Zahrada je otevřena

Dobrý večer, jsem Pavel Beneš, a protože mě nikdo nezná a nic neumím, zvítězil jsem v castingu na uvedení této výstavy. Připravil jsem si proto krátký proslov a protože to s mou pamětí jde ve znamení skopce, budu jej číst. Netrvám na tom, abyste se na mě při tom museli dívat, ale můžete.

Asi to o letošním 3. dubnu nevíte, ale přesně před 130 lety se stala první ze serie jedenácti vražd v Londýně, které byly připisovány Jacku Rozparovači, a před 70 lety schválil americký prezident Harry Truman výrobu nejoblíbenějších zesilovačů na světě, tzv. Marshallův plán. Krásné 120. narozeniny by dnes oslavil podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj, zakladatel tzv. secesního undergroundu, a my všichni holou povinní slavíme dnes Mezinárodní den spodního prádla; mimochodem, zítra je stejně oblíbený Den naostro, mezinárodně uznávaný svátek bez spodního prádla.

Ovšem nade všemi těmito banalitami vyčnívá dnešní vernisáž výstavy obrazů, kreseb a obrazů trojice autorů: Evy Turnové, Vráti Brabence a Richarda Pechy.

Dva z nich – shodou okolností oba muži – se svou lidově-uměleckou výtvarnou tvorbou chlubí poprvé.

Vráťu známe všichni jako nestora českého podzemí v rolích hudebníka a spisovatele, jako nestora kanadského nadzemí v roli zahradníka, a jako otce i syna i ducha sťatého ve Sladkáči i jinde. Teskně truchlivé tóny hubiček jeho saxofonů dokážou probudit i ty nejotrlejší usínače, a novinář Ondřej Bezr z Babišovy věčně Mladé fronty DNES jej charakterizoval jako „mimořádně charismatickou osobnost, která s patosem starozákonního proroka a zároveň drsností vykaleného rockera deklamuje vlastní obvykle biblicky inspirované texty.“ Ode dneška k textům přibylo i biblicky příhodné sedmero kreseb.

Známá a populární, mezi androšema již zlidovělá, je historka z třiasedmdesátého roku: „Surrealismus, blbečku? Bych od tebe čekala víc,“ pravila grafička Naděžda Plíšková, když u Soudku krátce před zavíračkou nakoukla Vráťovi přes jeho čerstvě třicetileté pravé rameno. Nu a dnes, kdy je Vráťovým ramenům dohromady skoro na den přesně 150 let (a pozor! Slavný 28. duben – Mezinárodní den bezpečnosti a zdraví při práci, ale také Mezinárodní den smutku – je za dveřmi), tedy dnes oněch sedm sýrově realistických kreseb z onoho ohnutého období spatřuje světo světla a my se jim můžeme jen podivovat. 

Dnes si svoji velrybí premiéru odbývá i Richard Pecha – a já mu k tomu i k jeho dnešním jmeninám gratuluji –, Vráťův Brabencův dvorní takyportrétista a ilustrátor. Čím déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství, o to déle před jeho imaginativními obrazy stojíte a čtete si v nich jeho skrytá i obnažená poselství. Také vám věta „Měla by varovat lovce, uvědomila si…“ zní jako zmatnělý a omšelý odlesk doby???

Eva Turnová, která tento večer poté, co jí prostor verlybář Pavel Micka naivně nabídl, celý spunktovala, o Richardu Pechovi s neskrývanou závistí říká, že má dar několika tahy vystihnout podobu i charakter. 

Záměrná a úmyslná neschopnost téhož je light-motivem její expozice. Evinné obrazy ještě nestihly zaschnout, když je pyšně fotila kvalitním fotoaparátem již dávno nevyráběného modelu iPhonu, v mizerném světle a lehce rozechvělou rukou, aby vzápětí – stržena euforií z vlastního tvůrčího kvašení a zmámena možnostmi syntetického ředidla – rozmatlala, rozňahňala a – cituji: „zmršila“ – horkotěžko nevystiženou podobu i charakter k ještě většímu nepoznání portrétované konkrétní ikony Turnovýho života. Tiskem oněch fotografií na tzv. Di Bondyho desky zmizelou skutečnost vzkřísila, a celé své úsilí okomentovala poněkud povrchně, leč o to autentičtěji: „Takže jsou to sice tisky, ale obrazů, který už nejsou. Pár jsem jich vytiskla, který existujou, ale má je třeba Stoppard, a není možnost je tady vidět.“

„Všichni tři jsme nějak provázaný tím undergroundem“ – který mimochodem stále ještě nemá svůj mezinárodní den –, připsala Eva na závěr svých dopoledních poznámek k tomuto mému žvanění, a já nějak nevím, jak s touto její myšlenkou naložit, abych mohl svou promluvu konečně ukončit, poděkovat Pavlu Mickovi za poskytnuté útroby velryby, vám za příchod a přítomnost, Pepovi Janíčkovi s Hankou Skopcovou a Alfredem Michlem za hru na kytary a mandolínu, mamince, tatínkovi, Báře, Zuzce, Hance, lidem ze štábu, klukům z manšaftu i holkám ze sprchy… prostě, považujte tuto zahradu alespoň za pootevřenou, ať už je tato vernisáž v jakékoli své fázi.

Výstava GARDEN IS OPEN v Kavárně Velryba, 3. 4. 2018 v 19:38 hodin. Foto Barbora Šťastná.

Pepa Janíček, Pavel Micka, Filip Topol, Vráťa Brabenec.

Posloucháme Evu.

Posloucháme Vráťu. Vlevo za nosem Jana Jonáková, která měla dnes narozeniny
a je krásná stejně jako v roce 1976, kdy jsme se seznámili na mé úplně první vernisáži na SUPŠ.

Považujme zahradu za otevřeno…