už hymnu chtějí mít sportovci delší, ať zpívají i druhou sloku – Kde domov můj, kde domov můj? Znáte v kraji bohumilém, duše outlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj… –, ale mám obavu, že tolik nových slov za sebou se hodně našich sportovců a činovníků není s to naučit nazpaměť; dnes a denně je možné poslouchat jejich naučené mantry o tahu na branku, o touze dát gól nebo hrát na vítězství, o tíze soupeře a o tom, že kluci do toho dali všechno.

Debata o návrhu nové hymny měla jeden pozitivní důsledek: zase jsme si jednou já a několik mých přátel potrénovali ostrovtip, z čehož vznikly tyto perly (které si žádná svině nezaslouží ani vidět): 
A nevíte, jestli ta hymna by byla pro všechny, nebo jen pro hymnasty?
Pro hymnašmejkry.
I pro hymnazisty.
Jídelníček pro sportovce by se jmenoval hymňam.
Pro hymen.
Chováme se jak hyemny…
Perforace hymen, to je tedy hymnus.
Opustíš-li mne, ne za hymnu, opustíš-li mne, záhy mneš!
Hlavně nepřijít o hymneček.
Hymnaneluja. Hymnamen.
Vžycky, když ji hrajou, nohymne bolí.
Jak nahýmný v trní.
Úhymný manévr!
Zhymní kabát.
Do Hymnalájí?
Zatracená zhymnice!
Krása Prahymnou taky otřásla, stejně jako pochymná pověst samohymných děl…
Jaro už je za hymny.
Hymnóza.
Chodil jsem na hymněleckou školu… jsem hymnělec.
Hymnělec ji připravil o hymenství.
Zhymni!
Hymna, hymnouc, hymníc.
Hymna mne mne.
Hymně neserte!

4. února 2018

Turnový háj 6

Tak jako by Václav Havel býval křtil postupně své lavičky, jako František Sádra Chmelík v pravidelných intervalech odhaluje další a další skrumáž svých ozubených kol v Cross klubu, tak Eva Turnová za chvíli pokřtí svůj šestý háj. Není tedy od věci udělat si malou inventuru.

Takže: o „kapele Plastic People“ v různých formách názvu se Eva dosud zmínila 212krát, což je vzhledem k počtu 332 sloupků – včetně šesti letošních knižně dosud nepublikovaných – úctyhodný výkon. V pouhých 96 z nich se ovšem ani jednou neobjevil Vráťa. Johanka hraje alespoň nějakou roli v 36,5 % z nich, zatímco Eviny kamarádky v téměř polovině. Sexu je věnováno v součtu 29 normostran, z nichž ovšem tomu skutečně prožitému necelá třetina jednoho tiskového archu. Ovšem slovo LÁSKA je zmíněno 222krátz čehož ovšem dvakrát ve slově POMLÁSKA a jednou při zmínce skutečného jména J. H. Krchovského. Kvintkustu „kníže“ použila Eva sedmkrát, z čehož ale šestkrát jako druhý pád slova knížky.
Basa tvrdí lyriku Evina slovníku ve 129 sloupcích, a ve svých textech Eva navštívila 19 zemí na čtyřech kontinentech, 97krát šla vyloženě nahoru a dolů jen 13krát. Takže je po většinu svého literárního života na vrcholu.
Celkem 57krát jsem narazil na slovo, kterému nerozumím. 11 z nich jsem nenašel v žádném slovníku.

Když JÁ sečtu číslice ve SVÉM rodném čísle, vyjde mi výsledek shodný se součtem všech číslic letošního roku. Totéž číslo mi ale vyjde i tehdy, sečtu-li všechny číslice v datu, hodině a tomto okamžiku tohoto křtu. Pořád to nic neznamená, dokud neuvedu, že SOUČET VŠECH ZNAKŮ – opakuji se: 532.802 znaků včetně mezer – Z EVINÝCH SLOUPKŮ PUBLIKOVANÝCH V TURNOVÝCH HAJÍCH 1-6 VYDÁ VE VÝSLEDKU TOTÉŽ ČÍSLO!!! Ale! SOUČET VŠECH ZNAKŮ bez mezer (tedy 416.253) vydá, věřte nevěřte!, tutéž cifru jako všechny součty předchozí!

Tím číslem je… kdo toto číslo uhodne jako první, dostane od Evy šesté téháčko grátis! Pomůckou budiž, že Eva nejraději pije red wine, jednu dvojku za druhou a že písmeno s tímto pořadím znamená Evina oBlíBená témata, mj. Brabence, boreliózu, baskytaru, břicho, blues nebo Blastyky … pak je potřeba přiznat v Turnový případě tomuto číslu zásadní význam (krom toho, že Eva je suverénní jedničkou mezi českými sloupkařkami, i když až za Halinou Pawlowskou… a Aňou Geislerovou… a Carrie Bradshaw), tedy že onen význam vám dojde, když sečtete i všechny znaky v Evině jméně i příjméně.
A ledva k tomu číslu dospějete, stačí už jen mít odvahu se přiznat. 

Můj úvodní text při křtu Turnového háje 6, v sobotu 3. února 2018 od 20 hodin v Divadle Archa.

Křtíme šestej díl Turnovýho háje, v Arše, a Eva čte Zubákovou 2.
A pak Vráťa text DNA.

„Je taková, jaká má bejt ideální žena: útlá, stručná a upřímná,“
vyjádřil se kmotr knihy, kníže Schwarzenberg.

Eturnity, Vráťa Brabenec, Načeva spolu s DJ Five a Tentatoa,
a Magické noci… to teda byl nářez.

9. ledna 2018

Známky

„Dobrý den, máte áčkové známky?“
„Ano, kolik jich chcete?“
„Sto.“
„Tolik vám jich neprodám, nejvýš třicet.“
„A proč? Potřebuju jich sto.“
„Máme takové nařízení teď.“
„Tak já si jich vezmu třicet, půjdu ven, vrátím se a koupím si ty další.“
„Helejte, já vám jich prodám třeba sto, tak holt nevyjde na ostatní!“
„Ne ne, klidně mi jich dejte třicet, ať si neděláte problémy.“
„1600, hotově, nebo kartou?“

Tyhle stokrát lepší než olizovat Zemana.